Našel si cestu na mapě. Doufal, že ve svém věčném stresu ušetří čas, když zvolí nejkratší trasu. Do Říma ale Miloslav Ransdorf společně s další kandidátkou do Evropského parlamentu Jaroslavou Cardovou dojeli bledí a vyčerpaní. To, co v autoatlase vypadalo jako široká pohodlná silnice, nakonec připomínalo spíš okresku se záludnými dírami. V noci je v horách ještě ke všemu zastihla vichřice. V té chvíli nám naše dobrodružství v podobě dopravní zácpy na dálnici u Florencie připadalo podružné. Hlavně že celá sedmnáctičlenná delegace KSČM vyslaná na ustavující sjezd Strany evropské levice (EL) dojela v pořádku. Jako by ale dramatická jízda předznamenala to, co jsme pak zažili v kongresovém sále o druhém květnovém víkendu. Projekt vzbuzující takové naděje při přípravných jednáních, bude ještě potřebovat vyspravit pár děr, které vznikly přílišným spěchem při pokládání základní vrstvy živice pro novou cestu.
V hotelu Domus Pacis, kde se podle italského deníku La Stampa jindy odehrávají semináře Katolické akce, se sešli delegáti a pozorovatelé z desítek stran Evropy a světa, například z Japonska, Brazílie, Venezuely, Izraele, Palestiny či Velké Británie. Chyběli ale zástupci ze zemí bývalého SSSR s výjimkou jedné estonské strany. Pořádající strana Rifondazione (Strana komunistické obrody) pozvala KSRF tak pozdě, že si nebylo možné obstarat víza. To vzbuzovalo již na počátku určité rozpaky, zda je míněno vážně to, co do Stanov EL prosazovala například KSČM, aby Evropská levice byla otevřená všem radikálně levicovým stranám starého kontinentu. Aby budování akční jednoty mělo význam pro růst autority levicových stran, stěží ji lze založit při neúčasti stran z několika významných evropských zemí.
Hned po vstupu do jednacího sálu jsem však měla pocit, že víc než dotažení poněkud zbrklé přípravy (ani na sjezdu jsme nedostali písemný návrh hospodářského řádu, čili důležitého bodu ekonomického zabezpečení činnosti strany), záleží na kameramanech a fotografech tísnících se u pódia. Člen delegace Vladimír Klofáč, který před lety pracoval na české ambasádě v Římě a dosud sleduje politický vývoj v této zemi, mě upozornil, že se nemohu divit nadšení Fausta Bertinottiho, národního tajemníka Rifondazione, z takového zájmu médií. Na rozdíl od představitelů KSČM, která se nyní již řadu týdnů podle výzkumů veřejného mínění pohybuje na druhém místě volebních preferencí ve své zemi, italská Strana komunistické obrody se na špičce preferencí neobjevuje. Ve státě, kde snad na každém rohu visí plakát s usměvavým mediálním magnátem a premiérem Berlusconim, založení strany s evropským rozsahem mohlo konečně připoutat pozornost i na předpokládaného a později skutečně zvoleného předsedu EL Bertinottiho. A to v národním měřítku zastínilo cokoli.
13. červen bude referendem jak pro jednotlivé kandidující strany, tak i pro EL, končí svůj článek v italském tisku Goffredo De Marchis. Nemyslím, že myšlenka společného postupu radikální levice závisí pouze na výsledcích voleb do EP, nicméně tento názor italských komentátorů leccos naznačuje o důvodech uspěchaného sjezdu. Nino Bertoloni Meli v nedělním vydání deníku Il Messaggero z 9. května (v Itálii jsou nedělníky velmi oblíbené) komentuje založení EL v Římě ještě více vnitropoliticky: Bezprostředním cílem je seskupit alternativní evropskou levici schopnou mít váhu i ve Štrasburku. Dlouhodobějším cílem je dosáhnout téhož v Itálii a vytvořit protiváhu kandidátce Prodiho. Seskupit v Evropě, aby bylo možné seskupit v Itálii. Výzvou je dokázat dát dohromady vše, co je na levici mimo reformistickou kandidátku. Navrhnout se jako Sjednotitel. Tam, kde to nedokázal Sergio Cofferati, by se nyní chtěl zachytit Fausto Rudý. Z podvelitele na generála.
