Pár dní po debaklu ČSSD v krajských volbách a mezi - nejspíš rovněž pro stranu nakonec zničujícími - dvěma koly voleb senátních zavítal do Prahy z Vysočiny Miloš Zeman s řešením: nechť do soc. dem. přijdou moudří lidé a odejdou hlupáci. "Protože hloupost je největší zločin, který se v politice může stát," řekl ve středu expremiér.
Nic nového pod sluncem, a nejen tím zemanovským: politický problém - tedy otázka sociálních zájmů a boje o moc - je čím dál víc docela samozřejmě převáděn na problém osobnostní. Na počet absolvovaných tříd, přečtených knih, pochopených témat, na výši přirozené inteligence, na vlohy a schopnosti dané podle všeho geneticky...
Podobně přemýšlejí jiní a čím dál početnější politikové a analytici o jiných politicích, pozorovatelích politiky či parazitech na politice. A tak je náboženský fanatismus jedině plodem samotných fanatiků, asi pokřiveně už zplozených. "Hostitelem" určitých božích či politických kréd stává se pak určitý lidský materiál, samorost, přírodní úkaz. Extremisté už nejsou plodem extrémních podmínek, ale právě naopak. Při jedné rozhlasové diskusi letos v létě mi jeden známý český novinář do očí tvrdil, že i levicový volič se takovým rodí.
Převedení politiky na psychologii osobnosti protlačuje do veřejných sporů - a dokonce do křesťanských úst - výrazivo, které se snaží osobnostně charakterizovat živé odpůrce a nikoli třeba mrtvé koncepce. Emisním kvótám se tudíž nebrání mluvčí určitých zájmů, například zájmů průmyslové lobby, nýbrž množina lidí, kterou ministr Ambrozek označil hanlivým výrazem pro mužská přirození. A výkřik ODS o grosstapu se vlastně nezajímal o mechanismus možného zneužití státního aparátu v politice, v každé době a za každé vlády, ale "zvěrohodňoval" se až útokem na osobu premiéra a šéfa sociální demokracie.
V tomto pohledu už opravdu "společnost neexistuje" a paní Thatcherová, autorka tohoto moudra, vítězí na všech frontách. Také na Středním východě, o němž kdekdo předstírá, že valná část jeho problémů výrazně souvisí se včera zemřelou osobou palestinského vůdce Jásira Arafata. A ne, jak je tomu doopravdy, s rozbíhavým vývojem dvou lidských společenství v oblasti, kde vznikly ničivé války (ale i první známá mírová smlouva v lidských dějinách!) už ve starověku. Kde jsou ty časy, kdy Šimon Peres spatřoval motor izraelskopalestinského konfliktu v ekonomické a sociální propasti mezi protivníky? Ty časy, kdy se nestavěly Šaronovy zdi, ale Rabinovy - a mimo jiné i Arafatovy - mosty?
Spočívá-li zlo hlavně, ba výlučně - tak to zovou taktické vojenské příručky - v "živé síle nepřítele", v samotném, řekl bych, ledví odpůrců, pak skutečně vyjednávání, proměna myšlení, politiky a společenských podmínek nemají žádný smysl. A do terénu nastupují vojevůdci a k otěžím vlád zase vůdci; inflace tohoto slova v nedávných amerických volbách je možná znepokojující, v daném kontextu však nepřekvapuje. Vůdcům a vojevůdcům "svého lidu" či kmene jeví se nepřátelé jen jako biologická nákaza, kterou je třeba vymýtit. Nebo jako počítačový virus v "softwaru" západní civilizace, který je možno zavřít do virového trezoru (Guantánamo, Abú Ghrajb) anebo prostě vymazat (Fallúdža).
Tento eliminační způsob, lze-li to tak říci, nepolitické politiky klade před aktéry jedinou prostou otázku: Kde se pohybuje cíl a jak jej zasáhnout? Co je cíl, je přece jasné: "Kdo není s námi, je s teroristy," řekl už před třemi lety Bush. "Kdo není s námi, je proti nám," říkali vždycky a všude totalitáři všech zemí. Spojovalo je to. A vždycky věděli, kdo je kdo.
S touto "devízou" zřejmě islámský fundamentalista směřoval vražednou zbraň proti nizozemskému filmaři Théovi van Goghovi. Pro extrémisty z druhé strany se pak jasným nepřátelským cílem staly islámské školy a mešity v Nizozemí. V odvetě na tuto odvetu tam poté vzplanuly křesťanské kostely. Vír, v němž už nemá místo diskuse, zda van Goghovo propojení islámu s utrpením muslimských žen nebylo stejně ploché, jaké by bylo obviňování křesťanství či demokracie z "domácího násilí" na Západě. Poté, co v Praze 10 zplodilo předvolební zázemí ODS leták, který protikandidáta a novináře Štětinu viní z "podpory terorismu", není už věcná diskuse o jeho reportážích z Čečenska možná.
Ale tam, kde se v boji vytrácí diskuse, mizí vposled i demokracie. A společnost pouhých genů, predisponovaných jedinců a "těch správných" vůdců už ani politiku neprovozuje.
Právo, 12. 11. 2004