Vážené poslankyně a poslanci, vážené senátorky a senátoři, už druhý měsíc přešlapujeme nad volbou nového prezidenta České republiky. Zkušenosti z posledních týdnů ukazují, že při posuzování kandidátů nelze vystačit s jednoduchým receptem. Na české politické scéně už neplatí automaticky ani takový předpoklad, že kandidát navrhovaný tou či onou politickou stranou nutně vyjadřuje její deklarovanou orientaci a hodnoty. Asi opravdu platí ono Vančurovo, že jsme rozlišeni přízvukem svých zájmů, svých věr a svých názorů, ale žádná různost nemůže zastřít základní potřebu nás všech, potřebu svobody a vývoje. I proto se chci před samotným aktem volby prezidenta republiky rozebrat ve významných a neopomenutelných aspektech. Pokud Česká strana sociálně demokratická navrhla Jana Sokola a Občanská demokratická strana Václava Klause, není možné říct, že jeden z nich bude sociálně vnímavější a druhý se bude chovat otevřeně jako asociál. Vůbec už nelze tvrdit, že Jan Sokol bude hájit zájmy českého státu a jeho obyvatel navenek lépe, protože s ním přicházejí sociální demokraté, a Václav Klaus hůře, protože za ním stojí ODS. Po kritickém hodnocení toho, co pro Českou republiku dvě nejsilnější parlamentní strany, které přicházejí s vlastními kandidáty, udělaly, docházím k zajímavému zjištění. Každá ve své době promrhala nebo zahazuje šance na to, aby se Čechy, Morava a Slezsko staly pro české občany prosperujícím, důstojným domovem. Žádná z nich si to v aktuálním čase nepřipustila. Obě dovedly ignorovat realitu a své největší neúspěchy dovedly velmi vytrvale vydávat za ekonomické zázraky. Jestliže ODS prohlásila za svůj cíl totální privatizaci národního podnikatelského majetku, ČSSD v tom pokračuje. Nezaměstnanost trvale stoupala za pravicových koalic a za té současné, údajně pravolevé, láme rekordy. Zatímco pravicové vlády devadesátých let vyhlašovaly odhodlání vstoupit za každou cenu do Severoatlantické aliance a Evropské unie a Lidový dům je za to tehdy oprávněně kritizoval, menšinová vláda sociální demokracie a pravolevých stran - nesourodý slepenec současného kabinetu - předvádějí to, na co si jejich předchůdci netroufli. Díky vedení sociální demokracie vstoupili do třetí prezidentské volby dva pravicoví kandidáti. Ostatně hned po volbách do Poslanecké sněmovny bylo jasné, že sice v ČR zvítězila levice, ale zásluhou vedení ČSSD politika ukročila vpravo. Obecně prý platí, že je to nyní především na parlamentní levici, zda dokáže projevit státnický um podporou jednoho z pravicových kandidátů. Možná i proto prezidentské volby vyvolaly mezi občany zvýšený zájem. Mediálně pak byla zejména KSČM označena za stranu, která prý může ukončit volební trápení. Trpělivě vysvětlujeme, že realita je jiná. V prvé prezidentské volbě jsem postavili vlastního kandidáta - byl to dobrý kandidát a měl dobrý výsledek. Po celkovém neúspěchu první volby jsme vývoj zvážili a rozhodli se do volby druhé vlastního kandidáta nestavět. Důvod byl zcela prostý. Chtěli jsme zjednodušit situaci, umožnit jiným navrhnout přijatelné osobnosti. Věděli jsme, že volba prezidenta rozděluje ČSSD, ale doufali jsme, že zvítězí širší zájmy než úzce stranické. Ve druhé volbě se tak nestalo a bylo pro nás velmi nepříjemné, že v tomto sále musíme přihlížet půtkám ve vládní straně. Ale líc problémů mohl mít i svůj rub. Tím byla naděje, že chybu je možné udělat, ale není rozumné ji opakovat. Dnes zde musím konstatovat, že chyba opakována byla, dokonce s ještě vetší razancí než ve volbě druhé. Navrhovali jsme předběžné konzultace, které by umožnily vybrat kandidáty přijatelné, ovšem úzké vedení soc. dem. nám vnucuje kandidáta, který není, jak vyplývá ze stanoviska českého Svatu bojovníků za svobodu, hoden prezidentského úřadu. Toto stanovisko neberu na lehkou váhu. Jde totiž o sporné postoje k sudetským Němcům. Možná si někdo z vás nyní povzdechne - ach, ta minulost, už zase nám dýchá na paty. Ano, dýchá. Proto chceme zamezit všem snahám o revizi 2. světové války a zpochybnění výsledků Postupimské konference, včetně vysídlení sudetských Němců a následných majetkových dopadů. Je nanejvýš politicky naléhavé, aby nově zvolený prezident odmítl snahy o otevírání otázek souvisejících s výsledky 2. světové války a výrazně řekl, že právní a majetkové vztahy, které vyplynuly z válečných a poválečných zákonů a dekretů prezidenta republiky, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné. Měl by respektovat tezi, že první povinností každého ústavního či státního činitele je hájit na mezinárodním poli zájmy lidu země, jejímž je představitelem. Poslanci a senátoři KSČM jsou si pevně vědomi, že by bylo nešťastné chápat kandidáty jako symboly: ten je symbolem toho a toho, on zase symbolem něčeho jiného, například majetkového převratu z devadesátých let. Veřejnost s netrpělivostí a rostoucí nespokojeností sleduje naše počínání, možná proto, že nejde o dobu klidnou a bezvýznamnou, kdy je jedno, kdo reprezentuje český stát. Česká republika a její občané rozhodně nepotřebují na Hradě osobu nevýraznou, o které se teprve dodatečně dovíme, co vlastně chce. Český stát v hektické době potřebuje osobnost všemi bez výhrad přijímanou, ale veřejně profilovanou a do určité míry vypočitatelnou autoritu, která je schopna vyjádřit racionální postoje k základním zájmům obyvatel republiky. My budeme volit nikoli symbol, ale člověka s vědomím toho, že někdo se v čase vyvíjí, je schopen se poučit z chyb, někdo se také bohužel nevyvíjí. A o to právě jde. Všichni máme zkušenosti ze stavu, kdy je politická scéna zablokována, kdy se v důsledku toho dbá na ideologické postoje a potlačují se praktická řešení problémů, které pak narůstají. Překonání tohoto stavu je na dosah, pokud nezacementujeme Hrad dalším filozofováním o ničem i další podporou landsmanšaftu, šlechty a vysokého kléru. Poslanci a senátoři KSČM se rozhodují za podmínek, kdy výběr kandidátů je výsledkem a důsledkem společenské krize. Rizika plynoucí ze špatné volby jsou neuvěřitelně vysoká, jak pro stát, tak i pro občany. Nezbývá než volit mezi dvěma zcela odlišnými osobnostmi s vědomím těžkých následků, pokud by měl pokračovat nejen ve Strakovce, ale i na Hradě styl, který je v rozporu s tím, co skutečně potřebují Češi, Moravané a Slezané, co potřebuje naše vlast. Je třeba rozvážně jednat a rozvážně jednat má prý větší cenu než jenom rozumně myslet. Děkuji vám za pozornost.
Převzato z Práva, 1. 3. 2003