I. Úvod
II. Mýty a realita
III. Jak má KSČM ve vztahu k EU postupovat?
V diskusi o Evropské unii,, o integraci a globalismu, se setkáváme s novými, obtížnými politickými i teoretickými problémy, které vyžadují původní řešení. Vrací se však i problémy, které už v různých etapách a formách v minulosti mezinárodní dělnické a komunistické hnutí řešilo.
V oficiálních interpretacích procesu v členských i kandidátských zemích se uplatňuje různá úroveň racionality; objevují se však i sebeklamy, zavádějící mýty, polopravdy a lži.
Různí činitelé a různé vládní garnitury v České republice předkládají pozitivně hodnotící, nezřídka až naivní interpretace, osvědčující vůči euroelitě a transatlantismu až neuvěřitelně servilní vstřícnost. Ve snaze manipulovat veřejným míněním se v propagandě objevují vznešené fráze i vizionářství. Objevuje se i střízlivější („eurorealistický“) přístup. Je však silně zpochybňován. Stranou zůstává analýza zejména střednědobých a dlouhodobých tendencí a širších, celkových souvislostí procesu. Časté jsou přepočty výhod a nevýhod, s důrazem na to, co všechno ČR vstup do EU téměř automaticky přinese (o to problematičtější, že samotný proces je stále ještě na samém začátku a jeho směřování může nabýt různých podob).
Veřejnost pod tímto tlakem sdílí v poměrně velké míře naděje (v impulsy z růstu české ekonomiky v důsledku nově dostupných inovací a přístupu na velký trh a volného pohybu zboží i osob). U nemalé části však převládají obavy (z ohrožení v sociální oblasti, z omezení suverenity, ze snížení manévrovací schopnosti při prosazování českých národních zájmů). Je nepochybné, že při střetu se skutečností reálného provozu EU dojde zvláště u těch, kteří jsou dnes plni očekávání, k vystřízlivění, přičemž nejsou vyloučeny ani vážnější otřesy a šoky.
Racionální zvažování procesu integrace nemůže přistupovat na politicky účelové výklady. Závěry nemají jen bezprostřední důsledky, tj. pro více méně úspěšnou taktiku postupu. Vedou k rozhodování, která mají dlouhodobou a v některých případech i nevratnou platnost. Mají tudíž značný význam strategický. Dosáhnout objektivního zhodnocení procesu vyžaduje respektovat objektivní dialektiku procesu a v interdisciplinárním přístupu jej postihovat komplexně: jeho skutečné zdroje, prosazující se vývojové tendence, perspektivu.
Pro zastánce sociálně spravedlivého společenského uspořádání ze situace vyplývá zvýšená odpovědnost: nejen vyjevit podstatu procesu, ale nepřehlížet ani jeho jevové struktury, zvláštnosti a jedinečnost. Jen tak lze postihnout šance pro uplatnění jejich strategického programu a cílů, zaznamenat nejen reálné, ale i dosud ještě poněkud abstraktní možnosti, které poskytuje. Musí být schopni odlišit jeho sociálně ekonomickou (kapitalistickou) formu a technickovědecký obsah (stav a směry dalšího vývoje výrobních sil, dělbu a koordinaci výrobních činností, postupující zespolečenšťování produkce a zostřující se rozpory s jejím soukromým přivlastňováním), jinými slovy: způsob, jakým současným kapitalismus využívá revoluce v informatice.
Nemohou přehlížet možnosti osvojovat si civilizační pokrok při současném vynucování ústupků na kapitalismu ve prospěch větší sociální spravedlivosti. Nevyčkávají, až se naskytne příležitost k vystoupení „na celé linii fronty“ (v Gramsciho terminologii). Nevyhýbají se kompromisům prospěšným pro lidové vrstvy, nepodceňují z tohoto hlediska ani význam dílčích reforem.v integračním procesu.
Jednat uvážlivě znamená odlišovat objektivní potřeby a zájmy od vyhlašovaných principů, přijímaných norem, způsobu fungování ustavovaných institucí, zkrátka od proklamované politické vůle; navíc odlišovat zájmy obecné ve vztahu ke zvláštním i jedinečným zájmům konkrétních národních států (zvláště České republiky).
Jednat uvážlivě znamená zkoumat reálnou politickou kulturu účastníků procesu, tj. míru jejich přesvědčení o jeho smyslu a významu, jejich schopnost teoretické analýzy dějů a zvláště jejich ochotu v souladu s poznatky a přesvědčením prakticky jednat
Hlavním úkolem je odpovědět na otázku, co je podstatou procesu: v jakém smyslu je procesem obecně prospěšným a nutným či zda se v něm neprosazují především ekonomické a politické zájmy mocenských elit, které využívají situace.
V hodnocení EU se tak nezbytně promítá i celkové hodnocení povahy současného kapitalismu, rozsahu i dosahu jeho dosud nečerpaných či nově vzniklých rezerv či naopak: jeho obecné krize. Obtížných a dosud ne zcela uspokojivě zodpovězených otázek je tu mnoho. Účastníci diskuse si mimoděk i výslovně kladou otázku, zda došlo ve vývoji kapitalistické formy procesu ke kvalitativnímu skoku, co jej může připravit a vyvolat, zda kapitalismus skutečně překonal nerovnoměrnost vývoje ve prospěch účinného uplatňování principu soudržnosti, zda se celková úroveň jeho nesoudržnosti a lability naopak spíše nezvyšuje.
V té souvislosti se vrací i problém, zda má ve střetu největších světových mocenských center budoucnost právě evropská forma kapitalismu, zda je schopna přispět k celkové akceleraci vývoje kapitalismu (při pohotovém, pružném, účinném překonávání jeho chyb a nedostatků, zvláště při účinných investic do vědy a výzkumu) nebo zda naopak (díky neochotě přejít od „starých“ evropských sociálních modelů zaměřených na obranu práce k vytváření pracovních míst v souladu s představami pružně reagujícího kapitálu) neupadá do stagnace a větší závislosti na americkém kapitálu. Je otázkou, v jakém smyslu se podílí na hromadění a zostřování rozporů mezi mocenskými centry, na sebeprosazování největších a nejvlivnějších. Mění se evropský buržoa v altruistu nebo se zrychluje jeho přerod v lumpenburžou?
A v neposlední řadě: je skutečně rozhodnutí vytvářet EU a začlenit se do ní nevratné? Nemůže EU zkolabovat? Má tato podoba integrace v rámci kapitalistické formy alternativy? A jaké předpoklady a charakter má mít socialistické forma evropské integrace?
1. Mýtus o občanech, kteří mají „poprvé v historii možnost zasvěceně rozhodnout o své budoucnosti.“
Občané by měli být informováni, aby se mohli uvážlivě rozhodnout. Koaliční vláda slibuje pravdivou informační kampaň o kladech, záporech a důsledcích vstupu do EU, o skutečné povaze jejího fungování.
Existují však pochyby, že režimní činitelé jsou schopni a ochotni skutečně o dostatečné a věrohodné informace poskytnout. Existují pochyby, že budou úplné a nestranné. Bude se věrohodně informovat o výhodách, nebezpečích a rizicích nebo půjde jen o hokynářské kalkulace? Informace o jednotlivinách a okrajových záležitostech (případně i o finanční rozvaze) mohou před veřejností skrýt, že je ohrožena některá ze základních oblastí (např. zemědělství). Významné také je, v jakém ovzduší bude možné vznášet pochyby. Bude možné oponovat důstojně (bez toho, že by si oponent vysloužil nálepku staromilce, intelektuálně nedospělého člověka apod.)?
Sebepodrobnější seznámení s obsáhlým oficiálním dokumentem (o pěti tisících stranách) o podmínkách a okolnostech vstupu nezmírňuje nebezpečí dezinformací. Příliš mnoho tu závisí na hodnotových východiscích a na schopnosti i ochotě k objektivní interpretaci. Na situaci mnoho nemění ani subjektivní pocity občanů o úrovni informovanosti (třetina českých respondentů se domnívá, že o EU není informována dobře nebo vůbec; velmi a poměrně dobře se cítí být informováno 68 % občanů).
Množství informací a zpráv vyvolává „bílý šum“, v němž zaniká to hlavní: kdo v EU rozhoduje a ve jménu (v zájmu) koho či čeho se rozhoduje.
