Zásadní politický posun, nečekaná přelomová událost či velké překvapení - nic takového nebylo o právě rozjetém sjezdu KSČM v Českých Budějovicích dopředu hlášeno. Proč by partaj měla po jedenácti letech měnit svého předsedu Miroslava Grebeníčka, když se za jeho panování preference komunistů zdvojnásobily (z deseti na dvacet procent)? Která zodpovědná tlupa vyžene svého "alfa samce" poté, co dovelel své věrné do tak tučných lovišť?
Odpověď je ale jiná, než jaká se nabízí (a jaká dnes pravděpodobně stvrdí dosavadní nehybnost). Ke střídání stráží, rétorických figur, myšlenek a osob přistoupí ti, kdož si uvědomují, že tím revírem je zoologická zahrada obklopená zdí, za niž v daných souřadnicích už nelze dál expandovat. Že uvnitř těch hradeb hrozí osazenstvu "věčná loviště" v poněkud indiánském slova smyslu, tedy politická smrt či alespoň zmrtvění. A že v takové situaci hrozí sebevýřečnějším vůdcům role mluvčích jalové opozice, role strážců přecpaného odpadkového koše na - jistěže navýsost oprávněnou - lidovou nespokojenost.
Aparátnické manýry a publicistická kojzarovština, která imituje či přímo zosobňuje minulost, takřka chemicky ničí reálnou sílu legitimní nespokojenosti zdola. A možná tak působí ještě účinněji, než jak to dovede sociální demokracie s jejich aktuální trhoveckou mantrou a dovádivou pružností "dočasných ústupů" od sociálního státu. Právě proto nutně potřebuje komunistická levice jiné kormidelníky, jejichž tváře nejsou tak okatě potaženy aparátnickou šedí. Alternativy jsou jistě sporné. Ale člověk je vděčen za každou špetku normálních slov z úst Vojtěcha Filipa, byť prý jinak nemá o ničem žádnou vizi. Miloslav Ransdorf naopak sype neokomunistické vize z rukávu. Možná přečetl až příliš mnoho cizojazyčných knih v originále a jejich soustavnou citací jako by na ostatní soudruhy házel Babylónskou věž. A přece je to svěží vítr stejně, jako střízlivá ekonomická racionalita Jiřího Dolejše, který navíc - za všeobecného posměchu - ví, co je dialektika. A tedy i to, že líté protiklady v lidské společnosti kupodivu vždy tvoří nedílný celek a píšou neskončené dějiny.
Jedině tento svěží vítr i v jeho sebeslabších poryvech - nikoliv holý fakt spoluzakladatelství Strany evropské levice o minulém víkendu nebo rázné projevy docenta Grebeníčka - může KSČM vřadit do úvah politologů přemítajících, zda česká levice opravdu má sto jedenáct poslaneckých křesel. A do současné diskuse západní levice o tom, kde přesně se ve dvacátém století stala ta chyba, která poslala do kytek tolik velkých nadějí tak velkého množství lidí.
Debata je to ostrá. A netočí se vůbec jen kolem západních "reformistů", kteří "zradili dělnickou třídu" a ponechali ji nahou v trní následné pravicové "konzervativní revoluce". Za jeden z ústředních bodů obratu, jenž uvolnil ruce a cestu "protiofenzívě kapitálu", se tam považuje den, kdy zatuchlina brežněvismu tanky převálcovala naděje pražského jara 1968.
V tomto debatním i politickém revíru je český komunista vzácným úkazem. Jak dlouho ještě?
Právo, 15. 5. 2004
Reakce Norberta Starého v HaNo 24. 5. 2004.