Všeobecně se za jeden z charakteristických rysů komunistických režimů pokládá výsadní role, již hrála ideologie v politickém procesu. Na první pohled je také zřejmé, že v průběhu času se tato role měnila, i když její hlavní vymezení, to je legitimizace daného politického řádu, zůstala zachována po celou dobu jeho existence. Méně jednoznačná a konsenzuální už bude odpověď odborníků na otázku charakteru této změny povahy a role ideologie. V případě Československa budou někteří nakloněni chápat léta 1968-1969 jako zásadní přelom ve významu role ideologie, jiní naopak budou tvrdit, že pokud jde o ideologii, porážka Pražského jara žádnou zvláštní změnu nepřinesla. Jedni budou toho názoru, že tzv. revizionismus v 50. a 60. letech byl důležitou fází cesty československé společnosti k reformnímu hnutí následujícího desetiletí. Jiní budou považovat debatu o revizionismu za ezoterickou hru komunistických intelektuálů a demagogů bez vážnějšího dopadu na širší společnost. V pozadí názorových rozdílů je samozřejmě politická a světonázorová orientace toho kterého autora, ale nejenom ona. Důležité je také chápání pojmu ideologie, jehož užívání je v mnoha případech spíše intuitivní a bez náležité konceptuální reflexe. Jako v mnoha obdobných případech jde totiž ve vztahu mezi určitým dějinným fenoménem, např. „revizionismem“ jako konkrétní kategorií, a ideologií jako obecnou kategorií o vzájemné ovlivňování. Studium konkrétního případu debaty o tzv. revizionismu nám napomáhá porozumět fenoménu marxistické či marxisticko-leninské ideologie v komunistickém Československu. Současně však pojetí pojmu ideologie definuje předmět výzkumu ještě před jeho započetím, i když tato definice může být v průběhu výzkumné práce upravována.
Následující referát bude mít proto tři části. V první půjde o definování pojmu ideologie z teoretického hlediska. Ve druhém o stručnou charakteristiku dosavadního výzkumu ideologie v komunistické východní Evropě a stanovení jakési výchozí pracovní pozice po další výzkum. Třetí bude nástinem vývoje ideologie v komunistickém Československu v takto pojatém konceptuálním rámci v letech 1945-1960.
Ideologie jsou soustavy symbolicky zatížených věr a výrazů, které představují, interpretují a hodnotí svět tak, aby vytvářely, mobilizovaly, řídily, organizovaly a ospravedlňovaly určité způsoby nebo cíle jednání a jiné zatratily. Tak může znít v krátkosti zdánlivě neutrální definice pojmu ideologie, kterou lze nalézt v každé standardní sociálněvědní encyklopedii. Jde o definování ideologie z hlediska její funkce v celku společnosti, které se zatím nijak nedotýká obsahů ideologií ani jejich politické relevance. Z historického pohledu, inspirovaného například přístupem jednoho z klasiků sociologie vědění Karla Mannheima, lze obecně definovat ideologie jako systematizované politické doktríny vyhlašované a propracovávané několika základními organizovanými politickými proudy, jež se objevily v evropské a americké politice v průběhu 19. a 20. století. Třídění takto chápaných ideologií se děje podle tradičního pravolevého politického spektra a z normativního hlediska také usiluje o hodnotovou neutralitu. Přitom je zřejmé, že společensko-politický fenomén, který pojem ideologie popisuje, je mnohem starší než pojem sám. V moderním politickém myšlení ambivalentní vztah mezi hodnotami a zájmy a mezi náboženskou doktrínou a výkonem moci reflektoval už Machiavelli a po něm řada novověkých filozofů a politiků. Samotný pojem ideologie přivedl na svět osvícenec a aristokrat Destutt de Tracy dva roky po Francouzské revoluci. Avšak jeho pojetí ideologie jako nauky o idejích bylo později zcela překryto přístupem Karla Marxe a Bedřicha Engelse, kteří postavili koncept ideologie do centra své společenské analýzy, avšak zároveň stáli u zrodu dvojaké tradice provázející pojem ideologie dodnes. V posledním desetiletí vznikla řada prací zabývajících se podrobně historickými proměnami pojmu ideologie a jeho typologií (Terry Eagelton, John Schwarzmantel, Andrew Heywood, Roger Eatwell-Anthony Wright, Michael Freeden, u nás Pavel Šaradín).
Na základě těchto prací lze hovořit o spektru, kde by na jedné straně bylo přesně a úzce vymezené chápání pojmu ideologie jako té či oné formy „falešného vědomí“, „mystifikace“ či „deformace“ sloužících obraně zájmů té či oné sociální skupiny, vrstvy, třídy, a na druhé straně by figuroval široký pojem ideologie blízký ve svém významu pojmům jako „diskurz“ či „kultura“. První chápání pojmu ideologie je blízké tradici marxismu (Lenin, Antonio Labriola) vycházející z Marxových definic ideologie jako „falešného vědomí“ (v Německé ideologii) či jeho teorie „zbožního fetišismu“ (v Kapitálu), ale je blízké, zdánlivě paradoxně, také poválečné konzervativní a liberální kritice sovětské ideologie představované například takzvanou tradicionalistickou školou západní a především americké sovětologie. Druhému pojetí jsou blízko myslitelé jako například Karl Mannheim a jím inspirovaná sociologie vědění, Michel Foucault se svou teorií diskurzu či psychologizující (Freud, Vilfredo Pareto) a kulturně antropologické přístupy (Clifford Geertz), pojímající ideologii jako nezbytnou součást fungujícího společenského organismu moderní doby a orientace jedince v něm. Avšak druhému pojetí se blíží také koncepce ideologie té marxistické tradice (Antonio Gramcsi, Louis Althusser, Lucien Goldmann), jež si, zjednodušeně řečeno, při zkoumání fenoménu ideologie více všímá Marxovy teorie základny a nadstavby (jak je chápána např. v jeho předmluvě statě Ke kritice politické ekonomie z roku 1859) či jeho pojetí jevu a podstaty. Odtud tedy zmíněná dvojaká tradice, která učinila z ideologie jeden z nejvíce debatovaných problémů v marxismu vůbec.
Je zřejmé, že k vytvoření přesnější typologie přístupů k ideologii by k horizontálnímu či spektrálnímu dělení podle šíře pojmu bylo třeba přidat ještě jakési vertikální rozlišení podle základního přístupu či účelu analýzy ideologie. Zde by na jedné straně stály spíše „epistemologické“ přístupy zajímající se o míru pravdivosti a nepravdivosti idejí a (ideologického) poznání, a na druhé straně přístupy spíše „sociologické“, usilující spíše o popis funkce idejí v sociálním životě než o posuzování jejich pravdivosti a nepravdivosti. Vedle toho ovšem existují i další typologie, rozlišující pojetí ideologie například podle míry univerzalizality či partikularity svého nároku na interpretaci světa, či mezi negativním (pejorativním), neutrálním (popisným) a pozitivním chápáním pojmu ideologie.
Pro naše účely prozatím vystačíme s výše představenou jednoduchou klasifikací podle šíře záběru pojmu ideologie, kterou užívá například Terry Eagelton. Ten také upozorňuje na nedostatky dvou takto zatím velmi obecně nastíněných základních přístupů. „Široký“ pojem ideologie umí zpravidla lépe vysvětlit zrod, funkci a význam idejí ve společnosti a jejich sociální determinaci, avšak příliš široká definice často neumožňuje vypovídat o konkrétním sociálním či politickém konfliktu uvnitř společnosti. „Užší“ pojetí ideologie naopak směřuje především k analýze těchto konfliktů a nevyhýbá se otázce hodnot a hodnotových obsahů ideologií, zpravidla ovšem není s to pochopit a „neutrálně“ popsat funkci ideologií neodpovídajících či přímo antagonistických vůči světonázoru a přesvědčení autora analýzy.
Původně převážně marxistické téma ideologie a její kritiky se spolu se vznikem sovětského Ruska a zvláště pak v době studené války stalo předmětem zájmu západních společenských věd, hlavně nového amerického „teritoriálního“ oboru „sovětologie“. Pro ni se marxismus, zvláště v sovětském provedení, stal zosobněním konceptu ideologie v užším slova smyslu, tj. ideologie jako iluze a záměrné deformace, tak jak jej do té doby užívali sami marxisté při kritice ideologie „buržoazní“ a v meziválečném období také kritice fašismu. Autoři tradicionalistické školy jako jsou Zbigniew Brzezinski, Leonard Schapiro, později Martin Malia, Robert Conquest, Richard Pipes a další věnovali řadu studií ideologii v sovětském bloku, zejména v samotném SSSR. Vzhledem k teoretickým základům tradicionalistické školy, jejichž stěžejním pilířem byla teorie totalitarismu vypracovaná Carlem J. Fridrichem a Brzezinským, používali tito autoři bezvýhradně pojem ideologie v užším smyslu jako zástěrky a záměrné mystifikace sloužící pouze coby prostředek k získání a udržení moci a vytvářející pochybné zdání legitimity režimu. Zcela jinak se k problému ideologie stavěla tzv. revizionistická generace sovětologů 70. a 80. let jako Arch Getty, Stephen Wheatcroft, Alec Nove, Moshe Lewin, Sheila Fitzpatrick aj. (nemají nic společného s revizionisty z východního bloku až na to, že někteří z amerických revizionistů byly také marxisté). Na rozdíl od tradicionalistické školy zavrhli revizionističtí sovětologové teorii totalitarismu a ve znamení všeobecného vzestupu sociální analýzy učinili svým hlavním cílem přivést téma širší společnosti zpět do bádání o sovětském systému. Jejich studie mířící „zdola“ od společnosti „nahoru“ k politickému režimu nevěnovaly ideologii mnoho místa, a pokud ano, pak ji opět pojímaly v užším významu jako výsledek sociálních zájmů vládnoucích skupin, ve svých výpovědích nekonečně vzdálený od reálného života, a nepřikládali mu příliš velký význam.
Nadvláda tradicionalistické školy v prvním dvacetiletí studené války však nebyla absolutní. Už v roce 1950 vznikla práce, která prosazovala konceptuálně, a tedy i metodologicky diferencovanější přístup a zaváděla širší pojetí pojmu ideologie. Ve své knize Soviet Politics: The Dilemma of Power analyzoval sociolog a historik Berrington Moore Jr. vztah komunistické ideologie a praxe bolševické politiky v časovém rozmezí od předrevolučního Ruska až doby vrcholného Stalinismu konce 40. let. Dynamiku tohoto vztahu přitom sledoval porovnáváním oficiálních proslovů a textů prominentů sovětského režimu a změnami v legislativě. Moore navrhl model, který umožňoval sledovat evoluci dané ideologické doktríny. Jeho stěžejní složkou bylo rozlišení mezi oficiální či formální doktrínou organizace, v tomto případě strany, a mezi operativní či neformální ideologií jejích vůdců. Zatímco oficiální ideologie se podle něj vyskytuje ve veřejných dokumentech, prohlášeních a stranických programech, operativní ideologii, která je kompromisem mezi vyhlašovanými cíli a prostředky a mezi oficiální doktrínou a praxí politické moci, vyjadřují straničtí šéfové v neformálních vystoupeních či projevech. Závěrem svého výzkumu Moore konstatoval, že „celkově vzato, lze se spíše podivovat flexibilitě komunistické doktríny, než její rigiditě“. Rozlišení mezi oficiální a operativní rovinou ideologie používala pak řada západních badatelů, i když třeba pod poněkud odlišnými termíny.
Politolog a filozof Martin Seliger se pokusil o doplnění tohoto modelu ve snaze o jeho operacionalizaci. Podle něj prakticko-politická aplikace jakékoliv ideologie s sebou nutně přináší rozdělení ideologie na „fundamentální principy“ a na „operativní ideologii“. Zatímco fundamentální principy určují konečné cíle a také hlavní prostředky, jimiž má být těchto cílů dosaženo, operativní ideologie figuruje jako nižší úroveň, která ospravedlňuje a legitimizuje konkrétní politické kroky. Při studiu každé ideologie je proto třeba sledovat vzájemný vztah těchto dvou rovin principů, zároveň je však nutno mít na mysli také horizontální vztah jednotlivých principů v rámci jednotlivých rovin. Podle Seligera je zřejmé, že každá ideologie, je-li postavena před úkol praktického výkonu politické moci, nutně spěje ke stále větší divergenci mezi fundamentální a operativní rovinou ideologie. To je podle něj také případ marxismu, kde lze rozpor mezi postulovanými základními principy a ústupky prakticko-politickým požadavkům v rovině teoretické sledovat už v textech Marxových a Engelsových. Seligerův model přijímá také Ray Taras ve své práci o historickém vývoji komunistické ideologie v lidovém Polsku. Viděli jsme, že původní Mooreovo členění bylo Seligerem posunuto. Zatímco pro Moora existovala jen jedna rovina principů a jedna rovina praktické politiky, Seliger hovoří o dvou rovinách principů figurujících v každé ideologii, jejichž společným protějškem je pak rovina praktické politiky. Ta samozřejmě podstatně ovlivňuje operativní ideologii a méně již fundamentální principy. Taras se však zamýšlí také nad vztahem této prakticko-politické roviny k oběma rovinám ideologickým a jeho užití v historické analýze. Podle něj „na základě interakce mezi ideologií (na jakékoliv úrovni) a praktickou politikou je zřejmé, že při sledování ideologických změn nelze ignorovat prakticko-politické prvky“. Zároveň však rozlišuje striktně mezi obsahovou analýzou vývoje ideologie a analýzou politiky, které obě vyžadují vlastní, specifické metodologické přístupy. Sám Taras se hlásí ke první z nich, tedy obsahové analýze ideologie, když konstatuje, že mu jde o sledování ideologické změny na základě vztahu mezi fundamentálními principy a „oficiální“ či operativní ideologií, jíž politikové odůvodňují své prakticko-politické kroky. Obsahová analýza pak pro Tarase vlastně znamená diskurzivní analýzu inspirovanou dílem francouzského filozofa Michela Foucaulta, na něhož také odkazuje. Za její stěžejní prvek považuje Taras poznatek, že každý diskurz má svou vlastní logiku a význam do jisté míry nezávislý na externích jevech a jeho analýza se proto musí soustředit na tuto vnitřní logiku a tvorbu významu. Jinými slovy, Taras se snaží vysvětlovat diskurz komunistické ideologie na základě jeho vlastních způsobů signifikace.
