(projednána a schválena ÚV KSČM)
Praha, 5. října 2002
Před 14. zasedáním ústředního výboru KSČM stojí trojjediný úkol. Měli bychom nejen analyzovat celkovou společenskou situaci, ale i postavení, potenciál Komunistické strany Čech a Moravy a z toho odvodit a stanovit priority činnosti strany pro nadcházející období. Je nezbytné především vymezit to, co ještě zbývá vykonat do senátních a komunálních voleb, jaké úkoly nás čekají do VI. sjezdu a co je nezbytné založit do roku 2006.
Mohu konstatovat, že od voleb do Poslanecké sněmovny došlo ve společnosti k významnému pohybu. A to jak ve sféře ekonomické, tak sociální i politické. Jsem dalek toho, abych vše redukoval na jednoho jediného společného jmenovatele. Přesto je třeba zvlášť vyčlenit vliv letní přírodní katastrofy na život v celé České republice. Jestliže povodně u nás bezprostředně poznamenaly 753 měst a obcí, způsobily škody za téměř 80 miliard korun, dotkly se života 2 milionů lidí a vyžádaly si 17 obětí na životech, jde o souhrn velmi vážných problémů, který citelně poznamená vývoj v zemi.
Považuji za nutné zvlášť podtrhnout, že mnohé z problémů, které nastaly, byly pouze živelní katastrofou umocněny. Mnohé z toho, co nyní plnou vahou doléhá na občany českého státu, zrálo po léta a celá řada rozporů se teprve nyní dostává do mimořádně akutní podoby. S některými zvlášť vážnými problémy se v té či oné míře budeme vyrovnávat po léta. Naivní byli ti představitelé vlády, kteří tvrdili, že během několika měsíců se rány zacelí a vše půjde dál v určitém rytmu.
Už letní měsíce prokázaly, jak těžké bude hledat zdroje pro obnovu. Vláda se po určitých uvážlivých krocích v polovině srpna dopouštěla chyb, jednala chaoticky a její návrhy na východiska měly vysloveně asociální povahu. To se konec konců projevilo i při jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR o takzvaném daňovém balíčku.
Další etapa nastane ve chvíli, kdy kabinet přijde před poslance s návrhem zákona o státním rozpočtu. Není divu, že vláda posunula debatu o státním rozpočtu na rok 2003. Ukazuje se totiž, že aktuální ekonomická čísla neodpovídají původním předpokladům. Hrubý domácí produkt bude přibližně o 60 miliard nižší, než jaké byly jeho nedávné odhady. Slabší růst mezd podváže pochopitelně koupěschopnou poptávku. Nezaměstnanost dosáhne kolem deseti procent. Nepochybně tak stoupne deficit státního rozpočtu, více než o původně navrhovaných 157 miliard Kč.
Nelze opomenout ani náročná ekonomická kritéria případného vstupu do Evropské unie. A to zatím ještě nevíme, o jak velké sumy na armádu si řekne NATO.
Chci už v tuto chvíli předeslat, že to podstatné není jen výše schodku. Vždy nám záleželo a bude záležet na struktuře jednotlivých kapitol, na reálném vytvoření ekonomiky pro občana.
Za podstatné považuji jedno. Navrhovaná řešení exekutivy odpovídají složení kabinetu, programovým rozporům mezi jednotlivými stranami i křehkosti tzv. většinové vlády. Bylo by jistě naivní spojovat stabilitu Špidlova kabinetu s jedním či dvěma poslanci, s jakýmisi dodatky ke koaliční smlouvě a podléhat domněnce, že jenom disciplínou lze udržet tuto strukturu po celé čtyři roky funkčního období.
Ne náhodou se právě v této době objevily názory, že dříve či později nás čekají předčasné volby. Komunistická strana Čech a Moravy odmítá tento způsob řešení neshod a programové rozpornosti tří subjektů vládní koalice. Nejsme pro to, aby občané znovu a znovu přicházeli k volebním urnám – tak dlouho, dokud se nevytvoří žádoucí stabilita. Předčasné volby znamenají především vysoké náklady s problematickým efektem. Výsledek nemůže být zásadně jiný než v červnu, protože stav společnosti odpovídá tomu, co v červnu bylo vyhlášeno Ústřední volební komisí.
Nicméně: nedávná vládní krize znovu prokázala, že naše hodnocení ustaveného kabinetu, které potvrdilo i červnové zasedání ústředního výboru, bylo správné. Postupovali jsme uvážlivě tehdy, když programové prohlášení nesourodé pravolevé vlády nedostalo naši podporu. Byli jsme v právu, když jsme nepodpořili ani to, co jen zdánlivě mělo napravit povodňové škody, ve skutečnosti však řešit neschopnost, neprofesionalitu a špatná rozhodnutí předcházejících vlád.