2. Ústředním mýtem je, že EU je založena na ideálech a vizích.
O Evropské unii se prohlašuje, že není o penězích a ziscích, ale o euroatlantických hodnotách svobody, lidských práv, demokracie, tedy o společných hodnotách „evropských“, „civilizačních“. EU údajně vychází z trpké zkušenosti minulých vzájemných rozmíšek a ničivých střetů. Na tomto základě zvolila ideály a vizi, které z ní činí „mírové společenství“ a současně i „baštu svobodného, demokratického a prosperujícího světa“, schopnou čelit jakýmkoli „totalitním hrozbám“.
Kriticky myslícím lidem je zřejmé, že EU především ta pravidla, která jsou charakteristická pro kapitalistický provoz s jeho obvyklými konkurenčními střety, nerovnoměrným vývojem, zájmovými rozpory a mocenskými konfrontacemi. Odhodlání vyvodit poučení z appeasementu podněcuje při fatálním vyhledávání nepřátel militarismus, přesvědčení, že na míru nelze lpět „za každou cenu“.
3. Mýtus o EU jako o otevřeném společenství se zásadní jednotou názorů a zájmů.
EU nepopírá, že „dosud“ existují výraznější rozdíly v ekonomických a politických pozicích, z nichž se „zatím“ mohou rodit i rozpory a konflikty. Jedním z nejoblíbenějších argumentů ostatně je, že příležitosti nelze vyrovnat všem a okamžitě. Připouští se zhoršení i otřesy např. v důsledku zostřené konkurence, obtíží při zvyšování rentability práce (např. zaváděním nové technologie) a přijímání nových členů.
Cílem má nicméně být úplné vyrovnání šancí pro všechny zúčastněné a cestou k takovému cíli pluralitní struktura a závazný konsenzus. Znepokojení ohrožovaných je konejšeno příslibem „světlých zítřků“. Nově vstupujícím členům („nové Evropě“) se říká: „Nějaký čas se budete učit obstát, ale pak se to naučíte“.
Vědomí významu velkého sjednoceného evropského prostoru, potřeby vzájemného přizpůsobování a soudržnosti nepochybně existuje. Prosazují se však výrazné diference v ekonomických pozicích, o něž se opírá také rozdílná politická moc. Při běžné praxi sledování především svých zvláštních zájmů se mezi partnery uplatňuje rozdílný politický i ideový vliv, převaha, autoritářské postoje. To ovšem neznamená, že se společenství už už rozpadá.
Pro země „nové Evropy“ přesto vzniká znepokojivá otázka: Kolik v EU získají reálné svobody? Dostanou se vůbec někdy ze svého závislého a druhořadého postavení?
4. Polopravdy o jednotném zájmu na společném vzestupu, na prosperitě všech.
Mimořádně oblíbeným tvrzením je, že všechny zúčastněné státy na svém vstupu vydělaly. EU se vlastně (údajně) chová jako v podstatě charitativní či altruistická instituce umožňující vzájemnou pomoc, podporu a spolupráci.
O společný zájem na vzestupu se má opírat i solidarita (vznešeněji: vědomí potřeby sdílet společný osud, spolupodílet se na jeho utváření). Solidarita má pomoci vyrovnávat životní a civilizační úroveň prostřednictvím přerozdělovacích procesů. (Podle V.Špidly: Evropané se nezištně dělí s námi , nikoli naopak.) S tímto mýtem je pak spjat mýtus o rovnosti šancí, jichž je nezištné přerozdělování výrazem a zdrojem.
Vstřícný postup zúčastněných zemí může přinášet prospěch všem, to je nepochybné. Míra skutečné vstřícnosti je však u různých partnerů odlišná. Kapitál se ve společnostech, v nichž funguje, neptá a neohlíží především na potřeby konkurentů a (dokonce už i) obyčejných lidí, byť je si více vědom toho, že zcela se bez nich neobejde. Má svou strukturu hodnot: směnnou hodnotu zboží, maximální zisk, peníze. Prostor deklarují jeho ideologové pro všechny. Kolik procent lidí však chce a hlavně může v jiných zemích pobývat, pracovat, podnikat a vyvážet, hromadit movitý majetek, vlastnit nemovitosti (každý, kdo má peníze, si může pořídit onen příslovečný „dům na mořském pobřeží“)? V zájmu prosazování výlučných pozic jsou přizpůsobovány postoje a postupy politické a orientace ideové a mravní.
„Evropský zájem“ je zájmem nejsilnějších členů Unie, koneckonců je synonymem pro zájmy německého, francouzského kapitálu a vlivového bruselského centra. Mezi rovnými jsou rovnějšími ti nejsilnější a největší (a dnes stále více i „nejpružnější“, představitelé „tekuté modernity“). Vlivní si upravují EU tak, aby vyhovovala především jim: „tvrdému jádru“, „motoru“ udávajícímu tempo, směr, hloubku procesu, umožňujícímu vícerychlostní rozvoj. Jejich sobectví je zřejmé (odklady pro vyrovnaný rozpočet a udržování vysokých deficitů v zájmu zrychleného vlastního růstu, zdrženlivost vůči pronikání zahraničního kapitálu, odkládání. liberalizace energetiky apod.). Zastoupení a spolurozhodování těch ostatních je tak stále symboličtější.
Iluze často doprovázejí představy o rozsahu i dlouhodobosti přerozdělovacích procesů. Rozpočet EU je vytvářen maximálně do 1,27 % HDP všech zemí EU. Strukturální pomoc je poskytována jen regionům, které mají méně než 75 % průměru HDP EU, fond soudržnosti je určen těm zemím, které jsou pod 90 % evropského HDP. Podmínky využívání navíc skutečné čerpání často vážně podvazují. Stoupající složitost ovládání evropského kolosu zřejmě ovlivní i chystané úpravy rozpočtu. Platí ostatně již dnes: čím větší spoléhání na pomoc, tím hlubší šoky z drsného konkurenčního prostředí po jejím ukončení.
Přílišné iluze lze snadno vzbudit. Při hodnocení efektu „společného vzestupu“ a šancí dalších vstupujících zemí je však nutné nespoléhat slepě na oficiálně prezentované údaje. Předně: okolnosti, za nichž dnes do Unie vstupují další země, nejsou zcela souměřitelné s těmi, které existovaly díky rozdělenému světu a vlivu socialismu. Navíc přistupují nyní země s odlišným historickým a geopolitickým vývojem, s odlišnou zkušeností, než zakladatelské kapitalistické státy. Je také obtížné odpovědět na otázku, v jaké by dnes byly situaci, kdyby zůstaly stranou tohoto procesu.
Dále: makroekonomické a zprůměrované údaje jen velmi přibližně vypovídají o konkrétních životních podmínkách i velkých regionů, skupin, vrstev a dokonce jednotlivců. Zakrývají příkrou diferenciaci, kterou vývoj v EU nejen neruší, ale naopak stupňuje. Předpokládaný automatismus společného vzestupu zpochybňuje např. slabý efekt „pomoci“ pro východní Německo (bývalou NDR). Je také otázkou, nakolik jsou údaje statistiky skutečně objektivní, do jaké míry závisejí na politickém zadání.
Pečlivě je proto nutné vyhodnocovat smysl údajů o spokojenosti s členstvím v EU v konkrétních členských zemích (větší a menší spokojenost nesouvisí přímočaře se získanou podporou: větší panuje v Lucembursku a Nizozemí, ale zvláště v Irsku, Španělsku, Řecku a Itálii, menší pak v Rakousku, Švédsku, Finsku a Velké Británii).
5. Důsledky nerovnoměrného vývoje po rozšíření EU
Polopravdy o všeobecném, univerzálně platném vyrovnávání šancí v EU zakrývají novou, často příkřejší diferenciaci, kterou integrace v kapitalistické formě plodí.
Navíc, po vstupu „nové Evropy“ se vnitřní nerovnoměrnost ve vývoji EU poměrně citelně (4,5 krát) zvýší. Nově vstupující země, pokud budou vykazovat odpovídající vzorce chování (nabídnou přijatelné projekty), získají „vybuzující finanční injektáž“. Politická elita obsadí malý počet lukrativních pozic a funkcí v institucích. Část podnikatelů a jejich zaměstnanců bude čerpat požitky z kompradorských služeb. Zvýší se však podíl obtížně zaměstnavatelných a nezaměstnaných, stoupnou nároky na dotování zemědělské produkce a venkova, sníží se průměr HDP na obyvatele v EU. V EU vznikne kategorie „superchudých“.
