Je dobře, že se dnes zde v Praze společně setkáváme a přiznám se, že na toto naše jednání přicházím společně s celým vedením KSČM s jistým očekáváním. Chci totiž nastolit některé závažné otázky a rád bych se o jejich řešení s vámi poradil. Vycházím z nesčetněkrát zmiňovaného a stále zásadního a určujícího faktu, že už zanedlouho se Evropská unie rozšíří o celou řadu nových členských států, mezi jinými také o Českou republiku. Co to znamená pro samotnou Komunistickou stranu Čech a Moravy a jaké nároky klade proces rozšiřování Evropské unie a mezinárodní vývoj na celou evropskou levici? Co tyto změny přinesou pro lidi práce, jejichž zájmy vyjadřujeme a zastáváme? O tom by se mělo, alespoň se domnívám, v tomto reprezentativním složení debatovat. Jsem přesvědčen, že spolu můžeme snáze hledat kvalifikované odpovědi a nalézat východiska. Přeji si, abychom dokázali využít příležitosti, která se nabízí, k výměně názorů, k tomu, abychom si navzájem sdělili své zkušenosti, podělili se o přístupy k řešení vážných problémů, které hýbou současnou Evropou a světem. Komunistická strana Čech a Moravy je k takovému jednání připravena.
V posledních desetiletích jsme svědky toho, jak Evropa a svět jsou vystaveny drtivým a mnohdy zničujícím tlakům globalizace. Ano, to co se odehrává před našima očima, co utváří podmínky našeho života a ovlivňuje vývoj států a národů na prahu třetího tisíciletí, je nezvratný proces celosvětové integrace. Jde opravdu o integraci a vzájemné závislosti ekonomické, politické, kulturní i sociální. Sotva se najde někdo, kdo by chtěl zpochybňovat fakt, že produktivní síly, které existují, jsou ohromné a dynamickým tempem stále vzrůstají. Ne každý si už ale umí a chce připustit, že osudy stamiliónů a miliard lidských bytostí, osobní, individuální životy už dávno přestaly být soukromou, privátní věcí. Že už vůbec nejsou v drtivé většině výsledkem svobodné volby člověka. To, jaké duchovní hodnoty máme vyznávat, co máme konzumovat, čemu se má člověk podřizovat, už dávno není věcí individuálního svobodného rozhodnutí. Obyvatelstvo všech kontinentů, ras a vyznání je vystavováno všudypřítomnému diktátu mocenských elit. Ty pomocí finančních toků, a podle potřeby kulturním, ekonomickým nebo hrubým politickým, vojenským násilím, vnucují většině svůj model života. Troufám si tvrdit, že to, s čím se střetáváme v rovině mezinárodních vztahů a světového obchodu, je prezentováno jako neoliberalismus. Snad nebudu daleko od pravdy, když právě v této souvislosti použiji termín neoimperialismus. Poučil se ze sociálních a socialistických revolucí 20. století a zužitkoval i ovládl ve prospěch svých obvyklých cílů terminologii demokracie, svobody a lidských práv. S čím se setkáváme uvnitř národních států a společenství, je jakási nová podoba kapitalismu, chcete-li neokapitalismus, kterému střídání vlád autentické pravice a pravice nové, pseudosocialistické dodává virtuální legitimitu v očích konzumem ovládaných a médii manipulovaných občanů. Dnes, v době, kdy po pádu bipolarity ztratily mocenské elity a finanční kapitál v Evropě strach ze sociálních vzpour, se s novou naléhavostí začíná potvrzovat platnost Marxova myslitelského odkazu. Víme, a denně se o tom přesvědčujeme, že kapitalismus se může proměňovat a vyvíjet, reaguje na nové podmínky. Svým obsahem a podstatou ale zůstává v základě stejný. Jde mu bez ohledu na všelidské zájmy a v protikladu k nim o maximalizaci zisku. Za cenu devastace neobnovitelných zdrojů, za cenu prohlubování bídy, bezvýchodnosti chudého Jihu, za cenu sociální beznaděje a ponižování lidské důstojnosti člověka v takzvaných vyspělých zemích. Pro hlasatele tržního náboženství nabídky a poptávky je i dnes, stejně jako tomu bylo před sto lety, smrt miliónů a utrpení stamiliónů přijatelnou cenou za růst dividend a výnosů z toho, co nazývají svobodným podnikáním.