Jedním z dilemat užšího pojetí ideologie v případě studia režimů sovětského typu byla a je otázka důvěry či víry obyvatel v danou, oficiálně hlásanou ideologii. Ideologie se obecně chápe jako jeden ze základních pilířů komunistické moci. Nejpozději v době Brežněvovy vlády však bylo zřejmé, že komunistická ideologie neodpovídá světonázoru většiny obyvatelstva v Sovětském svazu. V československém případě byl dokonce zřetelným mezníkem rok 1968, který znamenal definitivní ztrátu důvěry v ideologii i u těch vrstev obyvatelstva, jejichž přízni se doposud těšila. Asi nejčastější odpovědí bylo tvrzení, že ideologie je dávno mrtvá a je jen jakýmsi ornamentem na pyramidě moci, který nemá praktický dopad na sociální kontrolu obyvatelstva a nakonec ani na beztak pofidérní legitimitu komunistické moci. Co je to však za pilíř moci, který nemá téměř žádný dopad či oporu ve společnosti? Navíc relativně malá míra přímého mocenského násilí v tehdejším východním bloku ve srovnání s obdobím vrcholného stalinismu, zdánlivě nezpochybnitelná autorita vládnoucí moci a malá míra společenského odporu vzbuzovaly oprávněné otázky po způsobech a principech ovládání společnosti.
Pro odpověď na tyto a další otázky se východoevropští disidenti a emigranti v 70. a 80. letech začali vracet k pramenům teorie totalitarismu, což kontrastovalo se všeobecným ústupem od této koncepce na Západě. Byl to především Orwellův román 1984 a jeho metafora popisující roli totalitního jazyka - newspeaku při udržování mocenského monopolu, která disidenty inspirovala. Znovu se četla starší práce Czeslawa Miłosze Zotročený duch, ale i nové texty Leszka Kołakowského, Václava Havla, Milana Šimečky, Petra Fidelia a dalších, které vyhradily ústřední místo svých analýz komunistické moci jazyku a jeho deformaci, resp. funkci tzv. „institucionalizované lži“ v komunistickém systému.
Vedle těchto disidentských pohledů „zevnitř“ systému (více či méně blízkých fenomenologickému přístupu) se analýzou komunistické ideologie a její funkcí ve společnosti zabývali někteří západní vědci, kteří většinou pracovali s tou či onou formou diskurzní analýzy. Vedle Tarase to byli autoři jako například Michael Urban, Alexandre Bourmeyster, Rachel Walker či 90. letech Tom Casier. Jejich obecným, společným východiskem bylo chápání ideologie jako svébytného diskurzu, který je konstituován souborem specifických pravidel a konvencí. Jednotliví autoři se však liší v názoru na charakter těchto pravidel a konvencí a na jejich definici. Někteří je chápou spíše jako výsledek procesu odehrávajícího se v samotném jazyce (sémiotický přístup) a jiní spíše jako výsledek obecnějšího kulturně-historického procesu. Nezávisle na těchto rozdílech je ale výhodou všech typů diskurzivní analýzy, že neřeší otázku „víry“ v ideologii, poněvadž ji vůbec nedefinují - zejména u komunistických režimů ve východní Evropě ( jako věroučný systém. Komunistická ideologie je z tohoto pohledu pilířem moci bez ohledu na aktuální počet „věřících“ komunistů. I když komunismus byl stvořen a fungoval jako věroučný systém z hlediska těch, kteří mu byli oddáni, v režimech sovětského typu se od okamžiku svého nastolení komunistická doktrína konstituovala jako všeobecný politicko-kulturní diskurz, jehož nadvláda byla zaručena administrativně mocenskými prostředky. Z pohledu režimu pak v tomto případě nejde ani tak o počet „věřících“ v ideologii systému, jako spíše o její respektování. V okamžiku, kdy chce být jedinec v určitém ideologickém diskurzu brán vážně, musí respektovat jeho pravidla, aniž by zároveň musel věřit v jeho základní ideologická východiska. Z jiné strany se tak opět dostáváme k poznatku, který Havel formuloval metaforicky jako spoluvinu všech obyvatel na přetrvávání režimu spočívající v přijímání jeho diskurzivních praktik, neboli jeho slovy na vědomém přitakání „životu v existenciální lži“.
Během 90. let, zejména po zániku Sovětského svazu a reorganizaci západní sovětologie, se v historiografii Sovětského svazu, a to jak na Západě, tak také v samotném Rusku, vlivem soudobých sociálních a politických myslitelů jako jsou již zmiňovaný Foucault, ale také Pierre Bourdieu, Michel de Certeau, Ervin Goffman, Jurgen Habermas, Benedict Anderson, Edward Said, Michail Bachtin či Norbert Elias stále silněji prosazoval „kulturologický“ obrat. [Pozn.: Jde samozřejmě o menší část historiografie, většina produkce - českou historiografii nevyjímaje ( naopak přijímá „vítězné tažení“ modelu totalitarismu, který se spolu s Fukuyamovskou vizí konečného vítězství liberálního kapitalismu stal rozhodující součástí politické legitimace současných postkomunistických režimů. Z hlediska politiky jde o přirozený jev, historiografie a sociální vědy vůbec si však musí být těchto metanarací a jejich vlivu na vlastní rekonstrukci dějin vědomy.] Ten se projevuje v zájmu o každodennost, o sociální praktiky, lokální dějiny a především o subjektivitu prožívání komunistického režimu. Nejdále se v tomto směru dostaly americká a ruská historiografie stalinismu a německé bádání o dějinách NDR. (Stephen Kotkin, Vladimir A. Kozlov, Alexej Kojevnikov, Jochen Hellbeck, taky Sheila Fitzpatrick ad.) Také zde se do zorného pole badatelů dostává ideologie, i když ne jako centrální téma. Je-li jednou ze základních perspektiv otázka subjektivního vnímání světa a sebekonstituce individua v komunistickém režimu, nelze se otázce podílu ideologie či její spjatosti se světem individuálního prožitku vyhnout. Na rozdíl od diskurzní analýzy, kterou zajímá ideologie jako celek a systém, však kulturně historický pohled a historiografii všedního zajímají spíše dopady této ideologie na subjekt a jeho následnou reakci či vyrovnávání se s ní. Jde o dva přístupy odlišné především v užité metodologii. Teoreticky je ovšem zřejmé, že každodenní svět člověka ve státě sovětského typu a ideologická doktrína tohoto státu jsou dvě roviny reality vzájemně se ovlivňující a na sobě závislé.
Praktickým návodem, jak tyto dvě roviny postavit vedle sebe, může být přístup britského historika a politologa Andrewa Chadwicka, který se na základě britské diskuse o postmodernismu a „jazykovém obratu“ v historiografii obecně zamýšlí nad vztahem politických idejí a politické akce. Přichází s taxonomií tří diskurzivních rovin na základě klíčových stylů argumentace a typů „médií“ daných komunikativních praktik. První z těchto rovin Chadwick nazývá filozofickým diskurzem; jejím základním jádrem jsou ideje tak či onak si nárokující věčný či alespoň trvalý charakter. Tento diskurz je obvykle omezen na relativně malý počet odborně školených účastníků a je realizován specifickými komunikačními kanály odborné knižní a časopisecké produkce. Zdánlivě poněkud odtažitý od politické reality své doby má filozofický diskurz prvořadou důležitost jako pramen klíčových témat a otázek, která se objevují na druhé rovině diskurzu, již Chadwick nazývá „veřejný politický diskurz“. Na této úrovni jsou filozofické ideje artikulovány srozumitelným způsobem a tvoří základ politického konfliktu v pluralitních společnostech. Jinak řečeno: zde se tvoří ideologie ve smyslu základních, systematizovaných, politických doktrín a ty jsou pak používány jako ideová východiska konkrétních politických strategií a intervencí. Zkoumání tohoto typu diskurzu tedy nespočívá ve studiu stěžejních politicko-filozofických děl, ale ani v analýze výzkumů veřejného mínění. Spíše jde o politickou analýzu ve vlastním slova smyslu, sledující jednotlivé politické proudy a jejich činnosti produkující či reflektující politické ideje ve společnosti. Třetí rovina je podle Chadwicka rovina symbolického diskurzu, která transformací politických idejí do symbolické roviny přispívá k tvorbě „sdílených hodnot“ u příznivců toho kterého politického proudu. Symbolický diskurz v širokém slova smyslu je předmětem zájmu kulturně-antropologických, mikrohistorických a mikrosociologických přístupů nastíněných výše.
Je zřejmé, že zatímco Chadwick vytvářel svůj ideálně typický model pro typ pluralitní, demokratické společnosti, kde vedle sebe může působit více politických doktrín, v případě společností sovětského typu lze tento model použít jen s jistými výhradami. Ve společnostech sovětského typu jsou všechny formy diskurzu samozřejmě značně okleštěny a mocensky kontrolovány a omezují se pouze na jedinou přípustnou marxisticko-leninskou doktrínu. Avšak právě proto, že si tato doktrína nárokuje právo hrát výsadní roli jediného obecně filozofického a veřejného diskurzu, je sice díky převážně mimodiskurzním skutečnostem vševládná, avšak zároveň velmi zranitelná. Neboť cokoliv, co nepřispívá k udržování doktríny, se nutně stává odporem proti doktríně, i když třeba odporem neúmyslným. Vzhledem k neexistenci alternativ na rovině veřejného politického diskurzu se tedy „sdílené hodnoty“ společenského odporu proti doktríně formulují na rovině symbolického diskurzu a hlavně v neveřejných praktikách jako byl například disent. Zároveň i zde, pří vší snaze o zachování čistoty doktríny na úrovni filozofického diskurzu, dochází k pohybům následkem nejednotnosti „vykladačů“ doktríny v určitých fázích existence režimu. Zjednodušeně lze říci, že zatímco u fenoménu otevřeného odporu proti režimu, jako bylo například polské hnutí Solidarita, je třeba jeho kořeny hledat právě v rovině utváření „konsenzu odporu“ v symbolickém diskurzu a neveřejných aktivitách, fenomén „reformního hnutí“ jako například československou reformu 60. let je třeba vysvětlovat spíše na rovině filozofického diskurzu. [Pozn.: Je potřeba mít stále na mysli, že jde o ideálně-typický model, který v realitě čistý neexistuje. Seriozní, syntetizující vysvětlení historického jevu, v tomto případě vývoje ideologického diskurzu, je pak samozřejmě multikauzální analýzou, citlivě rozlišující váhu jednotlivých faktorů a jevů v dané době.] Oproti Chadwickově přístupu je však třeba filozofický diskurz formulovat v širších dimenzích. Specifikou ideologií s totalitním nárokem a revolučního marxismu zejména je jejich ambice být kritickou sociologií společnosti, vládnoucí ideologií a revolučním nástrojem v rukou určité vrstvy či skupiny obyvatelstva současně. Jejím „totalizujícím“ nárokem je být univerzálním diskurzem tvořícím základ všech ostatních „partikulárních“ diskurzů jako jsou např. věda a umění. Také proto nemůže takto pojímaná doktrína rezignovat na kontrolu těchto partikulárních diskurzů, neboť případné ideje, které by byly v nesouladu s principy dané doktríny, by na ni působily zpětně jako už zmiňovaná jistá forma odporu. Ve skutečnosti samozřejmě tyto subtilní „formy odporu“ vždy existovaly, a to i v dobách nejtužšího stalinismu. Z tohoto pohledu se zdánlivě ezoterické spory například o vztahu kvantové mechaniky a dialektického materialismu, které se vedly v období druhé poloviny 50. let v celém sovětském bloku, jeví jako velmi logické a závažné. (V jistém smyslu je lze považovat za náhradu standardního politického boje a jako takové je také studovat.) Měla-li si ideologická doktrína prohlašující se najmě za vědecký světový názor udržet svoje nadřazené postavení a být konsekventní, musela se snažit inkorporovat stěžejní objevy moderní vědy do svého myšlenkového systému. Tento totální nárok samozřejmě časem polevil, když komunistický systém v podstatě rezignoval na kulturní revoluci v radikálním marxistickém významu, tzn. revoluci v myslích svých obyvatel, ale nikdy zcela neustal. Diskurzní analýza má své jasné meze, zajímá se především o konceptuální vývoj či dějiny myšlení, v případě několikavrstvé diskurzní analýzy Chadwickova typu také o subjektivní prožívání vládnoucího diskurzu. Jako taková není schopna dát vyčerpávající odpověď na otázky po konkrétním politickém vývoji, ale dává nám možnost nahlédnout do myšlenkového světa člověka v určité dějinné situaci a pomáhá nám blíže porozumět možnostem a limitům jeho představivosti, a to i v případech rozhodování mocenských aktérů doby, kteří sice mohli být v jednotlivých případech politickými realisty či cyniky, nepřikládajícími světonázorovým otázkám valnou hodnotu, přesto však byli stejně jako ostatní „účastníci diskurzu“ limitováni jeho hranicemi. Je tedy potřeba si uvědomit, že jde jenom o jistý analytický model, který odpovídá jen na některé, specificky formulované otázky. Jako takový však může být, či měl by být důležitou součásti každého syntetizujícího či obecného historického výkladu.
