Letos stejně jako v letech minulých se zde scházíme, abychom vyjádřili úctu těm, kdo nasazovali životy v boji proti nacismu. Připomínáme si jejich odvahu a vůli k nejvyšší lidské oběti ve jménu budoucnosti. Z respektu k jejich odkazu čerpáme inspiraci, vůli a sílu k práci pro současnost a budoucnost země, ve které žijeme.
Děkuji vám za to, že jste dokázali obnovovat a stále dotváříte tradice sounáležitosti a pospolitosti těch, kteří k sobě měli a mají blízko. Vážím si každého, kdo neztrácí paměť. Lidská solidarita, úcta k odkazu našich předchůdců a odpovědnost k budoucnosti jsou hodnoty, které s časem nabývají na ceně. Vy to víte. Svou přítomností prokazujete, že jsou marné snahy těch, kdo by tak rádi vymazali z našeho vědomí velké tradice, ze kterých jsme vzešli.
Zde, při tradičních slavnostech slovensko-českomoravské vzájemnosti, vždy cítím krásnou atmosféru, kterou vytvářejí vzájemně velice blízké národy. Jsem rád, že přes rozdělení v roce 1993 mezi námi zůstala silná pouta - a dokonce bych řekl, že jsme si rok od roku ještě bližší.
Letos má naše setkání levicově smýšlejících Slováků, Čechů, Moravanů a Slezanů zvláštní význam. Je to jen několik dní, co naši zemi zasáhla živelní katastrofa, jaká zvláště v Čechách nemá svým rozsahem obdoby. Naše politická strana - KSČM - vyjádřila solidaritu všem postiženým, poskytla ze stranických prostředků milión korun a zahájila mezi členy a sympatizanty finanční sbírku. V Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR náš poslanecký klub usiluje o co nejrychlejší uvolnění finančních a materiálních prostředků pro postižené povodněmi.
Vnímáme snahu vlády pomoci lidem a hodnotíme ji jako realistickou, ovšem jen zčásti. Vláda na jedné straně odložila velmi drahý projekt koupě nadzvukových letounů, ale na straně druhé hodlá v listopadu uskutečnit v Praze summit NATO, který má stát kolem dvou miliard korun. S tím zásadně nesouhlasíme. Vyzýváme vládu, aby postupovala realističtěji a skutečně jako hlavní prioritu v této tíživé situaci vnímala potřeby našich spoluobčanů.
Slovensko dnes stojí před parlamentními volbami, v nichž půjde ve výrazně nových souvislostech o podobu politiky, osudy občanů i státu. Zaznamenal jsem z průzkumů, že reálnou šanci v nich uspět má i Komunistická strana Slovenska. Vnímám, že někteří političtí soupeři mají ze vzestupu komunistů strach. Zřejmě k tomu přispěla i silná pozice strany, kterou reprezentuji na české politické scéně, zejména solidní volební výsledek, kterého jsme letos dosáhli v červnových volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde jsme získali přes 20 procent mandátů.
Se vší odpovědností prohlašuji, že snahu pravice, politických soupeřů Komunistické strany Slovenska kriminalizovat myšlenku sociální spravedlnosti a vnutit Slovensku protikomunistický zákon považuji za skandální.
Ze zkušeností politického boje v České republice k tomu mohu říci, že vždy, když se zvedaly vlny antikomunismu, šlo především o to odvést pozornost od sociálních problémů, od politické korupce nových vládců a hospodářské kriminality. Veřejnost, levicově orientovaní voliči, jak potvrdily nedávné volby u nás, nechtějí žádné návraty. Jde o novou moderní levicovou alternativu k asociálnímu kapitalismu. Tvrdím, že na účelové strašení komunismem a na lži o minulosti přestávají občané slyšet. Dokonce je odmítají.
Při objektivním hodnocení našich společných dějin si vpředvečer výročí Slovenského národního povstání dovolím těm, komu vadí rovná politická soutěž, připomenout jedno: kdo dnes chce ideál sociální spravedlnosti kriminalizovat, kdo se pokouší falšovat minulost a dávat třeba pseudozákonem rovnítko mezi komunisty a fašisty, prokazuje víc než co jiného ignoranci a hluboké pohrdání dějinnou zkušeností vlastního národa.
