Ruská revoluce z října 1917, vedená bolševiky v čele s Leninem, vznik SSSR a jeho další vývoj způsobily, že v marxismu vznikly tábory, vymezené tím, jak ten který tábor charakterizoval společensko - ekonomické uspořádání, které v porevolučním Rusku vzniklo. První tábor, po dlouhou dobu nejpočetnější, se víceméně ztotožnil s oficiální doktrínou SSSR a jeho satelitů, podle níž se po revolucích postupně ustavila socialistická společnost, tzv. reálný socialismus, v níž bylo odstraněno vykořisťování. (Oficiální doktrína rozlišovala celkem tři fáze porevolučního vývoje: 1. etapu vytváření základů socialismu; 2. etapu budování socialismu jako společenského systému; 3. etapu plně fungující socialistické společnosti, v níž se vytvářejí předpoklady pro komunismus.) Tímto způsobem pojímala SSSR též většina západních politiků a novinářů, ale z důvodů přesně opačných. Zdůrazněním těch stránek, které prosovětský marxistický tábor zamlčoval, a zamlčením těch stránek, které tento tábor zdůrazňoval, bylo možno ztotožnit socialismus s nesvobodou, kolektivním násilím a potlačením práv jedince.
Druhý marxistický tábor pojímá SSSR tak, že to není kapitalistická, ale ani socialistická společnost. Trockij v knize „Zrazená revoluce“ z roku 1936 (česky 1937) definoval stalinský Sovětský svaz jako přechodnou fázi vývoje, o jehož konci není dosud rozhodnuto. „Má-li se soukromé vlastnictví stát vlastnictvím společenským, musí nutně projít fází státního vlastnictví, tak jako housenka, má-li se stát motýlem, musí projít stadiem zakuklení.“ Pokud produkční prostředky byly v rukou státu, pak ekonomika SSSR dle Trockého nebyla socialistická, neboť „státní vlastnictví se stává socialistickým tou měrou, jak přestává být státním vlastnictvím.“ Státní a stranická byrokracie (která většinou splývala) se potlačením sovětů (rad pracujících) stala de facto jediným držitelem moci. Výhradně tato byrokracie, vykazující znaky třídy, pak určovala rozdělování statků i povahu výroby. Diktatura proletariátu se zvrhla v diktaturu byrokracie. Tato nově vzniklá byrokracie „si skrytě přisvojuje výsledky cizí práce“, tj. vykořisťuje bezprostřední výrobce. Podle Trockého analýzy v SSSR působí dvě protichůdné tendence: rozvíjením produkčních sil se vytvářejí ekonomické základy pro socialismus, avšak „buržoazní normy rozdělování“ připravují kapitalistickou restauraci. SSSR není tedy ani kapitalistickou, ale dosud ani socialistickou zemí, nýbrž „degenerovanou diktaturou proletariátu,“ v níž je proletariát vykořisťován.
Třetí tábor považuje SSSR, Čínu apod. za společnosti „státně kapitalistické“. První, kdo označil společenský řád vzniklý z bolševické revoluce za státní kapitalismus, byl Karl Kautský. Svou tezi zdůvodňoval tím, že revoluce proběhla ve všestranně zaostalé zemi zcela nepřipravené na socialismus a tato revoluce zničila parlamentní demokracii. (Státní kapitalismus v Rusku tedy dle Kautského existoval hned od revoluce.) O státním kapitalismu v Rusku hovoří na začátku dvacátých let též Lenin. Ten ovšem vychází z toho, že v Rusku existuje proletářský stát, který kvůli svému hospodářskému rozvoji do určité míry připouští svobodu obchodu a soukromo - hospodářský kapitalismus. Tento kapitalismus je regulován proletářským státem, „avšak i při úplném úspěchu takového regulování bezpodmínečně zůstane rozpornost třídních zájmů práce a kapitálu.“
První ucelená teorie státního kapitalismu pochází od Friedricha Pollocka, jednoho z hlavních ekonomických teoretiků Institutu pro sociální výzkum (tzv. Frankfurtské školy). Pollock se však soustřeďuje na otázku, zda vnitřní rozpory kapitalismu povedou k jeho zániku, otázkou obzvlášť naléhavou v době velké hospodářské krize. Podle Pollocka je kapitalismus schopen překonat krizové tendence prostřednictvím státního plánování. V článku z roku 1932 rozlišuje dva základní typy státního plánování: 1. kapitalistické státní plánování, které popsal již Hilferding ve studii, v níž rozebírá, jakým způsobem monopoly a ekonomické kartely kontrolují trhy, a tak omezují vnitřní rozpory kapitalismu. To je státní kapitalismus; 2. státní plánování založené na společném vlastnictví výrobních prostředků, s nímž se dle Pollocka setkáváme v SSSR. Tento typ lze označit za státní socialismus. V obou případech není určujícím hospodářským činitelem trh, nýbrž státní plánování. Pollock se věnoval státnímu kapitalismu a zaměřil se na plánování cen, distribuci výrobků, využívání volných výrobních kapacit a plánované snižování nezaměstnanosti. Termínem „státní kapitalismus“ tedy označuje hospodářství, v němž výrobní prostředky zůstávají soukromé a celé hospodářství je řízeno státem. Státní plánování chrání kapitalistickou formu vlastnictví před krizovými tendencemi, které dle Marxe mají narůstat a dříve nebo později vyvolat změnu vlastnické formy. V článku „Státní kapitalismus“ z roku 1941 Pollock rozlišuje dvě formy státního kapitalismu: totalitní formu, vyznačující se tím, že stát je mocenským nástrojem nové vládnoucí skupiny, složené z představitelů velkého průmyslu, velkoobchodníků, manažerů, vysoké státní byrokracie, zvláště vojenské, a z vůdčích osob vítězné politické strany. Ostatní členové společnosti jsou předmětem ovládání. Jedná se o fašistický nebo nacistický státní kapitalismus. Druhou formou je demokratický státní kapitalismus, v němž existují instituce, které brání byrokracii, aby nezneužila svého administrativního postavení a nestala se vládnoucí vrstvou. Pollock jednoznačně neříká, že SSSR představuje totalitní státní kapitalismus. V poznámce č. 32 v článku „Státní kapitalismus“ pochybuje, „zda je náš model státního kapitalismu vhodný pro Sovětský svaz v jeho nynější fázi.“ (K Pollockově teorii státního kapitalismu viz Kellner, D.: Critical Theory, Marxism and Modernity. Cambridge, Polity Press 1989, s. 55-63.)