A tak možná pojetí sjezdu tak trochu jako předvolebního mítinku zabránilo organizátorům dodržet základní demokratická pravidla, jakým bylo hlasování o pozměňovacím návrhu KSČM. Bertinotti prosadil v samotné Rifondazione založení EL jen těsným poměrem. Prý musel slíbit tvrdé odsouzení stalinismu. Čeští komunisté, kteří navrhli jinou, podle nich širší formulaci do preambule Stanov EL odsuzující nedemokratické praktiky a zločiny ve jménu socialismu , zřejmě tento scénář narušili. Musím přiznat, že jsem zpočátku nechápala, o co se v sobotu večer handrkují předsedající sjezdu z PDS a Rifondazione s vedoucím naší delegace Miloslavem Ransdorfem. Vůbec mě totiž zpočátku nenapadlo, že by předsedající mohli skutečně odmítnout dát hlasovat. Považuji hlasování o protinávrhu za naprostou samozřejmost. Nejen já. V šoku byla celá delegace KSČM. Cožpak jde evropskou levicovou stranu založit na nedemokratickém, přímo silovém postupu? V té situaci tolerance vůči chaotické organizaci a nepřipravenosti některých zásadních materiálů skončila. O založení strany jsme již nehlasovali a Stanovy v původním znění neodsouhlasili. Zůstali jsme ale do konce sjezdu, aktivně jednali v pracovních skupinách a zúčastnili se plenárního zasedání sjezdu bez hlasování.
První noviny La Stampa, které v neděli ráno Vladimír Klofáč koupil, hlásaly: Bertinotti zakládá nekomunistickou internacionálu . Do Prahy jsme pak odjížděli s plnou náručí deníků včetně pondělních vydání. Pohled italských žurnalistů a jejich postřehy mohou přece o mnohém vypovídat.
Již zmíněný Goffredo De Marchis v deníku La Repubblica píše o EL: Není a nehodlá být určitým druhem koordinace evropských komunistických stran. I kdyby to chtěli, nemohlo by tomu tak být, protože nová Evropská levice je složena především ze sil, které komunistické nejsou, nebo mají odlišné tradice. Nino Bertoloni Meli v Il Messaggero poznamenal: Seskupení založené na přísném rozchodu se stalinismem, diplomatický způsob jak neříci (ještě) s komunismem.
Největší ovace na sjezdu od stovek přítomných členů Rifondazione, kteří se ho vedle delegátů a pozorovatelů zúčastnili, sklidil 89letý Pietro Ingrao, legendární představitel dnes již neexistující Italské komunistické strany (rozdělila se), který se stal velkým trumfem Bertinottiho. Kdekdo citoval Ingraova slova o stalinismu, například nedělní Corriere della Sera: Stalinismus byl tak velkou chybou, že je dobře zdůraznit jeho odmítnutí. Já sám přiznal chybu až po nějaké době, ale věci nebyly tak jednoduché. Postava Stalina nemá jen jednu tvář. S pohnutím jsem prožíval jeho smrt, protože Stalin byl vítěz nad nacismem, muž, který dobyl Berlín. Nebyl jsem schopen se s ním rozejít včas a nyní věk mi vrací tíhu největší chyby mého života. Ale byla to velmi rozšířená chyba, například Togliatti byl velkým obdivovatelem Stalina a Chruščov mu to tvrdě vyčítal. Ovšem Aldo Cazzulo z tohoto listu si všímá i toho, že Ingrao ovšem zároveň poznamenal: Komunismus je pro mě naděje, je to budoucnost, protože já jsem komunista. Doufám, že i Bertinotti. A autor k tomu poněkud jízlivě dodává: Giordano dělá souhlasné gesto a odchází zjistit, zda je to pravda.
K situaci v samotné Rifondazione a postavení Bertinottiho ve vlastní straně v Il Messaggero napsali: Ale pokud Fausto Rudý nedosáhne dobrých výsledků v evropských volbách, zkušený vnitřní disent, odhadovaný na 45% (Ferrando a skupina kolem časopisu Ernesto), se už připravuje na účtování. Právě tato skupina se podle La Stampy dívala na vystupování Bertinottiho dost kriticky: Nechybějí hlasy radikálního disentu. Gigi Malabarba, trockista, vedoucí skupiny Rifondazione v italském senátu, je kritický. Evropská levice bude podřízena sociáldemokratům. Skupina Ernesto hovoří o znechucující diskusi o stalinismu. Marco Ferrando, další trockistický exponent, ironizuje: Bertinotti si obléká šaty antistalinismu, aby získal dvě ministerstva v nové vládě Prodiho. Corriere della Sera charakterizuje Marca Ferranda jako revolučního marxistu, který proti Bertinottiho odchylce napsal knihu L'altra Rifondazione (Jiná obroda), a cituje jeho jiný výrok: Vznik Evropské levice zvýší vyjednávací sílu Bertinottiho vůči Olivovníku. Chce jít do vlády, a pro stranu to bude traumatizující.
