Každý, kdo se zabývá studiem 20. století, a vyplynulo to i z vystoupení premiéra Špidly, objevuje jeho obrovskou rozpornost. Na jedné straně dvě světové války, představující pád člověka do barbarství a duchovní bídy, na druhé straně sociální revoluce, vyjadřující touhu člověka po spravedlivější společnosti. Na jedné straně velkolepé úspěchy vědy a techniky a na druhé straně nebezpečí ekologické katastrofy a hrozba jaderného sebezničení.
Mnoho lidí očekávalo, že po letech balancování na hraně atomové katastrofy a všeobecné militarizace života bude po pádu berlínské zdi následovat období míru, vzájemně výhodné spolupráce a hledání racionálních východisek k problémům současného světa. Události posledních let však dávají za pravdu těm, kteří upozorňovali, že cesta k tomuto cíli nebude vůbec snadná.
Právě na prahu 21. století se to jasně prokázalo. Mám na mysli například problematické záruky, které Evropská unie poskytuje integrující se Evropě v bezpečnostní politice. Bez ohledu na platné jednací mechanismy Unie a bez ohledu na Chartu OSN vstoupila členská země Evropské unie Velká Británie po boku USA do útočné války proti Iráku. Padl tak mýtus sjednocované Evropy, která vychází z respektu k mezinárodnímu právu a zaručuje stabilitu a bezpečnostní záruky všem bez rozdílu. Rozdělení členských států ve věci americké války proti Iráku, absence včasné seriózní diskuse k této mimořádně závažné věci je, alespoň podle mého názoru, dokladem selhání Evropské unie. Jde o zjevnou rozpornost organizace, kterou oslavná reklama české vládní koalice vydává málem za dokonalost samu.
Ne, nepatřím k těm, kteří Evropskou unií straší. Jsem však přesvědčen, že je naší společnou povinností základní hodnoty lidské civilizace chránit a postavit se na odpor proti těm, kteří je chtějí ničit. Je to orientace na formování mírové a spolupracující Evropy. Na kontinent vzájemně výhodné ekonomické spolupráce, na kontinent solidarity silných se slabými, kde je respektována suverenita států a kde národy mají prostor pro svobodný rozvoj politický, ekonomický, sociální i kulturní.
Nejsem tedy proti integraci jako takové. Tu považuji za objektivní proces. Kriticky však přistupuji k podmínkám začlenění mezi státy Evropské unie. Opírám se o fakta. Sarkasticky vyjádřeno - vycházím z údajných "úspěchů" českého vyjednávání v Bruselu. Je třeba dát na stůl všechna pro i proti. Všechna ano, všechna ne. A z tohoto pohledu dát prostor pro uplatnění skutečné vůle českých občanů.
Hlavní prioritou Komunistické strany Čech a Moravy, tedy strany, kterou zde reprezentuji, je a zůstává úsilí o budování sociálně spravedlivé společnosti s prosperující ekonomikou a rostoucí životní úrovní obyvatelstva. Ano, jde nám o dynamický rozvoj české ekonomiky, o zlepšování životních podmínek občanů, o odpovědnou roli státu, o rozvoj demokracie a samosprávy. Podstatou politiky Komunistické strany Čech a Moravy zůstává pak zejména starost o slušné a důstojné podmínky obyčejných lidí. Chceme proto také zamezit všem snahám o revizi druhé světové války a zpochybnění výsledků postupimské konference včetně vysídlení sudetských Němců a následných majetkových dopadů. Komunistická strana Čech a Moravy trvá na stanovisku, že dekrety prezidenta Beneše jsou platné. A to jak dekrety z válečné doby, které překlenuly období okupace České republiky a zachovaly kontinuitu právního řádu Československé republiky, tak i ty z poválečné doby, které znamenaly včlenění výsledků mezinárodních ujednání do právního řádu ČSR.
Připomínám to v souvislosti s tím, co se tu a tam rozehrává pod záminkou nového hodnocení minulosti na mezinárodní scéně a co proniká dokonce do Evropského parlamentu. Je to natolik vážné a dotýká se to budoucnosti českého státu a oprávněných zájmů českých občanů, že k tomu nemůžeme mlčet.
