Kdykoliv se tenčí tok peněz, které přerozděluje stát, kdykoliv se snižují daně nebo poskytují jiné úlevy firmám, je to jasná zpráva. Stejně jako když nějaký způsob nepřímého zdanění (například DPH) "vytlačuje" zdanění přímé a progresívní, v jehož rámci vyšší příjem znamená větší příspěvek do eráru.
Kdykoliv a kdekoliv (v Německu jako v Česku) se tohle a leccos podobného děje, lidé žijící z průměrné mzdy bývají nejvíce biti. A slabý zpětný potůček peněz k chudákům, starcům a nuzným párům s dětmi nezastře, že dosavadní - redistribuční - pojetí sociální spravedlnosti vyhasíná.
Čím tedy to, že vlastníci kapitálu, zaměstnavatelé a manažerské špičky, jimž takto "duch doby" nahrává, stále tolik naříkají? Na každém rohu v bezmála každé zemi, zachvácené reformou, "odtučňováním" státu a "zpružněním" pracovního trhu, jeví se jim státem přijatá opatření jako "kosmetická", ba komická, protože vždy nedostatečná, pozdní a pomalá.
Jsou to opravdu tak velcí pokrytci, kteří cynicky lkají ze svých přepychových - a u nás navíc povýtce velmi nevkusných - rezidencí? Ne, vysoké náklady, nedostatek kapitálu, nízká návratnost investic, krutá konkurence, četné překážky a fatální nejistota při dosahování zisků - nic z toho si zgruntu nevymýšlejí. A není to snad ani sadismus, zdává-li se jim noc co noc o daních či sociálních dávkách na kýžené nule. Že by pak hravě zajistili ekonomický růst, své i celospolečenské štěstí, o tom upřímně nepochybují.
Je jedno, jak kdo říká systému, ve kterém žijeme, zda rovnou "kapitalismus" či jen "tržní hospodářství" nebo "liberální společnost". Z určitého hlediska je dokonce i jedno, jakou přesně mírou kultury, dobrých mravů, solidarity a spravedlnosti se tohle tržište tam či onde honosí. Neboť všude jde hlavně o to, aby se investice vyplácely, aby kapitál v oběhu narostl, zhodnotil se. A aby se zisky nerozpustily v nákladech a nešly do mínusu.
A právě tohle se nyní a na celém světě děje coby základní a dlouhodobá, byť místně nikoliv bezvýjimečná tendence. A právě proto jsou vlády všech politických barev tlačeny k šetřivým "ekonomickým balíčkům" a k sejmutí všech chomoutů, jež má kapitál na krku.
Je docela zábavné sledovat, jak levicoví profesoři na amerických univerzitách teď lomí rukama, zděšeni ze vší té bídy světového kapitálu. Vědí dobře, že zisk závisí na výši nákladů na práci, na nákladech výrobních vstupů a infrastruktury a konečně na nákladech daňových. Vědí také, že už celá staletí tyto tři druhy nákladů napořád rostou. Že z tohoto hlediska je tudíž současná výroba méně efektivní, než byla v letech 1900 či 1800! A že tedy "stále hlouběji zapadáme do situace globálního nedostatku zisku, který ohrožuje schopnost kapitalistů akumulovat kapitál" (Immanuel Wallerstein).
Je to velký problém. V té či oné zemi či regionu je možné dlouho věznit páru mezd, příspěvků a dávek - tedy značné náklady - v hrnci pod pokličkou. Ale na trhu není možné zcela rezignovat na koupěschopnou poptávku. A není možné trvale udržet na uzdě nové, levné a skromné příchozí na velké světové tržiště; a to nejen ty z Východu, ale i z Jihu. Také oni by rádi lepší zacházení a co nejdřív jakž takž dobré bydlo.
Je možné "rovnou daní" zeštíhlovat státy - jakoukoliv veřejnou správu - do aleluja, ne však až k mentální anorexii. Třeba jen proto, že žongléři s kapitálem - a zejména s kapitálem podvyživeným - státy ke svému efektivnímu bytí nutně potřebují. Copak války proti skutečným teroristům (a fiktivním zbraním hromadného ničení) nejsou drahé?
Mnozí si myslí, že po Fukuyamově "konci dějin" (1989) není už třeba bezdějinné, věčné a "zcela normální" problémy či výkyvy hospodářských cyklů dramatizovat. Ale zažili jsme za poslední dekádu velmi různé formy dojení nedostatkového kapitálu: skrze obří fúze a akvizice velkých firem, privatizace starobních důchodů, spekulace na finančních trzích... I nejrůznější "bubliny". Splaskla bublina "nové ekonomiky", zatímco ta akciová byla jen "zkorigována". A poslední bublina úvěrová, díky níž čím dál zadluženější Američané roztáčejí doma nejnovější růst, hrozí - tvrdí někteří ekonomové - pořádnou detonací.
Co když i podvodné účetnictví Enronu a spol. nebylo projevem arogance, ale zoufalství?
Právo, 6. 2. 2004