Z obsáhlé studie, která byla na Teoreticko-analytickém pracovišti ÚV KSČM zpracována, jsme mohli poskytnout jen velice malou část, navíc v redukovaném znění. I v úvodním slově jsem nucen se z časových důvodů omezit pouze na stručné poznámky.
Myslím, že každého z nás zajímá, jak by měl být řešen vztah mezi uchováním a upevňováním komunistické identity a potřebou citlivě vnímat a respektovat nové podmínky, které se na přelomu století vytvořily. Vstupujeme přitom do otevřeného, širokého dialogu s přáním, aby byl veden na odpovídající teoretické a metodologické úrovni a aby tak bylo možné dospět k potřebným koncepčním závěrům a doporučením.
Ve svých přístupech a rozborech nemůžeme a nehodláme být "umírnění" a "korektní" ve smyslu, který požaduje pravice, včetně mnohých pravicově orientovaných sociálních demokratů. Odmítáme "zálibu ve velmi úzkých formách politické činnosti" (Lenin, V.I., Sebrané spisy. Sv.6, s. 41). Neříkáme ovšem ani: jen my vám dáváme správná bojová hesla. Slovy K.Marxe z dopisu Rugeovi: "My jen světu ukazujeme, zač (už) vlastně bojuje a (že si) toto poznání... musí osvojit, i kdyby nechtěl" (Marx, K., Engels, B., Spisy. Sv. 1, s. 369).
Naše ochota pracovat na programovém obohacení, na změně stylu politiky, forem a obsahu komunikace, neznamená ochotu měnit se v radikální křídlo sociáldemokratismu. Vedeme ovšem nesnadný spor i s těmi, kdo se odvolávají na principiálnost a nedostatečně zaznamenávají, že se neustále ocitáme v nových společenských a životních situacích, které musíme nejen odpovědně zkoumat, ale vyvozovat z nich i odpovídající závěry.
Při zběžném pohledu tak sice dominuje strategie gradualistická, ale v níž není podceňována souvislost, jaká existuje mezi orientací na celkovou kvalitativní změnu a na změny ve střednědobé i krátkodobé časové dimenzi. Uvědomujeme si trvalou platnost hlubokého postřehu R.Luxemburgové, že revoluce není pouhou kumulací reforem a že reformy nejsou vlastně už samy o sobě v čase rozvrženou revolucí. Respektujeme ale také to, že jen věcností, střízlivostí a promyšleností ve svých postupech podporujeme a můžeme šířit přesvědčení o uskutečnitelnosti i zásadních změn.
I když působíme v prostředí, v němž zejména zahraniční kapitál nepochybně předchází politickou moc a účelově využívá státu, usilujeme o to, aby se posilovalo sebevědomí veřejnosti, zvláště dělnické třídy, a její schopnost spravovat si samostatně, sama své záležitosti. Přes odhodlanost působit v ekonomické, politické i ideové pluralitě, nemůžeme pominout ani možnost ostřejších forem střetů a boje; trváme však na tom a budeme usilovat o to, aby tento boj zůstal v rámci demokratických forem.
Střízlivě si uvědomujeme rozdíly v přístupech levice a jednotlivých sociálních demokratů, ale také to, že jejich strana jako celek a zvláště její vedení se otevřeně podřizují kapitalistické praxi, omezují se na kultivaci kapitalismu a zcela rezignují na zásadní změny (i když Klausova éra jejich příklon k neoliberalismu poněkud zbrzdila). Na strany komunistického typu, tedy i na KSČM, tak přechází hlavní odpovědnost za řešení otázek, jež jsou objektivně i stále naléhavěji kladeny, odpovědnost za zásadní změnu, za strategický obrat, které se chtě nechtě musíme zhostit.
Ve své studii věnujeme značnou pozornost problému, zda se kapitalismus podstatně změnil a co z toho pro politickou strategii vyplývá. Snažíme se přitom brát nové rysy ve vývoji světového kapitalismu střízlivě, věcně.
Vycházíme z poznání, že rozdíly v základních charakteristikách imperialistického stádia kapitalismu jsou oproti druhému desetiletí minulého století převážně kvantitativní. Nicméně považujeme za nutné pečlivě zvažovat současnou úroveň v pokračující koncentraci kapitálu a jeho ekonomické a politické moci, časté fúze, akvizice i operace finančního kapitálu, při nichž dochází nejen k vážným otřesům světové ekonomiky, ale také k finančním podvodům, při nichž se z mamutích koncernů kamsi propadají i částky rovnající se HDP Maďarska a ČR.