Příznivci vládního kabinetu a spolu s nimi všichni, kdo se vstupem České republiky do Evropské unie spojují své osobní ambice a kariérní plány, hýří však optimismem. V tomto kontextu by bylo zřejmě naivní čekat od těch, kdo vedli vyjednávání, že věcně zhodnotí průběh i výsledky, přiznají vlastní slabost a často i bezmocnost cokoli podstatného na předem určených podmínkách změnit. Vnést v této souvislosti do diskuse věcný tón je povinností parlamentní opozice. Znovu opakuji, ani v nejmenším nezpochybňuji existenci a nezvratitelnost integračních tendencí v Evropě. Opakovaně ale říkám, že nám jde o to, jakým způsobem, jak a v čí prospěch především bude tato integrace v příštích letech a desetiletích probíhat. Zda půjde o vytváření rovných příležitostí, o rovnou spolupráci silných se slabými při respektování a posilování sociálního rozměru integrace. Nebo zda nás čeká vstup zadními dveřmi do exkluzivního spolku, kde hlas českých občanů zanikne v labyrintech evropské byrokracie a kde spolupráce suverénních států a národů bude zaměňována a nahrazována spoluprací nadnárodních korporací a s nimi spojených politických elit, odtržených od občanských i národních potřeb a zájmů.
Je na reprezentantech české politické scény, zda se vzdají obhajoby zájmů českých podnikatelů a zaměstnanců a spokojí se s frázemi o svobodném trhu v situaci, kdy je nesporné, že o pravidlech ekonomického života rozhodují mezinárodní finanční a další instituce, naplňující konkrétní politické direktivy. Je na této reprezentaci, zda rezignuje, tak jak to předvádí koaliční vláda, na vlastní státní suverenitu, názory i postoje a bude opakovat formální zaklínadla o rovných šancích ve sjednocující se Evropě, když fakta svědčí o ekonomických, sociálních a politických nerovnostech a přehradách.
Integrační procesy mají pod taktovkou nejvlivnějších zemí EU daný ekonomický a politický rozměr. Ten má své náklady a přináší zcela pochopitelné zisky. Finanční transfery vykládané div ne jako nezištná pomoc a charita, které se před očima veřejnosti tak usilovně zdůrazňují, jsou jen dílčí položkou. Jejich smyslem není řešit rozhodující problémy a spravedlivě přerozdělovat zátěž. Mají jen zmírňovat dopady toho, co spočívá v nerovné ekonomické soutěži a v naplňování zbytkového sociálního principu. Rozumím proto oprávněným protestům a obavám všech, kdo vnímají sociální, ekonomická a další rizika dnešní podoby integrace. Posuzuji-li to, co vyjednala česká vláda a co oznamuje jako svůj velký úspěch, zůstávám velmi obezřetný.
Jsme dnes malou zemí s minimálním vlivem na běh věcí v integrující se Evropě a ve světě. Nic nám ale nedává právo, abychom obětovali spoluobčany, naše nejlepší kulturní a historické tradice a směřovali do bezvýznamnosti a plné podřízenosti zájmům jiných. V posledních dnech to výstižně vyslovili i někteří publicisté. Nejde tu o vzdušné zámky vizí, nejde o slova, ale o peníze, komparativní výhody a
koneckonců o moc. Evropa může být kontinentem spolupráce a prosperity, vzorem vhodným následování pro jiné. Může ale také hrát při pokračování některých současných tendencí nebezpečnou roli pevnosti bohatého severu.
Klíčovým problémem v tomto případě není otázka, zda integrace Evropy ano nebo ne. Žádná z českých parlamentních stran, včetně Komunistické strany Čech a Moravy, nezpochybňuje to, co je realitou.
Nejen v parlamentních stranách, ale ani v celé české společnosti nenalezneme žádnou významnější skupinu, která by byla tak bláhová, aby chtěla zastavit vývoj. Čeští občané netouží po izolaci. Nejsou ale ochotni se podvolovat vládní propagandě a souhlasit, že o výsledcích referenda je rozhodnuto a následné souvislosti jsou podružné.
Historické zkušenosti nás utvrzují v tom, že náš národ má schopnosti i potřebu spojovat se se svými sousedy, s Evropany, ale i se státy na jiných kontinentech pro zajištění své prosperity a pro náš přínos lidské civilizaci.
Byli jsme v minulosti součástí velkých ekonomicko-politických seskupení, ale vždy však záleželo na tom, jak byly tyto nadnárodní celky řízeny, komu sloužily více, zda cizímu zřizovateli nebo jednotlivým subjektům na sjednoceném území.