Výše nastíněná diskurzní analýza, která rozlišuje několik úrovní a pracuje na bázi několika metodologických přístupů, je samozřejmě velmi náročný a ambiciózní úkol, který vyžaduje mnoho přípravné práce. Česká historiografie na něj v této chvíli pravděpodobně není připravena. Práce o vývoji marxisticko-leninské doktríny v komunistickém Československu neexistuje, ba dosud neexistuje ani kritická práce o dějinách KSČ v daném období. Pro porozumění sovětskému vývoji, který samozřejmě tvořil pozadí československému dění, lze nahlédnout do velmi zdařilých prací Jamese P. Scalana Marxism in the USSR. A Critical Survey of Current Soviet Thought: pro období do nástupu Gorbačova, a Neila Robinsona Ideology and the Collapse of the Soviet Systém. A Critical History of Soviet Ideological Discourse pro dobu přestavby a rozpadu SSSR. Základní přehled o ideologických kampaních ve společenských vědách, totiž filozofii a sociologii, v letech 1945 až 1974 v Československu lze získat v knize dvou režimních filozofů a propagandistů Ladislava Hrzala a Jakuba Netopilíka Ideologické boje ve vývoji české filozofie, kde jsou na rozdíl od běžné propagandistické produkce důsledně uváděny odkazy na texty kritizovaných i kritizujících autorů. Přínosná práce, která se svým pojetím v mnohém přibližuje k jistému typu diskurzivní analýzy, je Kultura a politika v Československu 1945-1956 Alexeje Kusáka. Její těžiště leží však především v období od konce války do roku 1953. Poměrně rozsáhlá je literatura věnující se reformním 60. letům a Pražskému jaru. Povětšinou je však zaměřena především na politické a ekonomické dění, na problematiku celkového společenského diskurzu resp. jeho vytváření, a roli v reformním procesu se věnuje jen okrajově. Dodnes je jedinou prací v tomto duchu na Západě vydaná a ze současného pohledu už značně zastaralá kniha Vladimíra Kusína The intellectual Origins of the Prague Spring. Také Hubert G. Skilling ve svém monumentálním díle Czechoslovakia's Interrupted Revolution věnoval pozornost otázkám myšlenkového pohybu ve filozofii, vědě a umění jako jednomu z důležitých aspektů reformního hnutí. I jeho kniha už nese pečeť staršího data a navíc se ve zmiňovaných pasážích velmi často opírá právě o Kusínovu práci. Nejvíce se pozornosti historiků dosud těšily ty části společenského diskurzu 60. let, které už na první pohled hrály klíčovou roli, to je především tehdejší ekonomické myšlení a literatura. V mnohém se lze proto poučit u autorů jako jsou Kateřina Bláhová, Karel Kaplan, Juraj Marušiak, Zdislav Šulc a další, i když je třeba mít na mysli, že vzhledem k tématům svých prací i badatelskému zaměření nepracují metodou diskurzní analýzy. Pro pozdější období jsou zajímavé sémiologické eseje Petra Fidelia Řeč komunistické moci, které však mají poměrně úzké zaměření a vyhraněnou perspektivu. Celkový vývoj ideologie či veřejného politické diskurzu v husákovském Československu není zpracován, na rozdíl od dění v opozici a neoficiálních strukturách, i když ani zde neexistuje souhrnná práce, která by například mapovala celkový myšlenkový vývoj v disidentských kruzích.
Vedle zmíněných prací byla napsána řada studií i monografií k vývoji jednotlivých vědních oborů, výzkumných a vzdělávacích institucí či oblastí umění, z nichž se však jen malá část věnuje tématům přesahujícím úzké vymezení historie daného oboru či uměleckého proudu. Jak je vidět, v otázce vývoje a charakteru ideologie v komunistickém Československu je před českou historiografií mnoho práce; a to jsem ani nezmínil oblast každodennosti pro léta 1945(1989, nutnou pro pochopení symbolické roviny ideologického diskurzu, která je na rozdíl od starších období českých a slovenských dějin či v porovnání například s německou, ale i s polskou historiografií dosud zcela nezpracovaná.
V následující části se pokusím o stručné nastínění vývoje „ideologických aparátů“ a charakteristiku hlavních vývojových fází ideologie a ideologických kampaní v Československu v letech 1948(1960. Jde ovšem jen o pracovní verzi bez nároku úplnost - či spíše jde o jakýsi podnět k systematickému výzkumu.
Vytrvalá a relativně úspěšná snaha o úplné ideologické ovládnutí společnosti a nadvládu nad veřejným politickým, vědeckým a uměleckým děním byla zajišťována sítí stranických a státních institucí. Rozhodující úloha připadla přirozeně Komunistické straně Československa jako páteři celého politického systému. V rámci stranické hierarchie připadlo hlavní slovo v obecných ideologických otázkách ideologickým oddělením při ústředních výborech KSČ a KSS. Zodpovědné ideologické pracovníky však měly i nižší organizační složky strany jako krajské a okresní či městské výbory. Z organizačního hlediska se dále na ideologické práci podílela oddělní propagandy a agitace, kultury, školství a vědy při ÚV KSČ a ÚV KSS a oddělení masových sdělovacích prostředků při ÚV KSČ. Stejně jako komunistické strany v ostatních státech socialistického bloku měla také KSČ svého hlavního ideologa, který byl členem všech centrálních stranických orgánů a v rámci stranické hierarchie stál formálně za generálním resp. prvním tajemníkem ÚV KSČ. Od únorového převratu do roku 1956 byl hlavním stranickým ideologem Václav Kopecký, po něm převzal funkci tajemníka pro ideologické záležitosti Jiří Hendrych. Po roce 1968 byl kontrolou nad ideologickou oblastí pověřen Vasiľ Biľak, kterého v posledních letech existence komunistického režimu vystřídal Ján Fojtík.
Poslední slovo v ideologických otázkách však připadlo Komunistické straně Sovětského svazu jako vedoucí politické síle celého východního bloku. Kontrola nad ideologickou situací v jednotlivých zemích byla zajišťována formou konzultací na úrovni vedení komunistických stran, mezinárodních či bilaterálních porad, přítomností sovětských poradců, školením či studiem na sovětských vysokých školách apod.
Důležitým předpokladem soustavného a ústředními orgány kontrolovaného ideologického působení na společnost byla ideologická průprava v rámci samotné komunistické strany. Oddělení propagandy a agitace pravidelně pořádalo přednášky a semináře pro lektory všech úrovní stranických orgánů k tématům marxismu-leninismu, dějin KSČ a KSSS, mezinárodních vztahů a mezinárodního komunistického hnutí, hospodářské politiky, otázkám státu a práva, problematice boje proti antikomunismu apod. Docházelo také k výměně lektorů s ostatními zeměmi socialistického bloku; počtem samozřejmě převažovali lektoři ze Sovětského svazu. KSČ si také po válce začala budovat vlastní program vysokoškolského studia, když v roce 1946 z jejího popudu vznikla Vysoká škola politických a hospodářských věd. Ta byla sice v roce 1953 zrušena a její jednotlivé fakulty přešly pod Karlovu univerzitu či pod nově založenou pražskou Vysokou školu ekonomickou, ale v rámci stranického školství ji nahradila Vysoká stranická škola ( Institut pro sociální vědy při ÚV KSČ, později přejmenovaná na Vysokou politickou školu. Ta poskytovala úplný studijní program včetně postgraduálních kurzů, ale také zkrácené jednoroční, půlroční či ještě kratší tematické kurzy. V roce 1949 vznikl též Ústav dějin KSČ. Vedle toho byla už v roce 1949 dobudována síť krajských, okresních i městských politických škol poskytujících kratší studijní kurzy, na místní úrovni byly později tyto školy přetvářeny na tzv. domy či kabinety politické výchovy. Ty se vytvářely nejen na úrovni městských, okresních, ale také obvodních a podnikových stranických výborů. Výukové programy byly určeny především funkcionářskému sboru a stranickému aktivu, ale také ostatním členům a kandidátů strany, v menší míře též funkcionářům a pracovníkům národních výborů, ROH, SSM a dalších organizací Národní fronty. Pro potřeby stranického aparátu byly také vydávány časopisy jako Slovo propagandisty a agitátora, Názorná agitace, Zápisník agitátora, a vycházely ediční řady jako např. Fakta a argumenty, Aktuální politické informace, Na pomoc lektorům a propagandistům či Výběr dokumentů a materiálů mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Jako teoretické, výzkumné pracoviště s právem vést programy postgraduálních studia a udělovat vědecké tituly byly v roce 1970 utvořeny Ústavy marxismu-leninismu při ÚV KSČ a ÚV KSS v Praze a Bratislavě. Rozsáhlá knihovna pražského ÚML byla největší sbírkou literatury k dějinám KSČ, k mezinárodnímu i domácímu dělnickému hnutí a marxismu-leninismu v republice. Oba ústavy vyvíjely poměrně rozsáhlou publikační činnost.
Ideologický aparát strany měl na starosti širokou společenskou oblast zahrnující vzdělání, média, kulturní a osvětovou činnost. Přímou kontrolu nad těmito oblastmi a příslušnými institucemi vykonával pomocí mechanismů jako byly nomenklaturní a kádrová politika, mechanismus schvalování edičních, programových a výukových plánů, cenzura atd. V době své existence byly cenzurní úřady (FUTI, SUTI) zodpovědné přímo ideologickému oddělení ÚV KSČ resp. ÚV KSS. Komunistická strana disponovala širokou škálou stranického denního tisku celospolečenského (takzvané ústřední jako Rudé právo, Pravda) či krajského charakteru (krajské deníky). Vedle toho vycházely další stranické tituly s delší periodicitou (Život strany, Nová mysl, Tribuna, Nová svoboda). Na konci 80. let disponovala samotná komunistická strana čtyřiceti devíti tituly periodického tisku. K tomu je ovšem potřeba připočíst ještě další tisk, který byl víceméně pod přímou kontrolou strany. Zejména šlo o tisk organizací Národní fronty (např. Mladá fronta, Práce aj.), propagační časopisy pro zahraniční čtenáře, podnikové a okresní noviny a další lokální tisk aj. Ani ostatní periodický i neperiodický tisk se však nesměl vzdalovat od oficiální linie stranické politiky, což vyplývalo ze specifického přístupu komunistického režimu k prostředkům masové komunikace. Zvláštní pozornost věnovali komunisté obsazování míst v centrálních elektronických sdělovacích prostředcích, v Československé televizi a Československém rozhlasu, jejichž obsazování podléhalo obzvláště silné kádrové nomenklatuře. Novináři byli ostatně pod kontrolou státní moci pomocí své původně stavovské organizace Svazu československých novinářů, který také dbal na jejich „politické vzdělávání“ uskutečňované v rámci systému stranického školství.
Komunisté samozřejmě věnovali zvýšenou péči celé oblasti školství, zvláště na vysokých školách byly posluchači vystaveni soustavnému ideologickému působení komunistické doktríny. Už v dubnu 1946 byl vydán zákon o vzniku pedagogických fakult při stávajících vysokých školách. Na obsazování míst profesorů a akademických funkcionářů měli už tehdy komunisté nemalý vliv, výsledkem čehož se pedagogické fakulty staly od počátku oporou komunistického vlivu ve školství. Po únoru 1948 následovaly na všech vysokých školách rozsáhlé čistky postihující značnou část nekomunisticky smýšlejících vědců a pedagogů, prověrky postihly také řadu studentů. Nový vysokoškolský zákon z roku 1950 upravoval studium tak, aby vyšší vzdělávací instituce „sloužily výchově nově socialistické inteligence“ a veškerá výuka byla postavena na základy „vědeckého světového názoru“. Ve školním roce 1949/1950 byla celostátně na všech vysokých školách zavedena výuka tzv. společenských věd, která měla studenty ideologicky formovat. O dva roky později bylo zavedeno povinné čtyřleté studium základů marxismu-leninismu v rozsahu 4 hodiny týdně. Hlavními předměty cyklu byly dialektický a historický materialismus, dějiny KSSS a KSČ a politická ekonomie. Na všech univerzitách v Praze, v Brně, Olomouci a Bratislavě vznikly katedry dialektického a historického materialismu o rok později i katedry politické ekonomie.Celý systém ideologického vzdělávání vysokoškolské mládeže byl odvozen od sovětského vzoru. Stejně tak postupoval komunistický režim i v oblasti výzkumu, když v roce 1952 rozhodl o sloučení činnosti doposud autonomních institucí Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění a Masarykovy akademie práce, z čehož vznikla Československá akademie věd s autonomní územní organizací Slovenské akademie věd. Podobně jako v Sovětském svazu měl být také v případě klíčové československé výzkumné instituce základním pilířem marxismus-leninismus jako věda domněle nadřazená ostatním vědám společenským, přírodním, formálním i technickým. I když se postupem doby, zejména pak v 60. letech vysoké školy i jednotlivá pracoviště ČSAV částečně vymanily zpod kontroly stranického aparátu, své podřízenosti vládnoucí komunistické straně a tedy i silného ideologického vlivu se zbavit nemohly. (Stranou referátu ponechávám problematiku nižších typů škol, která však s tématem úzce souvisí.)
Vedle médií a vzdělávacího systému existovaly ještě další prostředky a instituce prosazující nadvládu marxisticko-leninských hodnot v politicko-kulturním diskurzu komunistického Československa. Komunistická strana například disponovala svými vlastními nakladatelstvími Svoboda a Pravda, přičemž ediční plány ostatních nakladatelství podléhaly kontrole příslušných oddělení při ÚV KSČ či ÚV KSS. Vedle toho vzniklo několik tematických muzeí jako například muzeum V.I. Lenina v Praze a Bratislavě, Muzeum dělnického revolučního hnutí, Muzeum Klementa Gottwalda a Muzeum Julia Fučíka v Praze a další řada menších památníků a institucí připomínajících dějiny dělnického hnutí a komunismu. K propagaci idejí vládnoucí komunistické doktríny měla přispět také Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí založená v roce 1952, která byla v polovině 60. let přejmenována na Socialistickou akademii. Od téže doby se v jejím rámci také pořádaly tzv. Lidové univerzity a další programy pro vzdělávání dospělých a „socialistické výchovy občanů“.