Vím, že mohu ve shodě s rozhodováním našich stranických orgánů prohlásit, že pomoc postiženým občanům, obcím a podnikům je pro nás zvláště před nadcházející zimou prioritou. Jsme znepokojeni tím, že navzdory nejrůznějším slibům obce prostředky nemají a postižení občané narážejí na často nepřekonatelné hradby státní byrokracie.
K tomu je ovšem nezbytné říci i to, na co kabinet premiéra Špidly neslyší a čemu pravolevá koalice ČSSD, lidovců a US-DEU nechce rozumět. Česká republika a její občané jsou především postiženi nekompetentností rozhodování a sociální bezohledností, která odporuje všem sociálně demokratickým předvolebním slibům.
Ano, škody jdou do desítek miliard. Stále však jde jen o zlomek toho, co zcela nedávno zmizelo v bezpočetných bankovních a podnikových tunelech, záměrných konkurzech, daňových únicích, ve víru korupce a velké hospodářské kriminality. To na straně jedné. Na straně druhé úkoly typu zdražování základních životních potřeb, brždění růstu mezd i omezování veřejných výdajů, které vláda dostává od Evropské unie a mezinárodních finančních institucí, mají jen málo společného s reálným odstraňováním následků katastrofy.
Považuji za vrchol cynismu vydávat daňové úskoky za doklad vládní snahy pomáhat občanům. Je to argumentace stejného druhu jako ta, kterou pronesl český ministr zahraničí, totiž že listopadový summit Severoatlantické aliance bychom měli chápat jako internacionální pomoc povodněmi postiženému hlavnímu městu a Pražanům. Miliardy, které chtěla vláda vyždímat na zvýšené dani z potravin či léků, je možné ušetřit právě zde.
Generalita a představitelé členských států NATO měli jedinečnou příležitost dokázat, že vnímají ČR a její občany jako skutečného partnera. Mohli sami projevit soudnost a ušetřit Prahu své nákladné přítomnosti a snížit trvale neúnosně vysoké požadavky na naše vojenské výdaje. Neudělali to. Naopak. Čeští vládní představitelé sami nabízejí české vojáky pro vojenské akce v Afghánistánu, vyslovují devótní podporu agresi vůči Iráku. Už předem podporují všechno to, o čem rozhodne Washington či Brusel. Vrcholem servility je nabídka, kterou Spojeným státům vyslovil ministr obrany Tvrdík, aby Česká republika poskytla možnost rozmístit systém protiraketové obrany na českém území.
Požadujeme, aby přinejmenším zmíněný ministr z toho vyvodil osobní odpovědnost a aby premiér sněmovně vysvětlil, k čemu slouží a k čemu vedou neuvážená rozhodnutí vyslovená za hranicemi země. Této ústavní odpovědnosti se nemůže zříci ani prezident republiky.
Chci konstatovat, že tyto naše požadavky mají oporu v programu strany, v rozhodnutích jednotlivých politických orgánů, ale i v názorech, které odezněly při jednání okresních výborů, krajských rad i v základních organizacích. Zdůrazňuji to z toho důvodu, že v tom spatřuji potvrzení souladu mezi vrcholovou politikou KSČM, jejími přístupy na půdě parlamentu a oporou, kterou má mezi členy KSČM, sympatizujícími a širší veřejností.
Rozhodně nejde ve věci nabídky území českého státu pro rozmístění vojenských zařízení Spojených států o nějakou epizodu, ale o obecnější postupy sociální demokracie, která se sice slovy hlásí k parlamentní demokracii, ale v praxi ji až příliš často bere na lehkou váhu. Je to o to ostudnější, že v podobných souvislostech jde o otázku války a míru, o ohrožení České republiky a neomluvitelné hazardování se životy českých občanů.
Právě toto zasedání ústředního výboru by mělo i v širších souvislostech posoudit, co reálně vzniklo v českých i evropských poměrech po sérii parlamentních voleb. Musíme být důslednější při posuzování zkušeností jiných levicových stran, stran, které jsou nám blízké, a dokázat z jejich praxe vyvodit závazná poučení pro náš postup. Mám tím na zřeteli tak rozdílné výstupy, které byly zaznamenány při volbách ve Francii, Spolkové republice Německo, v Portugalsku, ale i na Slovensku a v některých dalších zemích.
Obecně se ukazuje, že přílišná vstřícnost našich partnerů vůči současné rozporné a mnohdy i asociální a militaristické sociálně demokratické politice vede ke ztrátě identity a k potlačení jejich úlohy na politických scénách jednotlivých států. Mám na mysli menšinovou, okrajovou účast ve vládě nebo podlehnutí svodům nejrůznějších výhod, které může poskytnout čelným levicovým politikům vládnoucí garnitura.