Československo bylo i na konci osmdesátých let významným, a to nejen hospodářským, partnerem evropských států na západ od naší hranice a jejich institucí, jako Evropského hospodářského společenství, Evropského sdružení volného obchodu, ale také Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Politické změny na evropském kontinentě však objektivní a reálný proces sbližování změnily.
Dnes je Česká republika a ještě více Slovensko ve složitější pozici těsně před uvažovaným vstupem do Evropské unie než v roce 1990. Nejde jen o celkovou výkonnost ekonomiky, technologickou úroveň produkce, ale také o neutěšený stav společnosti a sociální oslabení většiny obyvatelstva. To je realita, ne ideologie.
Pravda, dnes máme jinak synchronizovanou legislativu, jako přidružená země Evropské unie jsme odstranili řadu překážek ke snazšímu propojování hospodářských subjektů, ale i společenských institucí a jednotlivých občanů. Ale rozšířily se k nám také negativní jevy jako nezaměstnanost, drogy, sociální nejistota, ekonomická nestabilita podniků a dnes již i státu.
V současné době se tyto problémy prohlubují, ale nejen u nás, i v dalších, dokonce ekonomicky velmi silných evropských státech, kde principy sociální solidarity se léta pozitivně projevovaly v životní úrovni občanů i v relativním sociálním klidu.
Evropa je na pokraji hluboké recese, která zasahuje i jiné části světa. Před dveřmi Evropské unie stojí deset zemí, které v případě, že dveřmi projdou, zůstanou automaticky na nejnižších stupíncích pořadí od bohatých k chudým. Vlády vyspělých evropských zemí usilovně hledají recepty na ozdravění svého pošramoceného hospodářského a zejména finančního systému. Téměř všechny koncepty reforem se nedovedou odtrhnout od neoliberálních principů řízení a fungování kapitalistického státu. Jako by neexistovaly jiné možnosti.
Pod hesly svobodné soutěže, demokracie a individuální iniciativy se postupně vytrácí odpovědnost a kompetentnost státu, jeho představitelů i úředníků, samosprávy, zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců.
V té souvislosti se vkrádá mnoho otázek k úloze Evropské unie a jejich institucí při organizování diskusí a přijímání kvalitativně nových řešení, která by moderní a sjednocující se Evropu vyvedla z prohlubující se ekonomické, ale i sociální krize.
Takový postup není diskutován jen v České republice, ale je zřejmě v souladu s pojetím dalších účastníků evropského integračního procesu. Nelze přece apriori vylučovat rozdílnost přístupu k řešení nazrálých problémů, jak z hlediska jednotlivých států, tak z hlediska politických koncepcí různých stran a hnutí.
Čeští komunisté stojí za tím, aby v budoucí Evropě byly realizovány zájmy většiny obyvatel i těch, kteří stále méně navštěvují volební místnosti. Je třeba více státu i více účinného působení institucí Evropské unie na narovnání ekonomických a sociálních traumat. Míra naplňování politických a občanských svobod je vysoká. Práva a svobody ekonomické povahy však zaostávají.
Evropská unie má již dnes poměrně četný administrativní aparát a po rozšíření prý ještě naroste. Jeho činnost se musí zefektivnit. Místo přebujelé byrokracie je zapotřebí více tvůrčího potenciálu v programování a řízení.
Takové pohledy nám zatím chybí ve výstupech z dosavadní činnosti Konventu. Je to asi tím, že emeritní politici a jejich odborníci jsou vzdáleni od současné reality. Jsme proto, aby místo dalších politických postů a institucí, se projednávaly a řešily otázky ze života, ty které zajímají Evropany dnes i z hlediska jejich perspektivy.
Dnes občané České republiky nemají jistotu, o jakou integraci se jedná a čemu mají dát svůj souhlas. Mám tu na mysli poslední požadavky vrcholných politiků členských zemí, aby EU mluvila v zahraniční a bezpečnostní politice jedním jazykem.
Úvahy spojené se zřízením funkce prezidenta Unie a původně myšlenka vypracování a dnes údajně už před dokončením často zmiňovaná evropská Ústava samy o sobě i společně naznačují, že se nastupuje cesta, která daleko překračuje dnešní rámec evropské integrace.
Rozumím obavám těch, kdo nechtějí být stavěni před hotové věci. Naslouchám i těm, kdo upozorňují, že deficit skutečné demokracie a posílení moci struktur nepodléhajících efektivní kontrole se může výrazně zvýšit. Pochyby posiluje fakt, že schází všeobecný respekt k základním normám mezinárodního práva.
