V současné době se i v naší obvodní organizaci zamýšlíme nad řadou otázek souvisejících se vstupem ČR do EU. Nejde teď už jen o obavy nebo otázky spojené s bezprostředním vstupem ČR do EU, ale o úvahy o možném dlouhodobější vývoji, které vyplývají i ze současných jednání o evropské ústavě. Nejde také jen o názory členů KSČM, ale o podněty širšího spektra našich sympatizantů. I když mezi tímto širším spektrem byly různé názory na vstup do EU, jisté obavy se objevují u všech, jsou dány i vědomím toho, že ČR není velká země a její váha v EU je například ve srovnání s Německem výrazně menší. Do jaké míry bude naše strana schopna za změněných podmínek hájit sociální i jiná práva našich občanů? V rámci ČR už získala solidní postavení, dokonce jsme dnes hodnoceni jako jedna z nejsilnějších komunistických stran v Evropě. Pokud budeme i nadále plně respektovat zájmy našich voličů a nebudeme ani při řešení krátkodobých úkolů neztrácet ze zřetele dlouhodobou vizi strany o sociálně spravedlivé společnosti, do budoucna by se pozice KSČM na „domácím hřišti“ mohla rozšiřovat. Mohly by tak se zlepšovat i podmínky pro obhajobu zájmů lidí práce. Ale bude to tak i v rámci EU? Podaří se evropské levici upevnit své postavení v širším kontextu? Nedoplatí česká levice i většina občanů ČR na současný vývoj? Téma EU se proto na různých úrovních dialogu nesporně drží na jednom z prvních míst. Dovolte mi, abych teď poněkud abstrahoval od rozdílů mezi přístupy k EU. Některé tendence se totiž projevují jak mezi těmi, kdo v zásadě vstup do EU podporují, tak i mezi těmi, kteří se s ním příliš neztotožňují nebo na věc nemají žádný vyhraněný názor.
K těmto společným tendencím především patří naprostý nedostatek věcných znalostí o dané problematice. Nejen mnozí nestraníci mladého a středního věku, ale bohužel i mnozí členové KSČM vyšších věkových kategorií se orientují podle různých vnějších současných či minulých autorit, politiků, mediálních komentátorů a moderátorů, dost často přebírají instinktivně a pasivně názory, předsudky a obavy svého okolí, mnohdy plně odůvodněné, ale někdy i naprosto iracionální. Reagují na různá tzv. klíčová slova – jako jsou např. národní zájmy, národní suverenita apod., aniž by se zamýšleli nad tím, kdo a proč je používá. Nezamýšlejí se vždy nad tím, zda např. cíle ODS nebo nacionalisticky orientované krajní pravice se neliší od cílů levicových, nad tím, zda pro někoho není heslo národních zájmů jen zastíracím manévrem, který má zakrýt například prioritní orientaci na USA nebo odpor přece jen poněkud sociálněji zaměřené Evropě. Nejsou vždy informováni o skutečné věcné podstatě diskuse o tzv. evropské ústavě, o Evropském parlamentu apod., protože mnoho z nich ani nečte žádné noviny a kusé zprávy mají jen z náhodného sledování televize.
Pro nás v této souvislosti začíná vznikat problém, který KSČM dobře zná od doby prosazení Senátu do Ústavy ČR přes nesouhlasné stanovisko KSČM. Od prvních voleb do Senátu jsme svědky velice nežádoucího jevu – mnoho členů i voličů KSČM nedokáže pochopit, že i když jsme považovali a stále považujeme Senát za zbytečný článek ústavního systému, je důležité, abychom se při prosazování zájmů pracujících mohli opřít o co nejsilnější pozice také v Senátu a nepřenechávali ho pravici. Vždyť například rozhodování o ústavních změnách se bez Senátu neobejde. Stále znovu a znovu se opakuje tatáž situace - KSČM by mohla mít v Senátu daleko silnější postavení, kdyby všichni její voliči z voleb do sněmovny šli k senátním volbám a volili kandidáty KSČM. Mluvím o tom proto, že i v otázce vstupu do EU bylo už ve vnitrostranické diskusi řečeno a v Haló novinách a Naší pravdě napsáno mnoho negativního o EU a jejích institucích, takže hrozí nebezpečí opakování „senátního efektu“ a velké neúčasti našich voličů, zejména členů, při volbách do Evropského parlamentu. Kritika byla na místě, ale dnes bychom se měli soustředit spíše na to, o jaké podmínky v Evropě budeme usilovat, co chceme podpořit, co změnit.
