(»Climax of Capitalism: The U. S. Economy in the Twentieth Century«, New York, 1990)
Z názvu spisu T. Kempa: »Vrchol vývoje kapitalismu: Ekonomika USA ve 20. století« vyplývá, že je v něm řešena otázka historického místa kapitalismu, a to z teoretických pozic západního ekonoma, profesora ekonomie a hospodářské historie na univerzitě v Hullu. Autor je pochopitelně značně vzdálen onomu pojetí historického místa kapitalismu, jak je interpretuje marxismus-leninismus. Zde je třeba mít na mysli dosud trvající spor o názorech V. I. Lenina a K. Kautského, který jak známo po první světové válce předpokládal, že vývoj imperialismu vyústí do fáze superimperialismu, ve které si vedoucí imperialistická velmoc (USA) podřídí ekonomicky, politicky i kulturně celý svět.
Hlavním obsahem knihy je, jak o tom vypovídá její podtitul, pokus o analýzu ekonomického a politického vývoje Spojených států ve 20. století. Tato velmoc určovala (a dosud určuje) vývoj celého kapitalistického světa a v rozhodující míře se podílela i na zániku SSSR a na rozpadu světové socialistické hospodářské a politické soustavy. Pro celou společenskovědní oblast není proto nic důležitějšího, než vědecky pochopit hlavní hybné síly vývoje USA a tím odpovědět na otázku, jak a proč se tato země stala dominantní ekonomickou a politickou mocí 20. století, co je zvláštního v americké cestě kapitalismu, že podnítila takový rychlý vzestup bohatství a vojensko-politické moci. V protikladu k tomu je neméně důležité objasnit příčiny toho, že avšak v důsledku nově nastupující síly Japonska a Evropské unie (Německa) se počínaje 70. lety začaly stále více objevovat slabiny tohoto ekonomického obra, o němž se zejména od počátku 90. let v západní literatuře začalo hovořit jako o »crippleugiant«, tj. jako o obru ochromeném.
Autor v souvislosti s tím nadhazuje otázku, pro Angličany příslovečnou, zda-li již nenastal odchod Spojených států s jejich všemocným dolarem ze světové scény, zda je tedy nepotká stejný osud jako Anglii, která prostřednictvím libry dominovala světu po celé 19. století.
Těžištěm knihy je historické zpracování látky (1. až 6. kapitola). Těchto prvních šest kapitol začíná kapitolou o historických podmínkách vzniku Spojených států a jejich vývoji do první světové války. Zbývajících pět kapitol svého historického výkladu autor rozděluje podle jednotlivých desetiletí ekonomického a politického vývoje: ve druhé kapitole je tedy obsažen výklad vývoje dvacátých let tohoto století, ve třetí krizové desetiletí (1929-1939), ve čtvrté kapitole je vysvětlen ekonomický vliv druhé světové války, v páté je obsažen průběh 50. let a v šesté kapitole je vysvětlen ekonomický vliv druhé světové války, v páté je obsažen průběh 50. let a v šesté kapitole vývoj v letech šedesátých, poznamenaný válkou ve Vietnamu.
Z výkladu obsaženého v těchto šesti historických kapitolách pak autor v sedmé kapitole vyvozuje nejdůležitější závěry o dvaceti pěti letech poválečného vývoje, tj. o strukturálních změnách amerického kapitalismu od roku 1945. Tento předěl ve výkladu není náhodný, poněvadž se stal teoretickým východiskem pro hlubší pochopení krizových sedmdesátých let, pro Spojené státy osudových, kterými se autor blíže zabývá v osmé kapitole, a poté i let osmdesátých, jejichž analytický popis obsahuje kapitola devátá.
Nixon, Ford, Carter v letech sedmdesátých a po nich v osmdesátých letech Reagan a Bush si kladou za hlavní cíl dostat USA z obtíží, z jejich celosvětového krizového postavení. To plyne především z jejich stupňujícího se konfrontačního vztahu k Japonsku, k Evropské unii (ekonomicky vedené Německem) a k novým průmyslovým zemím v Asii. Tyto snahy nebyly dosud nijak zvlášť úspěšné. Proto je i zcela logický závěr knihy, epilog, který autor příznačně nazval: Do 21. století: konec americké hegemonie?