Skutečný dialog o budoucí prosperitě českého státu v integrované Evropě byl v naší zemi zahájen teprve nedávno. Dialog o programu, kterým budeme naplňovat zájmy našich občanů a současně splníme často svérázná očekávání potenciálních partnerů v Evropské unii. Na tyto dva aspekty je třeba pohlédnout nejen podle dřívějších schémat, ale podle kritérií evropské civilizace 21. století. Vždy jsme dbali na kontinuální pojetí politiky v souladu s vědomím historické kontinuity.
Rozhodně nepatříme k politickým subjektům, které jsou s to hazardovat s programovými dokumenty a opouštět programovou identitu. Komunistická strana Čech a Moravy je rozhodnutím voličů silnou parlamentní stranou a dobře víme, to nechci připomínat banální pravdy, že chceme-li být pro občany věrohodní a naplňovat jejich očekávání, pak musíme pečlivě zvažovat všechny přínosy i rizika konkrétních kroků, které jsou v našich silách.
Jestliže prý není alternativa k prohlubující se vzájemné závislosti a propojování zemí Evropy, pak z toho nezpochybnitelného faktu samého ještě neplyne, že jde o fatální, automatický pohyb předem daný ve všech formách, podmínkách a následcích.
Chci být správně pochopen. Mluvím v tuto chvíli o způsobu, metodách a formách integrace evropských států a národů, které nejsou nezávislé na naší vůli, ale jsou výsledkem politického rozhodování a vědomého, záměrného ekonomického tlaku.
Považuji za chybu to, co se projevuje ve vystupování části české politické reprezentace a bohužel i v případě některých představitelů Evropské unie vůči občanské veřejnosti. Paternalistické chování a jednání z pozice osvícených a poučených o jedné jediné cestě, absence věcné diskuse, její nahrazování monologem a jednostrannou reklamní kampaní nutně vzbuzuje nedůvěru.
Nebylo a není nutné přesvědčovat lidi o zjevných výhodách integrace. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku je už historicky založena taková úroveň vzdělanosti a tradice kritického myšlení, že občané si umí mnohé spočítat a domyslet sami. Co není v jejich silách a co bylo podle mého přesvědčení povinností vlády, parlamentních stran, ale i médií, to je otevření prostoru k široké demokratické diskusi, ke zvažování rizik, otevření prostoru ke spolurozhodování o místě České republiky v Evropě.
Z nejrůznějších důvodů byla tato šance promarněna na úkor jednostranných a silně zjednodušujících "výkladů". Ano, jde a půjde o místo, které Česká republika zaujímá a bude zaujímat v proměňující se Evropě. Obavy z toho, že v takové Evropě hlas občanů ještě zeslábne a jejich vliv na politické rozhodování o zásadních otázkách se stane iluzí, úředně proklamovanou fikcí, jsou po dosavadních zkušenostech oprávněné.
Pokud jsem zmínil nejistotu značné části veřejnosti a u mnohých i strach z budoucnosti, chci být konkrétní. V obecné rovině se dost možná shodneme na tom, že prohlubování evropské integrace, má-li získat podporu občanů, musí přinášet ekonomickou prosperitu, sociální vzestup a zvýšení bezpečnosti.
(V tomto okamžiku jeho projev přerušil předseda sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD) s tím, že Grebeníčkovo vystoupení je nad rámec dohodnutých limitů.)
Nic z toho však, jak nás přesvědčuje vývoj v posledních měsících, není axiomem. Tyto samozřejmosti jsou vtěleny do bezpočtu dokumentů a závazků. Realita letošního roku ale silně zmrazila optimistická očekávání. Dobrá zpráva, tak euforicky občanům exekutivou sdělovaná v přesvědčovací kampani, že všechny naše vážné ekonomické, sociální, ba i politické problémy jsou snadno řešitelné předáním části státní suverenity a rozhodovacích pravomocí do Bruselu, je - slušně řečeno - iluzí.
Česká veřejnost si právem může klást a klade základní otázky. Jak je možné, že po opakovaných výzvách k "utahování opasků" v uplynulých třinácti letech ekonomické transformace, po omezování spotřeby, přichází vláda letos s opakováním téhož. Se zdůvodněním, že je to nutné pro naplnění podmínek vstupu do Evropské unie.
