Dokument Charty 77 č. 11/84, nazvaný Právo na dějiny a zaslaný prezídiu ČSAV, je kritikou neutěšeného stavu současné české historiografie.
Souhlasíme, že tento stav vyžaduje vážnou analytickou kritiku.
K obsahu dokumentu musíme vznést několik konkrétních námitek:
1) Celý text obsahuje řadu nekvalifikovaných exkurzí do českých dějin. Jeden příklad za všechny ostatní: V partii o tradici a smyslu českých dějin se tvrdí, že Masaryk viděl smysl českých dějin v humanismu a Pekař v náboženství. Jde o holý výmysl autora, který nesnese ani nemenší konfrontaci s autentickými literárními prameny. Pravdou je, že v celém sporu trvajícím více než dvě desetiletí a mající různé peripetie a myšlenkové posuny u obou hlavních protagonistů, vytýkal Pekař Masarykovi, že příliš akcentuje náboženský smysl (reformě náboženský) českých dějin, zatímco on sám, Pekař, kladl vždy důraz na myšlenku národní. V publikované přednášce z roku 1928 (vydané 1929), když mluvil o "umělém" tvoření "smyslu" dějin, řekl mj.: "...sem náleží i Masarykova thése, že smysl dějin českých je náboženský" (str. 19). O svém vlastním filozofickém a metodologickém krédu pak ve zmíněných souvislostech řekl: "Lze proto říci, že myšlenka národní je smyslem našich dějin? Odpovídám, že je, ba že je i více: je podmínkou jejich, je důvodem jejich, je krví jejich, bijícím živým srdcem jejich." (str. 20).
S podobnou necitlivostí a neznalostí elementárních dějinných skutečností se setkáváme v dokumentu na více místech. Za těchto okolností je nutně zarážející tón autora dokumentu, projevující se v nejrůznějších, nanejvýš problematických soudech a odborných otázkách metodologických, stejně jako o konkrétní práci lidí v historiografii a o jejich výsledcích. O tom další příklady.
2) Nesouhlasíme s paušálním odsouzením tzv. oficiálních historiků. Co říci o výroku o několika poctivých historicích? Vycházíme-li z významu slova "několik", znamenalo by to, že zdrcující většina současných historiků jsou lidé nepoctiví. Uvědomil si autor textu, že si osoboval právo dávat stovkám vědeckých pracovníků známku z poctivosti? A je to v intencích Charty? A co říci o větě: "Naše historiografie však zřejmě pochopila marxismus jako cestu mimo dějiny..."? Což autoři celé řady kvalitních děl, proti nimž nelze vznést tuto výtku, nepatří do "naší historiografie"?
Připomínám snahu spisovatelů nerozdělovat literaturu na oficiální a neoficiální, ale na dobrou a špatnou. I my se přikláníme k tomuto dělení. Cítíme se součástí československé historiografie a do ní podle našeho názoru patří historikové, kteří pracují jak mimo oficiální struktury, tak v emigraci, tak v oficiálních institucích - pokud nefalšují a vědomě nepotlačují historické skutečnosti.
3) Dějiny středověku byly a jsou zanedbávány, ale přesto i zde dosáhla tzv. oficiální historiografie pozoruhodných výsledků. Stačí se podívat do Historiografie v Československu 1970-1980, aby bylo zřejmé, že se čs. historici nevěnují pouze tzv. první krizi feudalismu, ale také šlechtě, Balbínovi, Karlovi IV. aj. O těchto dílech se nedá říci, že ideologicky zkreslují úlohu náboženství v dějinách. Není ani pravda, že nikdo nezkoumá čs. problematiku v souvislosti s jinými útvary střední Evropy.
Mnohem větší škody než v medievalistice byly způsobeny v oblasti nejnovějších dějin, zejména dějin dělnického hnutí. Avšak ani na tomto úseku nelze popřít existenci menšího počtu dobrých studií, vydaných pramenů a příruček.
4) Není pravda, že nevycházejí žádné práce Palackého. V r. 1983 vydal Odeon v rámci Klubu čtenářů Palackého Stručné dějiny Prahy, a to jako členskou prémii v nákladu 174 000 výtisků. V r. 1977 vydal Melantrich Palackého úvahy a projevy z české literatury, historie a politiky. V r. 1975 vyšla jeho historická mapa království českého. V r. 1975 vyšly v Odeonu Palackého Dějiny národu českého, 6. díl.