Vysokou míru ohrožení civilizace nehumánními zájmy nadnárodních společností, finančních uskupení a jimi zaplacených vítězů tržních voleb demonstruje postup vlád většiny zemí současného světa. Spojené státy jdou k maximalizaci zisku a ovládnutí trhů v duchu staré imperiální tradice cestou ekonomických i horkých válek. Britský Blair oživuje po boku USA neokoloniální reminiscence někdejšího britského impéria. Spolu s německým Schröderem a francouzským Chirakem zakládají frontu boje proti sociálnímu státu. Kde v takovém okamžiku stojí ti malí? Ukazuje to názorně i příklad České republiky. Český Špidla jde stejnou cestou jako jeho silnější souputníci. Rozhodnutí o vojenském tažení českého státu do Afghánistánu je tragikomickým pokusem hrát roli kapesního budovatele světového amerického řádu. Takzvaná reforma veřejných financí, kterou česká vláda protlačila loni a v počátku letošního roku parlamentem, není nic jiného než maločeská verze blairovského a schröderovského omezování a zhoršování již jednou dosažené úrovně sociálních lidských práv. Právem Komunistická strana Čech a Moravy ve stanovisku výkonného výboru ÚV KSČM prohlásila, že tu nejde o snahu veřejné finance napravit, ale o pokus přenést náklady v ještě větší míře na bedra občanů s průměrnými a nižšími příjmy. I v našich podmínkách se ukazuje, že kabinet pouze pasivně reaguje na společenské problémy, místo aby se aktivně hledala skutečná řešení. Rezignuje se na prorůstová opatření, na státní politiku zaměstnanosti i na princip spravedlnosti při zajišťování prostředků pro státní rozpočet. To, co jsem tu nyní připomněl, má jeden podstatný aspekt. Nezáleží na tom, jaký je formální program stran, které jsou u moci. Může to být konzervativní, militantní republikán Bush, labourista Blair, sociální demokrat Schröder a třeba i český sociální demokrat Špidla. Bez ohledu na to, zda mají programy konzervativní, liberální, sociálnědemokratické či jiné, podstata jejich jednání zůstává stejná. Pro všechny je současná podoba kapitalistického trhu posledním, konečným slovem dějin. Pro všechny jsou nikoli formální, ale skutečně lidské svobody a sociální práva občanů příliš velké a sociální potřeby řadových občanů a zaměstnanců příliš nákladné. A všichni dohromady jsou přesvědčeni o tom, že zdrojem prosperity a společenského bohatství není práce stamiliónů, ale finanční kapitál a úzká elita. Komu je určena starostlivá péče vlád a většiny parlamentních stran Evropy? Jsou to nezaměstnaní, kteří by chtěli pracovat, a jsou to mladé rodiny s dětmi a sociálně slabí? Rozhodně ne. Největší péče států a vlád je věnována právě finančníkům, spekulantům, takzvané ekonomické a mocenské elitě. Navzdory jalovým frázím o demokracii a svobodě pro všechny, navzdory žvanění o rovných šancích k podnikání a uplatnění člověka na trhu práce, všude převládá nerovnost. Hluboké sociální a ekonomické příkopy oddělují majetné od nemajetných, vlivné od bezvýznamných a opovrhovaných. Vším v České republice proniká korupce. Klientelismus a zneužívání moci se staly běžnou normou chování těch, kteří vládnou. Právem se ptám, je to v rozhodujících zemích Evropské unie, v Německu, Francii, ve Velké Británii, zásadně jiné?
Není žádných pochyb o tom, čí zájmy i na prahu třetího tisíciletí prosazují konzervativci, liberálové, klerikálové a další přímí reprezentanti pravice. Stále méně však také zbývá pochyb o tom, koho vlastně zastupují po celé Evropě takzvané socialistické a sociálnědemokratické strany. Útok, který je veden na prvky sociálního státu v Británii, Německu a také v České republice, organizují přece strany, které ve svých programech stále ještě tvrdí, že jim jde o zaměstnance, o lidi práce, o nižší a střední vrstvy. Pravda o podstatě těchto stran ale už dávno není na stránkách jejich programových dokumentů. Nelze ji hledat v heslech předvolebních slibů. Pravdu o tom, kdo jsou to Blairové, Sröderové a Špidlové najdeme v jejich reálné každodenní politice, v metodách privatizace veřejných zájmů, v prostředcích, kterými likvidují i omezený, polodemokratický sociální stát. Zjednodušeně řečeno, zdá se, že programem sociálních demokratů a mnohých jen podle jména socialistů se stává stát privátního bohatství a veřejné chudoby. Komu chtějí namlouvat, že vysoce produktivní technologie a výroby schopné chrlit masy zboží se stále nižšími surovinovými vstupy a finančními náklady nedokážou zajistit slušné mzdy a důstojný život většině obyvatelstva? Mohl by vůbec politik, a mohla by snad strana, která se seriózně hlásí k hodnotám mezilidské solidarity a socialismu, tvrdit, že veřejná chudoba, omezování veřejné spotřeby je cestou ke zdravému ekonomickému růstu?