Je-li řeč o demokracii, pak ať se ti, kdo o ní mluví, drží pravidel. Volič má právo rozhodovat se pro lidi a programy podle své svobodné vůle. Nepotřebuje k tomu pseudozákony mistrující dějiny. Nepotřebuje ani žádná doporučení zavánějící diktátem zvenčí, třeba z Bruselu. To, co mne přivedlo do Holíče, nejsou ale epizody politických her, jakých pěna dní přináší bezpočet. Tradičně mne sem přitahuje pocit lidské sounáležitosti, vědomí, že se setkám se známými tvářemi i novými lidmi, pro které přátelství a lidská solidarita jsou hodnotami trvalými a nezrušitelnými žádnou umělou hranicí.
Setkání na slovensko-moravském pomezí je pro mne ale vždy, a věřím že i letos tomu tak bude, příležitostí k výměně zkušeností, prostorem k společnému přemýšlení o podstatném, co určuje přítomnost a budoucnost. Hlásím se k slovensko-českomoravské vzájemnosti jako člověk, jako občan, hlásím se k ní i svou profesí historika. Vy přece dobře víte, že to, co spojuje Slováky, Čechy, Moravany a Slezany, není samozřejmostí. Žijeme ve společně sdílených hodnotách. Naše národy prošly vedle sebe a spolu dlouhou cestu. To, co máme společné, je plodem práce a zápasů generací našich předchůdců. A není to, jak se nám snaží někteří namluvit, záležitostí včerejška.
Na prahu třetího tisíciletí, v integrující se Evropě a složitém vzájemně propojeném světě, mají naše vzájemně uznávané národní zájmy, shoda v základních hodnotách i tvář naší kultury zvláštní význam.
Obě naše republiky, oba národy, Češi i Slováci, ale i národnostní skupiny, které vytvářejí pospolitost našeho života, stojí před třemi existenčními otázkami. Hledáme způsoby jak zajistit suverenitu a bezpečnost našich států. Vedeme ale také spor o to, jak vytvářet moderní ekonomické, politické, sociální a kulturní prostředí, které zajistí důstojné podmínky života pro nás, naše děti a celé příští generace. V těchto letech a v následujících desetiletích jde ale také o to, jakou roli sehrajeme, jaké postavení zaujmeme v Evropě a moderním světě, kde sociální přehrady, nivelizace kultur a ztráta národní identity se stávají rizikem prvořadé důležitosti.
Na tyto otázky dokážeme včas odpovídat a hledat adekvátní řešení daleko efektivněji, pokud využijeme vše, co znásobuje síly. To, co nás spojuje, může posílit potenciál našich států a dává lepší předpoklady pro hájení našich národních, ale také sociálních zájmů i do budoucna. Společně můžeme snáze nalézat odpovědi na výzvy, které před nás staví sjednocující se Evropa a globální civilizace. Spolu budeme schopni lépe čelit rizikům, která ohrožují naši národní a státní existenci.
Kdo chce věřit, že bezpečnost našich domovů, Evropy a světa nejlépe zajistí Severoatlantická aliance v nynější militaristické podobě, ať věří. Kdo se domnívá, že rozšiřování Evropské unie a evropská ekonomická integrace je proces založený na nezištné pomoci silných slabým, má na svůj názor právo. Nikdo ale po nás nemůže chtít, abychom při rozhodování o budoucnosti vycházeli z iluzí a ignorovali fakta. Otevřeně mohu potvrdit, že s neúměrnými požadavky a silovými postupy NATO, při kterých na prvním místě jsou zájmy Spojených států, už má Česká republika své zkušenosti. Rozbombardovaný Balkán je předobrazem apokalypsy, kterou už stratégové Pentagonu chystají pro Irák.
