Česká republika vstoupila do nového roku s více než půl miliónem nezaměstnaných bez vyhlídek na zlepšení tohoto katastrofálního stavu. Ekonomický růst v porovnání se sousedními transformačními ekonomikami není nijak výrazný. Experti se dohadují o tom, zda při tomto tempu dosáhneme průměru Evropské unie za třicet nebo dokonce až za čtyřicet let. Zadlužení státu trvale stoupá a na dluh si zvykají žít i občané. Důchodcům už bylo oznámeno, že ani letos jejich penze nedosáhnou kupní síly, kterou měly v roce 1989. Mzdy sice růst mají, ale jak ve státním sektoru, s novou šestnáctitřídní stupnicí, tak i v soukromém si polepší především špičky. Současně se zvyšuje daňové zatížení skupin žijících z průměrných a nižších příjmů. A škrtají se či omezují nemocenské dávky. Kabinetem ohlašovaný záměr důchodové reformy má vést k zásluhové diferenciaci penzí. To znamená, že příjmově silné skupiny, silně zvýhodněné už dnes v aktivním věku, dostanou významně více a skončí solidární systém, který dosud umožňoval jakž takž přežít i sociálně slabým. Tento neúplný výčet svědčí o všem možném, jen ne o úspěšnosti a sociální vnímavosti koaliční vlády, která se drží s podporou sto či sto jednoho hlasu Poslanecké sněmovny.
Respektovaný poslanec Zdeněk Jičínský opakovaně přímo či nepřímo vyjadřuje na stránkách Práva myšlenku, že současná kolice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU je za současného složení Poslanecké sněmovny jediným přijatelným vládním uskupením. Spolu s ním tento názor prosazují mnozí další sociální demokraté, ale i publicisté. Právě argumentem, že není možné nic jiného, omlouvají impotenci vlády při řešení vážných ekonomických a sociálních problémů země a vysvětlují prudký obrat politiky Lidového domu doprava. Jde prý o snahu udržet existující, třeba i špatnou a pravicově se chovající vládu a zabránit tomu horšímu, tedy nástupu ODS.
Bohužel stále víc se ukazuje, že je to právě ekonomická, sociální a kulturní, ale i zahraniční politika kabinetu Vladimíra Špidly, co posiluje ODS. Pravicový volič se, jak naznačují průzkumy preferencí, na výsledcích koaličního vládnutí slepence ČSSD, US-DEU a lidovců utvrzuje v sympatiích k opoziční, jednoduché recepty nabízející straně M. Topolánka. Voliči středu se štěpí, část jich přechází k ODS, část rezignuje a zbytek váhá, někteří se už, jak zaznamenávám, přiklánějí i ke KSČM. A levicově orientovaní, pokud ve volbách do sněmovny roku 2002 hlasovali pro sociálnědemokratický program, už zjistili, že od ČSSD se naplnění programových slibů nedočkají. Stíhá je úder za úderem.
Připomenu za mnohé jiné alespoň dva exemplární případy, kdy se vláda Vladimíra Špidly a poslanecký klub ČSSD postupně zcela rozešli s tradičními hodnotami sociálnědemokratického hnutí, s principy práva, s odbory i vůlí vlastních občanů. Když v uplynulém roce měli sociálnědemokratičtí ministři ve vládě a poslanci ve sněmovně rozhodovat o podpoře americko-britské války proti Iráku a o účasti republiky na následné okupaci, vždy řekli ano. Bez ohledu na platné zákony a Chartu OSN. Ignorovali nesouhlas občanů s válkou i protiválečné postoje členů vlastní strany. Druhým případem je reforma veřejných financí, kde vláda zůstala zcela hluchá ke všem podstatným výhradám odborů i podnikatelů a fakticky znovu zhoršila sociální pozice středních a nižších vrstev, které bezmála patnáct let nesou hlavní náklady majetkového převratu a tunelování ekonomiky i sociální sféry.
Jako hlavní argument, proč ČSSD neplní předvolební závazky a dělá dnes už vyhraněně pravicovou politiku, používá reprezentace Lidového domu bezobsažnou frázi, že levicové hodnoty a prvky solidarity by bylo nutné prosazovat spolu s KSČM, se kterou dosud spolupracovat nelze. Prý proto, že se ještě netransformovala.
Odhlédnu od nesporného faktu, že Lidový dům svá tvrzení nepodkládá věcnými důvody. Jsem přesvědčen, že rodiny s dětmi, důchodce, nezaměstnané i všechny ostatní, kdo žijí v existenčních obavách, pramálo zajímají slovní přestřelky politiků. Jde jim o hmatatelné věci každodenního života. Pokud v posledních volbách do sněmovny zvolili občané 111 poslanců spojených s výrazně levicovým, sociálně silným programem, čekají od nich porozumění pro své potřeby a oprávněné zájmy. Jestliže ČSSD se transformovala v subjekt uskutečňující militaristickou, nenárodní politiku navenek a asociální politiku dovnitř státu, je to její selhání. A je to podle mého přesvědčení ke škodě republiky a většiny občanů.
Když Zdeněk Jičínský (a s ním mnozí jiní) vyslovuje opakovaně naději, že KSČM se na svém květnovém sjezdu transformuje a bude s ní tedy moci jako sociální demokrat spolupracovat, nastoluje klíčovou otázku. Čeká snad, že poslanci KSČM od května letošního roku zapomenou na mezinárodní právo, Chartu OSN a začnou loajálně zvedat ruce pro podporu amerických válek a vysílání českých okupačních a pomocných expedičních sborů? Vážně chce, aby poslanecký klub KSČM začal podporovat nynější vládu v jejích nekompetentních a nepřijatelných způsobech vládnutí? Vždyť by to znamenalo ignorovat demokratický výsledek voleb, zahodit předvolební závazky k voličům, být hluchý k odborům a asociální k nemocným a sociálně slabým tak, jak to předvádí většina poslanců a ministrů ČSSD.
Ať každý, kdo mluví o přijatelnosti či nepřijatelnosti těch nebo oněch, přestane mlžit a vyloží karty na stůl. Občané, voliči si to snad zaslouží. Nejsou přece, přestože vládnoucí elity by tomu byly rády, jen pouhou stafáží takzvané velké politiky. Věc skutečně nestojí tak, že vláda Vladimíra Špidly je nejméně špatná z možných. Díky jejímu dalšímu vládnutí s vysokou pravděpodobností nastane situace daleko kritičtější, než kdyby včas odešla.
Haló noviny, 10. ledna 2004