Česká republika je exemplárním dokladem toho, o co jde. Ještě před patnácti lety tu byla nezaměstnanost takřka zapomenutým pojmem. Češi, Moravané, Slezané a Slováci znali tento pojem jen z historie, mohli vidět nezaměstnané jen prostřednictvím televize nebo na turistických zájezdech. Ještě před patnácti lety tu byl bezplatný přístup ke vzdělání, ke slušné standardní zdravotní péči financované z veřejných zdrojů. To není pouhá reminiscence, ale výzva k reálnému poznání soudobého stavu. Je to svého druhu argument pro politiku a politiky. V posledních letech jsou čeští občané, lidé práce, rodiny s dětmi, a stejně tak i důchodci, obviňováni jak pravicí, tak vládnoucími sociálními demokraty, že si žijí nad poměry, na dluh. Nezaměstnanost letos v Čechách, na Moravě a ve Slezsku postihuje 11 % práceschopných obyvatel. Jsou už regiony, kde nezaměstnanost přesáhla 15 %, a jsou okresy, kde každý pátý a dokonce každý čtvrtý člověk v produktivním věku je bez zaměstnání. Každý desátý nezaměstnaný je mladý absolvent školy. Vedle těch nejmladších jsou z aktivního pracovního života stále více vyřazováni lidé nad padesát let. Svobodný trh, takový, jaký svými zákony i hrubou silou cíleně vytvářejí elity, zatlačuje na okraj společnosti cynicky a neúprosně všechny hendikepované. Člověk se zdravotním omezením stejně jako matka s malými dětmi patří mezi ty, které moderní kapitalistický trh nepotřebuje. Ba co více, všichni, kdož žijí dole, se od těch nahoře den co den dovídají, že jsou přílišnou zátěží pro společnost, překážkou mýtické budoucí prosperity. Vše objímající existenční strach formuje postoje široké veřejnosti. Proto jsem před několika dny pro tiskovou agenturu uvedl, že katastrofální úroveň nezaměstnanosti vnímám jako obžalobu vlády. V České republice jsou prostředky na tvorbu nových pracovních míst tunelovány a vláda je vydává zcela podle vlastního uvážení bez ohledu na skutečné potřeby postižených lidí. Za pomoci médií se pravici daří dosahovat všude v Evropě i za jejími hranicemi neuvěřitelného. Spekulativní, neproduktivní kapitál je považován za zdroj růstu hrubého domácího produktu. Spekulanti, kteří přelévají mezi kontinenty virtuální peníze, jsou oslavováni jako budovatelé blahobytu. Je naší povinností pečlivě analyzovat tento stav a mobilizovat veřejné mínění proti otevřenému drancování a okrádání obyvatelstva. Z toho, co se odehrává na evropském a světovém trhu práce a kapitálu v posledních deseti letech, plyne pro evropskou levici staronová zkušenost. První a nejdůležitější prioritou levice a všech humánně smýšlejících lidí zůstává i dnes zápas za sociální spravedlnost. Boj za lidskou rovnost je dnes naléhavou nutností bez ohledu na liberální fráze o konci dějin a nadcházejícím věku euroatlantické svobody. S plnou odpovědností tvrdím, že zdroje, tradice a třídní zkušenost, ze které vycházela evropská levice ve své historické dimenzi, neztrácejí platnost. Vnímám stejně jako mnozí z vás, že od prvopočátků zoufalých dělnických protestů a vzpour se k dnešku přece jenom něco změnilo. Žijeme v proměněném světě. Alespoň v Evropě platí, že postavení lidí práce je v mnohém jiné, než bylo v době, kdy Marx s Engelsem formulovali Komunistický manifest. A vy mně to jistě můžete potvrdit a dalšími argumenty podpořit irozvinout. Pravice spolu s pseudosocialisty této proměny světa dokázala využít a plně ji využívá ke svému prospěchu, k dělení výsad a kořisti spojené s ekonomickou a politickou mocí. Terén se stal nepřehledným, hranice mezi vrstvami a třídami se rozmazaly. Přesto opakuji to, o čem jsem přesvědčen. Hodnoty, ze kterých evropská levice vycházela v historické dimenzi, nadále trvají v čase. Programové cíle hnutí zůstávají palčivě aktuální. Politologové, kteří reflektují realitu a chtějí si uchovat jistou poctivost, přiznávají, že prostor pro levici je a stále zůstává otevřený. Ne ve smyslu potřeby formálního a nedůstojného střídání stran u moci. Takového střídání, kdy je těžké, tak jak to známe z českých poměrů, hledat rozdíl mezi výsledky vládnutí pravicové ODS a levicové ČSSD.
