Se žádostí o důvěru předstoupila před Poslaneckou sněmovnu vláda, která deklaruje podle svého vlastního přesvědčení a dikce programového prohlášení, jak jinak, jen ty nejlepší úmysly a cíle. V drtivé většině případů se však vyhýbá jakémukoli konkrétnímu závazku, který bychom mohli v budoucnu konfrontovat se skutečnými výsledky. Řeč dokumentu, který má být osnovou a východiskem pro vládní kroky příštích čtyř let, je velmi, místy až neuvěřitelně vágní.
Ano, lze nalézt i konkrétnější pasáže a přijatelné přístupy. Převážně jde ale o text plytký, o sliby bez věcných východisek, o návrhy bez patrné analytické hloubky.
Není ale na nás, abychom dali na mnohokrát už i v minulosti vyřčené sliby a zůstali dnes jen na povrchu věcí. Už bezpočtukrát jsme se mohli přesvědčit v posledních letech o tom, že slova nic neznamenají. Chtělo by se ironicky dodat, že v posledních letech bez ohledu na politické zabarvení kabinetů se opakovaně potvrzovalo, že papír a projevy premiérů snesou doslova všechno.
Teď jde vlastně o to věcně, střízlivě posoudit, jaké předpoklady a možnosti má vláda v tomto složení a za současných podmínek vládnout. Jsme povinni odpovědně zvážit, zda právě tato vláda je tou nejvhodnější alternativou pro Českou republiku. Tvrdí, že jsou alternativou jedinou, ale snad je třeba dodat, že ne nejlepší. Asi jde opravdu jen o splnění ústavní povinnosti požádat o vyslovení důvěry.
Chci být správně pochopen. Letošní volby znovu, a tentokráte velmi zřetelně, potvrdily, o co spoluobčanům jde. Troufám si tvrdit, že z někdejších slibů by se dalo sestavit, a to není nadsázka, hned několik programových prohlášení. Sociologové se stávají posly špatných zpráv - jejich průzkumy potvrzují, že voliči se po zkušenostech se státem organizovaným nebo tolerovaným tunelováním národního majetku a rodinných rozpočtů, po létech rozhazování a projídání národního majetku a zanedbávání nebo i poškozování národních zájmů domáhají změny způsobu vládnutí.
Poprvé po dvanácti letech pravicové převahy má v této sněmovně z vůle voličů 111 mandátů levice. Těch 42 procent oprávněných volit, kteří nepřišli k volebním urnám, pak je nepominutelným varováním. Jsem dalek toho, abych mentoroval, ale vysoká neúčast ve volbách podtrhuje to, že výsledkem dosavadního nakládání s mocí, důsledkem bezbřehé hospodářské korupce, bezzásadových politických kšeftů, výsad pro horních deset tisíc a asociálního vládnutí dolním deseti miliónům je rezignace. A to rezignace nejen na symbolickou spoluúčast na rozhodování. Volební absence je do značné míry varujícím dokladem ztráty pocitu sounáležitosti ohromného počtu občanů se státem. Znovu a znovu se přesvědčuji, a se mnou kolegové v poslaneckém klubu KSČM, že letargie české veřejnosti mocenským strukturám vyhovuje, pokud má podobu lhostejnosti vůči špinavým praktikám v zemi. Nezájmem o odkrytí afér je poměřována demokratická vyspělost.
Z výsledku červnových voleb, především z nízké volební účasti lze učinit trpký závěr. Čtyři roky vládnutí menšinového kabinetu sociální demokracie nepřinesly to, co v mimořádných volbách roku 1998 občané žádali. Nedošlo k takové změně stylu vládnutí, která by obnovila důvěru v politiku a politiky. Jestliže dnes před sněmovnu předstupuje znovu předseda strany, která před čtyřmi lety slíbila a byla zavázána naplnit představy občanů o nové, lepší politice, považuji za užitečné mu připomenout - ČSSD od minulých voleb svůj mandát k vládnutí oslabila - a to nejen ztrátou důvěry bezmála půl miliónu voličů.
Tento fakt, chceme-li být poctiví k lidem, kteří nás volili, je prvním východiskem a limitem, který poslanecký klub KSČM bral v úvahu při posuzování programového prohlášení nastupující vlády. Druhým limitem našeho rozhodování je pak způsob vzniku nového kabinetu a jeho personální složení.