Z Kempovy analýzy lze vyvodit následující okruhy rozporů a problémů, jejichž vysvětlení představuje významný vědecký přínos:
(1) Dramatická cesta USA od jedné z nejúspěšnějších kolonií 17. století k supervelmoci 20. století byla založena již při jejich vzniku: postupné obsazování rozsáhlé, na přírodní zdroje nesmírně bohaté země, ve které přistěhovalci a jejich potomci za současného nemilosrdného vyvražďování původního obyvatelstva nastolili čistší kapitalistickou společnost, než kdysi zanechali v Evropě, tj. zbavenou jakýchkoliv brzdících prvků feudálních výrobně-vlastnických vztahů. (str. 1)
(2) Z předchozích výrobních podmínek vyplývající vysoký stupeň produktivity práce vedl v USA všeobecně, zvláště pak v průběhu 20. století, k růstu osobní spotřeby a spolu s tím k vysoké materiální životní úrovni, v Evropě a v ostatním světě nebývalé. V rámci tohoto procesu však vedl ekonomický vývoj k ostrým sociálně-ekonomickým rozporům. Autor dochází v analýze sociální struktury USA v podstatě k týmž závěrům, jako J. K. Galbraith ve své knize »Kultura spokojenosti« (The Culture of Contentment), vydané v roce 1992 v Londýně (viz o tom blíže moje recenze v časopise DIALOG, roč. 2, č. 3, květen 1994 str. 91-96). Téměř absolutní nadvláda bohatých elit vyplývá z toho, že ovládají zákonodárství a sdělovací prostředky (tisk, rozhlas, televize). Dále proto, že třída námezdních dělníků je politicky roztříštěna, že mezi nimi jako imigranty jen pomalu vzrůstalo třídní vědomí a solidarita, což bylo důsledkem jejich různého etnického původu, různých kultur, náboženství atd. Toto je příčinou toho, proč »nejpokročilejší země průmyslového kapitalismu trvale operovala se středověkým viktoriánským kodexem sociálních hodnot, který obviňoval chudé za jejich vlastní neúspěchy a popíral jakoukoliv odpovědnost části veřejných institucí zabývat se sociálními problémy« (s. 31).
Americká vládnoucí elita pokládá po celé 20. století (zvláště pak od roku 1917) za prvořadý úkol, aby prostřednictvím sdělovacích prostředků veřejnost přesvědčila, že »socialismus pro USA je formou něčeho cizího a zlo (s. 34).
(3) Obrovské vnitřní zdroje ekonomické dynamiky USA, které se rozvíjely zvláště v průběhu druhé poloviny 19. století (především v souvislosti s urychlením rozvoje Severu po vítězné občanské válce v letech 1861-65), vedly koncem století k první vojenské expanzi mimo hranice země. »Počínaje devadesátými léty se začaly Spojené státy rozhlížet kolem a brzy shledaly, že imperialistické rozdělení světa je dokončeno, že mají rozdílné zájmy než ostatní mocnosti a potřebují mnohem mohutněji vyzbrojenou vojenskou moc, zvláště námořní flotilu, aby je zadržela« (19). První světová válka ukázala, že Spojené státy nemohou stát stranou událostem v ostatních částech světa, které by ohrozily uvedené základní ekonomické zájmy. Od roku 1914 prosazují USA naprosto nekompromisně politiku s cílem, že »žádné potenciální nepřátelské síle nesmí být povolena dominantní pozice ve světě a tím i vyloučena velká území americkému obchodu a vlivu« (tamtéž). Od uvedeného historického bodu zvratu si USA přisuzují právo podílet se na formování světového dění a hrát v průběhu celého 20. století úlohu hegemona, a to »nejdříve ekonomického a poté politického a strategického« (tamtéž).
(4) Růst globalizace ekonomických vztahů v podobě nadvlády amerického finančního kapitálu (za současného ústupu vedoucích imperiálních sil Velké Británie) vedl z iniciativy USA v průběhu druhé světové války k založení mezinárodních institucí, z nichž byly nejdůležitější Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (SB). Institucionální ovládnutí kapitalistického světa ze strany USA bylo podloženo dynamickým vývojem americké ekonomiky (zvláště v průběhu 60. let) a také tím, že v uvedených institucích v důsledku převažujícího finančního podílu rozhodovaly. Ke kvalitativní změně v ekonomickém postavení USA dochází v průběhu 70. let, za vlády Nixona. Nástup Německa (vedoucí mocnosti EU), Japonska a tzv. »asijských tygrů« (Jižní Korea, Singapur, Hongkong) za současného zeslabení USA v důsledku vietnamské války a energetické krize, vytvořil podmínky k tomu, že se Spojené státy ze světového věřitele mění v dlužníka. Tato skutečnost se promítla do dvojí devalvace dolaru (1971, 1973), vedla k ústupu USA z pozic vedoucí světové mocnosti, ke stagnaci jejich ekonomického vývoje a posléze k podlomení vlastní výrobní základny, k zániku celých - i tradičních - výrobních odvětví (ocel, výroba výrobních nástrojů, řada odvětví zpracovatelského průmyslu), k »dezindustrializaci«.
