Je to téměř neuvěřitelná podívaná na labouristického premiéra, který se stal lokajem, mluvčím, spojencem a důvěrným přítelem nejpravicovějšího prezidenta Spojených států za posledního půlstoletí - před pěti lety by to bylo úplně nemožné. Harold Wilson má velkou zásluhu na tom, že zabránil rozmístění britských vojsk ve Vietnamu za vrcholící studené války, kdy Západ byl Západem a nepřítel byl zjevný. Blair držel krok se Spojenými státy ve zcela jiné situaci, totiž po proměně americké zahraniční politiky na unilateralistickou a po rozkladu Západu, jak ho známe. Bizardnější však je, že zůstává stále ve svých funkcích, a co je ještě horší, že proti tomu nikdo v jeho vlastní Labouristické straně neprotestuje.
Blairova myšlenka zkoumat krajní hranice své sounáležitosti s Labouristickou stranou - a chodit za ně - není vůbec nová. Je už to jeho stereotypem od zvolení vůdcem strany. Jeho zprávou bylo ‚myslet nemožné‘ - nikdy to ovšem neznamenalo více, než podnikat to, co by bylo dříve považováno za příliš pravicové. Neoliberalismus se stal novým běžným přístupem, privatizace byla vřele přivítána a pojem rovnosti byl vyhozen ze slovníku. To vše je známá věc. Musíme si to ale připomenout, protože podle všech měřítek před rokem 1997 je to mimořádné. Snad s výjimkou jeho velmi omezené náklonnosti ke státu nepatří podle starých měřítek tento ministerský předseda k levici; jeho pozice je napravo od všech poválečných konzervativních premiérů včetně paní Thatcherové, která určuje jeho politický azitmut.
Přes to přese všechno nebyla jeho pozice nikdy ani v nejmenším ohrožena nikým z jeho vlastní strany. Každý předchozí labouristický vůdce by byl býval izolován, obléhán a patrně zapuzen. Ne však Tony Blair. Proč?
V roce 1994 se na něj strana obrátila jako na outsidera, dokonce cizáka po 15 letech zoufalství v divočině. A je mu dosud vděčná za to, že jí dal dvě obrovská volební vítězství. Volební vděčnost však není tím hlavním faktorem. Hlavním důvodem je to, že proti Blairovi neexistuje ve straně vážná, ideologicky založená opozice. Levice - v nejširším smyslu slova0 (do níž patří i takoví jako Roy Hattersley a Denis Healey) - se rozložila. Je tu samozřejmě Gordon Brown, ale jeho a Blaira bylo vždy neskonale obtížné politicky oddělit: takže se konflikt stále popisuje jako osobnostní.
Příčina rozkladu levice už snad nemůže být ani jasnější, ani zásadnější. Její parametry, její sebedůvěra, způsob její organizace, obsah jejích sdělení, zkrátka její samotná existence závisela na dělnickém hnutí. A právě to přestalo v podstatě existovat. Odbory se scvrkly a byly vykázány na okraj politického života, zatímco sama strana ve své masce „Nové práce“ (New Labour) byla obnovena tak, že svým stylem, financováním a aparátem vypadá přesně tak, jak by mohla vypadat modernizovaná konzervativní strana. Labouristické straně byly odseknuty kořeny a její smysl.
Rozklad dělnického hnutí není pouze britský jev, je sdílen většinou Evropy. Má dvě základní příčiny. Tou první je zmizení samotného činitele, úpadek průmyslové dělnické třídy a její následná eroze jako významné a efektivní politické síly. Byla to právě dělnická třída - v souvislosti s pracovištěm, pospolitostí, odbory a stranou -, která stvořila a dala tvář dělnickému hnutí. Druhým důvodem je kolaps komunismu. Samozřejmě, mainstreamové dělnické hnutí v Británii se nikdy k jeho zásadám nepřihlásilo, avšak jak sociálnědemokratická, tak komunistická tradice sdílely, různým způsobem, vizi lepší společnosti, založené na kolektivistických zásadách. Právě tato vize byla pohřbena spolu s komunismem. Po více než století byla evropská politika definována bojem mezi kapitalismem a socialismem - najednou se stal kapitalismus jedinou podívanou, a to jak v Evropě, tak globálně. Důsledkem byl tak rychlý rozklad levice, že z ní jsou jen zbytky - a to nejen v Británii či Evropě, ale všude.
Existuje však specificky evropský rozměr. Evropa byla intelektuální a politickou kolébkou socialismu. Byla domovem moderního dělnického hnutí. A právě z Evropy byla se tahle myšlenka vyvážela - do Spojených států, do Ruska, do Číny, do Latinské Ameriky a po celém světě. Celosvětový socialistický projekt byl důsledkem rozpínavosti a sebevědomí Evropy. To poslední se však změnilo ve svůj opak.
Evropa sama je kontinentem v úpadku - za jedné straně na ni tlačí arogantní moc a vliv Spojených států, z druhé strany nezadržitelný růst východní Asie. USA i východní Asie však mají velmi odlišné hodnoty, kulturu, historii i instituce. Globální úpadek vlivu Evropy jen zrychlil a prohloubil krizi a zmatek levice.
Přestože už není skoro co k věci dodat, je na téhle záležitosti něco zcela paradoxního. Levice sice možná byla marginalizována, avšak požadavky, které vedly k jejímu vzniku a kterým se snažila věnovat, jsou dnes do očí bijící a naléhavé více než kdykoliv po druhé světové válce. Nerovnost, která na globální i národní úrovni neustále roste, je důsledkem neoliberálního modelu globalizace, který dominuje světovému pořádku po dobu posledního čtvrt století. A následky této nerovnosti hrály klíčovou úlohu při spoluvytváření nynější fáze globální politiky, totiž k rozhořčení arabských muslimů, k terorismu a k americkému unilateralismu.
A pak tu existuje druhý problém - imperialismus. Je ironií osudu, že tento termín a pojem, nikoliv jev sám, tak hluboce spojovaný s levicí, se vrátil na scénu tak pomstychtivě - v nejobnaženější formě od pádu evropských říší - tak brzy po zániku levice, právě když tolik šarlatánů ve stylu „Nové levice“ prohlašovalo, že stařík umřel a historie že prý je na útěku. Vítejte v impériu a v kolonialismu - historie se vrátila! A pomyslete na ty doleva nakloněné spisovatele, jejichž jména známe, že se hnali, aby pohřbili poslední zbytky své vlastní minulosti tím, že prohlásili USA za sílu dobra na světě, za spasitele rozvojového světa. Svým spěchem zatančit si na hrobě levice si vykopali díru jednoznačně na špatné straně historie.
Levice, jak ji znala historie, se už nevzkřísí. Je ale jasné, že její záležitosti najdou vyjádření v nových formách, i když to bude ve světě, kde bude znamenat Evropa daleko méně a etnicita mnohem více. Není vůbec pravda, že by se stal svět po roce 1989 či 1997 lepším. Naopak - ve světě se teď rozvíjí nový druh barbarství a člověk se obává následků. Optimismus poválečných desetiletí je pryč jako zašlé časy. Je-li levice mrtvá, pak znepokojení, kvůli němuž vznikla, je mocné a naléhavé jako nikdy.
Martin Jacques je hostujícím profesorem na London School of Economics, Centrum asijských studií
Guardian, 20. 11. 2004
Z originálu „The only show in town“ přeložil 21. 11. pro potřeby SDS Milan Neubert s využitím výtahu článku „Levice je mrtvá“ na Britských listech.