I z tohoto hlediska zaslouží uznání Komunistická strana Slovenska. Dnes představuje příklad dlouhodobě založené, promyšlené politiky, která nakonec vedla ke vstupu na půdu parlamentu. Ne náhodou se v tomto kontextu připomíná debakl Strany demokratické levice a Sociálně demokratické alternativy. Zradu ideálů a bezzásadovost volič levice neodpouští.
Právě v posledních letech jsme zaznamenali i v našem hnutí jisté proudy, jejichž vliv dnes nebudu taxativně vymezovat. Pouze připomínám, že šlo o proud sociálně demokratizující, který měl za cíl důsledně odvozovat naši politiku od politiky Lidového domu, říkat ano často ještě dříve, než sociální demokraté o něco požádali.
Druhý proud měl ryze ortodoxní, dogmatický charakter, byl svojí podstatou odtržený od reálných potřeb, plný prázdných floskulí a překonaných frází, které vydával za autentický výklad děl klasiků. Mnozí z vás si jistě vzpomenou, jak zatěžoval ovzduší v naší straně.
A konečně třetí, nejvýraznější a nejpočetnější směr zdůrazňující a prosazující adaptaci na nové podmínky při zachování komunistické identity, prosazující ne fosilní monopol moci, ale demokratickou soutěž myšlenek, programovost, která je založena na obhajobě a na prosazování práv neprivilegovaných lidí. Po dvanácti letech jednoznačně prokázal svoji životaschopnost. Potvrdil svoji autoritu i v mezinárodním měřítku, svoji váhu v celém komunistickém a dělnickém hnutí. V České republice autoritu a důvěryhodnost našeho postupu potvrdily volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Jejich výsledek nebyl překvapením pro ty, kdo sledují naši politiku, snaží se v ní orientovat a porozumět jí.
Znovu a znovu opakujeme, že naším cílem je programovost, otevřenost k veřejnosti a poctivost ve způsobech. Přesto se tu a tam i v našich řadách setkáváme s oživováním sociálně demokratických praktik, s přijímáním sociálně demokratické politiky, která v podstatě uplatňuje pravicové triky ve prospěch velkých vlastníků výrobních prostředků. Sociální demokraté se snaží dokázat kapitalistům, že jsou lepší správci kapitalismu než konzervativci. Pod taktovkou USA, v zájmu dosažení a upevnění moci, se neštítí ničeho. Ani rozvalu mezinárodního práva, ani válečných hrůz. Kdo chce provádět úspěšnou levicovou politiku, přispět k pokrokovému vývoji lidstva a jeho záchraně před hrozícími ekonomickými, sociálními a válečnými katastrofami, nemůže takovou politiku tolerovat.
Pro mne jako pro předsedu ÚV KSČM jde o zásadní otázku. Nelze donekonečna trpět překračování jednou jasně stanovených hranic, které vymezil sjezd, ústřední výbor i výkonný výbor ÚV KSČM. I vy jste opakovaně takové praktiky odmítli a zavázali vedoucí funkcionáře k jednotě výkladu našich programových dokumentů, zásadních i důležitých dílčích stanovisek. Konec konců za jiné mohu připomenout červnové 13. zasedání našeho ústředního výboru.
Přesto považuji za nezbytné dnes znovu vyzvat nejvyšší orgán Komunistické strany Čech a Moravy mezi sjezdy, aby tak jako doposud uplatňoval důslednost a vyžadoval věcnost v jednání volených funkcionářů – předsedy i místopředsedů, v přístupu všech poslanců a senátorů. Nedramatizuji daný stav, ale soudím, že od veřejných vystupování přes stranická jednání až po bezprostřední kontakty s jinými politickými a občanskými subjekty je nezbytné při respektování zdravé názorové plurality držet v souladu se stanovami KSČM programovou a akční jednotu. Řeč je o věrohodnosti a srozumitelnosti naší politiky. Jsem připraven, pokud rozhodnete o takovém postupu, předložit výkonnému výboru ucelenou informaci o možnostech řešení tohoto problému.
Musím dodat, že stejně jako řídící samosprávné orgány strany prochází i poslanecký klub a senátoři určitým vývojem, bylo zvoleno nové vedení klubu KSČM ve sněmovně a postupně se hledají styl a metody práce odpovídající změněné situaci na půdě parlamentu.
Výsledek červnových voleb do Poslanecké sněmovny, volební úspěch kterého jsme dosáhli, celkový součet voličských hlasů odevzdaných pro levici jen zdánlivě otevřel prostor pro naplňování našich cílů.