Namístě je otázka, jaký bude obecný dosah takového vývoje, kdo koho vlastně v EU potřebuje? V ČR jsme krmeni hesly: „My potřebujeme Evropu, nikoli ona nás“, „ČR vstupuje do Evropy a ne naopak“, „Jsme to my, kdo Evropu potřebuje, pro nás je životně důležité být uvnitř a nestát stranou“ apod. Důvody takové interpretace jsou jasné. je nutné odložit hrdost, chovat se pokorně a odevzdaně, smířit se s nabízenými podmínkami a uplatněným postupem .
ČR se bez rozšiřování výměny i prohlubování spolupráce s různými zeměmi EU a s EU jako celkem těžko obejde. Co však skutečně znamená vstup pro ČR i Evropskou unii? HDP v této zemi značně převyšuje 2 biliony Kč. Celková suma z příjmů a plateb z EU může činit asi 0,4 % z této sumy. Další vývoj v ekonomice tedy závisí z 99,6 % na naší vlastní činnosti (A. Bálek, Haló noviny, 3.3.2003).
Proč má ale i EU zájem na rozšíření o chudší, malé státy? Neskrývá se za tím např. zájem USA ekonomicky oslabit a politicky rozdělit Evropu jako nebezpečného konkurenta (již zřejmá snaha stavět proti sobě tzv. starou a novou Evropu)?
V každém případě jsou to nejen uchazečské státy, ale i EU a členské státy, které ji profilují, jež jsou na vstupu silně zainteresovány. Potřebují především lacinou a povolnou pracovní sílu, snadnější přístup k národnímu bohatství dalších zemí a zvětšené odbytiště (již dnes zahrnuje vnitřní trh 350 miliónů obyvatel, po rozšíření se zvětší na téměř půl miliardy spotřebitelů). Další důvod je geopolitický: představují mimořádně cenné nástupiště k úspěšnější globální konkurenci i expanzi. Z více důvodů tedy EU potřebuje tyto země dokonce více, než ony potřebují Unii. Počítá s lacinou, přizpůsobivou i povolnou kořistí.
6. Mýtus o demokratickém společenství, rovných šancích pro uplatňování názorů a rovném, svobodném spolurozhodování
Velmi oblíbenou tezí je teze o významném prohlubování demokracie v rámci Unie, kde - podle proklamací - každý člen může spolurozhodovat, svobodně uplatnit svůj hlas při formulování obecného zájmu a podílet se na prosazování obecné vůle. Z tvrzení, že se EU dokáže vyhnout kontroverzím, neboť uplatňuje bezpodmínečný konsenzus, se vyvozuje, že si členské země zatím ve vysoké míře uchovávají svou suverenitu.
O nesporně vlivnějších členech se prohlašuje, že jejich moc není institucionalizovanou (Německo a Francie nemají více jak dva z 25 komisařů , v Radě ministrů mají jen 58 z 237 hlasů , přičemž kvalifikovaná většina je 169 hlasů, v Evropském parlamentu mají pouze 171 z 732 poslanců). Jejich vliv jako by tudíž spočíval pouze na morální autoritě a především na kvalitě návrhů, s nimiž přicházejí (R. Cibrián).
V takových podmínkách by měly i nově přijaté země možnost stát se plnoprávným členem a rovně spolurozhodovat (např. vystupovat proti fanatickému neoliberalismu ve prospěch účinnějších sociálních reforem).
Poté, kdy jsme již byli do ekonomických struktur vtaženi, je přijetí norem EU a vstup do jejích institucí jakoby již formální záležitostí. Tvrdí se, že nám příliš neublíží, naopak. nebylo by prozíravé, připravit se o možnost bezprostředně spolurozhodovat. Budeme moci vzhledem k naší velikosti, významu a skutečné síle, cokoli ovlivnit?
Objektivní posouzení vyžaduje střízlivě zhodnotit dosah, který mají přijaté normy (včetně soustavy lidských práv a svobod) a vytvořené instituce vzhledem k reálným ekonomickým a politickým zájmům a postojům různých (zvláště klíčových) států Unie.
Náš hlas bude do jisté míry slyšen, náš názor do jisté míry uplatněn. Praxe fungování institucí EU je však taková, že slabší a vzdorovití partneři jsou různým způsobem donucováni se přizpůsobovat. Je na ně vyvíjen tlak, jsou přehlíženi i ponižováni. Vzdorovití jsou opakovaně protahováni volbami, referendy, až je dosaženo souhlasu, poslušného i pokorného přizpůsobení.
Navíc je nutné brát v úvahu, že se uplatňuje především euroamerický, liberálně demokratický model výstavby a fungování politického systému, s obecným politickým, stranickoparlamentním zastoupením, na úkor přímé demokracie a různých forem samosprávy.
Rozhodující hlas tak mají nejen nejsilnější členské země, ale především jejich vedoucí elity. Možnost přímého, cílevědomého uplatňování vlastní vůle občanů zakládající se na jejich osobním zájmu a osvojení zájmů širších, se v EU (s velikostí organizace i vzdáleností a úrovní zprostředkování ) oproti národním státům dále snižuje. Občané nakonec „svobodně“ odsouhlasí, co prosazuje eurokracie, sloužící elitám představujícím monopolní, finanční kapitál a zájmy nejmocnějších států.
Elity v „nové Evropě“ přitom vynikají zvláště snaživým přizpůsobováním. Díky jen pomalu odeznívajícímu šoku a soustavně manipulující propagandě se v kandidátských zemích projevuje citelný deficit v kritické účasti a aktivních projevech solidarity občanské veřejnosti. Z toho těží režimní žurnalistika, nezakrytě oslavující vyvrcholení a konec dějin v kapitalismu a agilně vystupující proti „neodpovědným pacifistům“, kteří jeho globální tažení za „dočištění světového terénu“ komplikují.
7. Polopravdy o nepolitických úřednících v Bruselu
Mýtus o rovném a suverénním spolurozhodování vyžaduje představovat v odpovídajícím světle také početný,. stále narůstající a vlivný aparát Unie v Bruselu. O bruselských úřednících v centrále EU se prohlašuje, že jsou vysoce profesionální a přitom politicky nezávislí a neutrální. Takové iluze jsou častěji podporovány zejména z „nové Evropy“, která se kritice „euroelit“ zatím vyhýbá.
Bruselská administrativa je přitom terčem časté a spravedlivé kritiky, v níž se odráží zkušenost členských států: ochotně podporuje centralizaci a různé formy omezování různorodosti. Posluhováním vůli nejmocnějších slouží i svým vlastním zájmům, cílevědomě posiluje svůj byrokratický, administrující, dirigistický charakter.
8. Diskuse a spory o přerodu „politického trpaslíka“ v „jednotný a mocný evropský stát“
Kontroverzní je teze o EU jako „ekonomickém gigantu“ a „politickém trpaslíku“. Spory o řešení politických vztahů v rámci Unie naznačují trvající zdrženlivý postoj i kritický vztah, který členské státy k Unii mají. Odlišné hodnocení výhod a nevýhod, včetně obav z důsledků pokračujících trendů, vedou k hlubokému štěpení. Skeptici, obávající se dalšího zesílení tlaku a nerovnoměrnosti, jsou nanejvýš pro intenzivnější „mezivládní“, národně státní komunikaci. Přívrženci radikálnějšího, „komunitárního“, federálního (či alespoň polofederálního – se zprostředkující účastí OSN) řešení pocházejí logicky hlavně z klíčových zemí. Očekávají a prosazují (prostřednictvím závaznějších norem a silnějších institucí) posílení své rozhodující pozice.
V jednání Konventu (a jeho presidia) se odráží také střet dvou forem kapitalismu a světových mocenských center, svár mezi spíše neoliberální (anglosaskou a transatlantickou) a spíše proevropskou (sociálnější) orientací.
