V posledních letech je nám vnucováno, že pojmy ztrácejí svůj obsah. Dříve nezpochybnitelné lidské hodnoty jsou bagatelizovány, stávají se předmětem politického obchodu, obětí nedůstojné reklamy nebo jsou odsouvány na okraj našeho vnímání. Lidská sounáležitost je nahrazována tržní degradací mezilidských vztahů, sociální citlivost a solidarita ponižující charitou, demokracie politickou a mediální hrou.
Dokladů o tom, jak jsou akty násilí, bezpráví a sobectví vydávány za projev humanity a spravedlnosti, bylo a je v současném světě i v samotné Evropě bezpočet. Války a státní teror jsou obhajovány jako prostředky míru a demokracie. Ekonomický a politický diktát silných je vysvětlován jako nejlepší cesta ke svobodě. Rozšiřování veřejné chudoby a existenční nejistoty je líčeno jako metoda vedoucí k dosažení blahobytu. Právem se ozývají varovné hlasy, které upozorňují na hluboký hodnotový úpadek takzvané euroatlantické civilizace. S tím vším máme i my, jakkoli se to zdálo na prahu devadesátých let neskutečné, vlastní trpkou zkušenost...
Dnes, kdy sílí útoky na podstatu sociálního státu, už můžeme s jistotou říci: mezi růstem produktivity tržního hospodářství a kvalitou života občanů není přímá souvislost. Neexistuje tu automatismus růstu sociální spravedlnosti a demokratičnosti režimu v návaznosti na růst společenského bohatství. Je dokonce možné, jak se o tom každodenně přesvědčujeme, aby společenský produkt byl využit k posílení sociálních rozdílů. A je možné i to, aby politické a ekonomické elity požadovaly odbourání a omezení již jednou dosažených sociálních jistot a lidských práv.
Ti, kdo nám namlouvají, že k celoevropskému utahování opasků není alternativa, čekají, že uvěříme jakési podivné, zvrácené logice. Čím více bohatství a čím více produkčních, technických, technologických a informačních zdrojů, tím více majetku a moci je nutné dávat nejbohatším a tím méně poskytovat nejchudším.
Kdo tvrdí, že takto zacílená zvrácená logika je receptem na ekonomické a sociální problémy soudobého světa, cynicky lže. Kdo za těchto okolností vyhlašuje konec dějin a zánik politické konfrontace pravice a levice, objektivně vyjadřuje především zájmy vrcholu společenské pyramidy. U stran pravice a politického středu je taková obhajoba zájmů majetných vrstev legitimním programovým cílem. O tom netřeba vést spor. Je ale programovým selháním a vrcholem politického pokrytectví, když se politického konsensu při rozbíjení státu a militarizaci mezinárodních vztahů dožadují pod záminkou ekonomických či jiných reforem strany sociálně demokratické a socialistické. Tak to ostatně předvádějí britští labouristé a čeští sociální demokraté.
Základní otázka v globalizovaném světě už nestojí tak, na jaké úrovni bohatství a produkčních možností si už můžeme dovolit být humánní, sociálně spravedliví a demokratičtí. Řeč je o tom, proč ještě při veškerém výrobním, technologickém a informačním potenciálu vyspělých zemí světa musí miliardy lidí žít v existenčním ohrožení. Proč ještě při svém nezřízeném, marnotratném a neodpovědném nakládání se společenským bohatstvím má bohatý Sever odvahu bezostyšně parazitovat na nejhorších projevech chudoby Jihu a vydávat to za šíření svobody a demokracie.
Haló noviny, 27. října 2003