Registroval jsem záměr nabídnout slovenské vojáky Američanům do Asie. Nemám právo cokoli v té věci doporučovat. Mohu ale hodnotit výsledky podobné akce vlády premiéra Zemana. Považoval jsem za ostudné a v přímém rozporu se zájmy českých občanů, když česká vláda vnutila Spojeným státům českou protichemickou jednotku do Kuvajtu. Pouštní manévry přijdou české daňové poplatníky na bezmála miliardu korun. Bez mandátu OSN a s rizikem, že budeme zataženi do americké války proti arabskému světu.
Není náhoda, že vojenské výdaje českého státu svým podílem na hrubém domácím produktu překračují průměr členských států NATO. Pochvaly zvenčí dostávají ti čeští politici, kteří projevují loajalitu Washingtonu a generalitě v Bruselu. Miliardové náklady platí občané, kteří byli zbaveni práva na referendum. V současnosti jsou Evropané Spojenými státy přesvědčováni, že zbrojí málo a že se nedostatečně zapojují do válečnických aktivit, které mají přednost před Chartou OSN a mírovým jednáním. Jsem přesvědčen, že naše národy i Evropa musí dát přednost racionálnímu řešení rizik. A to nejen vojenských, ale i ekonomických, sociálních a dalších.
V posledních deseti letech nám bezpočtukrát tvrdili, že v moderní tržní ekonomice není místo pro prostou lidskou sounáležitost. Hodnoty spolupráce a nezištné pomoci měly ustoupit kupecké morálce. Vše mělo být podřízeno zisku. Namlouvali nám, že každý se má starat a postarat sám o sebe.
Nedávné záplavy s krutou a nesmírně silnou naléhavostí ukázaly, co jsou skutečné hodnoty lidské pospolitosti. Na obou stranách česko-slovenské hranice, a také v celé střední Evropě, v okamžicích vážného ohrožení desetitisíců lidských životů živelní pohromou, tváří v tvář hrozící zkáze desetitisíců domovů povodněmi, bylo plně rehabilitováno slovo solidarita.
Na dvě stě dvacet tisíc lidí bylo v Čechách a na Moravě ve vypjaté situaci evakuováno, tisíce bezprostředně ohrožených životů zachráněny. Až neuvěřitelný příklad obětavosti a často nadlidského úsilí prokázalo na dvacet tisíc hasičů, policistů, vojáků a dalších. Byly ale také, a je to nutné vědět, i případy nekompetence, nedbalosti a nezodpovědnosti. Je dobře, že jen málo se našlo těch, kteří jako český prezident lidem v zoufalém postavení s příslovečnou arogancí doporučovali, aby se na své neštěstí dívali s nadhledem.
Škody, se kterými se bude jen Česká republika vyrovnávat, se odhadují minimálně na šedesát až sto miliard korun. Ztráty nejtěžší, na životech, nebyly větší jen proto, že po předchozích zkušenostech konečně zafungoval záchranný systém a svou roli do jisté míry plnil i stát. Rány, které příroda zasadila, se budou zacelovat měsíce a roky. Některé ztráty kulturního bohatství nebude možné nahradit nikdy.
To, co postihlo zcela nečekaně a v šokujících rozměrech bezprostředně statisíce rodin a s čím se musí vyrovnávat celá společnost, bylo a je nad síly jednotlivců, ale i obcí a měst. Po povodních roku 1997, které devastovaly Moravu, Slezsko i Slovensko, se v neuvěřitelné intenzitě přírodní hrozby znovu potvrzuje, že čelit rizikům podobných rozměrů jsme schopni jen tehdy, když dokážeme efektivně spojit síly a zároveň otevřít prostor takovým hodnotám, jako je nezištná spolupráce a pomoc.
Při zdolávání živelní pohromy a překonávání jejích následků jsme se mohli dodnes bezpočtukrát přesvědčit o tom, že právě v kritických chvílích nestačí mít obchodní partnery. Jsou historické momenty, kdy je životně důležité mít nezištné přátele. Pomoc do postižených regionů přichází z nejrůznějších koutů světa, od vlád, mezinárodních institucí i jednotlivců. Zvlášť si vážím podpory, která přišla a přichází ze Slovenska, které se vyrovnává s podobnými problémy. S vděčností jsme zaznamenali podporu slovenských občanů, kteří se nezalekli přízemního nacionalismu ve chvílích obrovského všelidského neštěstí.