Členské i nově vstupující státy se obávají dalšího posílení tandemu Německa a Francie. Proto váhají, zda přejít ke společné politice nejen zahraniční a obranné, ale i sociální, zdravotní, dopravní, ekonomické, v životním prostředí a v obchodu. Proto se znepokojují nad důsledky, které by měl přechod od jednomyslnosti a veta k většinovému hlasování.
Vzhledem k nahé pravdě o skutečném fungování Unie, je s určitou skepsí vnímán i princip subsidiarity, tj. právo vznášet výhrady proti kterémukoli „zákonu“ EU, týkajícímu se záležitostí, jež by bylo možné podle mínění členského státu lépe upravit na jeho národní úrovni.
Rozpaky pokud jde o rozsah a dosah společně dohadovaných politických postupů jsou zesilovány zeměmi „nové Evropy“, jejich vnitřními střety mezi eurorealisty (či euroskeptiky) a eurooptimisty a nesporně silnější euroatlantickou orientací. Koaliční vláda v ČR je zatím spíše nakloněna eurofederalizaci. Chce silnější bruselské instituce (od eurobyrokracie po europarlament). Vnitřní ideově politické sváry a chování opozice ji nutí k určité zdrženlivosti..
9. Dohady o možnosti společné evropské zahraniční politiky
Dlouhodoběji se objevují pokusy provozovat společnou zahraniční (i bezpečnostní) politiku. Možnost reálně se shodnout na tom, jak ji utvářet a uskutečňovat je však zatím hodně vzdálená.
Maastrichtská smlouva ukládá členským státům podporovat zahraniční a bezpečnostní politiku aktivně a bezvýhradně a zdržet se akcí odporujících „zájmům Unie“. Také od kandidátských zemí se očekává, že přispějí k jednotě, nikoli k rozdělování. (Důrazné varování jménem francouzské diplomacie jim vyslovil Chirac. )
Pokusy posílit společný postup v zahraničí pokračují. Projevuje se dokonce tendence (zejména v Konventu) založit evropskou diplomatickou službu a ustavit funkci evropského ministra zahraničí. O zahraniční i bezpečnostní politice by se pak hlasovalo kvalifikovanou většinou, bez národního veta.
Ve vzájemných vztazích a tím i ve vztazích vůči zahraničí je však stále hodně hlouběji založených rozdílů, včetně specifických diplomatických tradic. Není divu, že se vůči ideji společné zahraniční politiky projevuje zdrženlivost, ale také lhostejnost, že se tu vyskytuje příliš mnoho pokrytectví. Není totiž vůbec jasné, kdo a na základě čeho by měl právo „zájmy Unie“ formulovat a jak tu zajistit rovné šance pro všechny zúčastněné. Mohla by snad mluvit jedním hlasem např. Velká Británie a Švédsko? Jaké šance by měly oproti mocnostem státy střední velikosti a státy malé? Malé (v ekonomice úspěšné) státy jako je např. Irsko, si právem stěžují, že zahraniční politika není efektivní, neboť každý řeší problémy tak, jak mu vyhovuje.
10. Mýtus o pádu hranic při zachování evropské mnohotvárnosti
Sbližování a společný postup předpokládá zbavovat se nejrůznějších zábran a přehrad, včetně územního rozmezování, při respektu k různorodosti a subsidiaritě. Časté je tvrzení, že k takovému vývoji dochází, že se přitom daří nejen uchovat, ale dokonce i posilovat národní identitu a pravomoci národního společenství, a to prostřednictvím nadále funkčních národních států (např. udržením kompetencí v daních či cenových relacích apod.).
Vnucuje se tu řada otázek. Jsou skutečně vzájemně ctěny odlišné národní (kulturní, politické, geografické i náboženské aj.) tradice v různých zemích Evropy? Jaká je role národních specifik ve velkých, silných společenstvích? Jak se vyvíjí národní cítění mezi Francouzi či Němci? Kolik je nikoli mezi migranty, ale mezi „starousedlíky“ zájemců o „ústavní vlastenectví“ (společenství občanů s různým etnickým původem spojené vztahem k jedné ústavě) a dokonce o unifikované evropské občanství či světoobčanství?
Jaká je skutečná role multikulturalismu? Není jen eufemistickým názvem pro americký „tavící tyglík“ s různými formami (násilné) asimilace a vytlačováním etnicky nepřizpůsobivých do ghet?
Další otázky se vynořují se vstupem různých uchazečských zemí. Je idea slovanské vzájemnosti folklórem zpozdilého východního nacionalismu a pomýleného pojetí národní orientace jako něčeho, co je více než pouhé společenství území a státu?
Úvahy o skutečné úloze národních států odrážejí boj o vliv, který mezi nejvýznamnějšími účastníky procesu probíhá.. Jejich konkrétní šance uchovat si i zesílit svůj vliv nebo být odsunuty do pozadí (přičemž se objevují snahy tento ústup co nejvíce urychlit) souvisejí do jisté míry s dosahem změn ve sféře výrobních sil. Zvláštní význam tu mají např. komunikační prostředky. Rozhodující význam si však uchovávají dominující mocenské struktury. Různým národním státům a jejich uskupením jsou tak navzdory proklamacím přidělovány specifické, diferencované role.
Mnohé o těchto procesech v rámci EU naznačují nejen uvažované, ale již realizované kroky k přeměně státních hranic na hranice administrativní, snahy zbavit se vlivu, který tu uplatňují národní státy. Doprovázejí vytváření volnějšího prostoru pro regiony, které by se měly sdružovat podle ekonomických a také etnických či kulturních hledisek.
Je příznačné, že takovou příležitost vítá např. Spolková republika Německo. Prostřednictvím euroregionů se mu nabízí šance na pozoruhodnou expanzi. Navrhovaná a již uplatňovaná legislativa je oficiálně evropská, ale ve skutečnosti inspirovaná legislativou německou. Tiše a nenápadně tak vznikají nové vztahy dominace a podřízenosti Silně se např. obchoduje se zemědělskou půdou, existují vesnice, kde Ćechům již zase nic nepatří. České pohraničí se může záhy dostat do stavu v roce 1938.
11. Mýtus o společné euroatlantické vzorové civilizaci
Mýtem je tvrzení o společně prosperující civilizaci, o jejím mesiášském celosvětovém poslání a také o nevýznamnosti vzájemných rozdílů a střetů ve dvou základních světových mocenských centrech, které do ní spadají.
Ve skutečnosti sdílejí země, které jsou do tohoto civilizačního okruhu zahrnuty (zvláště pak kapitalistické mocnosti), společné rysy kapitalistických států charakteristické pro imperialistické stadium kapitalismu, s příznačnými rozdíly, rozpory, imperiálními výboji a střety.
Spojené státy se pokoušejí EU oslabit, ponechat ji v roli satelita. Chtějí jí dát jasně najevo svou převahu i schopnost vystupovat jako supervelmoc a solitér, který se obejde bez OSN i NATO a bude se ve svém tažení za konečnou, úplnou mocenskou převahou opírat nanejvýš o účelové, dočasné koalice „ochotných“.
Evropský kapitál se zase prostřednictvím EU snaží v konkurenci s USA co nejlépe obstát a vystupovat dokonce jako jejich korektiv. Do r. 2010 chce EU dosáhnout takové úrovně konkurenceschopnosti, která by ji vynesla ve světě do čela (ve skutečnosti se ovšem za tímto ambiciózním cílem značně pokulhává). EU a její jednotlivé členské země přitom využívají obvyklých zbraní: od dumpingu po ochranářskou politiku.
12. Je EU slibnou zónou prosperity a blahobytu?
O evropské formě kapitalismu nelze šířit žádné iluze. Není aktuálně a ani v kratší či delší perspektivě žádnou výjimečnou a slibnou zónou obecné prosperity a blahobytu. Má však poměrně výrazná specifika. Nabízí pro boj za spravedlivé uspořádání relativně výhodnější podmínky než další dvě mocenská centra: USA a Japonsko.
O tom, zda bude EU schopna převzít postupně roli úspěšnější a dokonce nejdynamičtější formy či zda nebude spíše retardačním činitelem, se vedou spory. Týkají se i toho, zda již v průběhu 20. století spíše získávala či ztrácela. Jakou roli bude sehrávat v dosavadních růstových industriálních schématech (kvantitativního růstu bez většího zřetele k trvalé udržitelnosti rozvoje a způsobu života)? Jak ovlivní tento přístup vývoj v přistupujících zemích, které budou o zrychlený růst usilovat? Bude Unie schopna dosahovat přední úrovně v růstu produktivity práce a poskytovat takové možnosti i přistupujícím zemím?