Respektujeme nové skutečnosti při obsazování a využívání teritorií, jak je přináší virtuální ekonomika, v níž se stále více cení možnost pružného pohybu, ale také přímé vojenské podrobování. Zahrnuje i preventivní údery vůči suverénním, avšak vůči neoimperialistické politice málo povolným státům.
Uvědomujeme si přitom, jak silně se prohlubuje služebnost států vůči monopolům, ohrožujícím jejich suverenitu, ale také to, jakou míru samostatnosti a dosahu si různé národní státy uchovávají. Nevzniká "univerzální kapitalismus", národní státy se značně podílejí na geopolitických zápasech o zdroje a trhy.
Výrazné jsou posuny v rozvržení moci, které přinesl nerovnoměrný vývoj, zvláště prosazování USA jako supervelmoci. Vzniká nová americká "neoimperiální škola". Ukazuje nejen na to, že si Spojené státy ve svém "národním zájmu" osobují nárok zasahovat proti státům, o nichž prohlásí, že pro ně představují budoucí hrozbu, ale především jakého "Pyrrhova vítězství" ve studené válce tak dosáhly.
Bereme v úvahu nové skutečnosti ve zrychlování sociální diferenciace a v tzv. "tiché genocidě". Zkoumáme dalekosáhlé změny ve sféře informací a v komunikaci, a to z hlediska nových podob informačního imperialismu. Navzdory ideologii multikulturalismu (a také očekávanému zesílení migračních procesů) nemizí potřeba zřetele k národním zájmům. Skutečnost USA je ostatně skutečností nejnacionalističtější země v současném světě; nereálným není ani vznik "německé Evropy"; v naší zemi nás oprávněně znepokojuje převažující směr diskusí, otevřeně zpochybňujících českou státnost.
Také evropskou integraci posuzujeme střízlivě, vědomi si důsledků dalšího vývoje výrobních sil a technologií a změn v povaze pracovní síly. Jsme si vědomi významu iunstitucionální výstavby EU i toho, že pokud jde o krátkodobou a střednědobou časovou dimenzi, můžeme na účast v evropských formách integrace kapitalismu tratit (např. při prudkém pohybu cen potravin), ale také případně získat (v úpravě minimální a podle optimistických odhadů postupně i reálné mzdy).
Neomezujeme se však na takové "kupecké počty". Z dlouhodobého hlediska integrace nejen nezruší, ale novým způsobem ozřejmí národně státní přehrady, přinese nové formy fragmentace. Velké evropské ekonomiky a velké státy budou čerpat z mocenských bojů a změn, mj. i z nerovného přístupu k informacím, a to navzdory postmodernistickému halasu o nové vstřícnosti a potřebě snášet nesouměřitelné. Budou se uplatňovat nejen jevy "nové" ekonomiky, ale především zákonitosti reálné kapitalistické ekonomiky, podobně jako v politickém životě zůstane převládající liberální poloautokracie, a to nejen v bruselských centrálách.
I ve fungování Evropské unie bereme tedy v úvahu rychlý, v mnohém dynamický vývoj kapitalismu, ale především jeho podstatné tendence: zásadní bezperspektivnost (přes dosud nečerpané a nevyčerpané rezervy, např. ve vědotechnice - v cognitariárním kapitalismu). Vycházíme z jeho nerovnoměrného vývoje doprovázeného ochabováním jeho integrační síly, z jeho stále vážnějšího, otevřeného i demonstrativního rozchodu s elementárními civilizačními potřebami ve sféře ekologie, z jeho celkové lability.
Pokud jde o světové protikapitalistické hnutí, přes neustávající útoky na ně, přes jeho nesporné organizační oslabení a jistou ideovou dezorientaci, jsme přesvědčeni o značných možnostech, které má, o značném významu solidarity, včetně jejích nových forem i obsahů.
V naší studii věnujeme značnou pozornost nejpravděpodobnějším scénářům vývoje ČR v nejbližších 15 - 20 letech.