Prostor pro levici je do budoucna otevřený proto, že nespravedlivé a nehumánní dělení lidské pospolitosti, diskriminační dělení moci a výsledků lidské práce přetrvává bez ohledu na technický a technologický pokrok. Zcela zřetelně přitom vidíme, že tržní síly neřeší a nejsou schopny řešit životně důležité problémy současné civilizace. Evropská levice je nadále povolána bojovat za svobodu a demokratická práva všude tam, kde si majetkové a mocenské elity uzurpují monopol na neomezené vládnutí. Levice je oprávněna hájit občanskou většinu, brát se za její sociální práva všude a hlavně tam, kde formální, vyprázdněná demokracie fakticky dává privilegované postavení majetným a vlivným. Zkušenosti, ke kterým dospíváme v posledních letech, jsou výmluvné. Autentická levice, která ctí tradiční hodnoty humanismu, má i na prahu třetího tisíciletí vysoce aktuální zadání. Je povinna bojovat proti válce, za mír a za přežití lidského rodu. Jsme povinni vystoupit proti každému, kdo pro tržní a politický zisk vyvolává mezinárodní konflikty, podlamuje základy Organizace spojených národů a podněcuje atmosféru strachu a nedůvěry mezi státy, aby vydělal na zbrojení a válce. Vy víte, o čem mluvím. Pro neoimperiální velmoci je snadné, tak jak to předvádějí zejména USA a Velká Británie, vydat každoročně desítky miliard na nejrůznější válečné podniky, na vydržování okupačních vojsk v různých koutech světa. Gigantický válečný průmysl vysává státní rozpočty, korumpuje politické strany i státní činitele. Nebo snad už neplatí, že investice do zbraní a přípravy na válku přinášejí obvykle nejvyšší míry zisku? Spojené státy bez váhání investovaly v uplynulých letech do bombardování Jugoslávie, Afghánistánu nebo Iráku. Ani desetinu z hodnoty těchto válečných investic nejsou britská vláda nebo George Bush ochotni vynaložit na poválečnou pomoc rozbombardovaným zemím, na mírovou pomoc obětem války. Stává se stále častěji zvykem, že o otázce války a míru nemohou řadoví občané ani rozhodovat a dokonce ani diskutovat. Parlamenty nebo dokonce pouhé vlády řady evropských zemí si po vzoru USA zvykly připravovat, podporovat a vyhlašovat války za zády voličů, bez jejich souhlasu a bez toho, aby je pravdivě informovaly. Pro naše sdělovací prostředky v souvislosti s rozhodnutím vyslat jednotku české armády do Afghánistánu jsem prohlásil, že čtvrtmiliardová korunová investice do kapesní vojenské jednotky má podpořit obrovské vojenské výdaje Spojených států a je nehorázností nejvyššího řádu. Případné české oběti za americké vojenské zájmy nelze ničím ospravedlnit. Odmítl jsem vládní militarismus, snahu nahrazovat kvalifikovanou zahraniční politiku republiky nákladnými vojenskými dobrodružstvími. Mír a sociální vnímavost, sociální spravedlnost a solidarita to jsou klíčové priority levice v integrující se Evropě. A záleží na tom, jak kvalifikovaně a racionálně je budeme umět po květnovém rozšíření EU hájit. Troufám si k tomu, co chceme a co můžeme v rámci Evropy hájit, poznamenat, a snad se na tom můžeme i shodnout, že programovým cílem levice v této chvíli, při mimořádné, ale stále ještě omezené produkční síle lidské civilizace, není rovnostářství. Autentická levice musí ale umět svádět dnes i v nejbližší perspektivě jak zápas o rovnost formální občanskou, tak také o rovnost sociální, rovnost šancí. Levice je legitimována, a nikdo více než ona, žádat a prosazovat překonávání nespravedlnosti založené na rozdílu mezi bohatstvím a chudobou.