Politická propaganda a ideologické působení měly v celém období svého monopolního mocenského postavení řadu stálých a opakujících se témat ideologických kampaní, které souvisely především s připomínkami významných historických událostí z dějin mezinárodního i domácího dělnického a komunistického hnutí či dějin samotného komunistického režimu v Československu. Každý rok a se zvláštní péčí především o kulatá výročí se oslavovaly dny vzniku KSČ, KSSS (VKS/b/) a SSSR. Připomínal se samozřejmě tzv. „Vítězný Únor“, „Den znárodnění“, zvláštní pozornost se vždy věnovala také prvomájovým oslavám, výročí osvobození Rudou armádou, Slovenského národního povstání a také každoročnímu cyklů dnů, později měsíce (vždy v listopadu) československo-sovětského přátelství. Kromě toho byla důvodem zvláštní pozornosti výročí narození či úmrtí osobností komunistického hnutí, zejména tzv. klasiků či zakladatelů marxismu-leninismu Karla Marxe, Bedřicha Engelse a V.I. Lenina, do roku 1953 též J.V. Stalina (bombastické byly zejména oslavy Stalinových sedmdesátin v roce 1949), ale také významných osob českého a slovenského komunismu jako např., Julia Fučíka, Klementa Gottwalda, později např. Laca Novomeského, i když v těchto a dalších případech se dědictví domácích komunistických osobností postupem času většinou ukázalo jako více či méně problematické. Kromě se toho se v denním tisku a v dalších masových sdělovacích prostředcích denně připomínaly desítky dalších výročí a událostí souvisejících s českým a slovenským dělnickým hnutím, s mezinárodním komunismem a takzvanými bratrskými socialistickými zeměmi. Zvláštní místo přitom připadlo samozřejmě Sovětskému svazu, jehož společenské zřízení, instituce, hospodářské, vědecké a umělecké výkony se staly vzorem a trvalým předmětem srovnávání. Odhlédneme-li však od těchto stálic ideologicko-osvětových a propagandistických akcí je zřejmé, že důrazy a zaměření ideologických kampaní v se průběhu doby v návaznosti na změny politických a společenských poměrů měnily.
Po druhé světové válce se českoslovenští komunisté netajili úmyslem vést zemi ke komunistickému ideálu. Dříve však, než propukl otevřený politický střet mezi komunisty a ostatními legálními politickými stranami na počátku roku 1948, panovala dohoda zakotvená v Košickém vládním programu, vyjádřená symbolicky konceptem národní a demokratické revoluce. KSČ však už na svém VIII. sjezdu v roce 1945 přijala obecný kulturně-politický program, jehož centrálním tématem byla vize přerůstání národní a demokratické revoluce do revoluce socialistické, jejíž součástí měla být samozřejmě i revoluce kulturní. V ideové a především propagandistické rovině vyvíjela KSČ v období od konce války až do nastolení svého mocenského monopolu velmi aktivní činnost. Komunističtí agitátoři a straničtí pracovníci se zatím především v podobě brožurek, propagačních materiálů a veřejných vystoupení pokoušeli bojovat proti politickým názorům a proudům, které byly základem politiky demokratických stran zastoupených v Národní frontě a propagovat sovětskou formu marxistické filozofie a politické praxe. (Zvláště aktivní byl v tomto ohledu až do svého odchodu zpět do SSSR vedoucí oddělení propagace a agitace, profesor Karlovy univerzity Arnošt Kolman.).Ideologický boj a agresivní komunistická ideologická kampaň byla zřetelná zejména na kulturním poli, v oblasti výtvarných umění, literární kritiky a literatury, ale také v jednotlivých společenských vědách. V prvních poválečných letech zároveň domácí komunisté, zejména předseda strany a premiér Klement Gottwald propagovali tzv. československou (specifickou, národní) cestu k socialismu. Tímto programem se snažili uklidnit české a slovenské obyvatelstvo a přesvědčit jej o tom, že socialistického státního zřízení bude dosaženo v souladu s národními tradicemi a celkovou dosavadní kulturní orientací. Tomu odpovídala i historická konstrukce spjatá především se Zdeňkem Nejedlým, tehdejším ministrem školství a osvěty, zobrazující komunisty jako „dědice pokrokových tradic českého národa“. Těmito pokrokovými tradicemi bylo míněno zejména husitství, totiž jeho radiální, táborová část, a české národní obrození. Specifická cesta k socialismu byla v polovině roku 1947 spolu s utužováním poměrů v sovětském bloku, začínající studenou válkou a ideologickou kampaní proti Jugoslávii opuštěna. Na rozdíl od ní se historická narace komunistů jako dědiců pokrokových národních tradic propagovaná hlavně Nejedlým, Václavem Kopeckým a Ladislavem Štollem stala trvalou součástí komunistické ideologie, navzdory skutečnosti, že tato interpretace byla soustavným předmětem kritiky radikálního křídla komunistických funkcionářů a intelektuálů působících v příslušných odděleních stranického aparátu (odd. propagandy a agitace), ve státních a vzdělávacích institucích, či časopisech (především týdeník Tvorba).
Po únoru 1948 nastolili komunisté ostrý kurs směřující k radikálnímu zlomu v kulturní oblasti a představující, navzdory Nejedlého argumentaci, diskontinuitu s ohledem na většinu dosavadních tradic českého a slovenského kulturního a společenského života. Otevřeně to formuloval nový stranický program vzešlý z IX. sjezdu KSČ v roce 1949, který si jako jeden z hlavních cílů vytyčil „přerod kultury a myšlení lidí, které by se nadále mělo opírat o marxisticko-leninský světový názor“. V rámci takto pojaté kulturní revoluce přistoupila KSČ velmi energicky k výstavbě výše popsaného ideologického a propagandistického aparátu. Současně se komunisté v prvních letech po získání monopolu moci potýkali s výrazným nedostatkem vyškolených pracovníků, kteří by pokryli potřebu masově prováděné ideologické indoktrinace obyvatelstva. Už dříve se stávalo, že političtí protégé bez řádného vysokoškolského vzdělání získávali místa vedoucích ústavů, kateder či dokonce celých univerzit (proslulý byl v tomto ohledu zejména Ladislav Štoll, rektor VŠPHV, později rektor Institutu pro společenské vědy ÚV KSČ), což pokračovalo i po roce 1948. V nově zřízených učebních cyklech marxismu-leninismu na vysokých školách a v dalších kurzech propagujících komunistickou doktrínu často učili politicky spolehliví studenti, zejména posluchači VŠPHV. Snaha o maximální počty účastníků stranických kurzů vedla k tomu, že tyto kurzy vedli lidé nejenom bez vyššího vzdělání, ale dokonce bez valné znalosti marxismu-leninismu, což bylo ostatně terčem kritiky samotných komunistů. Tomu příliš nepomohla ani snaha KSČ o zintenzivnění marxisticko-leninského vzdělávání v rámci strany. Za tím účelem byl rok 1949 vyhlášen rokem stranického školení a byla dobudována síť stranických škol. Neoddělitelnou součástí komunistické kulturní revoluce byl samozřejmě import sovětského vzoru ve všech oblastech ideologické činnosti. To se projevovalo nejenom kopírováním sovětských institucí, ale také mohutnou překladovou produkcí, přítomností sovětských lektorů a poradců apod. Koncem roku 1950 byl v Praze založen Československo-sovětský institut, který měl šířit znalosti sovětské vědy a kultury. Vydával několik časopisů, z nichž byl z hlediska ideologické indoktrinace nedůležitější časopis Sovětská věda - filozofie, který byl do roku 1953 jediným českým filozofickým časopisem poté, co bylo zastaveno vydávání České mysli. Na Slovensku v rámci SAV už od roku 1946 existující samostatný Filozofický institut vydával svůj časopis po celou dobu své existence, byť pod různým názvem. Sovětská věda - filozofie sloužila jedinému cíli a tím byla propagace sovětské resp. stalinistické verze marxistické filozofie. V roce 1956 byla pak sloučena s Filozofickým časopisem. Ten vycházel od roku 1953 jako časopis Kabinetu pro filozofii, od roku 1957 Filozofického ústavu ČSAV a měl také jako své hlavní úkoly propagaci marxismu-leninismu, bádání nad dějinami české a slovenské filozofie a „ideologických bojů“ a boj proti „přežitkům měšťáckého myšlení ve vědomí našeho lidu“. Avšak i ostatní časopisy, odborné i popularizující, stejně jako další média, referovaly extenzivně o sovětské vědě a jejích výsledcích, propagovaly sovětský model výzkumu i školní výchovy jako ve světovém měřítku nejpokrokovější a vědecky nejvypracovanější a samozřejmě povinně zasazovaly své obory do rámce marxisticko-leninské doktríny resp. její stalinistické podoby (viz výše). Ze Stalinových spisů a jeho interpretace učení Marxe, Engelse a Lenina vycházela i celá sovětská překladová produkce (např. M.M. Rozental, N.K. Kornilov, B. Čagin, G. Glezerman, F. Chaschačich), která aplikovala Stalinovo pojetí komunistické doktríny na nejrůznější oblasti společenskovědního myšlení a která dohromady se spisy tzv. klasiků tvořila kánon pro veškerou domácí produkci ve společenských vědách a všude tam, kde byla tak či onak tematizována otázka marxismu-leninismu.
Postupně se také rodily a zesilovaly cílené ideologické kampaně proti domnělým úchylkám či reakčním názorům jako byli např. kosmopolitismus či masarykismus, bojovalo se proti nekomunistické kultuře a samozřejmě v době politických procesů proti „slánštině“, „šlingovštině“, na Slovensku proti buržoaznímu nacionalismu aj. Jde o známé skutečnosti, které zde nebudu rozvádět, které by však bylo třeba uvést do souvislostí celkového ideologického diskurzu.
Současně s konceptem „kulturní revoluce“ byla po roce 1948 patrná snaha obhájit únorový převrat jako legitimní převzetí moci, což mělo být potvrzeno přijetím demise nekomunistických ministrů E. Benešem a manifestacemi na podporu komunistů. Tato částečná legitimizace pomocí legalistického argumentu byla uplatňována i později.
Po smrti Stalina nastala tzv. doba tání. Vedení strany se ideologickými otázkami zabývalo na zasedání ÚV v prosinci 1953. První tajemník strany Antonín Novotný přišel s kritikou dosavadní ideologické práce. Podle něj „hlavní brzdou dosavadní ideově výchovné práce“ byl dogmatismus se svými průvodními projevy „školometstvím a citátománií“. Zároveň se však mělo dále pokračovat v dosavadním boji proti buržoazním názorům, především masarykismu, nacionalismu, sociáldemokratismu a náboženskému tmářství. To vytyčilo postup vedení komunistické strany v otázce ideového uvolňování. Komunisté se postavili kriticky vůči křiklavým projevům stalinismu, ale jinak nebyli ochotni povolit žádné významnější změny. To se projevilo na X. sjezdu strany v červnu 1954, kdy byl přijat program prosazování kolektivního vedení a zavedena praxe tzv. vnitrostranické kontroly, na rozdíl např. od Polska a Maďarska ovšem nedošlo k podstatným změnám.
Navzdory tomu bylo patrné postupné uvolňování v kultuře, kde lze pozorovat boj dvou křídel: a) radikální straničtí ideologové (Hájek, Hendrych) + bývalí „národovci“ (Štoll), kteří se snažili brzdit náznaky nezávislého kulturního pohybu; b) bývalá avantgarda (Nezval) a bývalí radikálové (Kosík, Sviták), kteří usilovali o oživení dědictví avantgardy. Kritika stalinismu druhé skupiny byla založena na přesvědčení, že nejde jen o jistou deformaci, nýbrž o vadu celého systému. Tento kritický proud vyvrcholil v roce 1956 druhým sjezdem spisovatelů (Seifert: spisovatelé jako „svědomí národa“). Uvolňování poměrů se projevilo i v některých kulturně-vědních a dalších oborech např. v literární vědě, v estetice (literární i výtvarná - výstava sovětského socrealismu v roce 1955 a její kritika Jiřím Neumannem, Jiřím Kotalíkem, Miloslavem Lamačem aj.), v lingvistice (někteří užívali Stalina, resp. jeho práce o jazykovědě, ale také dalších sovětských kulturních vzorů jako nástroje proti „ortodoxním“ či „tradicionalistům“ na domácí scéně, viz vzor Majakovského, dále Erenburga, Někrasova, Tarkovského, Ovečkina, Ščipačova, apod., srov. také II. sjezd sovětských spisovatelů v prosinci 1954, stať S.V. Nikolského o Karlu Čapkovi, která prolomila mlčení okolo Čapkovy osobnosti atd.).
Také ve filozofii začaly po roce 1953 první, byť velmi nesmělé debaty. Šlo například o diskuse nad sovětskými učebnicemi Dialektický materialismus a Dějiny západoevropské filozofie (red. G.F. Alexandrov, 1954) či Historický materialismus F.V. Konstantinova (1955). Zejména Alexandrovova práce byla kritizována jak v SSSR, tak i v Československu. To vedlo ještě před XX. sjezdem KSSS k debatám o dogmatismu. Tyto debaty měly velmi podobnou strukturu. Dogmatismus byl definován jako následek odtržení od praxe, od živé skutečnosti, což se mělo projevovat v jeho „metafyzickém charakteru“. Další příčiny byly spatřovány v nedostatečné znalosti klasiků, v nerespektování vývoje ostatních společenských či přírodních věd apod. Kritika dogmatismu byla vždy vedena výlučně z leninistických pozic. Po roce 1953 však v Československu začínají vycházet první publikace „nové generace“ československých marxisticko-leninistických filozofů (byť většinou ještě silně pod vlivem Stalinovým, viz první spisy L. Tondla, K. Kosíka, aj.), a postupně i na nová či nově pojímaná témata jako např. vztah etiky a marxismu-leninismu, logika, debaty o povaze histmatu a diamatu, o úloze lidových mas v dějinách apod. Nešlo jistě o viditelné průlomy či novátorství, spíše to však naznačovalo postupnou emancipaci československé marxistické (tedy povolené a tudíž diskurzivně vlivné) filozofie, v níž se začínala ke slovu dostávat mladá generace vychovaná v prvních poválečných letech. Od roku 1953 také vedení KSČ přestávalo přímo ovlivňovat situaci ve filozofii. Obor získal jistou autonomii vůči stranickému vedení spolu s tím, jak sílila institucionální základna marxismu-leninismu. Tento vývoj ve filozofii měl svůj první vrchol v československé debatě o vztahu ideologie a vědy a o byrokratismu v Literárních novinách (Kosík, Sviták, Kalivoda x Ruml, Cvekl, Dubská).