Tento prostor má své jasné limity. Ne náhodou v této souvislosti připomínám, že Komunistická strana Čech a Moravy připravovala svůj volební program odpovědně, s vědomím všech problémů, které přináší dnešní doba. Do roku 2006 se zaměříme na tři hlavní oblasti: na zlepšování životních podmínek občanů, na dynamický rozvoj české ekonomiky a konečně na rozvoj demokracie, samosprávy i odpovědnou roli státu. Jinak řečeno, hlavní prioritou KSČM je a zůstává úsilí o budování sociálně spravedlivé společnosti s prosperující ekonomikou a rostoucí životní úrovní obyvatelstva.
Zdůrazňuji tuto pozitivní orientaci a připomínám, že KSČM se už před volbami jednoznačně distancovala od Unie svobody – Demokratické unie. Její krajně liberální program označila jako nepřijatelný a vylučující vedení i obecnějšího dialogu. U KDU-ČSL jsme připouštěli existenci sociálnějších aspektů. Zaznamenali jsme však u jejích představitelů náklonnost k dalším církevním restitucím, k navracení šlechtického majetku a určité spojení s landsmanšafty, které z této strany dělá nedůvěryhodnou, úhořovitou politickou sílu.
Po volbách KSČM prezentovala možnou podporu menšinové vlády ČSSD, utvoření vládní koalice ČSSD s KDU-ČSL a US-DEU kritizovala jednak jako nestabilní, jednak jako ústupek sociálních demokratů od levicového programu.
Pro mnohé je však stále stěží pochopitelné, že tyto subjekty, zejména US-DEU, si tak porozuměly se sociální demokracií. I když i zde nelze mluvit o politické homogenitě, jako by ožívaly zájmové proudy tak příznačné pro někdejší Občanské fórum.
Mohu jen znovu potvrdit, že KSČM je nadále čitelnou parlamentní stranou, zásadovou jak z hlediska dodržování volebního programu, tak z hlediska jeho prosazování. Deklarovali jsme také, a tento postoj trvá, ochotu ke konstruktivním jednáním při hledání východisek z krizové situace v zemi.
Ano, nehodláme a ani nechceme v tíživých ekonomických podmínkách získávat levný politický profit. Máme mimořádný zájem naplnit, co jsme slíbili voličům. Právě proto také nebudeme nikomu vystavovat bianco šek. Jsme si dobře vědomi, že současná vláda se svým stylem a kroky málo liší od pravicových kabinetů devadesátých let.
Je dokladem pokleslé politické kultury, když vládní koalice z vnitřních rozmíšek a vzájemných obchodních dohod o ministerských křeslech dělá téma pro veřejnou diskusi.
V době, kdy jsou na stole témata prvořadé důležitosti, to považuji za alibismus a dokonce za ostudný projev nekompetentnosti k vládnutí. Veřejnost stěží může ovlivnit rozhodnutí vládních stran o tom, jak budou zadávat úkoly pro své poslance k plnění stranických direktiv. To ať si vyříkají příslušná stranická grémia mezi sebou. Jinými slovy – partokracie dostala další impulsy.
Za skandální však považuji – a musím to dnes znovu opakovat – že vláda vůbec neuvažovala před daňovým balíčkem o seriozní diskusi s parlamentní opozicí, odbory a občany. Nešlo jistě o náhodné vybočení.
Za mimořádně nebezpečné, a už jsem to v jistém smyslu naznačil, musím považovat takové kroky vlády, jako nabídku ministra obrany Tvrdíka Spojeným státům. To, zda se Česká republika stane opěrným bodem takzvaných hvězdných válek, militarizace kosmu, je přece jenom jiná káva než koaliční rozmíšky nad disciplinou svéprávných poslanců.
Ano, jde o jiný styl politické kultury – pro KSČM naprosto nepřijatelný.
Příkladem nad jiné aktuálním je tvrdé okleštění slíbeného růstu mezd v rozpočtové sféře, nedodržení slibů valorizace důchodů a nečinnost i bezradnost ve vztahu k růstu nezaměstnanosti. O kompetenci kabinetu nesvědčí ani chybějící finance v povodněmi poškozených obcích a městech, nedostupnost pomoci lidem, kteří na přírodní katastrofu materiálně doplatili.