Iluze o tom, že tržní ekonomika kapitalistického typu je cestou k blahobytu států a národů, se tváří v tvář pokusům o likvidaci sociálního státu hroutí. Nejde tu o pouhá přání ani o intuitivní tušení, jde o nezvratná, statisticky průkazná fakta. Připomenu italského politologa Norberta Bobbia, který ve své práci Pravice a levice, důvod a rozdělení politické scény, napsal: »Problém nerovnosti mezi lidmi a národy našeho světa ve vší své závažnosti a nesnesitelnosti přetrval... Utěšujeme-li se tím, že naše kultura umožnila dvěma třetinám společnosti, aby žila normální život, nemůžeme zavírat oči před faktem, že ve zbytku světa je to umožněno jen jedné třetině, nebo dokonce jedné pětině či desetině.« »Je třeba, aby levice znovu našla ztracenou sebedůvěru a hrdost na svou minulost, aby si nekřivila páteř a nesoustředila se .jen na svůj vlastní pupek.« K tomu bych rád uvedl: poslední zkušenosti s ataky na sociální stát naznačují významnou skutečnost. Teorie dvoutřetinové společnosti vyspělých zemí, platná pro sedmdesátá a osmdesátá léta, se zásluhou zkorumpovaných stran, které se vydávají za levici, otřásá. Sotva se nyní odváží někdo zastávat názor, že to, čeho jsme zásadními kritiky, nabízí blahobyt a důstojné postavení alespoň pro dvě třetiny občanů. Pokládám tento problém za výrazný podnět ke společné diskusi. Vycházím přitom z nesporného a historicky prověřeného poznatku, že to, co se šíří jako styl života nižších a středních vrstev, co je nám vnucováno pod záminkou akumulačních úspor nutných k příští prosperitě, je projevem společenského úpadku. Náboženství takzvané tržní ekonomiky, které se učí na školách, má jen máloco společného s realitou. Ceny zboží už často ani náznakem nevyjadřují reálně vynaložené výrobní náklady. Kategorie hrubého domácího produktu jen málo vypovídá o tvorbě společensky užitečných hodnot. Finanční kapitál překračuje všechny myslitelné představy minulosti o lichvě, spekulaci a parazitním zisku. Odrazem úpadku sociálního i mravního se v české společnosti, protože o té jsem především oprávněn mluvit, stává povrchní spotřební kultura, plytké myšlení, které se neznepokojuje naléhavými otázkami lidstva. Vy všichni nepochybně máte k dispozici a zároveň analyzujete informace tohoto typu. Stamilióny mají konzumovat nekonečné proudy pseudohodnot, kdy mezilidská solidarita a spolupráce je nahrazována zcela nevěrohodnými modely individuální úspěšnosti, založenými na cynismu majetných. V porovnání s ponižující charitou a marnotratnou arogancí politických i ekonomických reprezentací pravice a pseudosocialistů je i slabý sociální stát civilizační hodnotou velké důležitosti. Právě tento slabý a rozporný sociální stát je, domnívám se, v prostředí kapitalismu přece jen jistou obranou proti sobectví a ekonomickému násilí majetných, proti zničujícím, nehumánním účinkům trhu. Garantuje v produktivní, ekonomicky vyspělé společnosti základní existenční potřeby sociálně slabých a středních vrstev. Zajišťuje občanům některá základní lidská práva, právo na život, bydlení, vzdělání a zdravotní péči, přístup ke kulturním hodnotám bez ohledu na majetek a společenské postavení. Ano, sociální stát a Evropská sociální charta jsou prvotní pozice, ze kterých by měla evropská levice ve sjednocující se Evropě vycházet. Pro jistotu zdůrazňuji, mluvím o prvotní pozici. K této výchozí pozici po mém soudu patří neodmyslitelně i odborářská práva, spolupráce evropské levice s odbory. Prvořadý význam má pro nás právo na kolektivní vyjednávání včetně práva na stávku, na ochranu zdraví, právo na humánní pracovní podmínky i řádné sociální zabezpečení. Včetně ochrany žen, zejména matek před tržně zvráceným modelem práva, ve kterém je jim namísto rovnoprávného postavení vnucována svoboda fyzického soupeření s muži a ve kterém je rodina degradována na pouhý přívěsek trhu. Máme zájem na Evropě prosperující a přitom sociálně spravedlivější, na Evropě, která bude pro všechny slušným místem k životu. Svět ale pro nás nemůže končit ani na hranicích kapitalistického sociálního státu, ani na Bruselem opevňovaných unijních hranicích.