I v dalších vědních oborech dochází k prvním nesmělým pokusům o přehodnocení hlavních stalinistických přehmatů. Vycházejí první kritičtější články ke genetice, resp. lysenkismu, mičurinismu, pomalu začíná nesmělá rehabilitace mendel-morganismu, která se však plně projevila až mnohem později. V téže době se také objevují první pokusy o obhajobu kybernetiky.
Po XX. sjezdu KSSS byla na celostátní konferenci KSČ v červnu 1956 opuštěna teorie zostřování třídního boje, byl otevřeně kritizován kult osobnosti a propagován princip kolektivního vedení. V principiální rovině však byla potvrzena „linie výstavby socialismu“, vedoucí úlohy strany a zásada demokratického centralismu jako stěžejní principy politického uspořádání. Naopak vedení odmítlo kritiku „socialistického byrokratismu“ jako neoprávněnou a zveličenou. Opět, v porovnání s Maďarskem či Polskem, byla v československém komunistickém vedení zřetelná převaha konzervativních sil. Po událostech v Polsku v červnu a říjnu a především po maďarském povstání začala kampaň proti revizionismu v mezinárodním dělnickém hnutí. Na zasedání ÚV KSČ v červnu 1957 vystoupil s hlavním referátem J. Hendrych. Věnoval se především významu ideové a ideologické práce, zdůraznil nutnost objasňovat boj proti schematismu a dogmatismu a současně proti vlivu buržoazních ideologií a revizionismu v mezinárodním dělnickém hnutí. Hendrych také zmínil, že ve společenských vědách v Československu se občas projevují revizionistické názory, ale nebyl ještě adresný. Na tomto zasedání bylo schváleno konání mezinárodní porady komunistických stran a vydávání společného mezinárodního teoretického časopisu Otázky míru a socialismu. Toto zasedání ÚV KSČ svými závěry, především zmírněním kritiky dogmatismu a zesíleným důrazem na boj proti revizionismu, do značné míry předjímalo pozdější mezinárodní poradu v Moskvě.
Po XX. sjezdu KSSS nicméně pokračovalo uvolňování v kultuře. Časopisy jako Literární noviny, Květen, Kulturný život, Mladá tvorba, Nový život, Divadlo apod. uveřejňovaly řadu kritických článků. Důležitá byla především dlouhodobá debata o pojetí socialistického realismu. Také ediční a vydavatelská politika zmírnila svůj dřívější tvrdý postoj, vyšly Ortenovy Deníky, prvé práce Škvoreckého, Ptáčníka, Kundery, Básně Františka Hrubína, na Slovensku texty Petera Balghy, Jaroslavy Blažkové, Antona Hykische, Jána Beni, tj. tzv. generace 1956 a dalších.
Ve filozofii pokračovala debata o vztahu vědy, ideologie, byrokratismu, bylo cítit uvolnění vzhledem k tématům a autorům v odborné i popularizující produkci. Vedle základních děl evropské filozofie, která byla jako pokroková a revoluční ( tj. ta, která byla chápána jako předehra k marxismu, např. francouzští osvícenci, zejména materialisté, dále Fichte, Feuerbach, Hegel) vydávána i dříve, mohli vycházet i někteří další klasikové evropské filozofie. Příznačné je, že teprve od roku 1956 začaly vycházet sebrané spisy Marxe a Engelse (Stalinovy a Leninovy vyšly, resp. začaly vycházet už dříve). Zejména první díly spisů Marxe a Engelse (raná Marxova díla ovlivněná především Hegelem, i když některé klíčové texty jako např. Pařížské rukopisy nebyly začleněny) byly pro kritickou filozofickou obec zajímavé. V dubnu 1958 se konala konference Filosofie v dějinách českého národa, kde zejména K. Kosík a M. Machovec hovořili o potřebě nezávislosti filozofie na politice, což ovšem vyjádřili nikoliv jako aktuální politické stanovisko, ale ve formě metodologické a metodické reflexe odborného pohledu na dějiny české filozofie.
Závěr padesátých let byl obdobím celkového utužení poměrů, reakcí na předešlé uvolňování. Předstupněm k tomuto obratu byla mezinárodní konference komunistických a dělnických stran v Moskvě v prosinci 1957, jejímž všeobecným závěrem byla emfatická výzva k boji proti revizonismu v rámci celosvětového komunistického hnutí. Revizionismus neboli pravicový oportunismus byl charakterizován jako aktuálně nejnebezpečnější forma ideologické diverze. Současně měl také pokračovat boj proti „levicovému oportunismu“ čili sektářství. V Československu se do té doby kritizoval revizionismus pouze jako fenomén, který prakticky neměl v domácích poměrech odezvu. Jako hlavní reprezentanti revizionismu byly uváděni především marxisté jugoslávští jako E. Kardelj a P. Markovič, či západoevropští jako např. H. Lefebvre, L. Goldmann, dokonce H. Marcuse, popřípadě revizionisté polští a maďarští, zejména G. Lukács. Jugoslávští revizionisté byli také hlavním předmětem kritiky revizionismu v referátu A. Novotného na XI. sjezdu KSČ v červnu 1958. Zároveň však začaly v průběhu roku 1958 vycházet ve Filozofickém časopise, Nové mysli, Tvorbě, ale i v Rudém právu články kritizující už i domácí projevy revizionismu, zde především K. Kosíka, I. Svitáka, R. Kalivodu, J. Fibicha a od konce roku 1958 nejostřeji L. Tondla. Oficiální stanovisko vyjádřilo ÚV KSČ ve své Zprávě o současné situaci ve filozofii, kde byl de jure zahájen boj proti revizionismu v československé resp. české filozofii.
Zároveň Novotného vedení jasně vytyčilo limity liberalizace v kulturní oblasti. Hendrychův referát na konferenci ÚV KSČ v červnu 1957 byl prologem ofenzivní ideologické reakce na předešlou liberalizaci. To potvrdil také XI. sjezd strany novým důrazem na koncept socialistické kulturní revoluce resp. jejího dovršení, což v československých poměrech znamenalo dovršení socialistického realismu v pojetí Ladislava Štolla a Jiřího Taufera. Tento obrat byl charakterizován kampaní za „pokrokovou kulturu“ a bojem proti „reakčním a revizionistickým projevům“. Stranické vedení se však omezilo pouze na celkové udávání tónu. Přímou kritiku stranických špiček si vysloužila jen vybraná díla (např. režisérů Jána Kadára, Elmara Klose,Václava Kršky, spisovatelů a kritiků Josefa Škvoreckého, Jana Grossmana a Josefa Vohryzka). Konkrétní práci v rámci ideologické kampaně ponechávala strana na jednotlivých tvůrčích svazech v oblasti kultury či na odborných institucích a organizacích ve společenských vědách. Vlna konzervativní reakce se dotkla také vedení předních kulturních a odborných časopisů (LtN, Nový život) a nakonec i vedení Svazu Čs. spisovatelů a dalších literárních organizací, v nichž znovu získali klíčové pozice osvědčení straničtí „kulturní pracovníci“ (Štoll, Taufer, Glazarová, Skála, Pluhař). Definitivní obrat v kultuře znamenala konference SČSP v březnu 1959. V hlavním referátu odsoudil L. Štoll en bloc tendence II. sjezdu spisovatelů, odmítl pojetí spisovatele coby „svědomí národa“ jako elitářské, odtržené od reality a života lidových mas. Naopak vyzdvihl jejich roli strážců socialistické morálky a povinnost věrného zobrazování socialistické reality. V polovině roku 1959 bylo zastaveno vydávání časopisů Květen a Nový život. Tento vývoj byl korunován Sjezdem socialistické kultury v červnu 1959 (který měl ideově navazovat na Sjezd národní kultury v roce 1948) a vznikem Výboru socialistické kultury v čele s L. Štollem. Výbor měl dohlížet na plnění linie vedoucí k „dovršení kulturní revoluce“ v umění, vědě i školství.
Také v dalších společenských vědách vedle filozofie byl patrný konzervativní ideologický obrat. Kde se zrovna nebojovalo proti revizionismu, tam se potíral „objektivismus“ a „pozitivismus“ jako tomu bylo například na III. sjezdu historiků v září 1959, kde J. Macek v hlavním referátu odsoudil zmíněné tendence v dílech F. Matějky a J. Polišenského. Naproti tomu v jiných sociálněvědných i přírodovědných oborech začaly právě v tomto období probíhat debaty, které se později ukázaly jako klíčové při dalším uvolňování poměrů v 60. letech. Byly to diskuse v právní vědě (pojetí státu za socialismu), v psychologii (debata o psychonalýze), biologii (pokračování debaty o mičurinismu) anebo dokonce v proskribovaných oborech jako filozofii (viz debata o socialistické etice a morálce či celá oblast filozofie vědy, kde se objevila snaha o smíření kvantové teorie a teorie relativity s diamatem). Bylo by potřeba studovat vývoj v jednotlivých vědách z hlediska jejich vlivu na pozdější uvolňování v 60. letech. Obvykle se počátky uvolňování přisuzují ekonomii, ale ta byla jen jedním z mnoha (diskurzivních) faktorů.
Je potřeba se na vývoj ideologie dívat nikoliv jako na vývoj homogenní, stabilní struktury, ale jde o mnohostranný fenomén, často rozporuplný a plný paradoxů. Platí to tím spíše, že moderní česká a slovenská společnost neumožňovala takovou kontrolu jazyka a veřejného diskurzu jak tomu bylo například v Rumunsku či SSSR (i když to je srovnání povýtce spíše intuitivní). Po celou dobu existence komunistického režimu se proto v oblastech vědy a umění uplatňovaly autonomní síly, které s rozdílnou intenzitou a dopadem dynamizovaly vztah mezi politikou a jednotlivými uměleckými a vědeckými obory. Dopad proměn tohoto vztahu mezi politikou a kulturou v širokém slova smyslu, dopad na sféru veřejného politického diskurzu a obecného povědomí nelze měřit. Právě proto je třeba jej představit alespoň ve formě reprezentace jednotlivých názorových pozic v rámci celkového diskurzu, což však tento referát mohl jen naznačit.
Referát považujem za dobre pojatý a kvalitne spracovaný - tým i pomerne vyčerpávajúci. O to bude moja úloha „komentátora“ ťažšia. Sama sa venujem výskumu mechanizmov propagandy, teda metód a účinkov šírenia vybraných ideologických obsahov s cieľom ovplyvniť verejnú mienku. Zameriam sa teda na poznámky smerujúce k výskumu úspešnosti ideologického pôsobenia komunistov na československú povojnovú spoločnosť.
Prvá poznámka sa týka úskalia predpokladu automatických synchrónnych paralel v ideologických obsahoch (a to i fundamentálnych) šírených Moskvou a daným satelitom. V povojnovom Československu sa stretlo niekoľko generácií komunistov s rôznymi vojnovými skúsenosťami (Národný front; koncentráčnická internacionála; emigrácia, ktorá zažila atmosféru domu na Naberežnoj). S trochou nadhľadu by sa dal vtedajší ideologický fundament čs. komunistov zhrnúť pod jednotiaci princíp „nasledovania sovietskeho vzoru“. Rezonuje tu predstava „vzorového“ sovietskeho modelu, ktorý však od roku 1917 svoje ideologické fundamenty markantne menil. Pri snahe nasledovať „sovietsky vzor“ sa teda stretávame s agilným nárazovým preberaním tém patriacich do kategórie sovietskych operatívnych ideologických obsahov, navyše vďaka nášmu dodatočnému „dobiehaniu dejín“ už často vzájomne protirečivých (napr. kult spontánnosti a uvedomelosti, človek-súčasť masy a človek-hrdina). Pripomeňme hoci zavalenie čitateľa „vzorovou“ sovietskou literatúrou, pochádzajúcou z 20tych, 30tych, 40tych i 50tych rokov odrazu. (porovnaj Clark, Katerina: The Soviet Novel, History as a Ritual, Indiana UP 2000).
V náčrte vývoja ideologických aparátov sa kolega Kopeček venoval primárne ideologickému ovplyvňovaniu dospelých. Napriek pochopiteľnej limitovanosti jeho textu považujem v ďalšom za dôležité sledovať práve ideologické pôsobenie na jednotlivca od detstva. Popri známejších kauzách filozofie a sociológie sledovať ideologicky motivované potlačenie psychológie na úkor režimovej pedagogiky - vnímanej ako vedy o formovaní (nie analýze) žiaduceho „nového človeka“. Ku konštantným prvkom komunistickej ideológie totiž patrili i tak napohľad „apolitické“ obsahy, ako „viera v jednoduchosť sveta“, v jeho nemennosť, spravodlivosť a zázračnosť (zázračné účinky traktora, jarovizácie, chemizácie...) (Gozman L. - Etkind A.: The Psychology of Post-Totalitarian Russia, Centre for Research into Communist Economies, 1992). Ešte mi prichádza na um pozitívny vzťah k uniformite a cvičená neasertívnosť. Parafrázujúc R. Fulghuma, jednotlivec sa ozaj všetky potrebné vzorce správania (možno debatovať, do akej miery šlo o „informácie“, rozhodne ich však považujem za druh ideologických obsahov), ktoré moc potrebovala do jeho vedomia dostať, naučil už v škôlke.
