S komunisty se nemluví? A odkdy?

Michal Jurza

Patnáct let po převratu se objevuje další vlna aktivit, žádajících zákaz nebo alespoň vznešenou ignoranci Komunistické strany Čech a Moravy. Sarkastickou třešničkou na dortu pak jsou v poslední době podpisové akce a protestní koncerty pod společnou značkou „S komunisty se nemluví.“

Autoři petice, představitelé současné české kultury, se patrně domnívají, že mediální kampaň vyvolá širokou diskusi, která by snad vedla když ne přímo k rozpuštění, tak přinejmenším k poklesu podpory KSČM. Bohužel naivita nepřipouští některá fakta a rozpory:

1. Na základě čeho je KSČM stále nazývána extremistickou stranou? Co je extrém? Preference KSČM se dlouhodobě pohybují mezi 15-20 procenty. Lze snad pětinu celku označit za extrém, menšinovou úchylku?
2. Zdánlivě neotřesitelná pozice KSČM na politické scéně je předurčena přímo povahou předání moci na přelomu let 1989-90. Bývalí bolševičtí aparátčíci, stavební kameny a opěrné pilíře byrokratické diktatury, se rázem přetavili v úspěšné podnikatele, právníky etc. Na startovní čáře tržního liberalismu, privatizace, byli jednoznačně zvýhodněni – především konexemi ze starých časů. Říkejme tomu třeba „československá specifická cesta k vyrovnání se s minulostí...“
3. S tím je spojen další fakt: z totalitní KSČ vystoupil, kdo mohl. Paradoxem českých dějin tedy je, že ze současných „velkých“ stran je právě KSČM nejméně nasáklá normalizačními kariéristy – tedy těmi, kdo aktivně udržovali zasmrádlý režim při životě. S kabáty naruby fungovali dobře v Občanském fóru a fungují dodnes v jeho nástupnických stranách i straničkách (ODS, ODA...). Kapitolou samou pro sebe je ČSSD – když Miloš Zeman krátce po svém zvolení stranickým předsedou otevřel brány sociální demokracie bývalým reformním komunistům a socialistům rozličného ražení, strana získala ohromný politický potenciál a zároveň i „rozvratný živel“ levicověji orientovaných členů. Zde také leží kořeny dnešních frakčních bojů uvnitř ČSSD. Ale to už je jiná kapitola...
4. Iniciátory akce „S komunisty se nemluví“ mrzí, že se tato strana stala váženým partnerem pro „demokraty“ v parlamentních jednáních, stejně jako vzrůst obliby KSČM u občanů. Pravdou asi stejně bolestnou pro příznivce, jak pro odpůrce komunistů je skutečnost, že popularita komunistů nezávisí ani tak na samotné, poněkud abstraktní, politice KSČM, jako spíše na frustraci lidí z neúspěchu těch druhých, vládních stran. Příznivci KSČM se kromě svorného bratrstva nostalgických penzistů rekrutují zejména z lidí naštvaných zkorumpovaností, pokrytectvím a nesmrtelností stokrát zdiskreditovaných politiků, kteří se periodicky střídají u moci. Lístek KSČM je pro voliče hájemstvím tichého protestu, možností negativního vymezení vůči bezmocnosti před mocnými.
5. Proč se strůjci antikomunistické petice zaměřili právě na Komunistickou stranu Čech a Moravy, když není jediná s rudým přízviskem v názvu? Je tomu tak pro její „extremismus,“ nebo prostě kvůli narůstající voličské podpoře? V České republice přece existují daleko ostřejší, levicovější organizace – ovšem pouze s minimálním vlivem. Jako příklad může dobře posloužit KSČ-ČSSP Ludvíka Zifčáka, nedávno roztomilým způsobem medializovaná v TV. Otevřeně se hlásí k stalinismu a jeho metodám. Vadí tedy petici „S komunisty se nemluví“ proklamovaný extremismus, nebo moc KSČM? Připadá mi to jako cílená kampaň proti významné politické síle, k níž jsou zneužiti mnozí čeští intelektuálové.
6. Petici „S komunisty se nemluví“ podepsalo kolem 9000 občanů. V posledních volbách do poslanecké sněmovny dalo KSČM svůj hlas 882 653 občanů. Tolik statistika.
7. Zákazy a úřední zásahy proti politickým stranám nijak nesvědčí o dobrých mravech demokracie, jež by se takto chtěla bránit. Nejdřív „nebudeme mluvit“ s rudými, pak raději ani se zelenými, s židy, s důchodci, s liberály... a nakonec pro ně všechny postavíme šibenice.

Primitivní „věřící“ antikomunismus není ani o píď konstruktivnější než tupý byrokratický bolševismus. Dialog je třeba vést se všemi, kdo jsou k němu ochotni. O tom to je.

Britské listy, 1. 12. 2003