Ti, kteří vycházeli z Trockého analýz, (např.Burnham, Schachtman, Castoriadis) se zdráhali označit hospodářský systém SSSR za státní kapitalismus, neboť úplné zestátnění ekonomiky podle Trockého způsobuje, že v této ekonomice už neplatí Marxovy zákony akumulace kapitálu. První, kdo analyzoval hospodářství SSSR na základě Marxova díla (Kapitálu a Ekonomicko-filozofických rukopisů), byla Raya Dunayevskaja (nejprve v článku „Sovětský svaz je kapitalistická země“ z roku 1941, podrobněji v knize „Marxismus a svoboda“ z roku 1958.) Dunayevskaja nevychází z charakteru vlastnictví výrobních prostředků, nýbrž z povahy produkčního procesu, a dokazuje, že výrobní prostředky zůstaly v SSSR kapitálem, tj. jsou podrobeny zákonům kapitalistické akumulace. Uvádí tyto příznaky kapitalismu v SSSR: 1. produkční proces je odcizen přímým výrobcům. Výroba dehumanizuje jednotlivce a jednotlivec se stává věcí; 2. výrobní prostředky rostou na úkor spotřeby (podle Marxe je to jeden z hlavních rysů kapitalismu), a následkem toho stagnuje životní úroveň pracujících, třebaže roste objem výroby; 3. vzniká rezervní armáda nezaměstnaných (jako rezervní armáda nezaměstnaných vystupuje venkovské obyvatelstvo, na pracovištích existuje skrytá nezaměstnanost, tzv. nezaměstnanost v továrnách. Násilné zavádění plánu naráží na odpor dělníků, a ti začínají předstírat práci.) Podle Dunayevské se Sovětský svaz stal státně kapitalistickou zemí na konci dvacátých let, kdy proběhla násilná kolektivizace a výroba byla podrobena despotickému plánování. Státní plánování způsobilo, že stát začal dohlížet na všechny sféry společenského života, a SSSR se změnil v totalitní režim. Státní kapitalismus zde vznikl působením dvou činitelů. Vnějším činitelem byl světový trh, který SSSR nutil k tomu, aby zvyšoval podíl investic ve výrobě a zvyšoval organické složení kapitálu. Vnitřním činitelem byla skutečnost, že po faktické likvidaci sovětů ztratili pracující možnost rozhodovat o výrobě. Státní plánování tak vedlo ke vzniku tříd. (srov. též Dunayevskaja, R.: Filozofia a revolúcia. Bratislava, Iris 1995)
Na počátku padesátých let vypracoval poněkud odlišnou verzi teorie státního kapitalismu C.L.R. James. (James, C.L.R.: State Capitalism and World Revolution. Chicago, Charles Kerr 1950) Podle této teorie byla SSSR zvláštním typem třídní společnosti. Třídy tu vznikaly na základě „hierarchie v samotném procesu produkce.“ Podle Jamese je výrobní jednotka, továrna, „centrem produkčních vztahů.“
Politicky nejvlivnější teorie státního kapitalismu pochází od Tonnyho Cliffa. Ten v roce 1955 vydal knihu s názvem „Státní kapitalismus v Rusku“. Cliff zde dokazuje, že v SSSR mají zestátněné výrobní prostředky charakter kapitálu, a vytýká Trockému, že hospodářství SSSR vydělil z mezinárodního ekonomicko - politického systému a nepřihlédl ke konkurenčnímu tlaku, jemuž je SSSR vystaven. Cliff uznává, že po jistou dobu byl Sovětský svaz „proletářským státem s byrokratickými deformacemi“, avšak už na počátku první pětiletky (1928-32) se změnil ve státní kapitalismus. Pod tlakem zahraniční konkurence byla státní a stranická byrokracie nucena provést plánovanou extrémně rychlou prvotní akumulaci kapitálu, která v Anglii trvala přes dvě staletí. Byrokracie proto upřednostnila produkci výrobních prostředků, především těžkého průmyslu, před výrobou spotřebních statků. Kvůli zrychlené akumulaci kapitálu byla též nucena potlačit zbytky dělnické kontroly výroby. Sovětská byrokracie dle Cliffa zosobňovala zákony kapitalistického vývoje. Cliffova teorie počítala s tím, že v SSSR a jeho satelitech budou narůstat třídní rozpory a časem vzplanou spontánní třídní boje, které budou „první kapitolou vítězné proletářské revoluce.“ V dělnických nepokojích a stávkách v NDR v roce 1953, v Maďarsku 1956, v Polsku v letech 1956, 1970 a 1980 spatřoval potvrzení své teorie. (K vývoji teorií o povaze SSSR, které vycházejí z Trockého, viz Callinicos, A.: Trotskyism. Buckingham, Open University Press 1990.)
Je třeba konstatovat, že ekonomicko - společenská povaha Sovětského svazu a jeho satelitů nebyla dosud uspokojivě vysvětlena.
26. 6. 2004