Skutečností je,. že EU deklaruje vysoké cíle, prakticky se však často chová jako satelit (kolonie) USA, vystupuje málo sebevědomě, bez sebedůvěry. Změnu situace nepřivodilo jen sebeuspokojení, které zavládlo v USA, doprovázené dekadencí, na niž kriticky myslící Američané upozorňují (R.Sennet).
Životnější pohled na svět není v evropské formě kapitalismu dílem teprve posledních let. Vyvěrá z hluboké tradice, sahající nejen k oběma světovým válkám (zvláště k průběhu a výsledkům 2. sv. války a bojům proti fašismu), ale do historie střetů o práva lidu, pracujících, o zájmy dělnické třídy, a to v odborech, v socialistických hnutích a od roku 1917 (1918) i v hnutí komunistickém. Velmi příznivě zapůsobil vliv zemí, v nichž se rozvíjela prvotní forma socialismu..
Dnes je mimořádně důležité čelit tlaku na sociální vymoženosti pracujících v Evropě, zabránit jejich omezování a likvidaci pod záminkou boje proti údajně „nepružné“, „byrokratické“, „socialistické“ Evropě, ve prospěch amerického pojetí svobody. Ke zpochybňování finanční únosnosti „sociálního břemene“ kapitalisty je využíván obecný konkurenční tlak a zvláště tlak militaristů. Zesílil s nástupem neoliberalismu, vyvolává snahy o „demontáž“ toho, co je nazýváno evropský sociální stát, o navození jeho úpadku a krize. Situaci zhoršuje globalizace, americká i japonská konkurence, další oslabení postavení námezdní práce a otřes odborových i dalších organizací a institucí dělnické třídy.
Všechny tyto projevy, spolu s ideologickým nátlakem, poukazujícím na nepružnost pracovních míst, mezd a cen a nízkou flexibilitu vůbec, směřují k takové „reformě“ sociálního systému, která by přenášela náklady v podstatně vyšší míře na námezdní pracovníky (zpružnění pracovního trhu, „konsolidace“ rozpočtů atd.), a vyvolala by zhoršování kvality pracovních míst a zvýšenou nezaměstnanost. Vyvstává nebezpečí, že sociální vymoženosti a jistoty, vybojované v tvrdých střetech, „vichr globalizace odnese“ (V.Bělohradský).
Situaci zhoršuje relativně nepříznivý vývoj v demografických ukazatelích a deficit v nových technologiích, který se v EU zatím silně projevuje.
Pro přistupující země je důležité, aby specifiku evropské formy kapitalismu nepomíjely. Řada sociálních opatření (zvláště po propadu sociálních jistot po roce 1989) je v EU na vyšší úrovni a relativně stabilizována. Nelze šířit iluze, ale proti značně se zesilujícím tlakům je žádoucí zvýšenou sociální citlivost v tomto prostoru udržovat a posilovat.
13. Mýtus a polopravdy o EU jako (spolu)garantu světové bezpečnosti a míru
EU se nijak nevymyká z okruhu těch zemí a regionů, které horlí pro aktivní zásahy vůči těm, kdo podle mínění Unie ohrožují bezpečnost, představují nebezpečí a vyvolávají konflikty. I ona koneckonců ospravedlňuje konkrétní přípravu na další „humanitární operace“, na „preventivní války“.
Přesto jsou zřejmé určité rozdíly, které vedou k napětí a hrozbě i hlubšího rozkolu. Souvisejí s konkurencí mocenských center, ale mají i své účelově využívané ideově politické pozadí. Jsou dány odlišným pojetím práva. V přirozeném právu (anglosaské pojetí) se zdůrazňuje význam „zdravého rozumu“ a morálního rozlišování dobra a zla. V mezinárodních vztazích je z tohoto hlediska systém mezinárodního práva považován za zastaralý. Považuje se za nutné nadřazovat mu sledování hodnot (práv a svobod), mezi nimiž pak zastánci tohoto pojetí sami určují, co je dobré a zlé, včetně práva vést proti zlu preventivní válku.
V evropském kontinentálním pojetí se vychází z pozitivistické právní tradice, z důrazu na dodržování práva v právním státě. V mezinárodních vztazích se proto klade důraz na pravidla, mezinárodní právo, suverenitu a vyjednávání.
„Sebestřednost“ zahraniční politiky USA je nanejvýš zjevná a není popírána. Své síly Spojené státy využívají v každém místě planety, schopnost rychle a účinně zasahovat neustále stupňují a jsou před EU a dalšími regiony a zeměmi v tomto smyslu ve značném předstihu. Jejich příznivci však tvrdí, že své síly využívaly a využívají vždy „moudře“, k ochraně a záchraně lidské civilizace, což je dnes nutí stále častěji zasahovat proti možným ohniskům nebezpečí (proti „ose zla“) preventivně, zavčas.
EU v této oblasti svému hlavnímu konkurentovi nestačí. Své zaostávání se snaží vysvětlovat odkazy na rozpory mezi doktrínou „preventivní války“ a evropským pojetím práva. Nemůže však zapřít svou dávnější i zcela nedávnou militaristickou aktivitu, výboje politiky „dělových členů“ a uchvatitelství.
Avšak nejen to: sleduje své vlastní „bezpečnostní“ cíle a buduje i vlastní společný „bezpečnostní sbor“. Z neúspěchu „spojenců“ obě hlavní mocenská centra dnes profitují více než kdykoli jindy. Zmizelý tlak socialistických zemí dokonce uvolnil prostor pro „nekontrolovaný radikalismus“ (Kissinger). „Sebestřednost“ tak narůstá i u dosavadních „outsiderů“ a odráží se ve stále vlažnějších vztazích USA i EU k NATO. Nikdo tomuto procesu nedokáže zabránit, byť mocenská vzpoura přichází v politicky krajně nevhodné době a není podložena vyrovnanou vojenskou silou .
I v politice „bezpečného světa pro všechny“ tak všichni sledují především své „životně důležité cíle“. Francie chce být i v této oblasti znovu považována za světovou velmoc, narůstající sebevědomí dává najevo i Německo (byť nepovažuje za rozumné USA příliš dráždit). Množí se protiamerický pacifismus i stížnosti a distance od něho. ( O lecčem ostatně vypovídá fakt, že např. Irsko nikdy nesouhlasilo s přistoupením k NATO – proti je 85 % obyvatelstva, pokud jde o mladé lidi do 25 let ještě podstatně více.)
Rozpory v této oblasti nelze přeceňovat. Nemohou však být přehlíženy. Komplikují nejen vstup do „koalice ochotných“, ale dokonce i vstřícný postoj k nárokům na využívání pozemního či vzdušného prostoru. K politickým účelům lze s odvoláním na přísné dodržování právních norem a požadavky právního státu odmítnout takový „bezpečnostní akt“, při němž je narušeno mezinárodní právo s cílem vést preventivní válku. Ostatně akt „preventivní obrany“ je v rozporu i se statutem NATO jako „čistě obranným“ paktem.
Je nepochybné, že státy „nové Evropy“ svou vstřícností vůči agresi a ochotou přehlížet obcházení norem mezinárodního práva situaci ještě dále zkomplikují. Přitom by se čeští právníci měli zamyslet nad tím, „co tvoří právní podklad pro americká letadla na českém nebi a české chemiky v kuvajtském - a zřejmě brzy iráckém – písku“ (P.Schnur, Právo, 28.2. 2003).
*
Režimní propaganda přejímá a sama dotváří a šíří mýty, které o své povaze a perspektivách rozšiřuje Evropská unie. Její hlavní snahou je, vylíčit prostředí EU jako mimořádně příznivé, vstřícné a slibné; znevážit tak jakékoli pochybnosti a dosáhnout souhlasu občanů s tím, aby ČR vstoupila do EU bez váhání, za jakýchkoli podmínek, co nejrychleji.
Rozpoznání mýtů a polopravd, kterými je nahrazováno odpovědné zkoumání, nás nezbavuje povinnosti klást si a zodpovídat otázky, které rozhodování o vstupu a působení v rámci EU přináší.
