Jsou důležitější evropské události nežli ta, o níž se vědělo předem: že Václav Klaus bude v Římě mezi státníky naschvál chybět při podpisu evropské ústavy. Stalo se. A je skoro nudný tenhle starý trik konzervativních liberálů, kteří naoko hájí před neexistujícím evropským "superstátem" slábnoucí státy národní, aby se zavděčili nadnárodním trhům a zároveň sociálně znejistělým, málo informovaným voličům. Tonoucí se pak i vlasti chytá.
Ti, kteří opět u nás 28. října také proti Evropské unii skandovali "Nic než národ!", nejsou jen málo informovaní; nevědí o EU nic, jak se na holé lebky - holé vně i uvnitř - sluší.
Bohužel průzkumy veřejného mínění předcházející římskému podpisu ukázaly, že drtivá většina Evropanů je téměř nedotčená povědomím o tom, co se vlastně včera v Římě podpisovalo. A to je klíčová, vskutku europesimistická událost. Pesimističtější než nedávné spory o (ne)evropském ledví Turecka. Nebo než aféra Rocca Buttiglioneho, designovaného komisaře spravedlnosti, italského konzervativce, jenž "hříšníky" poslal k čertu a ženy k šípku - k plotně, k dětem, do kostela. A pod ochranu mužů, pánů tvorstva.
Evropské bezvědomí o obsahu Evropy je horší zprávou nežli fakt, že předseda přicházející Evropské komise José Manuel Dur´to Barroso byl ve středu nucen odehnat svůj tým europoslancům z očí. Neboť by neprošel. Noví komisaři tedy 1. listopadu kormidlo nepřevezmou. A ti staří budou sice dále pracovat ochotně, leč v právním vakuu. Nejhorší však je nevědomí veřejnosti o tom, co ústava obsahuje a znamená. A proč je předmětem odmítání nejen extrémně pravicového, ale občas i neextrémně levicového.
Jsem si jist, že nedobrým vhledem Evropanů do myšlenky sjednocené Evropy jsou vinni především eurooptimisté. Stavějí lidi - a asi vědí proč - před špatné a zavádějící otázky.
Předstírají, že to, oč tu běží, je hamletovské být, či nebýt pro sjednocující se Evropu. Ale Evropa už existuje. Půl století roste ze smluv, společenstvím uhlí a oceli počínaje. Dávno se rodí ze společných standardů vzdělávání, ochrany spotřebitelů, měnové a zahraniční politiky, bezpečnosti, justice, pohybu zboží, služeb a lidí. Nyní jde "pouze" o to, jak přidat ke kompetencím Evropské unie politickou legitimitu, jak ustavit evropskou demokracii, evropskou obec, polis, tedy funkční politickou Evropu s kolektivem evropských občanů.
Tomu ovšem nijak nepomáhá další typická špatná otázka těch, kteří slouží myšlence (ale myšlence to neslouží): "Jste pro evropskou ústavu, nebo proti?" Ale ti, kdo zleva odpovídají záporně - například téměř polovina francouzských socialistů - reagují vlastně na jinou a jedině správnou otázku v dané věci. To když říkají: "Jsme proti této konkrétní evropské ústavě, přijaté šéfy států a vlád 18. června v Aténách a formálně podepsané 28. října 2004 v Římě." Je snad zakázáno chtít ústavu jinou než je ta, kterou v Giscardově "konventu" s vážným deficitem demokratické legitimity sepsali emisaři politických partají?
Euroskeptičtí levicoví demokraté zajisté nemají takřka nic proti rozdělení evropských kompetencí a vůbec nic proti soupisu fundamentálních lidských práv ve druhé části ústavy (beztak již v Evropě závazných na základě dávno platných dohod) - to jen Václav Klaus si zase asi myslí, jako si myslel o ústavě české, že je tím EU hrozivě "zaplevelena". Demokratickým odpůrcům ústavy vadí, že text vlastně není ani demokratický, ani ústavní!
Je to totiž takhle: z 500 článků evropské ústavy nemá plných 342 povahu ústavního rámce pro politiku, nýbrž závazného "desatera" konkrétní politiky. Plných 342 článků z 500 definuje politiku EU v oblasti vnitřního trhu, zemědělství, dopravy, zdravotnictví, daní atd. na základě jediného principu: "otevřené tržní ekonomiky" a "svobodné konkurence".
Takové paragrafy však nemají v demokratické ústavě co pohledávat. Samozřejmě ani tehdy, kdyby naopak prosazovaly přídělové hospodářství a tuhé státní formy regulace. Vedoucí úloha trhu nebo jediné strany činí z ústavních zákonů provokaci, výsměch anebo zločin. Znemožňuje občanům volbu politiky a vůbec nevytváří demokratickou legitimitu. Nezakládá tudíž skutečné evropské občanství, natož budoucí evropský národ.
Jistě, za jakékoliv ústavy a situace nikdy není všem dnům - ani dějinám - konec. Diskuse bude pokračovat. Ale nezačala dobře, když se tváří v tvář příštím referendům o euroústavě v případě jejího nepřijetí vyhrožuje Evropanům shora - jak učinil předseda komise Romano Prodi - tragédií. Je-li totiž něco takového možné, tragédie už začala.
Právo, 30. 10. 2004