Jde nám přece o víc než jen o omezený, a proto krátkodobý prospěch. Jde nám o takovou EU, která bude založena na mírovém, demokratickém, humánním, sociálním a solidárním základě, kde ne byrokratické orgány, ale občané budou aktivními tvůrci politiky i strůjci svého osudu. K tomu má exkluzivní spolek s vedoucím postavením Německa, Francie, Velké Británie a se Spojenými státy v zádech nekonečně daleko. KSČM před referendem o vstupu do EU českým občanům jasně řekla. Jsme pro integraci, ale odmítáme vstup nepřipravené země za nevýhodných podmínek. Pokud jsme se ale stali součástí tohoto exkluzivního spolku, respektujeme to jako realitu. Trváme ale nadále na tom, že nechceme být stavěni do role chudé a opomíjené periferie, do role výhodného odbytiště, zdroje levných surovin a levných pracovních sil. Požadujeme ne formální, ale skutečnou možnost spolurozhodovat. Žádáme právo na uchování naší národní a kulturní svébytnosti včetně práva nepřijmout nic, co je v zásadním rozporu s potřebami a zájmem občanů. Týká se to životní úrovně, kultury i národní bezpečnosti. V regulích Evropské unie a v návrhu tzv. evropské ústavy není přesvědčivě a spolehlivě zakotveno nic z toho, co chceme a jsme povinni jménem svých voličů a všech řadových občanů žádat. Nám jde o EU, která by se opírala o Chartu OSN a další normy mezinárodního práva, která by byla platformou politické serióznosti, prostorem rovnoprávného a konstruktivního mezinárodního dialogu, základnou diplomatické, finanční, hospodářské a technické spolupráce. A půjdu ještě dále. Musí nám jít o EU, která nebude pevností obehnanou příkopy a hradbami proti chudým a trpícím. Prostředky, které členské státy EU v současnosti vynakládají na militaristické avantýry nebo vyloženě promrhávají mnoha různými způsoby, mohou pomáhat překonat rozdělení Evropy i izolaci Evropanů od světa chudých. Máme-li přežít v globálně propojeném a globálními riziky ohroženém světě, je naším úkolem prosadit humanitární a rozvojovou pomoc hospodářsky méně vyspělým zemím Evropy, ale i zemím za jejími hranicemi. Aktivní politika lidských práv, zejména sociálních, a plnění závazků mezinárodní spolupráce při hledání účinných řešení globálních problémů světa včetně sociálních a ekologických, to je orientace, kterou jsme povinni prosazovat. Na Spojených státech amerických nezávislá, protože suverénní a k americkému machiavelismu alternativní politika je po mém soudu prostředkem posílení role Evropy. EU se může úspěšně profilovat jen jako integrační seskupení, které se nebude slepě podřizovat, ale bude schopno čelit současné imperiální zahraniční, vojenské a hospodářské politice USA. Ne jako mladší a méně zkušený partner, ale ani jako ambiciózní konkurent, který dohání Ameriku ve vojenské oblasti a v bezohledném velkokapitálovém pronikání do nových sfér vlivu. Mírová a sebevědomá profilace členských států EU je perspektivní alternativou k americkému protektorátu a k postavení Evropy jako přívěsku amerických ekonomických a politických zájmů. Suverenita Evropy, založená na svobodné, vzájemně výhodné spolupráci a vzájemné pomoci všech evropských států, je předpokladem kvalitativně nové, mírové a zároveň i sociálně bezpečné Evropy. Bude dobré, jestliže se shodneme na tom, že v nynější situaci je zvláště potřebný a účelný koordinovaný postup autentické evropské levice. Náš třeba dílčí vnitrostátní úspěch v mnohém závisí od řady mezinárodních souvislostí, od efektivní komunikace a spolupráce v rámci celého starého kontinentu. To neznamená, a o tom jsem přesvědčen, vytváření jakýchsi abstraktních, centralizovaných organizačních struktur, pro které bychom teprve dodatečně hledali obsah. Proto podle nás ani Evropská levicová strana, o které se vedou diskuse, a měli