14. Zvýší se vtažením ČR do EU její bezmoc vůči kapitalistickému kořistění a potlačování?
Mezi přívrženci radikální levice jsou početní zastánci názoru, že vstoupit do EU znamená posílit v Evropě kapitalismus a oslabit šance na socialistickou alternativu. Předpokládají, že se nejenom utuží ekonomická závislost, ale že bude zejména dále omezeno národně státní rozhodování.
S tím pak souvisí otázka, zda vyjednáváním o vstupu do EU došlo ke katastrofálnímu selhání neodpovědných vlád či zda pouze vyjednaly málo či zcela nepřijatelné podmínky v procesu, který se prosazuje nejen objektivně, ale i nutně, nevyhnutelně (byť v nepochybně kapitalistické formě).
Takové úvahy pak nutně vyvolávají otázku po alternativním řešení, tj. zda může (a za jakých podmínek) zůstat Česká republika mimo EU. Už dnes ovšem v žádném smyslu solitérem není. Naopak byla politikou polistopadových vládních garnitur, které asymetricky otevřely naši ekonomiku protekcionistickému Západu, vtažena do závislého polokoloniálního postavení. Zahraniční obchod ČR je již ze 70 % orientován na EU. Zahraniční kapitál, oni přísloveční „strategičtí partneři“, převzali v zemi veškeré poněkud významnější podnikatelské struktury.
Přesto vyvstává otázka: omezí se vstupem do EU dále prostor pro samostatné rozhodování a za jakých podmínek a předpokladů si lze vybojovat trvalý a přijatelný akční prostor? S ní je pak spojena i otázka, co nás bude stát, zůstaneme-li stranou rychle se vyvíjející (kapitalistické formy) mezinárodní dělby práce. Sotva se můžeme spokojit s odpovědí, že „když nevstoupíme, naprosto nic se nestane“ (V.Vinklárek, 13.2.2003, Haló noviny).
Podobné otázky jsou kladeny také pokud jde o důsledky oddálení vstupu, tj. zda by ČR neměla do EU vstoupit teprve po lepší předvstupní přípravě, poté, až budou vyjednány minimálně přijatelné, alespoň rámcově rovnoprávné podmínky.
Ukázali jsme, že institucionálně normativní řešení nelze přeceňovat. Navíc, skutečnost prokazuje, že nůžky se zatím stále rozevírají. Zásadní otřes se tak sice oddálí, ale jeho průběh i podmínky jeho řešení se mohou zhoršit. Lze očekávat tvrdší nátlak i z těch zemí, které se mezitím do EU začlení.
15. Podléhají komunisté „národovectví“?
Komunisté jsou pro svoje střízlivé posuzování způsobu, jakým EU funguje, jmenovitě za realistické vidění „rovných práv“, někdy kritizováni jako bojovníci za jakýsi abstraktní „národní zájem“, za národovectví, za neochotu smířit se s nevyhnutelnými procesy integrace a tím i za porušení své vlastní internacionalistické tradice.
Teze, že vstup do EU se významně dotkne českých národních zájmů, je nepochybná. Část diskutujících se domnívá, že budou těžce postiženy. Význam boje za tyto zájmy je přímo úměrný dosahu, který nabývá boj proti reálné nerovnosti a „sebestřednosti“, proti kulturnímu (informačnímu) imperialismu, proti nacionalistickému zakládání a zdůvodňování mocenského chování v rámci Unie i v zahraničí.
Komercionalizace a mocenskopolitické tlaky v Unii i v jejím zahraničním působení značně ztěžují kultivaci a rovnou výměnu hodnot i informací. Ani tomu, co se nazývá „amerikanizací“ kultury, EU zatím nedokázala čelit.
V České republice podlamuje možnost se proti nacionalistické rozpínavosti i kosmopolitismu účinněji bránit nesporně už sama likvidace práva disponovat rozhodujícími výrobními podniky i podniky služeb. Nejsou „české“, jsou jen na území ČR. To se týká také téměř všech bank. Vzhledem k problematičnosti rovného spolurozhodování v EU jako celku, se tak nepochybně i zvyšuje nebezpečí duchovní devastace.
Boj radikální levice za české národní zájmy nelze tudíž vysvětlovat jakousi agorafobií (strachem z velkého prostoru). Neznamená rezignaci na internacionalistické tradice našeho hnutí. Komunisté si jsou vědomi, že mohou hájit pokrokové stránky naší národní kultury pouze jejich aktuálním, trvalým vztahováním k obecné demokratické kultuře jiných národů a kontinentů. A v tomto smyslu se snaží trvale působit. Nemohou se přece smířit s tím, že „české národní zájmy lze totiž v soudobé epoše progresivně rozvinout pouze na socialistických základech“ (Z.Kodýtek, 12.2.2003, Haló noviny).
16. Může se ČR v nerovnoměrném vývoji prodrat mezi země nejvyspělejší?
Komunisté nesdílejí představy. že se vstupem do EU automaticky vzroste produktivita ve výrobě a úroveň služeb, tj. celková konkurenceschopnost ekonomiky v ČR.
České republice je často připomínán jako možný vzor vývoj ve Finsku a Irsku, které zaznamenaly poměrně rychlý vzestup. Takový vzestup je v případě České republiky sice méně pravděpodobný, ale není vyloučen. Nepředstavoval by však nic, co by bylo dalším vývojem již neotřesitelné.
Irsko se dokázalo prodrat mezi nejúspěšnější a držet se v popředí po celou dekádu tím, že investovalo do vzdělání a využilo šance odbytu na velkém trhu. Menší roli hrálo to, že získalo dotace (přes 35 mlrd eur od r. 1973 – což však stejně i v nejlepším roce z hlediska dotací, v roce 1991 tvořilo jen 6,5 % jeho vlastního HDP). V zemi přitom upadlo a nevratně zaniklo mnoho tradičních odvětví. Země se stala závislou na zahraniční poptávce, přičemž jí stoupají náklady na pracovní sílu. Ve Finsku zase poukazují kritičtí myslitelé (spisovatelka Rosa Liksom) na to, že po skoku, který země zažila, se život stává stále těžším, díky propasti, která se zvětšuje mezi lidmi velice bohatými i velice chudými.
Celkově (před vstupem do EU) je zatím ČR spíše v neokoloniálním postavení a prognózy se zatím shodují v tom, že v takovém postavení dlouhodobě setrvá.
Prognóza ovšem odhaduje nejpravděpodobnější vývoj; nelze vyloučit vývoj nelineární. V dílčích prognózách se nejistota předpovědí ještě dále stupňuje (např. pokud jde o osudy levné pracovní síly, důsledky poklesu kupní síly, sociální zabezpečení, vývoj zahraničních investic i možností využití vědy a techniky).
Dohnat průměr HDP v EU může ČR mezi léty 2010 – 2020. Po tu dobu však zřejmě bude v nejlepším případě na špici “superchudých“ zemí, přičemž v chudém „středu“ se bude udržovat Španělsko, Portugalsko, Řecko a z nových zemí Slovinsko a Kypr.
17. Je EU trvalým společenstvím a členství ČR v něm nevratné?
O vývoji a budoucnosti EU nelze usuzovat pouze deklarovaných záměrů, ani jen podle norem a institucí, které vytvořila a jež považuje za trvalé. Členské země nebudou ustupovat ze svých vlastních zájmů. Reálný vývoj proto může ještě nabrat různý směr. V něm nelze nejen vyloučit dočasné i trvalé návraty (např. k pouze ekonomickým dohodám), ale ani rozpad (kolaps) EU.
Poměrně velká nejistota panuje kolem projektu eura, např. jako perspektivní měnové oblasti, schopné v konkurenci vytlačit dolar.
Rozvolnění vazeb, obnova i zostření konkurence mezi členskými zeměmi na nových technologických úrovních může být ovlivněno důsledky nerovnoměrného vývoje a motivováno skupinovým či individuálním zájmem různých zemí EU o samostatnou ekonomickou expanzi různými směry, včetně východu. Nelze ani vyloučit snahy jednotlivých zemí utvářet navazující či odlišná trvalejší společenství, zvláště se zeměmi s ekonomicky atraktivními zdroji (energie, pracovních sil, odbytišť aj.).