Hovořím o tom hlavně z toho důvodu, abych podtrhl myšlenku, že programová blízkost KSČM s jinými politickými subjekty, hlavně s ČSSD, ještě neznamená automatické řešení reálných problémů v životě společnosti. Jde o to, že pro nás je program trvalým závazkem a ne jako u jiných účelovým lákadlem na získání voliče. Přesto mohu tuto blízkost či vzdálenost ilustrovat na konfrontaci našeho programu s programy stran vládní koalice. Shodujeme se v zásadě s ČSSD v politice zaměstnanosti. Požadujeme vytvoření 300 tisíc pracovních míst, sociální demokraté 200 tisíc, koalice žádné.
My pouze neproklamujeme pro vzdálenou budoucnost, jak to dělají političtí soupeři z Lidového domu, ale trváme na tom, že dostupnost práce patří už dnes k základním lidským právům, k podmínkám důstojného života v sociálně spravedlivé společnosti. Odbory pro nás nejsou jen tlumícím polštářem asociálního vládnutí.
V konfliktním ekonomickém prostředí je nezbytné zvýraznit úlohu kolektivního vyjednávání, vrátit vlastní úlohu tripartitě a komplexněji řešit problematiku pracovního zákonodárství.
Je příznačné, že obdobnou shodu mezi programem KSČM a ČSSD nacházíme v bytové politice, kde jsme pro podporu všech typů bytové výstavby na neziskovém principu, pro akcentaci úlohy neziskových bytových družstev, startovacích bytů pro mladé rodiny, pro vícezdrojové financování. Pokládám též za charakteristické, že pro partnera sociálních demokratů, pro koalici, je bytová politika spjata s individuální odpovědností občana. Pravice připouští pouze daňové zvýhodnění. Kdo bude v poměrech tržní ekonomiky zvýhodněn, kdo využije daňových úlev, je předem zřejmé. Současné vládní prohlášení je v tomto ohledu ovlivněno koalicí, zejména Unií svobody.
Dále se chci zmínit o zdravotnictví, kde stejně jako ČSSD definujeme právo na kvalitní a všem dostupnou bezplatnou zdravotní péči na základě všeobecného zdravotního pojištění, podtrhujeme protiústavnost přímé spoluúčasti pacienta s výjimkou luxusních služeb. Pokud jde o síť léčebných zařízení, KSČM je pro to, aby se neprivatizovaly nemocnice a nemocniční lékárny a ze státních zdrojů nefinancovala soukromá zařízení. ČSSD se ani v tomto ohledu příliš neodlišuje. K určitému konsensu se sociálními demokraty docházíme i v bezplatném vzdělání při zodpovědnosti státu a nutnosti rovného přístupu do škol. Se všemi stranami vládní koalice i my zastáváme shodný názor na vícezdrojové financování této oblasti.
Konsensuální postoje mezi ČSSD a KSČM převládají též v otázkách rozhodující úlohy solidárního průběžného systému, důchodového pojištění, doplněného dobrovolným připojištěním na zaměstnaneckém základě s příspěvkem zaměstnavatele, případně státu. My nejsme pro to, aby se zvyšovala hranice odchodu do důchodu, nejsme pro to, aby naši starší spoluobčané ekonomicky a sociálně strádali. A je pro nás nepřijatelné, aby právě důchodci vedle dalších ohrožených skupin nesli hlavní tíhu všemožných daňových a cenových úprav. Mimochodem, o co důchodce okradli, nebude stačit na náklady spojené s listopadovým summitem NATO.
V ekonomické oblasti je zásadním diferenciačním momentem mezi KSČM na straně jedné a ČSSD a koalicí na straně druhé privatizace a role státu při nakládání s národním majetkem a při zajišťování ekonomického růstu. KSČM požaduje zastavit prodej prosperujících podniků v síťových odvětvích. Pro vládní struktury je naopak příznačné, že na oltář privatizace chtějí obětovat doslova vše. Je pro ně stěží stravitelný náš požadavek na zvýšení koncepční role státu, snížení zahraničního vlivu na ekonomiku. Vláda má problémy s podporou drobných a středních podnikatelů, nedoceňuje uplatňování zaměstnaneckých akcií, podmínky pro výkup či pronájem podniku zaměstnanci, moderní formy samosprávy a družstevního podnikání.
V čem jsou programové cíle a metody jejich dosažení u ČSSD a KSČM zásadně odlišné, to je zahraniční politika a koncepce obhajoby národních zájmů českého státu. Lidový dům a v jedné řadě s ním lidovci i US-DEU zcela podléhají diktátu Evropské unie, Severoatlantické aliance a Spojených států. Je zřejmé, že pro mnohé české politiky, prezidentem počínaje, jsou pochvaly a pokyny nadnárodních institucí a USA významnějším stimulem aktivity než obhajoba suverenity českého státu a zájmů a potřeb vlastních občanů.