bychom je vést i dnes, opakuji celoevropská levicová strana nemůže být, alespoň podle mého názoru, spásnou strukturou tam, kde chybí zkušenost, postavení a vliv získaný prací doma. I v tomto smyslu jsem vedl diskuse s představiteli vašich stran. Shodujeme se na tom, že každá strana si udržuje vliv a prestiž na evropské a vůbec mezinárodní scéně jen do té míry, pokud si zachová a dokáže posílit svůj vliv ve vlastní zemi. Mnohokrát už se naši předchůdci přesvědčili o tom, že pevná jednota a efektivní spolupráce se rodí z demokratického hledání, ze vzájemného respektu, z diskuse a spolupráce zdola. Je nepochybné, a v tom jistě bude shoda, že existující báze radikální levice v Evropském parlamentu může a měla by účelně přispívat k nejširší výměnu názorů, poznatků a součinnosti ve společném zájmu. Tento zájem ale není dnes vždy zcela zřetelný. V celé řadě přístupů a postojů i ve zkušenostech se od sebe lišíme. Mám za to, že by bylo nerozumné chtít odlišnosti ignorovat, přeskakovat etapy hledání a nalézání toho, co nás spojuje. Jen poctivé hledání a úsilí by nakonec mělo vést k vyšší kvalitě spolupráce a k perspektivní integraci evropské levice. Svět se výrazně zmenšil. Využijme vzájemné blízkosti k tomu, abychom od výměny zkušeností a společných jednání přešli ke koordinovaným akcím ve společném zájmu. Od této nové kvality pak odvozujme další kroky. Je toho v evropském rozměru mnoho, na co bychom měli hledat společné odpovědi. Jestliže jsem naznačil složitost našeho postavení, za zvlášť závažný považuji princip, že žádná prázdná gesta a žádné sebelepší záměry nás neposunou kupředu, když se odtrhneme od reality. Ta v tuto chvíli není právě příznivá. Ekonomika Evropy prodělává spíše období deprese, stagnace, váhavého přešlapování než období růstu. Miliony nezaměstnaných a masy lidí odkázané na sociální dávky jsou dokladem neefektivního a selhávajícího systému. Čísla o hrubém domácím produktu, ale i statistiky průměrných příjmů a průměrné nezaměstnanosti, už jsem to jednou naznačil, málo vypovídají o chudobě, ostrých sociálních rozdílech a sociální beznaději mnohých. Kde je smysl života a právo na plnohodnotný lidsky důstojný život pro lidi práce? Současně se evropská politika určovaná dominantními státy zmítá v těžkých rozporech, ať už jde o otázku války a míru nebo o vztahy uvnitř imimo rámec kontinentu. Klíčovou zůstává otázka vytvoření systému evropské bezpečnosti, který by opustil militantní, ve velké míře americké a proamerické vidění mezinárodních problémů. Evropský bezpečnostní systém, nazíráno očima levice, by měl využít pozitivní zkušenost Helsinek, zkušenost Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) pro politické řešení sporů a rozporů všech evropských zemí i pro řešení globálních problémů. Může být a je reálně Severoatlantická aliance garancí demokratické, mírové Evropy? Proces rozšiřování NATO, řízený především Spojenými státy, spolu s novou strategií paktu založenou na koncepci »preventivních« válek zjevně není cestou k míru a bezpečnosti ani v Evropě, ani ve světě. NATO jako nástroj nátlaku, vydírání a podpory agresí nemůže být univerzální organizaci bezpečnosti. A ani není a nebude takto svým okolím akceptováno. V této souvislosti je evropská levice konfrontována s potřebou vyrovnat se i s neoimperiální ideologií permanentního boje proti terorismu. Tvrdím, že hlavní hrozbou doby a příčinou ohrožení civilizace není mezinárodní terorismus. Terorismus, pokud nemluvíme o státním terorismu, je přece z převážné části důsledkem destabilizace světa. Jde v mnoha případech o předvídatelnou reakci na velmocenskou i státní politiku ekonomického, politického, kulturního a vojenského násilí. O reakci, která se rodí z bezvýchodnosti postavení, z pocitu