Paradoxne sa minimálne pre 80. roky škola stala nielen miestom prvého kontaktu s ideológiou pre deti „inak vychovávané“, ale pre deti s „režimovou domácou výchovou“ je i prvým kontaktom s „protištátnymi“ názormi spolužiakov. Hoci môžu prameniť z prostého pubertálneho vzdoru, je to prvok „iného“, dôkaz existencie inej ako diktovanej myšlienky.
Obrovským zdrojom pre výskum ideologického pôsobenia je výchova v armáde. Mala ideálne možnosti „pripraviť“ recipientov na príjem propagandy. Podobný výskum, založený na materiáloch zjazdov NSDAP a HJ, potvrdzuje dôležitosť správneho načasovania (nechuť myslieť po únavnej fyzickej činnosti, vytrhnutie z domáceho stereotypu, nedostatok súkromia...) pre z toho prameniacu zvýšenú prístupnosť masovej psychóze.
Ďalší impulz pochádza z pokusov jemnejšie stratifikovať formálne a operatívne prvky doktríny, ako i úroveň komunikácie na formálnej či operatívnej báze. Dávam tu do pozornosti priebeh straníckych konferencií nižšej úrovne. Počiatkom 50. rokov, ktoré sa stereotypne projektujú ako čas absolútnej kontroly nad verejným prejavom, sú zápisnice z týchto konferencií prekvapujúcim zdrojom pre výskum dejín každodenných problémov lokálneho straníckeho tajomníka. Kým na krajskú konferenciu si vybraní delegáti pripravovali vopred schvaľované referáty, na okresnej úrovni ešte prevládal duch „sme tu všetci svoji“ - preto sa zachovali záznamy o relatívne voľných, ešte neritualizovaných diskusiách o problémoch spôsobených jednotlivými ideologickými kampaňami, tvoriace vlastne akési kroniky otvorene popísanej „protištátnej“ reality.
Zaujímalo by ma, a to je vlastne otázka, aký bol mechanizmus inštrumentálnej „profesionalizácie“ odborných ideologických pracovníkov, presunu kompetencií ideologického dozoru a produkcie ideologických obsahov na štátne orgány. Opieram ju o skutočnosť, že kým do roku 1956 boli za obsahy zahraničných rubrík denníkov a týždenníkov zodpovední vedúci zahraničných rubrík (zároveň preverené stranícke kádre), od konca novembra 1956 boli pre nich organizované pravidelné týždenné tlačové „porady“ o obsahu rubrík na Ministerstve zahraničných vecí (teda nie na orgáne strany).
Z toho pramení i odkaz na reálny zdroj ideologických obsahov napríklad po roku 1968. Jedna vec je formálne kádrové zastrešenie, napr. v osobe V. Biľaka, a druhé sú jedinci, ktorí sú schopní napísať mu niekoľkostranový prejav. Tak ako u recipientov postačovala ochota akceptovať rituál, i u samotného producenta ideologických obsahov v záujme zabezpečenia fungovania jeho aparátu museli byť na istej úrovni prijateľné pre spoluprácu osoby, ktorých individuálna viera v ideológiu mohla byť pofidérna, ale boli ochotné a najmä schopné sa na jej formulácii podieľať.
Ďalší zaujímavý jav: časom sa ritualizácia netýkala len recipientov, ale i samotného šírenia niektorých obsahov. Napríklad mnohé kampane na mobilizáciu spoločnosti proti nepriateľovi rátali s apatiou verejnosti a jednotlivec, ktorý by im uveril, sa stával vlastne nepohodlným. Viď napríklad 1957 poďakovanie ministra Baráka občanom, ktorí sa dobrovoľne (neúspešne) hlásili na pomoc bojujúcemu Maďarsku.
Konkrétne frázy oficiálneho slovníka nadobúdali v rôznych súvislostiach rôzny význam. Potreba demokratického centralizmu a potreba demokratického centralizmu znamenali presadzovanie úplne protichodnej politiky. O želateľnom obsahu použitej propagandistickej frázy rozhodovali slová, dôrazy, frekvencia jej použitia, pri propagandistickom symbole mohla hrať rolu jeho veľkosť a lokalizácia vo vzťahu k susedným symbolom.
O predloženej problematike by sa dalo iste hovoriť dlhšie a z mnohých aspektov, tento príspevok si však nekladie za cieľ viac, než byť požadovaným bodovým komentárom k prednesenému ucelenému referátu.
Neautorizovaný přepis zvukového záznamu
Já bych se rád zeptal na pramennou základnu té analýzy. Zvlášť pokud jde o proces derivace té operativní ideologie z nějakých těch fundamentálních základů. Jaké jsou k tomu prameny? Nebo do jaké míry je to subjektiní a do jaké míry se jedná o analýzu podloženou pramennou základnou? Děkuji.
Nevím přesně, jestli se ptáte na to, s čím se dá v takovém pojetí pracovat, nebo z čeho jsem vycházel ve svém referátu. Pokud jde o vlastní referát, objasňoval jsem koncepce, které nějakým způsobem přispěly k diskusní analýze v pozdějších letech.
...
... Archivní materiály a materiály, které by zachycovaly tento proces, to je právě otázka, která před námi leží, když s tím chceme dělat. Podle mého názoru přístup, který rozlišuje pouze mezi fundamentální a operativní ideologií, není úplný. Proto jsem mluvil o diskurzní analýze, která je trochu jiná než to, co dělal v pozdějších letech Tom Casier a podobně. V jejich pojetí, hlavně v pojetí Seligera, který byl nejvlivnější řekněme od 60. let až dodnes, jde o srovnávání těch fundamentálních principů, které jsou obsaženy v základních dílech marxismu-leninismu a které jsou nějakým způsobem přeformulovávány v těch kanonických textech, které tvoří základ komunistické doktríny, jsou v daném období vždycky vyjadřovány v nějakých stěžejních dílech, to byla např. díla Stalinova plus ta díla, která, jak jsem se zmiňoval, stalinismus a Stalinovy práce interpretují a nějakým způsobem je zavádějí do ostatních společenských věd - Stalin a biologie a podobně. Ten kánon se samozřejmě v průběhu času mění, to je ta fundamentální rovina, kterou je potřeba sledovat, pokud sledujeme komunistickou ideologii a její vývoj v rozmezí 1948 až řekněme 1956. Musíme za a) studovat změny tohoto kánonu. To, co bylo kanonické v padesátém druhém, nebylo kanonické v padesátém šestém. To je celkem zřejmé všem, ale je potřeba o tom mluvit. Pak je tu druhá rovina, operativní, která se podle Seligera dá sledovat na příležitostných projevech představitelů, při neoficiálních nebo neformálních projevech, kdy ten řekněme politik vysvětluje svoji politiku nějakým jiným způsobem než tím, že by jenom odkazoval k těm fundamentálním principům, anebo odkazuje k fundamentálním principům, řekněme ke Stalinovi, ale zároveň formuluje svoji obhajobu toho kterého politického kroku nějakým jiným způsobem. Znovu zdůrazňuji: je to jenom model, který si vytváříme, ale dává nám šanci, pokud se ptáte na nějakou pramennou základnu, tu pramennou základnu vůbec uchopit. Protože když si ji nerozdělíme, když ten analytický model nemáme, není z čeho vycházet, splyne nám to vjedno. Ten ideologický diskurz se stane takovou homogenní hmotou, se kterou se nedá pracovat. Proto se potom ideologie stalinismu zdá jako homogenní, jednotná, naprosto jednoznačně z jednoho centra řízená ideologická kampaň. Tak tomu samozřejmě nebylo a při bližším zkoumání, při bližším, konkrétním čtení těch pramenů to zjistíme a musíme jít hlouběji do struktury.
Pokud bych měl charakterizovat pramennou základnu jako takovou, ta je obrovsky široká. Ve své práci o revizionismu vycházím především z empirického materiálu, který byl všeobecně dostupný. Bylo by samozřejmě velmi zajímavé - doufám, že se mi podaří toho docílit - abych šel jakoby za ten veřejný politický diskurz a zajímal se o to, jakým způsobem se stranický aparát snažil řídit tu ideologickou práci. To, co bylo řečeno, je problém, na který už kdysi Jaroslav Cuhra poukazoval: My si implicite myslíme, že strana řekla tak a tak a ono se to ve skutečnosti stalo. Ale jak se ukazuje například na vývoji filozofie, v jistém období strana skutečně přímo zasahovala do určitých oblastí ideologie, ale v jistém období politické vedení, když mělo pocit, že stav marxisticko-leninské filozofie je dostatečně stabilizovaný, přestala přímo zasahovat a řízení nechala na strukturách, na filozofech, kteří tím byli pověřeni. Takže tam nešlo o přímé ovlivňování. Zároveň nějaký mechanismus ovlivňování tady byl, kolegyně Zavacká se o nich zmiňovala, některé z nich nastiňovala, byla jich celá řada a stranické vedení jakoby tu filozofii ovlivňovalo. Ale jen do jisté míry. Už proto, že nikdo z tehdejšího politického aparátu až na několik výjimek (jako například byl Hendrych, který byl vzdělaný, nebo přinejmenším marxismu-leninismu rozuměl natolik, aby dokázal sledovat tu opravdovou filozofickou debatu) nebyl schopen rozlišovat a kriticky hodnotit tu kterou filozofickou debatu například o kvantové mechanice a vztahu mezi kvantovou mechanikou a dialektickým materialismem. To jsou samozřejmě velmi složité a poměrně sofistikované debaty, které samo stranické vedení nemělo schopnosti ani čas sledovat.
Já pracuji na revizionistech, to je moje konkrétní téma. Přitom pracuji hlavně s tištěnými materiály, protože mě zajímá, jak se tvořil veřejné vědomí, co se debatovalo. Veřejný diskurz je prostorem, kde se skutečně může ovlivňovat veřejné politické mínění. To je ta obsahová analýza, kterou jsem obhajoval. Myslím si, že při výzkumu ideologie má smysl ji provádět. Pokud bychom chtěli jít dál, a dá se jít dál, je třeba sledovat, nakolik se veřejná debata odvíjela od pokynů strany. Já si myslím, že od padesátého třetího až do padesátého sedmého, padesátého osmého roku se to vyvíjelo relativně autonomně. Relativně, protože ty mechanismy tu pořád byly. Kdežto potom na konci padesátého sedmého a potom po té mezinárodní poradě najednou se ti straničtí lídři zase museli začít situací v kultuře a ve filozofii atd. zabývat přímo a tam už dochází ke stanoviskům těch příslušných stranických vůdců nebo pracovníků... Například myslím, že stanovisko ke Škvoreckému bylo Novotnému nějakým způsobem naservírováno, měl na to samozřejmě odborníky, ale nechci zacházet do podrobností.
Měl bych na Michala tři otázky, spíše směřující k analytickému modelu, konkrétně ke koncepci ideologie. Zdá se mi, že ideologie, jakkoli o ní mluvíme, vždy nese v sobě pojem nějaké negativní konotace. Moje první otázka souvisí s tím spektrem, které jsi velice zajímavě načrtl a s tím, kde bych profiloval jakoby své stanovisko na tomto spektru. Je zřejmé, že jsi použil jakoby některé prvky z obou stran toho spektra, že orientací na nějaký ten ideologický aparát nebo na mínění těch antropologických prvků ses opřel o to širší vymezení, zatímco zejména v druhé polovině referátu, když jsi hovořil o ideologické indoktrinaci, o tom, že se mohlo konečně mluvit otevřeně o procesu uvolňování, ses opřel spíše o to užší vymezení, které implikuje jakousi patologii versus zdařilé vymezení. První otázka tedy je, kde bych mezi těmito dvěma extrémy, které jako takové extrémy nejsou analyticky přijatelné - jeden ten extrém implikuje, že všechno je ideologie a tudíž se jakoby ztrácí výpovědní hodnota toho, proč hovořit o komunistickém režimu a jeho ideologických praktikách, to druhé vymezení, pokud je extrémní, je problematické v tom, že dnešní doba je jakoby dobrá, zatímco ta minulá byla absolutně špatná, což je problém.
Druhá otázka by se týkala právě dejme tomu historicko-antropologických přístupů a jakoby zhodnocení koncepce ideologie právě na úrovni každodennosti atd. Odrazil bych se od praktického problému, který jsi sám zmínil a to je integrace lidí do řekněme reálného socialismu v 80. letech, kdy se hovoří sice o ztrátě důvěry v ideologii, ale na druhé straně je tu celkem zřetelná vysoká míra integrace většiny obyvatelstva do tohoto panství. V tomto smyslu se v soudobých diskusích spíše hovoří o způsobech integrace do určitého panství - v tomto smyslu je velmi zajímavé například studovat mediální politiku nebo školskou politiku. Já osobně bych byl nicméně dosti skeptický k využití konceptu ideologie v tomto, protože tam jsou formulovatelné spíše obecnější zákonitosti nebo nějaké obecnější souvislosti, které jsou jakoby platné napříč těmi strukturovanými jevy.
Nicméně právě velmi zajímavý - a teď přecházím ke třetí otázce - je právě vztah (který jsi sám prakticky studoval) intelektuálů a mocenských strategií, protože právě tento problém je zakotven spíše jakoby v tom užším vymezení ideologie. Když postavím tu otázku jakoby obecně, to co je zajímavé na studiu dejme tomu reálného socialismu s konceptem ideologie, je právě nějaká jemnější diferenciace tohoto režimu, naše poznání, co na tom režimu bylo patologické a co na něm naopak bylo i následováníhodné. V tomto smyslu moje otázka míří k tomu, zdali ses zabýval, nebo plánuješ zabývat nějakým normativním konceptem veřejnosti, který by ti určil nějaké zdařilé vztahy nebo zdařilé postavení intelektuálů ve společnosti a který by ti jakoby vytvořil východisko pro kritiku dejme tomu reálného socialismu nebo kritickou analýzu reálného socialismu na bázi analýzy ideologie. Děkuji.