5) Ani situace v edicích není tak zoufalá, jak se líčí v dokumentu. Viz např. vydání dalších svazků Regest nebo úplných protokolů čtyř sjezdů KSČ.
6) V dokumentu se při charakteristice historického procesu zastává stanovisko jednoho proudu - stoupenců dominující role křesťanské kultury. Porušuje se princip Charty 77 založený na vzájemném respektu mezi lidmi různých filozofických a světonázorových postojů, který byl dosud při formulaci dokumentů Charty dodržován.
7) Text obsahuje i několik dalších nehezkých a zbytečných faktických chyb svědčících o malé svědomitosti autora. Účast "oficiálních" historiků na mezinárodních konferencích a sympoziích je sice omezena a je možno diskutovat o její úrovni, ale nelze ji popírat, jak se v textu tvrdí. Také nelze zjednodušeně napsat, že bibliografická příručka přestala vycházet: skutečnost je taková, že Bibliografie čs. historie utrpěla pětiletý přeryv. Po bibliografii za rok 1965, dokončená v roce 1968 a vydané r. 1972, následuje až bibliografie za r. 1971, vydaná v roce 1979 pod pozměněným názvem Bibliografie dějin Československa. I označování Ústavu čs. a světových dějin starým názvem Historický ústav je nepříjemným faux pas.
Poznamenáváme jen, že toto naše stanovisko je toliko vyjádřením k tomuto dokumentu a není tedy meritorním vyjádřením k situaci v české historiografii.
Miloš Hájek, Hana Mejdrová, Jaroslav Opat, Milan Otáhal
Tento příspěvek vyšel v materiálu Informace o Chartě 77 v září 1984 a vlastnímu textu předcházel komentář redakce:
V dokumentu č. 11/84 z 20.5. t.r. jsme upozornili na pokračující falšování a posléze vymazávání dějinné paměti našich národů, v této souvislosti pak speciálně na alarmující stav současné československé historiografie a jejích institucí. Dokument Charty 77 byl prezentován jako vyhraněné stanovisko skupiny autorů, které má být především výzvou ke konfrontaci různých pohledů na situaci čs. historiografie a dějinného vědomí vůbec, výzvou k diskusi o možnostech nápravy. Dokument vyvolal živý ohlas, jen prezídium ČSAV, jemuž byl adresován a ostatní oficiální instituce, odpovědné za uchování resp. potlačování historické pravdy, se spokojily obligátním mlčením. Laická i pololaická veřejnost reagovala do značné míry kladně. Oceňována byla závažnost problematiky, kterou Charty 77 takto nastolila, i důrazné varování před monopolem jedné strany, jedné ideologie, jednoho politického zájmu nad kteroukoli oblastí vědecké pravdy. Složitější byla reakce profesionálních historiků oficiálních i perzekuovaných, domácích i exilových. V celku se shodují v tom, že současný stav naší historiografie a dějinného vědomí vůbec je opravdu neutěšený, že by dokument měl ještě výslovněji a kritičtěji zhodnotit některé oblasti, speciálně dějepisu na školách všech stupňů a způsoby jeho systematického falšování ve veřejných sdělovacích prostředcích. Současně však vyslovují proti předloženému rozboru celou řadu zásadních námitek. Byla též vznesena výtka, že Charta 77, jejíž doménou je především dodržování lidských práv, není vlastně vůbec kompetentní vyjadřovat se k problematice vědecké profesionality. Zastáváme naproti tomu názor, že člověk jako dějinná bytost, národ jako dějinně utvářené společenství nemůže účinně uplatňovat ani svá nejzákladnější práva, je-li mu upírán přístup k dějinné paměti, přístup k jeho vlastní podstatě. Rozhodování o právu na dějiny nemůže být proto výsadou odborníků, tím méně politiků. Mluvčí Charty 77 měli možnost se ústně i písemně seznámit s řadou kritických stanovisek, bohužel žádné z nich zatím nesplnilo naše naděje, že se pokusí podat vlastní ucelený pohled a zatím nesplnilo naše naděje, že se pokusí podat vlastní ucelený pohled a proto opakujeme svou výzvu, že uvítáme a zveřejníme každou vážnou analýzu této problematiky.
Jako první příspěvek k této diskusi uvádíme nyní stanovisko čtyř historiků, signatářů Charty 77, neboť reprezentuje celou škálu kritických námitek odborníků.
Praha 26.9.1984
| dr. Václav Benda | Jiří Ruml | Jana Sternová |
| mluvčí Charty 77 | mluvčí Charty 77 | mluvčí Charty 77 |