Evropská sociální charta je nepochybně důstojným dokumentem. Jak se s ní ale srovnává nastoupený trend sociálních škrtů a omezování dosud obvyklých sociálních standardů? Jak se s proklamacemi sociální vnímavosti a sociálních práv srovnává vyřazování v České republice statisíců a v Unii bezmála dvou desítek miliónů občanů z aktivního pracovního života.
Občané chtějí ale také znát odpověď, a měli by ji dostat, na otázku evropské bezpečnosti. Mají právo se ptát, zda je garancí míru přítomnost amerických vojenských základen v Evropě. Za jakých podmínek je oprávněn kterýkoli evropský stát zahájit a vést válku. Za jakých podmínek je kdokoli oprávněn žádat volný průlet vzdušným prostorem Evropy k vedení válečných operací.
Na mnohé z těchto otázek nebyly dány ani jasné ani alespoň uspokojivé odpovědi. Pokud mají občané, se kterými se setkávám, představu, že integrační podmínky nejsou vyvážené a že se jim nedostává přiměřených záruk, nastolují často kardinální otázku. Má snad znamenat případné odmítnutí takových podmínek, že členské země Evropské unie přeruší dosavadní nesčetné ekonomické a politické a kulturní vazby a vztahy s Českou republikou a zahájí cosi na způsob studené války. Troufám si s jistotou říci, že nic takového se nestane.
Civilizované a demokratické normy chování, sociální vnímavost, pomoc slabým a směřování k co nejužší mírové, vzájemně výhodné spolupráci jsou podle mého přesvědčení základní podmínky efektivního rozvoje Evropy i světa.
Dnes deklarujeme vůli se k těmto normám přibližovat. Jestliže mohou mít občané oprávněně pocit, že nedostávají kvalifikované a dobré odpovědi na existenční otázky, jestliže nám říkají, že nejsou respektováni jako spolutvůrci a ti, kdo spolurozhodují o osudu své země a Evropy, přijměme to ne jako výraz jejich ale našeho selhání.
V tom také vidím hlavní příčinu toho, proč se nejen čeští občané, ale třeba občané Velké Británie, Německa, Francie, Rakouska a dalších zemí Evropy dovolávají toho, aby jim vlády naslouchaly, aby je nestavěly před hotové skutečnosti, aby nenahrazovaly demokratickou diskusi komickými přesvědčovacími kampaněmi.
Sluší se, abych tak, jak k tomu vyzývám jiné, vyjádřil jasně a nedvojsmyslně svůj názor. Podpořím každý rozumný krok k demokratické a co nejužší celoevropské spolupráci a integraci. Jiná alternativa k mírové, prosperující, silné Evropě skutečně není. V tomto okamžiku ale současně říkám, při vědomí zcela nedávné historické zkušenosti, mírovou, demokratickou, prosperující Evropu není možné vytvářet bez vůle občanů, bez jejich kvalifikovaného souhlasu a spolurozhodování a bez naplňování jejich oprávněných potřeb a zájmů.
S plnou odpovědností tvrdím. V této chvíli ještě se občané České republiky takovými partnery pro politickou reprezentaci nestali, a znovu to opakuji, není to jejich chyba. KSČM jako parlamentní strana i já osobně budu respektovat jejich rozhodnutí, které v červnu učiní. Vím, stejně jako mnozí z vás zde přítomných, že přiměřené záruky sjednány nebyly. Připouštím, že při současném způsobu integrace mnohdy ani sjednány být nemohly. To však pro mne není důvod k tomu, abych svým spoluobčanům nepříjemné skutečnosti zamlčoval a skrýval své pochyby a tajil rizika, která jsou pro mnohé z nich velmi reálná.
Jsme pro to, aby účast našich občanů v referendu ke vstupu do EU byla výrazná. KSČM chápe evropskou integraci z dlouhodobého strategického hlediska jako objektivní záležitost a nezpochybňuje členství v EU v dlouhodobějším časovém horizontu. Přesto vzhledem k vyjednaným podmínkám, nepřipravenosti země na vstup do evropské integrace a neznalosti toho, jaká bude EU po připravované reformě, nemůže v dané chvíli občanům doporučit, aby v referendu hlasovali pro vstup do Evropské unie.
Poslanci a senátoři za KSČM jsou však ochotni a připraveni kvalifikovaně spolupracovat při formulování důstojné zahraniční politiky českého státu a podporují všechny rozumné projekty směřující k Evropě míru, demokracie, rovnoprávnosti a prosperity.
Haló noviny, 30. května 2003