Kdokoliv na své kůži zažil, promýšlel či dokonce ovlivňoval několik řádově odlišných společenských systémů, ideologických poryvů, politických režimů a mezinárodních konstelací, nemívá od kritiků na růžích ustláno. A to ani tehdy, když se nakonec politicky (a v intencích svého života bytostně logicky) vyprofiluje v řadách sociální demokracie.
Jistě, generace zrozená do Velké krize, kdy odepsal kapitalismus i Ferdinand Peroutka, generace formovaná válkou, před níž do svých vod pustily liberální demokracie mloka fašismu, se snadno a zaníceně zařadila do zástupu, jenž se po válce vydal na pochod "z říše nutnosti do říše svobody". Ale Zdeněk Jičínský patřil k těm, kdo brzy rozeznali hnědou stalinskou polevu této "svobody". A kdo pak v každé době zvedali boj proti každému fanatickému i účelovému primitivismu v politice, který se snaží užívat právo - včetně práva trestního - jako přímý nástroj moci. Páteř Jičínského postojů je jasná: ne "ideologickým kategoriím" v právním řádu. Právo musí být samo sebou.
Koncem 60. let byl na pořadu dne pokus o reformu v srdci Evropy, dnes opět znevažovaný skoro se stejnou razancí, s jakou Pražské jaro 1968 převálcovaly tanky Velkého bratra. Jičínský byl tehdy v centru dění a hodně vysoko: v tzv. Mlynářově týmu se vrhl do "překopávání" politického systému, Šikově ekonomické reformě sekundoval prací na jejích právních aspektech, svou odbornost i demokratické přesvědčení uplatnil při koncipování československé federace. Tehdy také už začíná jeho historie poslaneckého matadora v České národní radě (1968-1969) a Federálním shromáždění (1969-1970).
Ovšem, následovalo vyloučení z KSČ, sestup z oficiální politiky a akademické půdy do řehole podnikového právníka, krátce i nezaměstnaného. A samizdatového psavce. Organicky se rodí disident dusné normalizace, v níž se zabydlují tiší "neušpinění opatrníci" a příští jeho hlasití kritikové. Přirozeně se Jičínský v normalizačních katakombách mezi "těmi dole" etabluje jako signatář právnicky koncipované a platného práva se dovolávající Charty 77. Její situaci pak tváří v tvář arogantní mocenské garnituře v samizdatu nastiňuje v přesných formulacích politologicky erudovaného právníka. Stejně organicky vynáší Jičínského "listopadový uragán" 1989 do "revolučního direktoria", zvaného Občanské fórum. A po jeho "převzetí" Václavem Klausem směřuje odtud nalevo; přes Občanské hnutí do ČSSD. A působí z poslaneckých lavic a řídících funkcí Federálního shromáždění (1990-1992), Poslanecké sněmovny (1996 až - po krátkém přerušení v roce 2002 - dodnes). Ve svých knihách se ohlíží zpět za šedesátými léty, za vývojem právního myšlení, a publikuje aktuální sondy do rozjezdu naší nové demokracie i parlamentarismu. Šíří zanedbanou politickou kulturu.
Pilíře této kultury v pojetí Zdeňka Jičínského jsou zřejmé: Právo není hadr na holi, napsané zákony platí a musí být dodržovány. Právo je dlouhá léta rostoucí strom, složitě budovaná konstrukce, jejíž pouhé smetení ze stolu (ve jménu "účelu", "spravedlnosti" či "vyrovnávání se s minulostí") hrozí právní nejistotou, svévolí, neúčelným chaosem, dalšími nespravedlnostmi a - návratem minulosti! Jičínský v tomto punktu "nešel s dobou" a "míjel se s naší společností", když proti shora manipulativně vnucovanému účelovému rozpadu federace tvrdohlavě stavěl ústavnost a - požadavkem referenda - přímou demokracii. Nešel s dobou, když "drzým" návrhem, aby na Hradě byl Alexandr Dubček, tvrdohlavě tmelil pouto Čechů a Slováků - a Jaro 1968 s Listopadem 1989. Nešel s dobou, když jiní za jásotu davů vyhlašovali "druhé revoluce" a jiné "jakobinismy naruby". Nešel s davy ani při stávkovém angažmá politických spacáků v televizní krizi, jejíž nepříliš legální rozuzlení mělo mezi intelektuály, v médiích a celé společnosti - a také u aktérů dnes vládnoucí koalice - širokou podporu.
Názory na ten či onen aspekt podobných pozdvižení mohou být a jsou různé. Nicméně danému problému blízká diskuse Zdeňka Jičínského s Václavem Bělohradským o legitimitě a legalitě se dostala do učebnic a vychovává české politology i právníky k nesamozřejmému myšlení, a tedy k myšlení vůbec. "Politika je umění možného," tvrdí (a podle toho i koná) Zdeněk Jičínský. Nikoliv "nemožného", jak definoval "nepolitickou politiku" Václav Havel. Politika také nesmí být amatérská, ale profesionální. Ani "silné osobnosti", natož "kamarádíčkové" nemohou nahradit instituce a neosobní, leč spolehlivé demokratické procedury. I v tolik vysmívané a ostouzené opoziční smlouvě spatřil Jičínský jednu z běžných a fungujících možností, která v určitém smyslu - praktickou koexistencí předtím zmobilizovaných "protikladů" - doložila neničivou pružnost liberální demokracie. Všechno je v normálním státě možné a nutné si "vyříkat" napříč politickým spektrem, natož třeba nyní uvnitř sociální demokracie.
Rozvažná taktika zvolna směřující ke střízlivým cílům, to je - jak já to vidím - pro dnešního oslavence základní deviza politiky. Ostrý to protiklad k vlajkonošům Velkých Zlomů, ať už padesátých či devadesátých let, ať už komunizace nebo globalizace.
To vůbec není málo!
Právo, 26. 2. 2004