Cenná pomoc přichází z nejrůznějších zemí světa a také z Evropské unie. Střízliví kritici ale poznamenávají, že právě Unie nedává o mnoho více prostředků, než které už stejně vyčlenila na vstupní programy.
V případě České republiky, a stejně tak i Slovenské republiky, jde o kardinální otázku. Zda budeme v Unii rovnocennými partnery nebo periferií, odbytištěm a zdrojem levných pracovních sil.
Řeč je o nezpochybnitelných zárukách, o tom, abychom nebyli otloukánky či vhodnou zástupnou obětí, kterých při politických kšeftech není nikdy dost. Prubířským kamenem garancí našich národních zájmů ze strany Evropské unie se už staly pro Českou republiku tzv. dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše. A nebyli to jen bezvýznamní pohrobci nacismu, ale i oficiální představitelé Německa a Rakouska, členských států Unie, kteří v poslední době přišli s podivnými požadavky.
Naše postoje jsou a vždy byly jednoznačné. Se sudeťáckou agresivitou - ať už ji podporuje prezident Havel nebo arcibiskup Graubner - se nehodláme smířit.
Dodnes většina médií naznačuje, že kdesi jinde, na Západě, žijí lepší lidé, než jsme my. Má to jen jednu vadu. Většina českých žurnalistů už nepíše do českých novin. Devadesát procent deníků je v rukou zahraničních, především německých vydavatelů.
Denně se dovídáme moudra typu, že československý stát byl omylem, že jsme nepatřili k vítězům druhé světové války. Jsme přesvědčováni, že ne sudetští Němci, ale Češi jsou spoluviníky druhé světové války. Vyzývají nás, abychom se omluvili henleinovcům, nacistům a odškodnili je i jejich potomky za příkoří, která utrpěli porážkou třetí říše.
Zánik československého státu mnozí pochopili jako příležitost urvat si díl z nabízené kořisti. Dost je takových, kteří prodávají dědictví národní kultury a národní zájmy českého státu za čestné doktoráty a lokajské livreje žádaného střihu.
Podbízivost vůči vlivným sousedům, k velmocím stejně jako pohrdání vlastními občany, humanistickými tradicemi české kultury, dosahuje u některých našich politiků skandálních, neomluvitelných, hanebných rozměrů.
Ano, na Českou i Slovenskou republiku jsou neuvěřitelné tlaky ekonomické i politické. Jedno ale vím s jistotou. Jsou věci, které se nedají koupit. Stejně tak i lidé. Když Jožo Ráž kdesi řekl, že při dělení Československa podlehli Vladimír Mečiar a Václav Klaus tlaku zvenčí, mohl mít jen půl pravdy. Mečiar ještě uvažoval o referendu. V Praze už se myslelo na oddělení měny. To až letos předseda ODS vidí všechno nově a prohlašuje se za jediného bojovníka za udržení federace.
V Čechách a na Moravě víme o budování příkopů a hraničních závor na moravsko-slovenském pomezí své. Dobře vzpomínáme, jak nás před deseti lety ujišťovali, že se vlastně nic neděje, že občané ani nic nepocítí. V České republice už ale nově pod záminkou boje s imigrací existuje zákon, který má znemožnit i svobodný pohyb českých občanů na pomezí Moravy a Slovenska. Automaticky se předpokládá, že totožná omezení budou platit i pro občany Slovenské republiky.
My dnes bez ohledu na všechny hranice, kterými nás rozdělili, svou přítomností prokazujeme, že svazek Slováků, Čechů, Moravanů a Slezanů trvá navzdory tomu, že už bezmála deset let žijeme ve dvou různých státech. Jsme a chceme i nadále zůstat si blízcí ve složitém a neklidném světě, pomáhat si a spolu čelit těžkostem, se kterými jsme konfrontováni.