bezmoci, ze zoufalých nebo nepřijatelných životních podmínek. Je naprosto účelové tvrdit, že terorismus lze odstranit vojenskými prostředky, že je možné jej vykořenit hrubým násilím nebo mu čelit zaváděním policejních režimů, špiclováním a omezováním svobod běžných občanů. Jak snadné je pro ty, kdož nesou odpovědnost za hmotnou a duchovní bídu tržního kapitalismu, za metody ekonomického vydírání a vojenského zastrašování, zneužívat záminky boje proti terorismu k potlačování zápasů za sociálně spravedlivější, lidštější budoucnost. Nakonec při takovém pojetí boje proti terorismu nebude nikdo, kdo by si byl jistý, že není špiclován a že jeho práva a svobody nebudou potlačovány. Skutečná bezpečnost je bezpečnost sdílená, založená na solidaritě, spolupráci, na pomoci slabým. Mechanismy EU je nutné využívat k brzdění a zastavení agresivních vlád a takové politiky, která podrývá postavení a původní poslání OSN. Mezinárodní ovzduší je nutné zlepšovat politickými, diplomatickými i právními prostředky. Používání síly bez mandátu Rady bezpečnosti viditelně vede svět zpět do barbarství. Alternativa OSN a její Rady bezpečnosti, vydírané a zastrašované Spojenými státy, není o mnoho lepší. Právě levice spolu se všemi ostatními humanisticky orientovanými stranami, hnutími a občany je povolána bojovat a skoncovat definitivně s myšlením studené války a usilovat o vytvoření spolehlivě fungujícího systému kolektivní bezpečnosti a spolupráce v hranicích Evropy i mimo ně. Naším cílem by mělo být přispět k mírovému překonání ohnisek napětí a konfliktů na Blízkém východě a všude, kde k tomu má sjednocující se Evropa příležitost uplatnit svůj vliv. V předchozích letech jsme byli s to důrazně protestovat proti barbarství války na Balkáně, v Afghánistánu, v Iráku. Aktivně jsme vystoupili proti metodám studené války a rozšiřování paktu NATO. Stejně tak jsme srozumitelně formulovali své postoje v protestních hnutích proti politice finančního kapitálu, proti postupům Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. To vše bychom měli zúročit pro budoucnost. Prostor pro radikální levici se skutečně otevírá. Bylo by projevem naší nedostatečnosti nebo nedůraznosti, pokud bychom jej nebyli schopni a neuměli přiměřeně využít. Budoucnost nepatří, jsem o tom přesvědčen, rozdělené společnosti, polodemokratickým, cynicky asociálním a duchovně prázdným režimům, které namísto vytváření lidsky důstojné civilizace konzervují přežilé poměry. Bylo by výrazem naší myšlenkové i akční nedůslednosti a slabé kreativity, kdybychom nebyli schopni zhodnotit potenciál informační společnosti, technické i organizační, lidské možnosti prahu třetího tisíciletí ve prospěch našich programových cílů. Jsme povinni se ptát, kde zatím děláme chyby. Jak bychom měli překonávat slabiny, jaké mechanismy volit pro efektivní spolupráci. Naše dnešní jednání má šanci vykročit správným směrem, vyjádřit naši společnou vůli, prokázat, že se chceme učit a že chceme měnit Evropu i svět. Má kapitalismus chyby? Společně s mnohými odpovídám: má. Ví si s nimi rady? Je prokazatelné, že neví. A má-li chyby, lidstvo bude vždycky přemýšlet o alternativách kapitalismu. Kapitál je mezinárodní síla. Má-li být poražen, je nutná mezinárodní solidarita lidí práce. Vykročili jsme cestou k novému typu politické formace, který by na úroveň dnešní doby pozdvihl původní ideály našeho hnutí. Je nepochybné, že svět Marxových myšlenek, který stále poskytuje inspiraci, má a bude vytvářet i v novém tisíciletí seberealizační prostor pro naději lidí práce. Musí přijít něco nového! A něco nového se rodí z historického vývoje a objektivního poznání lidské společnosti!
Úvodní referát na Mezinárodní konferenci "Hlavní priority evropské levice", 6. března 2004