Na druhou stranu i ti nejméně informovaní a nejvíce kritičtí vůči EU pozitivně reagují na tezi o nutnosti spolupráce evropské levice. O to větší zájem, který bohužel není zatím dostatečně uspokojen, přitahuje otázka programových cílů této levice, jistého programového minima, na kterém by se levice byla s to shodnout a kde by např. KSČM mohla získat podporu levice z velkých či jinak významných zemí Evropy, zvláště když zatím jako by triumfovaly pohledy a přístupy americké provenience. Oficiální propaganda zatím nalézá mnoho dobře naslouchajících uší, když hovoří o nejasnosti postojů různých levicových stran, nevyjímaje strany komunistické, o jejich podléhání pravicovým programovým receptům, rozhádanosti či programové impotenci. Přitom z Evropy slyšíme slova o stejných problémech, jaké má neprivilegovaný občan u nás – o reformách veřejných financí a v souvislosti s tím omezování financí pro veřejné služby a sociální pomoc, o důchodových reformách, vysoké či narůstající nezaměstnanosti, nedostatečně ochraně práv zaměstnanců, odbourávání sociálních vymožeností, zdravotnictví, školství a bydlení, o rostoucí kriminalitě a o ochraně životního prostředí, samozřejmě i o otázkách boje proti válce apod.
Samozřejmě akcenty jednotlivých problémů mohou být různé podle konkrétních podmínek - např. pro naše soudruhy z PDS má na rozdíl od nás menší prioritu otázka nabídky dostupného bydlení pro mladé rodiny, ale to, co jsem právě vyjmenoval, je asi společné pro všechny země EU. A v řadě zemí EU se setkáváme s impozantními akcemi (stávkami či demonstracemi), akcemi odporu pracujících proti antisociální ofenzivě pravice či pravicí „umravněných“ sociálně demokratických stran. Se zvláště impozantními akcemi jsme měli možnost se setkat v době, kdy začínala válka proti Iráku a v řadě zemí EU tyto akce pokračují dál.
Možná, že jsem příliš ovlivněn situací u nás, když řeknu, že však přece jen otázky agrese proti některým zemím a rozpoutávání válek jsou u velmi početných skupin obyvatelstva poněkud v pozadí, zejména tam, kde účast jednotlivých zemí v těchto akcích je relativně omezená a kde příslušná země nebyla v bezprostředním kontaktu s důsledky války, např. v podobě teroristických útoků proti civilním cílům v daných zemích. Důsledky oficiální a mediální masáže vědomí lidí se bohužel promítají v tom, že lidé, alespoň u nás, zatím nejvíce reagují na ty problémové symptomy krize kapitalismu, které se jich dotýkají bezprostředně, jako je třeba nedostupnost bytů pro mladé rodiny a neschopnost starších lidí udržet si určitou kvalitu bydlení, zdražování cen zboží a služeb, včetně bytových, poplatky za zdravotnické služby a léky. Velice naléhavé jsou ekologické problémy, v podmínkách ČR však Strana zelených stále politicky směřuje spíše doprava. Radikální „rudozelená“ verze ekologického programu by byla mimořádně potřebná a právě v takovýchto otázkách by si měla evropská levice navzájem pomáhat.
Se vstupem do EU se u nás objeví i nový problém, jehož prvky se projevují už dnes. Jde o zatím spíše potenciální projevy xenofobie vůči jiným národnostem, kteří migrují do ČR za vyšším sociálním standardem. V našich podmínkách jde zatím zejména o Ukrajince, Poláky, slovenské Romy. Tyto skupiny se s volným pohybem pracovních sil budou rozšiřovat a v okamžiku, kdy začnou být vnímány jako závažná konkurence na trhu práce, může dojít k eskalaci napětí. Zkušenosti západoevropské levice s řešením těchto problémy budou i pro nás velmi důležité. Je jasné, že i zde půjde především o problém sociální.