Jak jsem se již zmínila, italské komunistické hnutí je rozdrobeno, a tak deník La Repubblica upozornil: K iniciativě se nepřipojily další strany italské radikální levice. A tajemník Strany italských komunistů Oliviero Diliberto upozorňuje: Bertinotti pokřtil zrozený evropský politický subjekt, který místo aby sjednocoval, rozděluje komunistickou a antagonistickou levici.
Italský tisk se věnoval především Rifondazione a jejím vnitropolitickým ambicím posilovaným založením Strany evropské levice. Zmínky o KSČM byly pouze okrajové a nikde nebyla zmíněna skutečná příčina, proč se nestala ustavujícím členem. Goffredo De Marchis, který snad jako jediný věnoval širší prostor charakteristice ostatních stran, si alespoň povšimnul: Miloslav Ransdorf odsoudil příliš byrokratické stanovy se slabým obsahem. Domníval se ale, že KSČM je v EL s mnoha kritickými výhradami. V souladu s ostatním tiskem prohlašoval, že ve skutečnosti značka KSČM, která má mnoho problémů v zemi sametové revoluce, odporuje jednoznačné kritice stalinismu. O volebním výsledku KSČM z roku 2002 nic netušil. I když druhá strana z ČR, Strana demokratického socialismu, nedbala na nedemokratický postup a stala se ustavujícím členem, zmínku o ní jsme v italském tisku nenašli. Zřejmě její skutečné postavení na české politické scéně novinářům neuniklo.
Když De Marchis psal o tavicím kotli 16 stran, které původně přijely EL založit (nakonec se ustavujícími stranami bezprostředně stalo 13), představil ho jako snahu zabrat co nejširší prostor mezi levicovým reformismem a pravicovým neoliberalismem. A pokračoval: Mezi pozvanými jsou i subjekty, které existují dokonce jen na papíře a musí se jako strany teprve poměřit s volebními urnami. Ale tým tvořily i slavné historie, jako silné jádro, tvořené Španěly vedenými Gasparem Llsmazaresem, Italy, Němci se svým vůdcem Lotharem Biskym, Francouzi a řeckým Synaspismosem v čele s Nikosem Constantopulosem, čtvrtou nejsilnější řeckou formací. To jsou strany, které ve svých zemích dosahují od 5 do 8 %. Francouzská komunistická strana se jen těžko sbírá po fiasku v prezidentských volbách a z vlastního štěpení. V posledních regionálních volbách překonala 7% hranici. Pak je zde skupina stran, které se pohybují od 1 do 2 % jako švýcarská PT, estonská ESDTP, rumunská socialistická aliance a rakouská KS, která je v některých regionech velmi silná, ale celkově slabá. Italský tisk si všímal i toho, že Francouzská KS nejmenovala své zástupce do řídících orgánů EL, protože musí čekat na výsledky vnitrostranického referenda. Až to rozhodne, zda FKS opravdu bude členem Strany evropské levice. Jedním z momentů, který Francouzi kritizovali a považovali (a nejen oni, výhradu v tomto bodě měla i KSČM) za opak sjednocování čili spíše cestu k drobení, bylo Rifondazione prosazované individuální členství v EL. Fabio Martini v La Stampě opět ukázal na spíše vnitroitalské důvody: S volebními konkurenty, kteří se v Itálii opírají o tradice, Bertinotti navrhuje silnou inovaci a už spustil povzbuzující sběr: individuálně do EL vstoupil režisér Mario Monicelli, architekt Massimiliano Fuksas... Francouzští komunisté rovněž trvali na co největší suverenitě národních stran.
A jak hovořil o cílech EL sám Bertinotti (zveřejněno v La Repubblice): Levice bez přívlastků, aby bylo možné se vrátit ke svému původu, kdy levice byla velmi jednoduché slovo a mohla být chápána všemi. Na starém kontinentu to bude síla alternativní, radikální, která kandiduje na změnu neoliberalistické vize. La Stampa uvádí tři základní východiska EL: zásadní pacifismus, antiliberalismus a účast zdola. Jistě jde o řadu věcí, na nichž se strany, které zatím do EL nevstoupily, mohou po odstranění prvotních nedostatků shodnout.
Po skončení sjezdu nás čekalo druhých jedenáct dlouhých hodin cesty zpátky do Prahy. Když auto, v němž jsem také jela, řídil místopředseda ÚV KSČM Václav Exner, předčítal nám Vladimír Klofáč z italského tisku. A právě tehdy mě napadlo, že možná víc než mé vlastní komentáře naznačí čtenářům výňatky z těchto článků to, co se v Římě dělo.
Haló noviny, 28. května 2004