Musím dodat, že tato programová shoda rozhodně neznamená totožnost v záměrech a prostředcích. Naopak. Sociální demokraté opakovaně zradili a znovu zrazují svůj vlastní program. Jejich představy o České republice jsou vždy podrobně propracovávány pouze před volbami. Pouze proto, aby se volič tak zvaně správně rozhodl. Konec konců, přesvědčujeme se o tom na každém kroku.
Zvlášť silně si uvědomuji, že rizika politické korupce oficiální reprezentace České republiky příslibem funkcí a výhod pro mocenské a majetkové elity stoupají. Úměrně klesá schopnost našich parlamentních politických oponentů bavit se o otázkách zásadní důležitosti s veřejností, ptát se na to, co chtějí občané českého státu.
Snad nikdo by si ještě před deseti dvanácti lety nedokázal představit, že čeští občané budou ze svých daní přispívat na vyšší životní úroveň obyvatel starých členských zemí Evropské unie. Teď už se občanům tato hořká pilulka pomalu přiznává a přislazuje nezávaznými přísliby o zpětném finančním dorovnání. Zcela mimo kvalifikovanou diskusi zůstávají rozevírající se nůžky rostoucích, prý už skoro evropských cen a stagnace nikoli průměrných evropských, ale českých, hanebně nízkých mezd a důchodů.
Ještě před pár lety by vypadaly neuvěřitelně a byly označeny za šílenství takové vládou prosazované aktivity jako manévry českých vojáků v Kuvajtu, nasazení bojové jednotky Armády ČR do Afghánistánu a pozvánka, nabídka českého území pro základny a válečná zařízení vojsk USA. Leccos z vládních zahraničních podniků lze už nyní označit jako porušování zákona na ochranu míru a jednání v rozporu s Chartou OSN.
Bez nadsázky lze tvrdit, že v posledních letech vždy, když jde o možnost účasti ve vojenských akcích, sociální demokraté odpovídají ano. Často dokonce ještě dříve, než se jich Washington a Brusel zeptá. Až dodatečně se pro veřejnost hledají důvody nebo i pouhé záminky k podobným krokům. Nejspolehlivěji valorizovanou položkou státního rozpočtu nejsou důchody, výdaje na školství, vědu a kulturu. Jediný resort, který podle diktátu zvenčí musí dostat svoje, je resort obrany.
KSČM v těchto věcech nehodlá ustoupit. Vždyť v případě české vládní koalice nejde o nějaké fatální, neomluvitelné chyby, ale o nehoráznou úskočnost a podlost vůči poctivým občanům naší republiky. Naše představa o spolupráci národů a států Evropy i světa je jiná než cíle těch, kdo tak rádi usměrňují mezinárodní vztahy bombardováním a hrozbami použití síly. Shodujeme se v tom s těmi, kdo prošli statisícovou demonstrací Londýnem, aby přivedli vládu Tonyho Blaira k rozumu. Jsme v tom zajedno s těmi statisíci, které stejně žádaly skutečně mírovou politiku po italské vládě.
Ukazuje se, že Spojené státy se stávají významným bezpečnostním rizikem pro celou moderní civilizaci. Když USA a NATO zvýší vojenské výdaje tak, jak si to žádají generálové a vojenskoprůmyslový komplex, Evropa a svět se nestanou bezpečnější. Staré koncepty v nových podmínkách přestávají fungovat. Ne horečná příprava války, preventivní agrese a rozmisťování zbraňových systémů v kosmu, ale trpělivá mírová spolupráce je východiskem pro vzájemně propojený svět a v něm pro český stát.
Rozšiřování Severoatlantické aliance, které se očekává na pražském summitu, nebude při politice tohoto paktu dokladem rostoucí bezpečnosti Evropy. Jen potvrzením silových stereotypů, harašením zbraní v době, kdy se zoufale nedostává politické vůle a zdrojů k překonání toho, co kontinent rozděluje ekonomicky, co dělí Evropany na lidi první, druhé a třetí kategorie.
Troufám si tvrdit, že mír a stabilita Evropy nestojí, ale padá s přítomností amerických vojenských základen. Mírová a spolupracující Evropa, to může být jen kontinent vzájemně výhodné ekonomické spolupráce, kontinent solidarity silných se slabými, kde je respektována suverenita států a kde národy mají prostor pro svobodný rozvoj politický, ekonomický, sociální i kulturní.
Naše důstojné postavení ve strukturách starého kontinentu je možné pouze za předpokladu, že spolu s běžnými mechanismy politické volby budou zemi reprezentovat lidé, jejichž kvalifikační a morální profil odpovídá požadavkům doby. Ano, vládnout se opravdu musí umět.