ČR se tak může dostat do závislostí, které její rozvoj omezí. Může být silnějšími partnery využívána, vytlačována na okraj hlavních proudů, případně být postižena „konkurzem“ kolabujícího společenství. Nelze ostatně ani vyloučit přijetí normy, která by odchod z EU (zřejmě za tvrdých podmínek, s nepříjemným postihem) umožňovala.
I v tomto směru přináší členství v EU nejen možnosti, ale i rizika.
18. Jsou možné alternativy civilizačního rozvoje mimo EU?
Další existence a dlouhodobé dotváření EU je v evropské integraci tendencí nejpravděpodobnější. Mezi komunisty je ale diskutována i možnost celoevropské rovnoprávné, vzájemně výhodné spolupráce (V. Věrtelář) a integrace při současném ústupu od snah po integraci politické (společný trh bez politického komandování – O.Schwarz). Předpokládá se, že v takovém případě by byl možný efektivnější projev demokratické vůle občanů (V.Vinklárek). Vláda by si uchovala větší moc a úspěšně by čelila tendenci v přeměnu pouze v jakousi vládu zemskou či regionální. Časté je odvolávání na možnosti, které se zdála původně nabízet OBSE (V.Exner).
Doporučuje se také širší zřetel ke globalizaci celosvětové, tj. vymanit se z eurocentrismu a respektovat nová významná rozvojová a progresivní ohniska v Číně, Indii, ale také v Latinské Americe. Předpokládá se, že hlavní trhy (a postupně i hlavní politické impulsy) budou právě na Východě.
K tomu je možné říci, že diskutovaný „evropský projekt“ v podobě EU je skutečně stále ještě nevykvašený, nevyzrálý a může se pohybovat v politické a ideové oblasti různými směry. Totéž, a zatím se zdá, že v ještě vyšší míře platí o možnostech, které se rýsují v různých světových ohniscích vývoje a vztahu k nim. Možné ostré střety o politická a ideová řešení v EU mohou případně znovu vrátit do hry vědomí výhodnosti a předností integrace ekonomické, a nezvladatelných obtíží integrace v jiných sférách. O odkladu účasti v tomto nepochybně ostrém zápolení platí to, co už bylo výše uvedeno.
Je nepochybně nezbytné rozpracovávat intenzívně vztah ČR k EU, ale také dosud blíže nezkoumané jiné možné alternativy (včetně úvah o „mostech“, „nadstandardních vztazích“ k zemím Východu aj.).
Spory panují kolem úlohy procesu sjednocování Evropy při přípravě a prosazování spravedlivějšího společenského uspořádání. Objevují se tvrzení, že Evropa pak bude jedním z nejvýznamnějších či nejvýznamnějším ohniskem takového uspořádání, v němž bude snadnější překonat rámec kapitalismu. Vyskytují se však i tvrzení právě opačná, tj. že Evropa je postupně budovanou a obtížně zdolatelnou pevností evropského i světového kapitálu.
Tváří v tvář snahám radikální levice do tohoto procesu rozhodněji a účinněji zasáhnout se poukazuje na málo rozvinuté objektivní (ekonomické a další) předpoklady, na defenzivnost Evropy v civilizačním vzestupu (ve vědě a kultuře), na ústup před panamerikanismem. Nejčastěji se pak připomíná slabá úroveň aktivity subjektu změn (počínaje nerozvinutou ekonomickou samosprávou), na neblahou úlohu evropské formy reformismu a na vážné oslabení odborů a radikální levice po kolapsu socialismu a nástupu kapitalistické globalizace. Podle tohoto mínění znamená EU posílení euroatlantismu a konec konců zejména pozic Spojených států jako supervelmoci (a to i s pomocí tzv. „nové“, neoliberální levice).
Možnost prosazovat radikálně levicovou politiku je tu zpochybňována jako „neuvěřitelná naivita“, jako smíření s poněkud jen „pohodlnějším“ kapitalismem. Požaduje se věnovat pozornost dalším (jiným) možným a slibným revolučním ohniskům v Asii, v Latinské Americe.
Není však tato představa odzbrojující (defétistickou)? Navrací se tak historický spor o klíčovou roli, kterou sehrává na jedné straně napětí mezi dynamickým rozvojem výrobních sil a zaostávajícími sociálně ekonomickými vztahy v nejrozvinutějších zemích kapitálu a na druhé straně jeho nejslabšími články v místech s největším nakupením rozporů ve všech klíčových sférách, včetně sféry politické? Většinou se přitom, žel, neodlišuje mezi možností slabý článek protrhnout (v zemi rozpory kapitalismu nejvíce zasažené), tedy uskutečnit úspěšnou revoluci a možností kvalitativní změnu dovršit, tj. skutečně socialismu dosáhnout (v zemi či v zemích celkově rozvinutých).
Jak má KSČM ve vztahu k EU postupovat?
Nepřijatelná a právem silně kritizovaná je váhavost a zdánlivá velkorysost, s níž vedení KSČM postupuje a přenechává rozhodování jednotlivým členům a příznivcům strany. Ve skutečnosti je takový postup neudržitelným alibismem, „pštrosí“ politikou.
Kritika se zaměřuje hlavně na nejasné stanovisko ke vstupu ČR do EU. Kriticky je však nutné posoudit i malou pozornost, která byla zatím věnována odhalení toho, jak EU reálně funguje a co z tohoto důvodu může ČR dlouhodobě očekávat. Sem se také poměrně rychle přesouvá žádoucí těžiště diskusí.
Nejpravděpodobnější je, že ČR bude do EU vtažena. Stále ještě je otázkou, za jakých podmínek a kdy se tak stane. Pokud jde o vstup do EU, je kritizováno, že KSČM nedala jasně, srozumitelně najevo, že dohodnuté podmínky považuje za nedostačující. Nevyjádřila např. dostatečně tyto možné požadavky: 1) garance rovnoprávného postavení, 2) nepřípustnost revize výsledků 2. sv. války, 3) nepřípustnost cenových šoků bez odpovídající úpravy cen, 4) priorita boji s nezaměstnaností, 5) postupné zdaňování spekulativního kapitálu, 6) podpora principům samosprávy a prvkům přímé demokracie.
Politický prostor, který v EU dlouhodobě pro radikální levicovou politiku vzniká, je zatím i v řadách radikální levice hodnocen značně rozporně.. Nesporné je, že bude vznášet zcela mimořádné nároky, před nimiž nelze uhýbat. Účasti v tomto zápase se nemůže KSČM v žádném směru vzdát. Musí ale jasně vyznačit, proč do tohoto boje vstupuje, jaké pro úspěch tohoto boje vidí předpoklady, jaké v tomto boji sleduje cíle a jakými postupy je hodlá prosazovat.
Ani v diskusi o EU není pro KSČM rozhodujícím kritériem „obecná přijatelnost“ jejích stanovisek. Vychází ze zájmů těch, kteří – přesto, že jsou hlavními tvůrci společenských hodnot - zůstávají v nerovném postavení a jsou nespravedlivě postihováni.
*
Jestliže prohlašujeme, že o KSČM by se mělo vědět, že kladla jasné, obecně prospěšné požadavky a podmínky, že varovala před iluzemi o jejich snadné splnitelnosti a především o skutečné povaze fungování EU, máme na mysli především toto:.
* KSČM odmítá řídit se kupeckými přepočty toho, co integrace bezprostředně přinese, jaké budou její víceméně okamžité výhody a nevýhody. Odmítá ale i iluze o lineární povaze (dlouhodobého) vývoje, již dosažené úrovni (národní stát „odchází“, suverenita je „iluze“ aj.) a budoucím vzestupu (o perspektivním zvýšení životní úrovně všech občanů). Nepovažuje za možné se k takovým iluzím přihlašovat, aby byla „uznána“ její schopnost vnímat změny.