Úlohu máme dost usnadněnou. Podílem České strany sociálně demokratické je nový kabinet do jisté míry pokračováním vlády předchozí. A to v dobrém i špatném. Jistě - vnímáme, že v uplynulých letech došlo k významnému posunu od zcela neudržitelné praxe pravicových koalic. Menšinový kabinet, který spravoval zemi v posledních čtyřech letech, a to i za cenu značných ústupků vůči občanským demokratům, projevil v tomto ohledu přece jen o trochu více smyslu pro potřeby občanů a státu.
Na jedné straně vítám, pokud premiér projevuje odhodlání tento posun ještě zvýraznit, i když se nová vláda snaží vyhnout reálnému a pravdivému zhodnocení stavu země, možností a bariér. Na druhé straně nemám zatím žádný důvod vyslovovat příliš optimistická očekávání, že skutečně dojde k zásadní změně stylu vládnutí.
Svou obezřetnost a své výhrady k novému kabinetu zakládá poslanecký klub Komunistické stany Čech a Moravy především na faktu, že to, co veřejnost odsoudila jako skrytou koalici ČSSD a ODS, míním tím dělení moci na základě takzvané opoziční smlouvy a tolerančního patentu, má nyní mít otevřenou podobu.
Jasně říkám: poslanecký klub KSČM nespatřuje v tomto okamžiku žádný významný kvalitativní rozdíl mezi krkolomným spojenectvím sociální demokracie a ODS a nově vzniklou koaliční dohodou Lidového domu s dvojčetem ODS, Unií svobody-DEU. Ostatně ani KDU-ČSL, která nese plnou spoluodpovědnost za výsledky činnosti pravicových vlád do roku 1998, zatím neprokázala, že důsledná obhajoba skutečných národních zájmů a prosazování prvků třeba i jen sociálně tržní ekonomiky jí jsou vlastní.
V případě respektování volebního programu, jsem o tom přesvědčen, by za současného poměru sil v Poslanecké sněmovně nejsilnější strana nové vládní koalice mohla a měla podle prosté logiky vymezit programové průniky k ostatním politickým subjektům. Asi to sociální demokraté opravdu udělali, když spojili svoji vyhlašovanou levicovost s Unií svobody. Je to zřejmě také v souladu s unesením jejich bohumínského a jiných sjezdů. Protože, jak je nyní v ČSSD zvykem, usnesení má přednost před realitou.
Připomínám to pouze z jednoho důvodu - odpovědnost a věcnost se českým sociálním demokratům leckdy nezamlouvá. Nastupuje pak hra, ve které je účelovost vydávána za principiálnost. Bylo by možné nad takovými postoji mávnout rukou, kdyby tyto metody nepronikaly z Lidového domu do Strakovky, do rozhodování o osudech občanů a českého státu.
Pokud je ještě ČSSD levicovou stranou, pak má levice, znovu opakuji, ve sněmovně 111 mandátů. A my jsme nuceni nekompromisně a v zájmu těch, jimž jsme odpovědni, zvažovat smysl kroků, které podniká podle výsledků voleb nejsilnější strana.
Nevyhneme se otázce, a už jsem to naznačil, jakou logiku pro skutečné vítěze voleb, voliče ČSSD a KSČM a pro všechny nespokojené s dosavadními poměry má představovat zastoupení těch stran a osobností ve vládě, které až do dne voleb se představovaly jako reprezentanti pravicových hodnot a namísto posunu k sociální spravedlnosti byly nanejvýše ochotny připustit sociální charitu.
Unionisté mohou pro svou účast ve vládě nabídnout občanům, nepočetným členům a voličům jediné věrohodné vysvětlení. Zájem o ministerská křesla, o podíl na moci. Za cenu toho, že jako pravicový subjekt se stanou služkou mocenských výhod. KDU-ČSL se zatím utápěla v zástupných koaličních obchodech a sporech.
Programovou vizí, která by byla východiskem pro většinu občanů a perspektivou slušné budoucnosti pro český stát, veřejnosti nepředkládala. Je zájem o ministerská křesla možné při vší dobré vůli považovat za důvod dostatečný k tomu, aby se strany, které skončily ve volbách poraženy, staly stranami vládními? A je možné, aby vítězná strana tak hrubě ignorovala vůli voličů a k vládnutí je přizvala?
