(Coyoacan, D.F., 21. říjen 1939, zveřejněno v r. 1942 ve sbírce Obrana marxismu)
Žádáme referendum k otázce války, protože chceme ochromit či oslabit centralismus imperialistických států. Můžeme ale uznat referendum za správnou běžnou metodu, která by rozhodovala sporné otázky v naší vlastní straně? Na tuto otázku se může odpovědět jen záporně.
Kdo je pro referendum, uznává tím, že rozhodnutí strany je prostým aritmetickým součtem lokálních rozhodnutí, přičemž každá z těchto lokálních organizacích je nevyhnutelně omezena svými vlastními silami a svou omezenou zkušeností. Kdo je pro referendum, musí být pro imperativní mandát, tj. pro metodu, při které je každá lokální organizaci oprávněna nutit svého zástupce hlasovat na sjezdu strany určitým způsobem. Kdo uznává imperativní mandát, neguje tím automaticky význam sjezdu strany jako nejvyššího stranického orgánu. Místo sjezdu strany postačí sečítat lokální hlasy. Strana jako centralizovaný celek mizí. Uznáváním referenda se nahrazuje vliv nejpokrokovějších místních organizací a nejzkušenějších a nejprozíravějších soudruhů v hlavním městě či průmyslových centrech vlivem nezkušených zaostalých skupin atd.
Jsme samozřejmě pro všestranné posouzení a pro to, aby se o každé otázce hlasovalo v každé lokální stranické organizace, v každé stranické buňce. Každý delegát zvolený místní organizací však musí mít současně právo zvážit na sjezdu strany všechny argumenty k dané otázce a hlasovat, jak po něm žádá jeho politický názor. Jestliže na sjezdu strany hlasuje proti většině, která ho delegovala, a jestliže po sjezdu strany nedokáže o správnosti toho přesvědčit svou organizaci, může mu potom tato organizace odejmout svou politickou důvěru. Takové případy jsou nevyhnutelné. Ale jsou nesrovnatelně menším zlem než systém referend nebo imperativních mandátů, která stranu jako celek zcela umrtví.
přeložil RNDr. Milan Neubert
člen předsednictva SDS