* KSČM je si plně vědoma důsledků, které má kapitalistická forma evropské integrace. Mnohé z nich nejsou nevyhnutelné, lze je zmírnit a některé i odvrátit. Nehodlá a nemůže proto převzít odpovědnost za nezaměstnanost, za cenové a daňové břemeno, za oslabování země tváří tvář tlaku (německých a dalších) koncernů a jejich mluvčí. Nepřejímá odpovědnost za ústup tendencím, které dnes hrozí v EU převládnout pod tlakem americké konkurence a neoliberální aktivity, a které hrozí vážně oslabit sociální aspekty, v evropské formě kapitalismu stále přítomné. Nemůže se ale vzdát odpovědnosti za to, že s využitím nových forem a úrovni rozvoje výrobních sil bude prosazovat v co neužším společenství s dalšími levicovými silami pro námezdní pracovníky přijatelnější výrobní a pracovní poměry, možnost plnějšího, činného, lépe zabezpečeného uplatnění v odpovídajících sociálně ekonomických, politických a kulturních poměrech. Za jejich uchování a prosazování bude co nejbojovněji, v různých formách internacionální solidarity vystupovat. . Současně bude trvale předkládat svoji vizi systémové změny směřující k sociálně spravedlivějšímu společenskému uspořádání.
* Při posuzování bezprostředního výhledu ti, kteří jsou spíše pro odmítnutí vstupu se obávají, že země nezvládne důsledky šoku, což povede k vystupňování deziluze z politiky a že důsledkem bude příklon nespokojených k radikální pozici, k extrémní pravici. Domnívají se, že by strana proto neměla být s podporou vstupu (i za neplněných podmínek) raději spojována, tj. že by rozhodně měla doporučovat v referendu hlasovat NE! a integraci se vyhnout.
Není však málo těch, kteří naopak předpokládají, že hlasování NE (a neúčast v integraci) odsune levici i zemi na periferii a šanci na vítězství pravice tak značně zvýší. Jsou proto pro podporu vstupu.
* Z dlouhodobějšího hlediska vychází KSČM z předpokladu, že integrace umožňuje využít sociálních zkušeností, vlivu a síly i organizačních úspěchů a právních, mravních norem a vymožeností, jichž vykořisťovaní a potlačovaní lidé na Západě dosáhli. Umožní lépe slaďovat postup při prosazování jejich potřeb a zájmů v jednotlivých zemích, v regionech i v celku Unie. Umožní lépe koordinovat různá pokroková hnutí, zlepšit podmínky pro spolupráci levice, jmenovitě jejích radikálních složek. Zlepší šanci boje proti kapitálu, jeho politice a ideologii, proti rozdělování pracujících lidí, proti xenofobii, nacionalismu, šovinismu i kosmopolitismu, proti rasismu.
* Pro účast v integraci hovoří šance, které bude přinášet zvětšený prostor a prostředky pro rozvoj výrobních sil, technologie, vědy a kultury. Odstraňování různých překážek unifikace organizačních a právních norem přispěje ke zrychlení inovačních procesů. Účinky na postavení námezdních pracovníků budou rozporné: zvýší se kvalifikace pracovní síly, ale také její ohrožení a nebezpečí vytlačování vědotechnikou. Rozhodně nelze předpokládat rovnoměrné zvyšování kvality pracovních míst. Ve stále větším počtu bude naopak docházet ke zhoršování úrovně. Přesto je nutné civilizační obsah procesu doceňovat a vzhledem ke kapitalistické formě posuzovat i relativně samostatně.
* Pro integraci hovoří i výhody velkého celku, byť se ukazuje, že nejsou automatické, protože do popředí vystupuje především schopnost pružného pohybu. Tlak, který vykonávají velcí a vlivní již pociťujeme (zvláště od roku 1992). Po vstupu nezmizí. Celková informovanost o chování jednotlivých činitelů a tím i možnosti zasahovat a (s trochou nadsázky) spolurozhodovat v politických institucích EU (snad i se zvýšenou pravomocí evropského parlamentu) se ale přece jen poněkud zvětší. Rizika vstupu a účasti jsou předvídatelná a budou se ozřejmovat, rizika spojená s nevstupem a neúčastí budou nejasnější a možná tím i větší.
* Evropskou formu kapitalismu je možné z hlediska obrany a prosazování zájmů námezdních pracovníků a vůbec neprivilegovaných lidí považovat za relativně progresivnější než formu angloamerickou i japonskou. Lze předpokládat, že se ní budou snáze formovat postkapitalistické prvky (samospráva). Účastí v této formě se může radikální levice podílet na obhajobě relativních vymožeností pracujících lidí v podmínkách kapitalismu, ve střetech s mnohem méně citlivými formami. Účast v integraci v tomto rámci může sloužit k širšímu nástupu proti nejreakčnějším formám působení kapitálu ve světě. Levice (zejména radikální) v ní může vystupovat jako opora jiných ohnisek odporu a tlaku, může v ní usilovat o nástupiště k sociálně spravedlivějšímu uspořádání ve světě.
Hlavní argumenty používané v kampani proti vstupu a účasti v integraci jsou dva.
* Do kapitalistické ekonomiky jsme již byli vtaženi. Svou (zatím značně nevýhodnou) pozici můžeme reprodukovat i zlepšovat i bez vstupu do EU, mimo tuto formu integrace. Získali bychom tak i větší volnost ve výběru dalších možných ekonomických partnerů ve světě. Vstupem a účastí neprospějeme sobě, ale posílíme evropský i světový kapitál.
* Vstupem a účastí se nevyhneme přímému politickému nátlaku institucí EU i nejvlivnějších politických účastníků. Možnosti podílet se na spolurozhodování budou pouze iluzorní, zanedbatelné, šance rozhodovat o vlastních záležitostech se budou snižovat, suverenita bude postupně zcela likvidována. Staneme se loutkou v cizích rukou.
* Objevuje se ale i další argument, který se odvolává na dlouhodoběji utvářené mínění, či nálady mezi členstvem a příznivci. Na vznik takových nálad působí vědomí, že nejhůře budou postiženi, a to i dlouhodobě, ti, jejichž zájmy KSČM zastupuje, a kteří vnímají především a hlavně toto ohrožení. Zlehčovat, zpochybňovat tyto obavy není namístě. Tím spíše, že žádná jiná společenská síla na ně nedbá. Integrace bude pro většinu v této skupině skutečně znamenat vystupňované ohrožení a tvrdý zápas o udržení v pracovním poměru i o udržení, případně zlepšení životní úrovně. Této skupině nezbývá nic jiného, než rozhořčený boj. Jestliže ale zůstane mimo integraci, tomuto boji se stejně nevyhne.
Celková analýza tak hovoří pro doporučení občanům (zvláště členům a příznivcům strany) hlasovat ANO, tj. pro vstup a účast v integraci.
* Integrace obsahuje přirozenou, progresivní tendenci. Negativní a krizové projevy v kapitalistické formě integrace sama o sobě nevyvolala, ale také nezmírňuje. Cesta k alternativě musí z těchto skutečností vycházet.
* Napomůže jí účinná spolupráce levice (zejména její radikální složky), včetně využívání zkušeností „nové“ a „staré“ Evropy. Účast v integraci radikálně levicové zaměření spíše posílí.
* Prointegračním a současně kritickým postojem dává KSČM najevo svůj koncepční nadhled i svou vizi, starost o účinnou ochranu ohrožovaných i rozhodnou podporu mladým, vzdělaným lidem, zápasícím o svou budoucnost i obecný prospěch.
* Zásadní ne (dokonce bez bližší specifikace důvodů) by vyšlo vstříc konzervativním, staromilským tendencím, vzdálilo by KSČM těm, kteří hledají řešení a podporují tvořivé přístupy.
Pro hlasování NE hovoří dva důvody:
* Vychází se z toho, že vyjednané podmínky pro vstup jsou nevýhodné a vyvolají záhy značné znepokojení i odpor ve veřejnosti.
* Hlasováním dává až třetina občanů především najevo svůj nesouhlas s postupem vlád a s kapitalistickým systémem jako takovým.
Do popředí tu vystupují spíše pragmatická než principiální hlediska, tj. spíše to, co je bezprostředně politicky únosné (ohled na voličskou přízeň a podporu členstva), než co je správné, byť může vyvolat i nedorozumění a odliv podpory. Taktický úspěch je nadřazován strategickým cílům, což může přinést politické škody.
Teze zpracoval Miloslav Formánek, s využitím materiálu P. Sirůčka a J.Hellera
a na základě ankety a diskuse na Teoreticko analytickém pracovišti ÚV KSČM