(5) Rozhodujícím východiskem amerického finančního kapitálu z vnitřní ekonomické krize, iniciovaným jejím jádrem, tj. vojenskoprůmyslovým komplexem, byl přechod ke zbrojním programům, v historii lidstva nebývalým, jež vyústily v Reaganovy »hvězdné války«.
Z ekonomického hlediska však ústup USA z vedoucích pozic pokračoval, a to v důsledku nebývalého růstu jejich zadlužení. Tato rostoucí labilita však byla částečně vykompenzována rostoucí expanzí amerických nadnárodních společností (podílejících se na celkovém funkčním kapitálu všech nadnárodních společností dvěma třetinami) a ovládnutím světových kapitálových trhů umělým »upevňováním« dolaru, tj. jeho cílovým nadhodnocením. Toto stadium trvá doposud, poněvadž vyhovuje oběma stranám, tj. jak USA, tak i Japonsku a Evropské unii (Německu). Závisí na tom export obou mocností do Spojených států, se kterým obě vedoucí síly Evropy a Asie stojí a padají. Výrobní základna Spojených států samotných (kromě leteckého a automobilového průmyslu, mikroelektroniky, sdělovací techniky a některých rozhodujících produktů v zemědělství) rostoucí aktivitou amerických nadnárodních společností, které přesunují výrobu do oblastí se zdroji levných surovin a pracovních sil, postupně upadá. Toto násobí a tím i urychluje vědeckotechnický pokrok, který je spojen s rostoucí globalizací a prohlubující se specializací (dělbou práce) v oblasti zdrojů surovin ve všech světadílech (zvláště pokud jde o mikroelektroniku). Jakékoli ekonomické a politické ohrožení těchto vnějších zdrojů je proto zcela objektivně ohrožením plynulosti výroby a spotřeby v rámci USA. Se strany vedoucích ekonomických a politických elit (prezident, kongres, vláda), dosazených nejbohatšími finančně-obchodními kruhy (volebními sponzory) je proto toto ohrožení formulováno jako ohrožení jejich »bezpečnosti a zájmů«. Z Kempova výkladu vyplývá, že se USA přeměnily v nejagresivnější imperialistickou velmoc zcela zákonitě, že se jejich agresivita započatá se zvýšenou intenzitou zvláště za Reaganovy a Bushovy vlády (Grenada, Panama, Libye, Haiti, záliv) bude stupňovat. Autor dále zdůrazňuje, že podpora utlačovatelských režimů na celém světě bude pokračovat, že budou odstraněny takové, které si USA neoblíbily; kdy rozhodujícím kritériem je to, jak dalece jsou vstřícné americkým investicím.
(6) V závěru spisu se Kemp pokouší o prognózu dalšího vývoje USA v 21. století.
I v relativně úspěšných letech hospodářského vývoje jsou kapitalismu vnitřně vlastní prvky hospodářského úpadku, které nelze odstranit, ale pouze přechodně utlumit. Autor se soustřeďuje na tato slabá místa amerického ekonomického a politického systému, která byla v předchozím výkladu podrobena hlubší analýze a pokouší se o prognózu dalšího vývoje. Vychází ze závěru, že pozice USA jako hegemona byla »z mnoha hledisek ztracena a některá jiná byla ohrožena« (227). Avšak současně říká, že »by bylo v každém směru nemoudré podceňovat sílu a potenciál amerického kapitalismu v závěrečných letech 20. století...« (230).
Zejména na počátku 21. století bude nejsložitější věcí vyrovnat se s důsledky Reaganovy éry: rozpočtový deficit, deficit platební bilance, sociální problémy, úpadek v rámci měst, v úrovni vzdělání, v kriminalitě, v drogách a zejména se zpustošenou infrastrukturou (mosty, dálnice, kanalizace, vodovody, veřejná doprava atd.). Krizovou situaci v uvedených oblastech prohloubila Bushova administrativa (byl zvolen proto, že slíbil snížit daně, čímž se snížily zdroje). Bezmezný Reaganův liberalismus (po vzoru Margaret Thatcherové) a uplatňování jeho hesla »ruce pryč od trhu« vyústil v praxi do zničující ekonomické situace.