Není záležitostí KSČM, aby říkala sociální demokracii, co má a co nemá dělat. Jsme ale zavázáni voličům otevřeně a bez skrupulí pojmenovávat a podrobit racionální kritice všechno, co zavání podvodem na občanech, politickou korupcí. Se vší odpovědností prohlašuji, že pokus ČSSD vytvořit vládu spolu s US-DEU a KDU-ČSL je čítankovým příkladem podvádění voličů a obcházení, ignorování jejich vůle. Náklady této transakce nemusím vypočítávat. ČSSD se rozhodla vzepřít voličům sama a spojení s pravicí je - nezbývá než to vzít na vědomí - výrazem její svobodné volby. Tentokráte už se nemusí a ani nemůže vymlouvat, jako tomu bylo před čtyřmi lety, na to, že ve sněmovně většinou hlasů disponují pravicové subjekty. Tentokrát se pochybná většina 101 hlasu stává pojistkou úspěchu i neúspěchu. Je to, jak jinak, pro jisté politické strany příslovečně vychytralá politika.
Vedle východisek, která zpochybňují důvěryhodnost vládní sestavy, její stabilitu od základu, existují i další velmi vážné okolnosti.
Vláda, která se ujímá svých funkcí, by měla zákonodárcům alespoň nastínit svoji představu o výslednici, maximalisticky řečeno, příštích čtyř let. Jít cestou hašení malých či větších požárů, krátkodobé pozitivní podpory nejvíce zanedbaných oblastí, není hodno úrovně kvalifikované exekutivy. Troufám si tvrdit, že i určitá posloupnost hlavních úkolů je v takovém prohlášení samozřejmostí. Stejně jako sledování věcných změn, které proběhly v posledních letech. Není možné přecházet existenci a funkce jednotlivých krajů, jejich možnosti a limity.
Zde, na půdě sněmovny jsme loni vedli, mnozí si to snad vybaví, vážné diskuse o schodku státního rozpočtu. Menšinový kabinet ČSSD přesvědčil ODS, získal její podporu pro deficit přesahující čtyřicet miliard. Dnes už víme, že zákon o státním rozpočtu nemyslela minulá vláda zcela vážně. Schodek má být takřka dvojnásobný, když ministerstvo financí očekává, že se bude pohybovat v rozmezí 70-80 miliard. Pro rok příští počítá ministr financí s růstem schodku do výše 157 miliard. Ministerstva by svými požadavky toto číslo chtěla posunout ještě dále, a to v řádu desítek miliard. Podobně hrozivé deficity jako pro rok příští uvažuje tento kabinet pro celé období nadcházejících čtyř let.
Jak někteří říkají - věřit se nedá ani číslům ani slovům.
Bez bližších podrobností předchozí zkušenost a personální kontinuita kabinetu nastoluje otázku. Jde o rozumné hospodaření?
A jde vůbec o seriózní práci na projektech, o skutečné analýzy potřeb země a reálné rozvržení prostředků? Z rozboru chování předchozí vlády, z expertních posudků její činnosti zejména v posledním roce před volbami plyne, že sněmovna a veřejnost nebyly pravdivě informovány o stavu ekonomiky, o tom, co se děje v některých jednotlivých resortech. Ano, opravdu asi jde o krizi důvěry.
Premiér Špidla, který dnes žádá o důvěru, nebyl ve vládě Miloše Zemana bezvýznamným ministrem. V řadě případů obhajoval a vydával za skutečnost to, co se nyní ukazuje jako nepodložená, prázdná, bezobsažná tvrzení. V předkládaném programovém prohlášení se znovu objevuje řada úkolů, které se zavázala splnit už minulá vláda. Některé z nich prokazatelně neplnila a ani splnit nechtěla. O prioritách tenkrát spolurozhodovali i někteří členové nynějšího kabinetu. Existuje už dost důvodů předpokládat, že republiku čeká nová vládní kampaň škrtů, omezení a postklausovských balíčků. Jako alternativu totiž nenabízí vláda odpovídající navýšení ekonomické produkce, ale růst státního dluhu.
Byli jsme ujišťováni o tom, že ekonomika prodělává prudký, závratný růst, ve světě zcela ojedinělý. Český statistický úřad však postupně přehodnocoval svá optimistická čísla. Státní rozpočet nezaznamenal odpovídající příjmy a dluhy minulého roku budou spláceny až v budoucnosti. Ministr práce a sociálních věcí veřejně v médiích hájil myšlenku, že nezaměstnanost za vlády menšinového kabinetu klesá. Dnes jsme informováni o tom, že tomu bylo jinak a že neúnosný počet lidí bez práce dále poroste.