Zkrátka evropská levice si musí udělat vlastní hodnotový žebříček a oslovit právě tyto sociálně a ekologicky, ale i protiválečně vnímavé skupiny evropských občanů. Musí je oslovit vlastní alternativou ke koncepci, se kterou přicházejí vlády, ať už čistě pravicové či sociálně demokratické, které se ovšem většinou snaží těm pravicovým vyrovnat co do intenzity a rozsahu „reformních kroků“.
Je jasné, že evropská levice zde nemá jednoduchou situaci a nemůže se jen prostě distancovat od receptů oficiálních reforem. Např. situace, ve které se dnes ocitají sociálně demokratické vlády v podmínkách krize současného, tj. kapitalistického národního státu, který objektivně není s to získávat daně od velkého kapitálu a nemá proto peníze na nic a dostává se do stále většího deficitu, to je situace, před kterou by stála i kterákoli komunistická strana, včetně KSČM, kdyby měla možnost vytvořit vládu. Je to situace vyvěrající z podstaty současného globálního kapitalismu. Občané tuto skutečnost dobře vnímají, neuvažují většinou o překročení logiky systému a systémové změně a leckdy na ně zabírají zdánlivě jednoduché otázky moderátorů a komentátorů typu: „Kde chcete na to či ono vzít peníze?“ I na tuto otázku musíme hledat odpověď, přestože řada našich členů i radikálních levicově orientovaných mladých lidí u nás i v Evropě či ve třetím světě demonstrativně odpovídá, že „nebudeme vylepšovat kapitalismus a počkáme si až na socialistickou revoluci“.
Jistě, s prohlubováním krize kapitalismu poroste naléhavost otázky strategické, systémové změny, kterou lze však vidět i v rozvoji demokracie a samosprávy, především samosprávného vlastnictví a účasti zaměstnanců na zisku a řízení. I o těchto otázkách podle mého názoru evropská levice zatím málo hovoří a málo pracuje se zkušenostmi, které získaly evropské země.
Teď však není možné přepřahat vůz před koně a je nutné se ve vědomí lidí zachycovat i konkrétními recepty, sestupujícími až na regionální a komunální úroveň. Je nutné využívat i omezených možností „vylepšování kapitalismu“, resp. jeho dílčích reforem, které by opravdu zohledňovaly zájmy a problémy neprivilegovaných občanů. Nejde o ústupek, ale o snahu udržet a postupně rozšiřovat důvěru veřejnosti v levici, aniž bychom ztráceli ze zřetele strategické cíle. A zejména v této oblasti postrádáme zkušenosti levicových stran západní Evropy, postrádáme konkrétní kontakty, při kterých by se věcně a na potřebné odborné úrovni diskutovalo a pracovalo.
To nejhorší, co by nás mohlo potkat, by byl zaslepující nacionalismus bránící internacionálnímu pohledu a spolupráci, dogmatismus, který by se i při sebelépe míněné snaze o obranu národních zájmů nakonec dostával na společnou platformu s pravicí typu ODS. Právě za bombastickými nacionalistickými projevy předáků ODS typu pana Zahradila se velice často objevuje snaha dostat z Evropy co nejrychleji všechny minulé a těžce vybojované sociální vymoženosti pracujících a sociálně slabých vrstev. Neméně často pod maskou pravicového obhájce národních zájmů vykoukne obličej pevného stoupence „atlantické vazby“ a hegemonie USA, které s nelibostí pozorují pokroky získané evropským konkurentem.
Abychom si rozuměli, nejde mi o to, abychom přestali hájit oprávněné zájmy neprivilegovaných vrstev českého národa a nahradili kapitulaci před americkým imperialismem kapitulací před imperialismem německým či francouzským. Jde mi však o to, abychom správně pochopili, co je momentálně „menší zlo“, kde je možné využívat rozporů mezi různými složkami globálního kapitálu a rozšiřovat mechanismy,ve kterých mohou spolupracovat a aktivněji se ve společnosti prosazovat neprivilegované vrstvy všech zemí, národů a etnických skupin v Evropě, samozřejmě při rozšiřující se spolupráci s neprivilegovanými vrstvami USA, Ruska či třetího světa. A to považuji dnes za samozřejmou povinnost komunisty.
Miroslav Nejedlý, předseda Obvodního výboru KSČM Praha 10
Konference Priority evropské levice, 29. 11. 2003