Počátek příštího století bude i nadále charakteristický tím, že USA budou muset překonávat labilitu v oblasti finančně úvěrových vztahů (zvláště v oblasti volných kapitálových trhů), které ovlivňují světovou ekonomiku. Poslední krach na Wall Streetu v říjnu 1987 byl překonán tehdy jedině možnou záchranou, tj. půjčkami ze strany vlády, velkého byznysu i jednotlivců za neobyčejně vysoké úroky. To také způsobilo příliv kapitálu z celého světa a zabránilo recesi. Výsledkem byla rostoucí inflace, mimořádný růst neproduktivní sféry (služeb), dovozu a tím i schodku platební bilance. V souvislosti s tím došlo k úpadku domácích investic, k růstu vlivu zahraničních konkurentů a k dalšímu poklesu konkurenceschopnosti USA.
Zahraniční kapitál viděl svoji příležitosti v přímých investicích a reinvesticích dolarových zisků do kapitálových trhů. USA v tomto směru začaly hrát pasivní úlohu a dávaly a dosud dávají příležitost k aktivitě cizího kapitálu, podílejícím se na financování enormního rozpočtového deficitu. Při tom je napodiv, že se to všem posledním administrativám dařilo a daří (Reagan, Bush, Clinton), poněvadž americký kapitalismus je přes ztrátu pozic v rozhodující ekonomické, tedy výrobní oblasti podle autora silný jediným: politickou stabilitou a slabými odbory.
Zastavení růstu zahraničního zadlužení se pokládá za prvořadý úkol z toho důvodu, aby se odstranilo riziko ztráty ekonomické suverenity a tím i ekonomických pozic USA. S tím je ovšem spojena obtíž, jež spočívá v rozhodující úloze dolaru při toku kapitálu do USA a z USA. Zajistit jeho stabilitu je proto zcela prvořadý úkol, který ovšem není a nebude možné zajistit jinak, než politicko-mocenským nátlakem. Proto také k zabezpečení jeho světové pozice bude i nadále sloužit zabezpečení vojenských posádek na amerických základnách po celém světě (je na nich zhruba 500 000 obsluhujícího personálu) a podpora cizích vlád a jejich branných sil (včetně dodávek zbraní).
V důsledku vývoje ekonomické situace v USA dolar pravidelně kolísal, v letech 1987/88 nastal prudký pokles a poté došlo k návratu zpět na úroveň, kdy platí všeobecný názor, že je nadhodnocen. To je však současně objektivní základ stálého nebezpečí, že úloha dolaru bude - v důsledku nejistoty z tohoto nadhodnocení plynoucí - podlomena. Tímto okamžikem dojde ke ztrátě vedoucích pozic USA, poněvadž za těchto podmínek nelze aspirovat na světové vedení. Jejich pozice je stále vratší. Podíl cizího kapitálu ve vládních úpisech a v soukromém sektoru roste a může působit destabilizujícím způsobem ve dvojím směru:
Růst nabídky amerických cenných papírů, zvláště krátkodobě termínovaných, které představují tzv. »horké peníze« (hot money) by nutně vedl k podobnému krachu na burze jako v letech 1987-89. Tehdy byl pokles díky zásahu ústředních bank v podobě úvěrů a nabídky peněz překonán. Situace se ovšem od současné lišila: rostoucí angažovanost Japonska, EU (Německa) a ostatních soupeřů (v Evropě a Asii) znamená rostoucí zranitelnost USA vůči externím šokům. Tak tomu dosud v jejich dějinách nebylo.
Autor své úvahy končí interpretací názoru optimistů, kteří se domnívají, že sestup hegemonie USA je přechodný, že v současném střetnutí velmocí zvítězí, že tudíž i 21. století bude stoletím »americkým«. Pesimisté jsou naopak toho názoru, že bude nejvýš obtížné, aby se USA přizpůsobily světovým ekonomickým a politickým trendům, které jsou a stále více budou, mimo kontrolu Washingtonu.
Uvedená problematika bezprostředně souvisí s přehodnocením marxisticko-leninské teorie o všeobecné krizi kapitalistické světové hospodářské a politické soustavy, která v praxi vyústila v opak. Došlo naopak, jak známo, ke všeobecné krizi socialistické světové hospodářské a politické soustavy a místo všeobecného přechodu k socialismu dochází ke všeobecnému přechodu od socialismu ke kapitalismu.
Hlubší odpověď na tyto otázky lze vyvodit z marxisticko-leninské analýzy reálného vývoje kapitalismu a socialismu v průběhu 20. století (počínaje rokem 1917 a osudovými osmdesátými lety konče).
SPOLEČNOST, EKONOMIKA, POLITIKA - 1997