Ne, stopadesátimiliardový schodek státního rozpočtu pro příští rok není dokladem ekonomického úspěchu. Je to konečně sdělené přiznání skutečných výsledků ekonomiky a důsledků menšinové vlády ČSSD pod kuratelou ODS. Ale také vysvědčení způsobilosti předchozí vlády a jejích opravdových priorit.
V předkládaném dokumentu se nikde neobjevuje to, k čemu se vůči regionům zavázala Zemanova vláda. Přislíbeny byly prostředky v řádu desítek miliard na akce v jednotlivých krajích. Pravda, bylo to před volbami. Ale slušná vláda s personální i jistou programovou kontinuitou od daného slova neutíká. Regionům je centrální exekutiva v mnoha ohledech příliš mnoho dlužna a regiony mají dobrou paměť.
Programové prohlášení se vyhýbá i termínově takzvaným restitučním církevním požadavkům. Jsou však z poslední doby přísliby i garance financování poměrně rozsáhlých záměrů zejména katolické církve. Dopady na rozpočet ani v náznaku nenalézám. O to víc jsem obezřetný. Nejde o nárokové položky, ale o zdroje získané od daňových poplatníků bez rozdílu vyznání. Většinou od těch, kteří jsou potřebnější a prokazují ke státu podstatně větší loajalitu než metropolita Graubner a jemu podobní.
Napadá mne, zdánlivě bez souvislosti, i další otázka. Platí ještě, že výdaje na školství půjdou k šesti procentům hrubého domácího produktu a že věda a výzkum obdrží procento srovnatelné s vyspělou Evropou? V zemi, která vydává na armádu více než činí průměr evropských členských států NATO, jde o legitimní problém.
Ano, vláda má představu, že stomiliardové deficity nic neznamenají. Pak se ptám, proč se zcela vyhýbá konkrétním číslům investic do politiky aktivní zaměstnanosti. Proč chybí závazná čísla podpory bytové výstavby a rekonstrukce a oprav komunikací.
Proč vláda rozdává na druhé straně sliby, o kterých předem ví, že je nesplní.
Ano, ti kdo se ucházejí o důvěru Poslanecké sněmovny, dojímají svou nejlepší vůlí a úmysly. Jako zaklínací formuli používají vstup České republiky do Evropské unie a členství země v NATO.
Jakou zárukou reprezentace skutečných národních zájmů jsou ale osobnosti, které byly a jsou ochotny pro začlenění republiky do Evropské unie obětovat zájmy českých zemědělců, podnikatelů, dopravců, zaměstnanců a které neznepokojuje, zda rodinné rozpočty většiny domácností vydrží cenový náraz v době, kdy mzdy budou významně zaostávat za průměrnou úrovní příjmů v EU obvyklých.
Vláda naznačuje, že pro referendum ke vstupu do Evropské unie, nejsou ještě občané náležitě připraveni a ona má zájem je v tomto ohledu vzdělat. Beru to jako přiznání faktu, že letitá jednostranná kampaň, kterou po čtyři roky vedla také menšinová vláda ČSSD, byla málo účinná. Občan si, podle mého názoru, dovede názor udělat sám. Kvalifikovaná exekutiva by snad měla znát, že postačí, když místo osvětových kampaní dá k dispozici věrohodné informace. V této chvíli však čekat a převychovávat občany k obrazu vlády znamená oddalovat referendum. Podobnou taktiku už známe z dob, kdy se ČSSD zavázala k referendu o členství republiky v Severoatlantické alianci.
Podstatné pro rozhodování občanů je, zda členské státy EU nabízejí rovné podmínky. Arogance vůči českým zemědělcům, kterým se upírá to, co jiní užívají jako nárok, svědčí o opaku. Diktát unijních pravidel a tvrdé ekonomické reglementace a regulace nevypovídá o vzájemně výhodné směně a spolupráci silných se slabými. Ani byrokratické »glajchšaltování« sortimentu výrobců jednotlivých zemí, podivné určování výrobních kvót nemluví o rovnosti. Přitom přebujelá administrativa unie trestuhodně selhává v řadě případů vážného zdravotního ohrožení a ekonomického poškozování spotřebitelů. Analýzy těchto rizik, seriózní odborná diskuse, to jsou fatální dluhy exekutivy a premiér by měl místo organizace převýchovných kampaní spíše reflektovat právě tyto skutečnosti.
