Miloš Zeman hýří optimismem: naše země prý prosperuje, i když v rozpočtu na nic podstatného nejsou peníze. Navenek demonstruje jistotu úspěšného premiéra, ale asi si tak jistý není, protože nevynechá jedinou příležitost jak šťouchnout do KSČM. Ve svém nedávném článku ve Slovu tvrdil například, že se komunisté v Česku za deset let nezměnili. Hřeší tak na jeden z principů moderní logiky, totiž, že z nepravdivých premis pravdivě plyne cokoliv. Nepravdivé premisy a odvozování z nich, to je Zemanova libůstka jako nedávno ve sněmovně, kdy vycházel ve svém projevu z toho, že naše země prosperuje (přičemž prakticky celý tzv. růst je kryt nárůstem veřejného dluhu). Jeho článek o dnešních českých komunistech má takové informační zázemí, jako jeho tvrzení z předlistopadových dnů a těsně po listopadu 1989, že naši zemi v počtu vysokoškoláků na počet obyvatel předhonil Nepál. Miloš Zeman je ostatně rétorická duše, která se příliš nezatěžuje poznáváním něčeho do hloubky. Tak lehce mluví o sociálních demokratech, kteří si prý nikdy neposkvrnili ruce krví. Neví, že Kautsky viděl ve válce proti Rusku pokračování roku 1848, a neví ani o tom, co prováděli pánové Noske a Scheidemann v Německu. Ten výčet toho, co neví Miloš Zeman o sociálních demokratech, je možná spojen s tím, že Miloš Zeman k sociální demokracii vlastně nemá užší vztah: jeho pohled na svět je spíše pohledem levicového liberála, který pouze sociální demokracii využil jako výtah k moci. Mluvil svého času o ČSSD velmi nehezky, a pokud na to zapomněl, mohu mu ve svém archivu příslušná slova vyhledat.
Aby nebylo mýlky: já vůbec nevidím KSČM jako stranu bez vad. Patřím naopak mezi ty, kteří by chtěli zásadně změnit styl politiky a komunikace s veřejností a vedou o tom otevřenou debatu před tváří veřejnosti. Ale KSČM má oproti minulosti jiný program, jinou organizační strukturu, jiné stanovy a zcela demokratické utváření politických rozhodnutí. V ČSSD naopak přituhuje a vnitrostranická demokracie je (přes výkladní skříň referenda) oklešťována. V KSČM probíhá v současné době řada pro levici klíčových diskusí: o financování vzdělání a veřejného sektoru vůbec, formách daňové politiky, globalizaci, jejích rizicích i možných nadějích, modelech evropské integrace, změnách v charakteru práce atd. V ČSSD naopak všechny diskuse umrtvuje uspokojení nad tím, že je vládní stranou. Diskuse o globalizaci je v Lidovém domě rovna nule, o změně paradigmatu, tedy nosné koncepce pro levici, je neviditelná. Neříkám, že na všechno máme recepty: ale podstatné problémy moderní levice reflektujeme. Stačí se podívat na internetové stránky obou stran, na publikační činnost členů vedení obou stran. Bonmoty, pane premiére, nemohou nahradit každodenní tvrdou myšlenkovou práci. O tom, jaké jsou ve světě diskuse o nových podobách levice, neví náš premiér evidentně vůbec nic. A to ani v ekonomii, kterou kdysi (na VŠE) studoval.
Stačí se podívat i na strukturu článků Miloše Zemana, aby bylo vidět, jak je laciný a na štíru s logikou. Uvažovat o jiných cestách řešení krize neznamená přece podporu terorismu. Podporou terorismu nejsou ani protesty proti obětem z řad nevinných lidí. Projevy Miloše Zemana z poslední doby, týkající se Blízkého a Středního Východu, byly nekvalifikované a nevkusné, ať už se jedná o Afghánistán nebo Palestinu. Už v době války v Jugoslávii se mnozí tázali: proč mají někteří sociálnědemokratičtí politikové tak rádi války? Ve 12 zemích EU tehdy vládly sociální demokracie: jejich politikové (zejména pan Blair) byli velice horlivými propagátory války. Na pražském sjezdu ČSSD křičel pan Scharping z bratrské SPD, že je hrdý na to, že němečtí vojáci na Balkáně bojují za lidská práva. Dostával jsem tehdy překvapivé otázky: mohlo by barbarské přepadení Jugoslávie, porušující všechny normy mezinárodního práva, nastat v době, kdy své země vedli lidé jako Bush, Kohl, Thatcherová, tedy lidé spíše konzervativně založení? Musel jsem říci poctivě, že spíše nikoliv. Dnes je vidět, že sociálnědemokratické vlády podporovaly válku, která byla postavena na lži, omylech, vyslovených podvodech vůči veřejnému mínění. Vyvodí z toho někdo důsledky?
Zeman také opakovaně, znovu a znovu, vyzývá ke změně voličského chování stoupence KSČM. Premiér užívá (co jiného!) fráze: o koaličním potenciálu, propadnutí hlasů atd. Jakou cenu má hlas pro sociální demokracii, když se ta neřídí svým volebním programem? Stačí uvést jednu věc, a sice to, že privatizuje podle not ODS. Miloš Zeman a Václav Klaus jsou politická i mentální dvojčata: Miloš Zeman může - stejně jako Václav Klaus - dosáhnout i na vyšší politické posty, ale myšlenkově už nemá české politice co přinést: pokud jde o politický diskurs (to je něco jiného než každodenní technologie moci), žijeme už dobu pozemanovskou. Na řeči o tom, kdo má koaliční potenciál, je možné odpovědět tak, jak kdysi odpověděl satirik Iuvenalis, když se ho ptali, proč není u panovnického dvora. »Co bych dělal v Římě? Neumím lhát!« Ano, pane premiére. Neumíme jednat v rozporu se svým volebním programem. Na rozdíl od sociálnědemokratických špiček. Ale v ČSSD už dlouho nazrává nespokojenost členů s vedením. Znám stovky sociálních demokratů po celé republice a vím, že by bylo chybou ztotožňovat poctivé členy s technology moci ze Strakovky či Lidového domu. Ti mají i k vlastním kolegům vztah jako ke spotřebnímu materiálu.
Argumentují nám bohumínskou rezolucí o zákazu spolupráce s KSČM. Dobrá pánové: a spolupráci s ODS jste si nezakázali? Naštěstí se politický život nevyčerpává ambicemi kabinetů politických stran. Dámám a pánům ve Strakovce i Lidovém domě je nutno vzkázat: naším koaličním potenciálem je volič. Ten by měl být v demokratické zemi suverénem, ať už si technici moci myslí cokoliv.
Haló noviny, 12. dubna 2002