Máš pravdu, že jsem v tom spektru užší-širší pojetí de facto užíval oba. Když jsem mluvil o tom širším pojetí ideologie, měl jsem právě na mysli ideologii jako téma výzkumu. Chceme-li přikročit k výzkumu, musíme si to definovat a já se naprosto jednoznačně přimlouvám za širší pojetí, které říká, že ideologie není jenom deformace, že je taky něco jiného. Zároveň ideologie je samozřejmě deformace - bohužel tady se ukazuje, že jazyk je zmatený v tom smyslu, že ideologie má ty konotace všechny, to může znamenat a v běžném jazyce znamená jak tu deformaci, tak i to širší pojetí a já mám málo nástrojů, abych používal jiné termíny. V referátu jsem se snažil a snažím se důsledně rozlišovat mezi ideologií, kterou definuji dost široce a doktrínou. Myslím, že nám to dává jistý nástroj, jak mluvit o ideologii v užším pojetí, když mluvíme o doktríně. A tam dochází ke zneužívání doktríny. Užívání doktríny politickou mocí je potřebné chápat v užším smyslu. Samozřejmě doktrína byla naprosto jednoznačně mocenskou špičkou zneužívána ze zcela realistických, ne-světonázorových pohnutek. Je to ale jenom jeden aspekt působení ideologie v systému. Je to aspekt, který se musí sledovat, je jeho důležitou součástí, ale zároveň má ideologie už proto, jak byla konstituována a jak v systému fungovala, má mnohem širší dopad, který bychom v tom užším pojetí nemohli podchytit. Bohužel nezbývá mi, než abych používal oba termíny a těžko se to rozlišuje, ale dá se to trošku vyřešit tím, že budeme mluvit o ideologii v širším pojetí a o doktríně jakoby v tom užším pojetí.
Druhá otázka, tu jsem si bohužel nestačil úplně poznamenat, to jsou kulturně antropologické způsoby integrace do společnosti, musím opakovat ještě jednou, to bylo jádro ...
....
... Souvisí to s třetí otázkou. To co já dělám, je analýza veřejného politického diskurzu, to znamená analýza, která může pracovat metodou sociologickou, nějakým způsobem analýza veřejného mínění, což podle mě není dostatečné nebo není to přístup, který by byl plodný. Já osobně ve svém pojetí vztahu intelektuála a mocenského vedení pracuji spíš s metodou soudobých intelektuálních dějin, které jsou plodné především v historiografii raného modernismu, je to Cambridgeská škola nebo americká větev jako třeba La Capra. Já jsem to tam nechtěl zavádět, na to už nebyl čas, ale soudobá historie dějin myšlení - řeklo by se česky (bohužel pro to neexistuje český ekvivalent, Němci říkají Ideengeschichte, i když nejde o tu starou, spíš o nějaký soudobý historiografický přístup, který se opírá o recepci sociální historie) - a zároveň to současné bádání dějiny myšlení pracuje jednak metodou diskurzní analýzy a jednak s umírněnou formou Geistesgeschichte tradice v podání především Begriffsgeschichte a současné německé hermeneutiky. To jenom k vymezení mě samého. Mluvil bych o tom, o metodách současných dějin myšlení, kdybych mluvil o tom reviziomismu, protože to je skutečně metodologie, kterou uplatňuji. V tom smyslu já také nepřicházím a nemám ambice ve své práci o revizionismu formulovat jak jsi říkal nějak normativně veřejnost, i když vím, že to je trochu problém. Spíš se tomu vyhýbám, věřím, že tam ten problém je. Samozřejmě dá se do jisté míry opřít o Habermase a celou tu jeho koncepci, ale také Charles Taylor Habermase přijímá a formuluje teorii veřejnosti, která si myslím že je velmi přijatelná pro pluralitní společnosti. Ale teorie veřejnosti, to je skutečně teoretická otázka prvního řádu pro studium společnosti sovětského typu, ale já jsem se tím nezabýval a zároveň je jasné, že to je teoretický problém - je to výzva, kdo by se toho chtěl chopit. Ale uznávám, že to je jakýsi problém, který je vždycky ve zkoumání vztahu intelektuálů a politiky v komunistickém systému.
Téma samotné je pro mne poněkud nostalgické, protože už se dlouho nezabývám problémy dějin ideologií. Mým tématem je globalizace, ekonomický vývoj posledních deseti patnácti let a jeho trendy. Přesto bych měl několik poznámek, doufám, že budou přijaty s jakousi tolerancí, která mezi kolegy je běžná. Především bych chtěl ocenit, že to téma samotné bylo zpracováno, rozvrženo do kapitol tak, jak nám je tady kolega přednesl. Být jím, asi bych využil celou pasáž, která se týká definice různých výkladů toho pojmu ideologie. Totiž to je téma nekonečné a asi těžko integrovatelné do všech systémů, které jsou zkoumány. V každé společnosti, myslím i národní, ale i evropské, je vždycky určitá role ideologie ve vztahu k ostatním součástem společenských struktur. To je vidět například na současné roli islámu v těch zemích, kde roli má, ale zase na jiné roli, kterou hrají různé ideologie řekněme tradiční v Evropě a podobně.
Tím přecházím k druhému problému, který se mi zdá být v tomto výkladu podceněn a to je jakási setrvačnost a proměnlivost ideologií, které působí v určitém národě nebo v určité zemi. Tady by se v případě zkoumání komunismu a komunistické ideologie pravděpodobně mělo vyjít od takového tradičního základu, pohledu na socialismus v dělnickém hnutí ještě před první světovou válkou. Specifickou roli by zde určitě hrál šmeralismus a jeho koncepce vývoje republiky a pohledu na dějiny; pak jistě pro další vývoj komunistické strany je to rozdělení jejího myšlenkového okruhu mezi stalinisty - to je Gottwaldovo vedení, které přišlo po roce 1929 a vytvořilo si své představy světa, které už korespondovaly ne s původním leninismem, ale se stalinistickým výkladem. Vůbec ten rozpor mezi leninistickým a stalinistickým výkladem se odráží ve všech vystoupeních revizionistických směrů.
A konečně by myslím bylo třeba vidět další moment, a to je moment vytváření veřejného mínění a jakési živelné lidové ideologie, odpovídající na jednoduchou otázku: líbí nebo nelíbí se nám ten systém? Jsme spokojeni nebo nespokojeni? A ten úzce souvisí s vývojem ekonomiky. Řekl bych, že bez těchto aspektů nelze posoudit jednotlivé peripetie vývoje lidového mínění, a to jak v období přednormalizačním, tak v normalizačním. Jenom připomínám rok 1953, měnovou reformu, která podstatně změnila mínění lidí o režimu, vedla je dokonce až k těm pouličním vystoupením. A na druhé straně změna ekonomické politiky, která vedla k investicím do zemědělství, zase vytvořila úplně jiné veřejné mínění a jiné ideologické přístupy vytvořila na vesnici, než byly dříve a než byly později. Nebo pohled obyvatelstva všech komunistických zemí na spotřebitelskou společnost. Ta konzumní společnost na Západě vytvořila jakýsi stupeň blahobytu, který v té základní otázce, jestli jsme nebo nejsme na správné cestě, vytvořil obrovský prostor pro kritiku a zájem jak ve středních vrstvách aparátu, tak ideologů o zahraniční literaturu a pak myšlenky, které zde byly.
Pak bych považoval za velmi důležité ty kritické spisy, které odhalovaly stalinistický systém a které se sem dostávaly už kolem roku 1967, 1968. Myslím že Zrazená revoluce vycházela v [Literárních ?] novinách a stala se jedním z nejčtenějších materiálů, vlastně změnila všechny hodnoty tohoto. A pak bych řekl, že svým způsobem by to chtělo provést jakousi analýzu a studii toho, jak zapůsobil ten ojedinělý prvek v té evropské a středoevropské ideologické manipulaci, to tak zvané Poučení, jak zapůsobilo na společnost. To je něco, co se dnes už dá vysledovat ze zápisů Státní bezpečnosti, kde jsou ty odhady a reflexe, někdy velmi živé. Čili promiňte mi, že jsem spíš naznačil to, co by se dělat mělo než co je hotovo.
Jen několik poznámek. Jednak k zajímavému koreferátu paní doktorky. Vy jste hovořila o tom fenoménu jednomyslnosti a souhlasu, o nepřípustnosti jiného názoru a tak dále; i v těch uvolňujících se šedesátých letech jsou konkrétní příklady věcí, které dnes působí neskutečně. Například když Otka Bednářová v roce 1964 natočila reportáž (která bohužel neexistuje, byla zničena) a kritizovala tam prosazování třídních kritérií při přijímání žáků na školy, zavolal vedoucí školského odboru Jiřího Pelikána, ústředního ředitele televize a poučil ho, že strana prý připravuje usnesení, že od těch třídních kritérií by se mělo poněkud upustit, ale "vy nemáte usnesení strany předbíhat, vy jste tady od toho, abyste ta usnesení vysvětlovali". V roce 1966 předsednictvo ÚV přijalo víc než šedesátistránkové tajné usnesení s ústředním tématem, že strana a ne každý člen jednotlivě má rozhodovat o tom, o čem se může nebo nesmí hovořit, co učinit předmětem polemiky.
Jinak mám, pane doktore, asi dvě poznámky. Tam, kde hovoříte o vztahu vědy a ideologie, jestli počítáte s tím, že si tam zapracujete, jak v zájmu obnovení zkostnatělé ideologie po srpnové okupaci byla zdevastována věda? To je zpracované, ale myslím si, že by to tam mělo být, nehledě na to, že byla zdevastována i kultura, vůbec inteligence. To je všecko zpracováno, například pan doktor Otáhal má o tom např. několik publikací a tam, kde hovoříte o mechanismech moci jako o tom povinném slavení různých výročí a tak podobně, tak v tom druhém postokupačním období pro ně přímo strašákem bylo každé výročí takzvaných krizových let 1968-1969. Já o tom hovořím proto, že tam nešlo o oslavy, tam šlo o vědomé zkreslování historie, o naprosto vědomé lži. S tím fenoménem souhlasu samozřejmě souvisela i devastace občanské společnosti.
A ještě maličkost. Když hovoříte o těch hlavních ideolozích, v SÚA jsou zpřístupněné materiály ideologických komisí. Zda počítáte s tím, že z toho se dá vyčíst, jaké mechanismy byly používány, aby až po listopad '89 se zabránilo jakémukoli uvolnění. Děkuji.
Nejsem filozof, ale rád bych si připomněl diskuse, které jsme měli v době normalizace s docentem Lubomírem Sochorem, než odešel do Francie, a to také o problémech jako pojetí ideologie ve vztahu ke společenským systémům. Tehdy se hodně diskutovaly práce Luise Althussera právě o ideologických aparátech státu atd. a Lubomír Sochor mi tehdy také připomínal práci Marcuseho Soviet Marxism, kde je údajně analyzován vztah tak zvaného původního marxismu a instrumentálních mocenských deformací v průběhu vývoje sovětského systému a tehdy mi připomínal, že někdy citované pojetí ideologie jako čistě falešného vědomí není tak úplně přesné ve vztahu i k Marxovu myšlení, že Marx má kritický pojem ideologie, s nímž také pracoval zde letmo zmíněný Henri Lefčvbre, a to že ideologie je vlastně výrazem životních, také mocenských, ale obecně životních zájmů nějakých společenských skupin, resp. společenských tříd. Čili ona má komplexní charakter a v podstatě zasahuje vědu, náboženství a tak dále, je to prostě dost polymorfní fenomén a jako takový je amalgamem pravdivého a falešného vědomí. Jsou tam samozřejmě v různých situacích, v různých oblastech různé proporce té pravdivosti a falešnosti nebo deformace. Čili je to velice pružné a nedá se taxírovat, že ideologie je pouze institucionální lež. To neobstojí. A také v tom vývoji, jak jste ho tady zkratkovitě uváděl, je jasné, že vždycky bylo napětí, které se zrcadlí ve vztahu k té fundamentální vrstvě a k té operativní vrstvě. Ve vztahu k politické taktice tlak praxe, také vztah k novým vědeckým poznatkům, protože marxismus-leninismus se definoval jako vědecká ideologie, tudíž nemohl prokazatelné, ověřené vědecké poznatky vylučovat a ignorovat. Tady se potvrzuje ten ambivalentní, dost rozporný charakter ideologie, že to není pouhá falzifikace skutečnosti.
Já jsem s velkým zájmem naslouchal úvodnímu referátu, protože jsem v něm cítil velkou erudovanost jak teoretickou, tak faktografickou, což, zdá se mi, není u historiků vždy obvyklé. Považuji za jednu z klíčových otázek, protože i mně spojení těchto dvou aspektů umožňuje dobrou interpretaci historických událostí. Ale tuto myšlenku nechci rozvíjet, chtěl bych jenom jedno malé doplnění k období, které se týká let 1945 až prvních let padesátých. Uváděl jste některá jména hlavních představitelů toho ideologického pole, především jste uváděl Kopeckého a Kolmana. Snad ještě větší roli hrál Gustav Bareš, který jednak v období do února přímo, zejména publicisticky ve svých polemikách s Peroutkou a s Václavem Černým hrál významnou roli. Vedle toho jeho role byla často neviditelná, protože on byl takovým hlavním organizátorem vnášení marxismu-leninismu a zejména stalinismu do českého komunistického prostředí. Po roce 1945 tato literatura tady téměř neexistovala. Existoval ještě starý Šmeralův překlad Kapitálu, který byl prakticky nedostupný, existovala práce prof. Ludvíka Svobody, překlad Materialismu a empiriokriticismu, což byla práce šíleně náročná. Gustav Bareš organizoval masové překládání a vydávání marxistické literatury. Samotného Marxe, překládaly se stěžejní práce Leninovy a zejména se vydávaly Stalinovy spisy. To byl jeho obrovský vliv na formování ideologického myšlení.