Je v tom jistá satisfakce, že jedna z českých politických stran, která se lvím dílem zasloužila o rozbití Československé republiky, Občanská demokratická aliance, se propadla do politické bezvýznamnosti. A je příznačné, že druhá, Občanská demokratická strana, se v očích občanů diskreditovala finančními skandály a antisociálním jednáním. V příštím roce odejde z Pražského hradu dnes už osamělý, izolovaný monarcha, člověk, který navzdory teatrálním tvrzením zradil Masarykův odkaz.
Na těch, kdo národní zájmy, odkaz předků i perspektivy obětovali osobním ambicím a prospěchu si mnoho nevezmeme. Staré bolesti můžeme přetavit v poznání a zkušenost. Hlavní je trpělivá každodenní práce pro spoluobčany, pro zemi, ve které žijeme, programové směřování k lidštějšímu světu. Reklamní šoty a přihlouplé akční filmy nejsou a nikdy nebudou smyslem našeho života.
Není náhoda, že po letech zuřivého antikomunismu a oklešťování moderních sociálních jistot v České republice roste vliv Komunistické strany Čech a Moravy. Voliči začínají více přemýšlet a poměřovat politické programy vlastními existenčními zájmy.
Kdo z nás by si dokázal ještě před deseti lety představit, jak rychle porostou zdi a příkopy státní, ale i ekonomické a sociální. Napříč republikou, napříč regiony, společností, profesemi, generacemi. Namlouvali nám, že všechny problémy jsou dočasné a že existenční starosti občanů vyřeší neviditelná ruka trhu. Jaká je nezaměstnanost v Čechách, jaká je na Slovensku? Jak dnes vypadá školství, zdravotnictví, kultura, sociální jistoty v obou našich zemích? Kdo dal právo v rámci jakýchsi smluv poškozovat důchodce, kteří pracovali pod hlavičkou slovenských podniků v České republice nesmyslným snížením starobních důchodů? Kdo si vymyslel všechny bariéry ve styku občanů obou států, v setkávání rodin, ve vzájemné obchodní spolupráci? Kdo ponese odpovědnost za to za všechno?
Obviňovali nás, že trpíme nezdravým kolektivismem a slůvko nezištnost štítivě škrtali ze slovníku. Česko-slovenskou vzájemnost odhazovali ve jménu pochybných osobních ambicí. Zaklínali a stále se ještě zaklínají frázemi o euroatlantickém prostoru, který by měl končit na Moravě.
Po prožitku uplynulých týdnů a v kontextu s tím, co přinesly, se řada politických rozhodnutí záměrů dostává do nového světla. A spolu s tím i jejich nositelé. Evropa i svět, a spolu s nimi český stát, se dnes utápějí v přežilých stereotypech řešení naléhavých problémů lidského rodu. Je životně naléhavé posoudit a přehodnotit priority.
Státní rozpočet bude nepochybně po letošním létě vypadat jinak. Přiblíží se tomu, co jako alternativy k programovým záměrům vlády navrhuje KSČM. Sociálně vnímavé vládnutí ale ani po děsivé zkušenosti letošního léta nepřijde automaticky. Současnost má často i v mezních chvílích velmi pokřivené obrysy.
V době, kdy v Praze stoupala povodňová vlna, primátor města Igor Němec doslova prohlásil, že jde o dobré cvičení pro zvládnutí pražského podzimního summitu Severoatlantické aliance. Když jsme si dovolili navrhnout zrušení tohoto summitu a ušetřené dvě miliardy vyčlenit na odstraňování povodňových škod, v deníku Právo to jakýsi žurnalista označil za komunistický populismus. Zmocněnec vlády pro tento summit s neuvěřitelným cynismem začal tvrdit, že návrh KSČM je prý poraženecký, a že české firmy už dostaly na setkání bruselských generálů s hlavami států zakázky, jimiž si mohou pomoci na nohy - neboť jde též o podniky ze zatopených oblastí. Jistě ne náhodou tento vládní zmocněnec se pohyboval a pohybuje v blízkostí Václava Havla a teprve před nedávnem se vrátil z velvyslaneckého postu z Washingtonu.