V této souvislosti se nemohu nezmínit o posledních výkřicích dosluhujícího českého prezidenta. Jeho nedávné vystoupení ve Spojených státech bylo vrcholem toho, co prozatím ve svých projevech předvedl. Jestliže Havel říká, že se stále více hrozí toho, jak beznadějně musí pořád dokola sám sebe opakovat, že někdy prozrazuje svoji nekvalifikovanost, že přestává být důvěryhodný a ztrácí právo dělat to, co dělá, přišel na to poněkud pozdě. Sám sebe označil za pohádkového hrdinu, za chlapce, který i jménem dobra tak dlouho bušil hlavou do zdi hradu, v němž panovali zlí králové, až zeď spadla a on se stal králem a dlouhá léta pak dobrotivě panoval.
Je to spíše smutné než směšné. Havel byl vždy pouze samolibý provinciální šéf, pro něhož realita života byla zbytečnou veteší. Skoro bych řekl, že jeho výměna už přezrála a že naše varování, které jsme uplatňovali jak v roce 1993, tak v roce 1998, plně prokázalo svoji opodstatněnost.
Dnes v návaznosti na poradu předsedů krajských rad a jednání výkonného výboru předkládáme ústřednímu výboru představu o osobě, která by měla před oběma komorami Českého parlamentu na funkci hlavy státu kandidovat s naší podporou.
Ano, získali jsme cenné zkušenosti a je možné z nich dovodit určité zobecňující závěry. Jestliže znovu připomenu červen letošního roku, tak je nesporné, že volby do sněmovny prokázaly narůstající schopnost voličů vnímat nebezpečí pravolevé diferenciace v politickém životě a potvrdily jejich příklon k levicovým pozicím. Z tohoto pohledu bychom měli trvale analyzovat až na podmínky jednotlivých míst zdroje, z nichž vyrůstá podpora Komunistické strany Čech a Moravy. Nejde samozřejmě o obecná hesla, ale o konkrétní pohled na situaci ve volebních krajích, v jednotlivých okresech i místech.
Rozhodně nejsem pro samoúčelné analýzy, ale pro to, abychom plně zúročili dosažený úspěch a byli schopni jej umocnit.
Pro současnou situaci je příznačné, že sociální demokraté vnímají svůj volební výsledek jako úspěch a nehovoří o bezmála půl milionu ztracených hlasů. Proto ani nedošlo u nich k výraznému pnutí, které by postavilo vládnoucí garnituru pod tlak členů a voličů a přivedlo ji k požadavku na důslednou levicovou politiku a spolupráci levicových stran.
Sociální demokracie, ať už hovoří o ekonomice pro občana, ať už hovoří o sociálním státu, si je dobře vědoma, že jde o nedotknutelnost kapitalistického systému a v jeho hranicích je ochotna a jedině schopna se pohybovat.
Komplexněji si uvědomujeme i situaci v Občanské demokratické straně včetně posledního tahu na svržení „otce zakladatele“. Volební výsledek ODS, který je správně vnímán jako porážka, vede dosud Klausovu stranu do situace, ve které je účelovým odpůrcem vlády a snaží se obnovit dávno ztracenou prestiž na politické scéně.
Právě v této době musíme intenzívně vnímat postoje občanských demokratů, protože se jejich politika začíná silně „komunalizovat“, mění se v pragmatickou stranu regionálních politiků. Je zcela jasné, že v senátních volbách a ve volbách do obecních a městských zastupitelstev i do zastupitelstva hlavního města půjde ODS doslova o všechno.
Soudím, že celá situace se nepochybně projasní v nejbližších týdnech, kdy se ukáže, kdo vlastně usedne do prezidentského křesla. Důležitou předehrou bude však výsledek senátních voleb.
Manévrovací možnosti ČSSD mohou pak být ještě více omezeny a ani postavení Vladimíra Špidly nemusí být takové, za jaké se ho snaží vydávat někteří loajální publicisté. Mnohé naznačil průběh vládní krize, kdy od Špidlova prvotního útoku proti Unii došlo k uhlazení hrotů, aby se dosáhlo jakési vnějškové rovnováhy mezi jednotlivými proudy ČSSD.
Zachování současného politického složení vlády bylo vykoupeno tzv. dodatkem ke koaliční smlouvě, který nejen, že neřeší podstatu problému, ale do značné míry zužuje možnosti samotného vítěze voleb. Zároveň je zde zjevná snaha izolovat zákonodárné iniciativy poslanců ODS a KSČM a neformálně vytvářet v podstatě užší koaliční sněmovnu ve sněmovně.
Už dnes je zřejmé, že uzavíráním neprincipiálních kompromisů bude ČSSD dál ztrácet čitelnost a tvář před svými voliči.