Česká republika bezpochyby potřebuje kvalitní armádu, přiměřené prostředky k obraně vzdušného prostoru a spojence. V žádném případě ale nemá zapotřebí držet kapesní jednotku na manévrech v Kuvajtu, nepotřebuje se zadlužit v době značných deficitů veřejných rozpočtů šedesáti a podle střízlivých odhadů až 120 miliardami při nákupu bojových letadel. Předchozí vláda byla v dějinách československé a české státnosti první, která schválila, byť pod hesly humanitárních principů, vedení a podporu útočné války. Byla také vládou, která pod tlakem NATO vyjádřila ústy premiéra souhlas s bombardováním civilních cílů a obhajovala účast českého státu při porušování Charty OSN a Ženevských konvencí. Posvětila listopadové manévry v Praze a nad Prahou. Premiér nové vlády nikdy v tak vážné věci, kdy jde o bezpečnostní rizika i o životy občanů, neformuloval svůj vlastní postoj. Šel by jako člen minulé vlády i dnes podobnou cestou, nebo by dal záruky, že podobné postupy nebude opakovat?
Kabinet, který se dnes uchází o důvěru sněmovny, asi neměl dost času a vůle odpovědět na podstatné otázky spojené s kvalifikovaným a odpovědným vládnutím. Nedošel, řekl bych, k jistému banálnímu poznání toho, že slova proklamací neznamenají nic bez konkrétních závazků a záruk.
Snaha sestavit vládu není motivována blízkostí programů a společným odhodláním naplnit je v bodech, kde se prolínají. Tato očividná rozpornost vůbec není motivována nutností čelit ekonomické, sociální a politické krizi, přestože její příznaky v deklarovaných záměrech pociťujeme. Jde o účelové uskupení, o strany spojené politickým obchodem, které spoléhají na to, že občanům stejně nic jiného nezbývá než se podrobit a strpět jejich hry.
Chci připomenout slova, která vyslovil na počátku roku 2000 profesor Eduard Goldstücker: »Sociální demokraté vyvodili ze současných poměrů závěr, že nejlepší, co mohou udělat, je dosažení moci. Snaží se dokázat kapitalistům, že jsou lepšími správci kapitalismu než konzervativci. Musí přijít něco nového. A něco nového se musí zrodit z historického vývoje společnosti.« K tomu netřeba cokoli dodávat.
Když byl Vladimír Špidla jmenován předsedou vlády zaslal jsem mu gratulaci a zdůraznil jeho mimořádnou odpovědnost. Připomněl jsem, že v zájmu našeho státu a potřeb jeho občanů je nutné jednat, posuzovat problémy napříč politickým spektrem, a že k věcnému jednání jsme připraveni. Poté, co se náš klub seznámil s dokumentem, na jehož základě vláda žádá sněmovnu o vyslovení důvěry, je tato výzva mimořádně aktuální.
Neupírám jednotlivým členům kabinetu a předsedovi vlády dobrou vůli, nechci jim brát jejich přesvědčení, že tato vládní sestava může vést a řídit stát. Jménem poslaneckého klubu KSČM jsem ale zmocněn prohlásit, že v respektu k vůli voličů nemáme právo podpořit vládní koalici. K podivné straně s nepochopitelným sebevědomím, jako je US-DEU, se vyjadřovat vůbec nebudu. Výhrady máme však i k dosavadní politické praxi a nedostatečné sebereflexi KDU-ČSL.
Poslanecký klub KSČM v době, kdy strany levice z vůle voličů disponují v parlamentu 111 mandáty, je zavázán podpořit jen takovou vládu, která vyjádří reálný poměr sil a bude v souladu s výsledky voleb.
Koaliční kabinet ČSSD, US-DEU a KDU-ČSL je pokusem popřít výsledek voleb, vzepřít se tomu, o čem občané svými hlasy rozhodli. Taková vláda si vyslovení důvěry nezaslouží. Poslanecký klub KSČM, jehož stanovisko tady prezentuji, je o tom přesvědčen.
Haló noviny, 8. srpna 2002, mezititulky redakce