A mohu jít ještě dál. Na jedné straně lidé bojují s živly přírody, na straně druhé takzvaní státníci jednají minimálně stejně ničivě. Nepoučitelní iniciují a vnucují Evropě i našim republikám nové kolo zbrojení, plánují nové války. Spoléhají na krátkou lidskou paměť.
Chtějí rozšířit Severoatlantický pakt, vecpat do něj Slovensko a další země. Politika americké agrese, politika světového policajta má dostat další ochotné vykonavatele na starém kontinentu.
Když před čtyřmi lety Václav Havel vyzýval k bombardování Jugoslávie, v konečném důsledku škody z útoků NATO proti civilní infrastruktuře Srbska, Vojvodiny a Kosova dosáhly ve finančním srovnání až padesátinásobku škod, které nyní po povodních experti odhadují v Čechách.
Máme uvěřit tomu, že válka proti civilistům a podobné genocidní praktiky jsou nejlepší cestou k demokratickému míru. V zaměřovačích bombardérů se zase znovu objevují obrysy měst a vesnic Iráku. Kdo dále přijde na řadu?
Před mementem přírodních živlů a všech sociálních i obecně lidských problémů, které zatěžují lidstvo, současná tržní ekonomika a mocenské elity zjevně selhávají. Silové, nehumánní recepty, které nabízí k řešení konfliktů a sporů mezi státy a národy Severoatlantická aliance a Washington, jsou cestou do pekel. Máme-li rozhodnout mezi tím, zda bude mít stát peníze na podporu povodněmi postižených občanů, na podporu rodin s dětmi, na školství, na kulturu nebo na pochybné vojenské manévry a přípravu válek po boku USA, dáváme jednoznačně přednost občanům, kultuře, školám a dětem.
Evropa i svět potřebují změnu přežilých neúčinných a nebezpečných stereotypů. Zásadní změnu si vyžaduje i to, co známe z politického a ekonomického života našich zemí. Občané jsou právem rozhořčeni a znechuceni z převládající politické i ekonomické korupce, z kriminality a nekonečných ataků na sociální podmínky života většiny.
Pokud v České republice v červnových volbách do Poslanecké sněmovny získaly většinu mandátů strany, které se hlásí k levici, KSČM a ČSSD, jde o doklad vůle voličů, kteří se dožadují lepšího způsobu vládnutí. Proto také jsme nepodpořili program účelově slepené koaliční vlády. Jestliže v těchto volbách všechny strany s výjimkou KSČM ztratily, a jestliže právě KSČM získala na jejich účet nové mandáty, beru to jako další potvrzení vysoké naléhavosti sociálně spravedlivých ideálů.
Jedním z důvodů posílení autority KSČM je naše věrohodnost, to, že jsme nabídli veřejnosti reálnou, sociálně spravedlivější alternativu. Na rozdíl od ostatních parlamentních stran respektujeme a prosazujeme v kontinuitě národních tradic a moderních národních zájmů ty potřeby a požadavky občanů, které ostatní obětovali údajným vyšším cílům. Naše programové cíle i každodenní práce pro republiku a spoluobčany jsou lidsky srozumitelné a přijatelné.
O hodnotách, které prosazujeme, výmluvně svědčí i dnešní setkání. Beru je jako příležitost k diskusi mezi přáteli, jako výměnu názorů a zkušeností mezi těmi, kdo sdílejí společnou minulost a na jejím základě vytvářejí přítomnost a budoucnost.
Jsou věci, které přetrvaly rozdělení společného státu. Politická rozhodnutí je nemohou zpochybnit a zničit. Hodnoty sounáležitosti, spolupráce, solidarity našich národů jsou pro nás živou současností. Jsou nadějí, posilují vůli překonat to, čím nás rozdělili a společně hledat perspektivu lepší budoucnosti.
Věřím, že společnými silami dokážeme na tento odkaz důstojně navázat každodenním životem, každodenní prací.
Ať žije dnešní i budoucí bratrské soužití Slováků, Čechů, Moravanů a Slezanů! Ať žije lepší budoucnost našich států v Evropě mírového soužití!
Holíč, 24. 8. 2002
Mezititulky Haló noviny, 27. 8. 2002