Při zpracovávání prognóz se dnes silně prosazuje lineární projektování. Naprosto dominuje v akademické vědě v ČR, i když se objevují spekulace o kataklyzmatech a nejnověji o "divokých kartách" - v termínu, vypůjčeném z hitparád. Kolektiv, vedený prof.Potůčkem připouští i mnohé problémy a leckdy je i výstižně popisuje. Dobrovolná vnitřní cenzura však téměř vždy nutí zformulovat "útěšnou perspektivu". Rozhodně tomuto kolektivu zabraňuje uvažovat o socialismu, a to dokonce i v oněch zmíněných "divokých kartách".
Zásadně střízliví zůstáváme i při hodnocení alternativních scénářů. V ČR jsou možné různé scénáře, je ale nutné vycházet z jejich pravděpodobnosti v nejbližších 10-15 letech. Ve všech seriózních rozborech, které jsme zaznamenali, zcela převládá názor, že se bude utvrzovat postavení ČR jako druhořadé země v neokoloniálním postavení. Nelze ovšem zcela vyloučit, i když je to méně pravděpodobné, že se ČR v nerovnoměrném vývoji prosadí (jako např. Finsko či Irsko). To však nelze hodnotit jako počátek lineárního vzestupu opírajícího se o vzájemnou nezištnou pomoc členů EU, potvrzující jednostranně výhody, jež členství v EU skýtá. Vyvolá naopak ostré rozpory uvnitř země, včetně ostré sociální diferenciace. Máme tu na zřeteli hlubokou sociální diferenciaci, jež vzniká i v nejvyspělejších kapitalistických zemích, s jejich dynamikou růstu chudých vrstev a zvyšující se mocí postupně se dále zužující vrstvy největších boháčů (v USA 1 % občanů ovládajících 40 % bohatství země). Ostré rozpory se vynoří i ve vztahun k sousedům, konkurentům a k "třetímu světu".
V našich úvahách zcela nevylučujeme, byť v tak krátkém časovém údobí - ani scénář třetí, který v písemném podkladu pro konferenci nerozvádíme, a který by znamenal celospolečenskou krizi s různými možnými vyústěními. Připomínáme si tu diskusi z roku 1911 o tom, že revoluce už nemůže být předčasnou, i to, že "právo na revoluci je vůbec jediné skutečně 'historické právo', jediné, na němž stojí všechny moderní státy bez výjimky" (Marx, K., Engels, B., Spisy. Sv. 22, s. 581).
Naše studie je příspěvkem do diskusí pokračujících i v mezinárodním měřítku. Formulujeme v ní mj. i různé zkušební hypotézy, např. o intenzívním, masovém a mnohavrstevném využívání participace a samosprávy.
Historická i aktuální zkušenost ovšem varuje, že ani v zápase o moc, o stále se zvyšující podíl neprigilegovaných lidí na této moci nelze počítat s lineráním posilováním pozic samosprávy. Půjde naopak o velmi rozporný a konfliktní proces. Což si i Lenin nepředstavoval, že se masy budou ujímat moci samy, samostatně, bezprostředně a prakticky? Vnější tlak i omezenost výchozích podmínek manévrovací prostor značně zúžily a záměry - spolu s deformací revoluční moci - nakonec zvrátily.
Ve své studii neproklamujeme nároky KSČM na politicko mocenskou hegemonii. Snažíme se přispět k tomu, o čem se někdy mluví jako o hegemonii ideové, kulturní. Chceme napomáhat tomu, aby byla KSČM vnímána jako nejen pozoruhodný, ale zejména významný politický partner a pro dělnickou třídu a stále širší vrstvy neprivilegovaných lidí jako přirozená politická autorita.
Nemůžeme ovšem přehlížet, kdo tu dnes, v této zemi, má reálnou hegemonii. Usilujeme proto o pluralitu, v níž by přirozeně a reálně dominovala tendence k prosazování sociálně spravedlivého společenského uspořádání, a to v rámci demokratické, sociálně spravedlivé, nekapitalistické formy integrace a globalizace. Je to politický úkol, který je nesmírně náročný a vyžádá si řadu postupových etap. Nicméně právě při jeho plnění a na jeho základě bychom měli svou politickou autoritu dlouhodobě utvářet.
Příspěvek na Konferenci KSČM o prognóze 12. 10. 2003