Chtěl bych doplnit to, co tady říkal kolega Šulc, protože myslím nelze dát na ty postavy, které oficiálně stály v čele ideologie. Já jsem to zažil na vlastní kůži, kdo do nás "pral" tu ideologii, to byli velmi často jiní lidé, řekl bych podstatně kvalifikovanější. Nějakého Kopeckého si prakticky nikdo nevážil, ale to nechci rozvádět.
Druhá moje poznámka se týká aparátů, které ideologii formovaly a protlačovaly a kontrolovaly. Je pravděpodobné, že jste z důvodů krácení nejmenoval některé ty instituce, organizace atd., ale bylo jich daleko víc. Připomenu jenom ty, které měly abych tak řekl na starosti represivní složky, armádu, DPA [?] A jak potom dopadly? Například Vysoká škola SNB, škola StB atd. To všechno fungovalo a fungovalo to opravdu dost imperativně. V jediném bych chtěl trochu polemizovat, to je otázka VŠPS a VŠPHV. Možná že to je malý detail, ale kdo tady fungoval rozhodujícím způsobem, a ten učil na VŠPHV. VŠPS byla založena podle francouzského vzoru a byla to původně Vysoká škola politická a sociální, kterou KSČ teprve dobyla v průběhu její existence a využila pro své cíle. Bez této etapy nelze porozumět tomu, co byla VŠPHV a proč byla jako takzvaná slánština zlikvidována.
Třetí poznámka. Považuji za zásadně významné, že jakmile se vypustí intelektuál do nějaké sféry, třeba té ideologie, začíná v jeho hlavě fungovat logika myšlenky, logika myšlení a on se snaží prorazit bariéry. Pochopitelně si musí dávat zatracený pozor a vždycky se to vyvine v takovou hru, kde je ta nejzazší mez, kam ještě lze a kde už tě utnou. A vždycky - ať to bylo kdekoliv - vždycky v této sféře intelektuálové s tímhle počítali a někam to tlačili a tam to dospělo. To nebyl žádný náhodný výbuch, který se odehrál někdy kolem roku 1968. To šlo krok za krokem a všichni ti lidé, kteří fungovali v ideologii na různých stupních, to nějakým způsobem někam tlačili a vždycky argumentoval právě logikou myšlenky. Logika myšlenky je neuzavřená. Ideologie je uzavřený systém, ale logika myšlenky je neuzavřená, už tady kolega Svoboda o tom mluvil. Myslím, že to je podstatná záležitost, která nám teprve umožní nahlédnout do toho, co se opravdu dělo.
V každém případě děkuji za všechny připomínky, z nichž s většinou v zásadě souhlasím. Ještě jednou se omlouvám za kusou reprezentaci zvláště té třetí části, která nebyla a ani nemohla být vyčerpávající.
Jenom bych reagoval na to, co jsem si stačil poznamenat a na co bych mohl odpovědět. Jednak je to otázka, jak pan profesor Mencl říkal o zúžení teoretické části. Vycházím z toho, co jsem říkal na začátku, že v historiografii a vůbec v historii existuje příliš velká propast mezi teorií a empirickou historiografií, někdy možná zbytečná, protože když to řeknu velmi zjednodušeně a spíš metaforicky, historici hledí s nedůvěrou na filozofy dějin a na teoretiky, protože jsou ty věci podle nich odtrženy od reality, nemají nic společného s empirickou skutečností a s tím, co historici musí číst, tím konkrétním historickým empirickým materiálem, který nacházejí v archivech a podobně, zatímco filozofové dějin hledí s despektem na historiky a mají pocit, že historici pracují bez sebemenší reflexe a že jejich rekonstrukce historiografické skutečnosti je takové to hromadění faktů, které je spíše náhodné a vždycky se děje s nějakou skrytou vlastní ideologickou pozicí. V tom myslím mají částečně pravdu. Pokud historik nereflektuje - a to není polemika, jak jste říkal, to je spíš vysvětlování mé vlastní pozice - pokud historik nereflektuje ústřední pojmy, se kterými pracuje a co je za tím jeho vlastním vyprávěním, tak může sklouznout k tomu, že do té vlastní historické reality promítá svá vlastní hodnotová stanoviska, popřípadě své vlastní politické názory. Částečně se tomu nevyhneme, ale já bych se teď nerad dostal k otázce hodnotové neutrality ve společenských vědách a Maxu Weberovi. Ale vysvětluji to jenom proto, abych trochu obhájil to, proč se snažím o obojí - o formulaci svého vlastního stanoviska, trochu o sofistikaci pojmů, které mi jako historici používáme a o konfrontaci těchto stanovisek, nebo spíš reflexi těch stanovisek na základě toho, co potom čteme v těch empirických materiálech.
Pak tam byla otázka vlivu ekonomiky na ideologický diskurz. To je samozřejmě něco, co je neoddělitelné v každém syntetickém přístupu. To znamená, když budu psát dějiny komunistické strany nebo dějiny režimu nebo dějiny společnosti v daném období nebo sociální dějiny, tak samozřejmě ekonomická stránka je naprosto neoddělitelná součást, vztah mezi ekonomikou a ideologií, politickým diskurzem je potřeba sledovat, to je zřejmé. O co jsem se ale snažil v referátu, byl právě přístup k obsahové analýze toho ideologického diskurzu, který ty externí faktory, jejichž je ekonomika součástí a ty prakticko-politické kroky v rovině hospodářské politiky a sociální politiky, jsou jakoby jenom inputem, jsou něčím, co přichází do toho ideologického diskurzu zvenčí a co v samotné obsahové analýze ideologie není centrální. Abyste mi dobře rozuměli, není to samozřejmě tak, že bych to odmítal jako nepodstatné impulzy, naopak byly mnohdy rozhodující, ale ta obsahová nebo diskurzní analýza ideologie je analýza velmi omezeného a jasně vytyčeného badatelského předmětu a tudíž ten výzkum ani neposkytuje nějaké syntetické nebo obecně formulované odpovědi, ale je spíš součástí nějakého širšího přístupu, možného syntetického přístupu. Takže tím jenom obhajuji to, že ta diskurzní analýza má svoje odůvodnění, ale má také svá velmi jasná omezení.
Vztah vědy a ideologie: Já jsem se nijak nesnažil o svoje vlastní stanovisko ke vztahu a podobě vědy a ideologie v komunistickém systému. Když jsem zmiňoval tu debatu, tak mě zajímá debata o vztahu vědy a ideologie, která se vedla od padesátého šestého až vlastně do šedesátého osmého roku. Je to jedna z centrálních debat celého procesu řekněme liberalizace nebo reformního hnutí a jako taková mě při výzkumu ideologie zajímá. Já jsem ji samozřejmě neprovedl, samo o sobě by to vydalo na celý referát. Nemám k tomu žádné vlastní stanovisko, mě zajímá ta samotná debata, kde jakoby - velmi zjednodušeně řečeno - jsou ty dva postoje, kdy ti "liberalizátoři" nebo reformátoři, chcete-li, mají stanovisko, že je potřeba obajovat jejich autonomii a nezávislost a z druhé strany ortodoxní nebo konzervativní je, že v rámci stranickosti myšlení a demokratického centralismu atd. je ideologie naprosto neoddělitelná a ideologie a věda nejsou oddělitelné zároveň od politické praxe.
Pak otázka ideologie a pojetí ideologie u Althussera a Marcuseho. To je přesně to, o čem jsem mluvil, že když zkoumáme ideologii v komunistickém systému, jsme v absurdní a paradoxní situaci, protože nějakým způsobem chceme uchopit téma, které je zároveň ústředním tématem samotné marxistické filozofie. Každý marxista se vždycky musel k tématu ideologie nějakým způsobem postavit a vyjádřit. Tady musíme být obzvlášť opatrní. Například víme, že Marcuse byl také marxista, v rámci západoevropské marxistické tradice je marxismus poměrně radikální a byl to jeden z ústředních kritiků sovětské podoby marxismu. Také proto ho zahrnovali, jak jsem zmiňoval, do té škály západoevropských revizionistů a je to výrazem faktu, že v samotné marxistické tradici má to pojetí ideologie mnohem víc různých podob a vychází z různých Marxových spisů. Sám Marx samozřejmě nikdy neformuloval to užší pojetí v takovém rigidním smyslu jak ho potom interpretovali nějací stalinisti nebo vulgarizátoři samotného Marxe, to znamená ideologie rovná se falešné vědomí rovná se deformace rovná se určitý nástroj politické manipulace. To také bylo důvodem, proč východoevropští marxisti, právě ti revizionisti v 50. letech měli na druhé straně nástroj pro to, aby Marxe jakoby obrozovali. Oni měli šanci právě proto, že byl tak jednoduše zdeformován, měli šanci vzít Marxe jako nástroj kritiky současného stavu. Takže je to velká tradice a přitom ve výkladu je třeba si toho být vědom.
Naprosto souhlasím, že byl jednou z centrálních postav, byl postavou toho křídla, které jsem potom později pojmenoval jako křídlo radikálů, on byl vlastně součástí toho radikálnějšího křídla v rámci komunistické strany.
To souvisí s otázkou profesora Kárníka, kdo ty ideologické kampaně v těch kterých oblastech dělal. Nebyl jsem schopen v tom referátu, abych v té konkrétní analýze toho kterého období, kdy je potřeba přesně sledovat a naprosto souhlasím, kdo to kde dělal a jakou v tom hrál roli. Toho Bareše už máme částečně zpracovaného, kolega Jiří Knapík napsal poměrně zdařilou monografii, ale je to jeden z nich; zajímavé na tom období 1945 až do řekněme počátků konce stalinismu je přesně sledovat tu heterogenitu československého nebo českého stalinismu, kde i v rámci aparátu strany stojí několik různých pojetí, kde se uzavírají ad hoc koalice, některé jsou stabilnější, některé se uzavírají jenom v konkrétních případech, ale to je potřeba sledovat. Já jsem to pro období 1945 konkrétně nedělal a vůbec ten referát je příliš obecný na to, abych do toho vsazoval nějakou analýzu několika let nebo konkrétních jmen, kolik by bylo potřeba, aby to skutečně odráželo nějakým způsobem tu realitu.
Ešte by som mala svoje poznámky k tomu, čo odznelo. Nie je to záverečné slovo, sú to niektoré impulzy. Dotkla by som sa tej problematiky uvoľňovania v 60. rokoch, toho povedzme uvoľnenia jednotlivých vied. Takisto treba zasa brať do úvahy, že v danom momente už boli prečistené archívy, boli prečistené knižnice. Akonáhle sú prečistené primárne pramene, ku ktorým sa dotyčný môže dostať, a je to ďalšia generácia vychovaná už vlastne na týchto informáciách, už netreba do tej miery dbať na to, aby neprichádzala k [...] informáciam, ona ich nemá kde načerpať. Zasa konkrétny fakt: v 70. roku v Moskve na zjazde historikov postgraduálni študenti nevedeli o tom, že existuje pakt Molotov - Ribbentrop. Boli tým veľmi pobúrení a urazení, keď im niekto vôbec hovoril, že niečo také bolo možné. O takýchto študentov pochopiteľne už sa nikto nemusel starať, že by hovorili niečo nesprávne, ak nastúpili do škôl, ak začali písať nejaké štúdie.
Ďaľšia vec, čo sa týka prameňov výskumu. Spomínala som, že trochu inak, a práve viac prakticky som sa venovala šíreniu ideológie cez tie propagandistické mechanizmy. Snažila som sa sledovať určité jednotlivé kampane ako vzorové cez vyhlásenie centrálnych straníckych orgánov, cez tlač, kde z jednej strany je šírenie pre nižšie zložky a zároveň sú tam aj vzorové postoje jednotlivcov, to sú vždy tie publikované listy učiteliek, listy roľníkov, listy robotníkov, čiže to, čo si už má ten konkrétny jednotlivec, nie intelektuál myslieť a tretia vec, policajné správy o názoroch, ktoré nevyhovujú danej línii. Tie názory nemusia byť vždy protištátne a zároveň to nie sú názory ľudí naladených protistranícky alebo protištátne. Len jednoducho nevyhovujú danej línii a preto sa línia upravuje, preto sa pridávajú nové, korektívne vysvetlenia, aby sa až na najnižšiu úroveň dostala informácia taká, ako má byť vnímaná.
A tretia vec, s ekonomickou situáciou - myslím že sa stretneme s problémom pamäti. Totiž ekonomickú situáciu dnes, a myslím, že to je jeden z úsekov komunistickej ideológie dodatočne, vnímajú úplne inak ako vnímali v danom momente, a možno aj nevedome. Oprem sa o postreh Slavenky [?] Brakulič, ktorá v jednej zo svojích veľmi pekných poviedok písala o svojej rodine, ktorá mala plné šuflíky vecí. Keby sa ľubovoľný stranícky funkcionár pozrel do šuflíka, tak by videl, že nikto neverí v budúcnosť. V tých šuflíkoch boli štuple, lebo čo keď nebudú, cukor, lebo čo keď zasa nebude, všetky obaly, lebo čo keď zajtra nebudú... Podobne každý aj v Československu sa zásoboval na horšie, nie na lepšie časy. I keď dnes zasa dodatočne je v mnohom vnímaná táto situácia ako lepšia než dnešná, keď už nikto nemá túto potrebu, hoci nevedomú, zásobovať sa na horšie. Takže tam už zase tie ekonomické faktory treba korigovať psychologicky.
Uzavírá závěrečným slovem diskusi.
Pracovní skupina pro analýzu charakteru
komunistického režimu v Československu 1945-1989
Seminář 30. 10. 2002 v Ústavu
pro soudobé dějiny AV ČR