Zrovna k prvnímu výročí působení Václava Klause na Hradě přihrála náhoda státníkovi na smeč, jímž mohl veřejně osvědčit své státnictví. A Klaus, známý to populista, bodoval.
Jak to jenom svedl? Prostě se v televizi zastal svého dávného předchůdce Beneše tváří v tvář protibenešovským výlevům, jichž se dopustili sudetoněmečtí "krajané" v Rakousku. A to ještě předtím, než Sněmovna v úterý - skoro po roce legislativního procesu z iniciativy tří poslanců - se odvážila schválit zákon, že "Edvard Beneš se zasloužil o stát".
Nechme Klause Klausem, všichni ho chápou. Mnozí ale vůbec nechápou smysl zákona. Pohleďme proto na naléhavou potřebu této právněpolitické normy, jež konstatuje věc tak "banální", "nepotřebnou" a "zjednodušující", prizmatem povýtce zahraničního povyku a o poznání tišších, většinou domácích podrazů.
Gerhard Zeihsel, předseda sudetských Němců v Rakousku, vyjádřil "údiv nad tím, že čeští poslanci ocenili muže, který přinesl českému národu nesvobodu a přes čtyřicet let komunismu". Šéf Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt se nad tímtéž pozastavil: vždyť přece Edvard Beneš má prý odpovědnost za "milióny obětí" tím, že vyhnal Němce i Maďary a že Čechy i Slováky přivedl "pod sovětskou nadvládu".
Pro předsedkyni německého Svazu vyhnanců Eriku Steinbachovou je Beneš "extrémní nacionalista", který "vytvořil národní stát pod vedením Čechů bez německého a maďarského etnika" a jehož jméno je "navždy spojeno s masovým vyháněním a smrtí zhruba 250 000 lidí".
Český stát potřebuje zákon, který těmto lžím jasně říká "ne".
Tím spíš ho potřebuje, že soustavná rétorika či publicistika mnoha českých politiků, spisovatelů, historiků a novinářů se v zásadě ztotožňuje s přitakavým názorem na Benešovu spoluvinu za "vyhnání", za přeorientaci Československa na stalinské impérium - a přidává k tomu jen tuzemské trauma z Mnichova 1938 s Benešovým podílem na něm.
Jako kdyby se poválečné transfery Němců týkaly jenom našeho pohraničí a nikoliv třeba - a zejména - Polska a celé východní Evropy. Jako kdyby zde nebyla zvláštní souvislost s válkou, nacismem, "pátou kolonou", náladou domácího odboje, atmosférou odplaty za nebývalá zvěrstva, zájmy velmocí. Jako kdyby v Mnichově nebyly předem rozdány velmocenské karty tak, aby Hitlerovi v tažení na Východ nic nestálo v cestě. Jako kdyby spuštění železné opony po válce nerozhodli dávno a jinde mnohem větší páni.
Možná je zločinem, že Beneš i ve 40. letech opravdu věřil v "humanitní demokracii", která by byla nejen politická, ale i "hospodářská a sociální" (Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra). A v to, že tuhle utopii mezi Západem a Východem nějak vybalancuje. Ale totalizující ústavu 9. května 1948 nepodepsal. Copak mohl vyslat signál jasnější?
Vicepremiér a ministr zahraničí Cyril Svoboda není sám, kdo dnes tvrdí, že kdokoliv potřebuje zákon o Benešových zásluhách, není si těmito zásluhami jist. Samozřejmě že ne! V situaci, kdy aspoň patnáct let česká publicistika málem až hořekuje nad rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem ČSR v roce 1918, v situaci, kdy jsou v češtině stále opakovány jen mírně rozředěné sudetoněmecké argumenty (a kdy k tomu šéfové Černínského paláce většinou mlčí), přirozeně panuje nejistota. Zapomínáme-li na zásluhy Masarykova diplomata, jenž po první válce uštrikoval samostatný stát a ve víru té druhé udržel nad vodou jeho kontinuitu, nemůže si být jist už nikdo ničím.
Český stát potřebuje "Benešův zákon", aby se oddělil od pomnichovské druhé republiky a od špíny, kterou na Edvarda Beneše tehdy házel domácí konzervativní a fašistický tisk. Potřebujeme zákon, aby bylo jasné, že ani cípem dechu nejsme ochotni připustit líčení Edvarda Beneše jako zločince a naší vlasti - jen a jen kvůli němu - coby "přistávací plochy pro bolševická letadla". Vždyť tohle kdysi vyřvával jedině Adolf Hitler v berlínském Sportpalastu za skandování nacistických davů: Bluthund Benesch! (Krvavý pes Beneš!).
Český stát potřebuje "nesmyslný" zákon, když česká inteligence nezvládá, neumí nebo nechce bránit jeho zájmy v boji o společenské vědomí. A když jsou lidé přímo nuceni zhodnotit vlídně dokonce i Václava Klause a občas si s úlevou říci: Zaplaťpámbu za něj!
Právo, 28. 2. 2004