Přesto varuji před neopodstatněným optimismem, před netrpělivostí, před přeskakováním nutných vývojových etap. To neznamená vyčkávání, to neznamená bezzásadové taktizování, pouze jde o schopnost reálně vnímat soudobé politické poměry v České republice. Naši analytici upozorňují, a už jsem se o tom zmínil, že koaliční vláda v této podobě nemusí mít dlouhého trvání. Nejde pochopitelně jen o onu většinu jednoho hlasu a o možnost zákulisních domluv, o kterých se v parlamentu i mimo něj zvlášť v poslední době velmi často mluví. I v politice totiž platí, že konfrontaci programu nelze řešit účelovou tolerancí, a to ani v situaci, kdy je kabinet v kleštích zahraničních zájmů, a to vlastním přičiněním.
Rozhodně nikdo z nás neupadá do jednostranného pragmatismu, ale uvědomujeme si, že současné poměry jsou neúnosné a že k řešení může dojít ne cestou zvyšování vnitřního napětí a hledání argumentů v mezistranickém zápase, ale kvalifikovanou, věcnou debatou na úrovni politického vedení a vedení poslaneckých klubů jednotlivých subjektů. Pokud bude pokračovat dosavadní vývoj, nálepkování, vzájemné osočování, odmítání jednoho v zájmu druhého, dříve či později dojde k politickému krachu za situace, kdy krach ekonomický je na dosah.
Co z toho vyplývá: Komunistická strana Čech a Moravy se musí postupnými kroky dopracovat k zásadnímu, občanům srozumitelnému souboru stanovisek, která budou mít kontinuální charakter a systematicky povedou ke sjednocování postojů členů KSČM a sympatizujících, členů vedení strany, poslaneckého klubu i senátorů. Připomínám to zejména z toho důvodu, že nepochybně svébytný vývoj před sjezdem a předsjezdová diskuse nemůže vést k narušení a subjektivním postojům ke společenským problémům i k partnerům na politické scéně. Základem takového přístupu jsou legislativní záměry, které budeme dnes posuzovat.
Považuji za nutné v souladu s přijatým programem dovést tyto a další návrhy do konkrétních iniciativ a prosazovat je parlamentní i mimoparlamentní cestou. To znamená soustředit se na konkrétní pomoc neprivilegovaným občanům, na uspokojování jejich oprávněných požadavků, ne pouze na proklamace vyjadřované na tiskových konferencích nebo na stránkách Haló novin či Naší pravdy.
Rozhodně musím odmítnout apriorně přijímaná ideologická hesla, neboť nám nejde o politické obchody. Jde přece o levicovou politiku, jde o pojmenování zrady na levicové politice, jde o to, aby i náš volič vnímal hranice mezi reálnou politickou silou na straně jedné a zájmy vlivových skupin a přízemním politikařením na straně druhé.
Stále platí, že hlavním protivníkem KSČM na české politické scéně je a zůstává ODS spolu s Unií svobody-DEU, které dnes představují hlavní nebezpečí pro naplnění potřeb obyčejných lidí v zemi.
Dnes je také zřejmé, že zejména v nejužším vedení KDU-ČSL se prosazuje ostře pravicová nenávistná antikomunistická profilace. Některé výroky jejího předsedy Cyrila Svobody si v ničem nezadají s postoji Václava Bendy a jeho antikomunistického úřadu. Politika, kterou nový předseda KDU-ČSL vnutil své straně, je bezvýchodná a znemožňuje jakoukoli konstruktivní komunikaci. Přitom program této strany obsahuje některé zajímavé sociální prvky, o kterých bychom se sociálně cítícími a mírumilovnými křesťany mohli diskutovat.
Napětí v zemi nepochybně roste i působením vnějších vlivů. KSČM bude rozhodně vystupovat proti všem pokusům o zvyšování mezinárodního napětí, lidský rod, civilizaci, ohrožující zbrojení a o zatažení České republiky do válečných dobrodružství. I to, ale nejen to, je jeden z důvodů, proč tak důrazně protestujeme proti listopadovému summitu Severoatlantického paktu v Praze, proč připravujeme na 19. listopad mezinárodní konferenci k bezpečnostní architektuře Evropy, proč jsme se rozhodli uspořádat 20. listopadu na Staroměstském náměstí protiválečnou demonstraci.
Dnes budeme nepochybně hovořit o mnohém. Věřím, že se shodneme na rozumných a praktických východiscích.
Obracím se na ústřední výbor i se žádostí, aby posoudil všechny dosavadní závažné kroky vedení KSČM, poslaneckého klubu i senátorů a schválil linii, která nás bude orientovat v nejbližších letech.