I když se má stať jmenuje krize ekonomie, nebude to nějaké tažení proti ekonomům.
Jednak mám mezi ekonomy řadu přátel a jednak jsem si z ekonomické literatury vzal mnoho intelektuálního profitu a podnětů k přemýšlení. Měla by to být jakási úvaha o tom, jaké jsou možnosti a meze současného ekonomického myšlení.
Když jsem přišel v roce 1984 na prognostický ústav, zarazila mě jedna věc. Ekonomové tam o sobě prohlašovali, že jsou zastánci vědy, která má právo nazývat se »hard science«, tvrdá věda. My všichni ostatní, co děláme sociologii, psychologii, filozofii, estetiku atd., můžeme být v koutku a přijmout označení »soft science«, měkká věda. Nepochybně sledujete diskuse v naší společnosti, a tak jste možná zaregistrovali, že jeden český ekonom jde ještě dál v této charakteristice a říká, že ekonomie je »mathesis universalis«, což je pojem, který si vypůjčil od Descarta, tedy univerzální věda. Tento muž byl donedávna předsedou české vlády a jmenuje se Václav Klaus.
Měli bychom si položit otázku zda ekonomie, v tom stavu v jakém je dnes na konci dvacátého století, skutečně může být mathesis universalis a zda nárok být onou tvrdou vědou skutečně splňuje.
Moje teze je, že tento nárok zatím v té podobě, ve které ekonomie je, splnit nedokáže. Mimo jiné proto, že nereflektuje svoje vlastní předpoklady. Všechny společenskovědní disciplíny se snaží své předpoklady reflektovat, zpochybňovat je, a to alespoň provizorně, suspendovat a hledat východiska, která by obstála v náročnější debatě i před tvrdou kritikou.
V ekonomii tomu tak v zásadě není. Chtěl bych říci tezi, která bude znít možná provokativně, ale která je zastávána řadou kritiků současného ekonomického myšlení totiž, že dnes funguje ekonomie spíše jako společenská ideologie. Nikoli tedy jako vědecká disciplína, ale jako ideologie, která má ovlivňovat chování ekonomických subjektů, chování veřejnosti a chování decizorů, tedy těch, kteří jsou nositeli rozhodování ve společnosti.
Tvrdím tedy, že ekonomie jako společenská ideologie funguje nejen ve společnostech tržní ekonomiky, ale fungovala rovněž i v minulém režimu, kdy jako nekritická ideologie v podstatě plnila určitou objednávku. Výrazným typem této společenské ideologie se v posledních dvou desetiletích stal monetarismus, zejména v jakési zpopularizované podobě, která je častokrát redukována na obecná konstatování. Málokdo si ovšem díla zakladatelů monetarismu, např. Friedmanova, skutečně kriticky přečetl. Příkladem je kniha o monetárních dějinách USA, která bývá pokládána za hlavní Friedmanovo dílo, a která byla v podstatě podnětem k tomu, aby Milton Friedman dostal Nobelovu cenu za ekonomii. Je třeba zdůraznit, že Friedman v této knize vůbec nevzal v úvahu tu okolnost, že americké peníze změnily svoje fungování. Jestliže dolar měl v 19. století charakter národní měny, na konci 20. století už funguje jinak a je měnou světovou. Stejně tak finanční trhy se staly mezinárodními, což je změna skutečně zásadní povahy. Opomíjím skutečnost, že tuto knihu lze kritizovat i pokud jde o faktografii, propočty a statistické údaje.
Vzestup monetarismu byl dlouhodobý, řekněme plíživý, neboť dominovala keynesiánská koncepce, a to až do prvního ropného šoku, kdy došlo ke konci sociálního státu. Keynesiánský kompromis se zhroutil, stejně tak systém vyjednávání. Sociální stát je dnes tudíž pro politické strany, ekonomy i odbory spíše jakousi linií obrany, než něčím, co existuje v plné síle. Troufám si tvrdit, že se v současné době hledá určitá náhrada, neboť levice potřebuje jiné paradigma, než s jakým působila po celé dvacáté století.
Na scéně se tedy objevila doktrína ničím neomezovaného trhu, přičemž se lidé hlásající tuto doktrínu dovolávají Adama Smithe, bez ohledu na to, že Smith vůbec neměl na mysli ničím neomezovaný trh, nechtěl slabý stát opouštějící své regulativní a sociální charakteristiky. To, co mnohdy čteme o Adamu Smithovi a jeho hlavním díle »Pojednání o podstatě a původu bohatství národů« je na úrovni špatné popularizace.
Jeden z nejvýznačnějších současných ekonomů Paul Ormerod, který dělal poradce řady významných společností v USA a zabýval se finančními trhy, je vůči ekonomii velice kritický. Ve své knize »Smrt ekonomie« poukazuje na to, že prognózy ekonomů se vesměs liší od reálného ekonomického vývoje. Prakticky nevyšla žádná zásadnější prognóza za poslední léta. Nikdo z vlivných mezinárodních institucí nebo analytických společností nedokázal předpovědět jediný z ropných šoků, nikdo z nich nedokázal předvídat vývoj trhů surovin a vývoj hlavních měn. Uveďme např. pohyb dolaru v devadesátých letech, který fatálním způsobem ovlivnil krizi v jihovýchodní Asii nebo zhroucení ekonomiky zaznamenané v Mexiku, kterému předcházela příznivá zpráva mezinárodních ekonomických institucí, kdy ještě týden před krachem v prosinci 1994 experti Mezinárodního měnového fondu hodnotili stav mexické ekonomiky jako velice dobrý a zlepšující se. Je nutné zdůraznit, že tak tomu bylo i v případě krachu v Rusku a jihovýchodní Asii a nejnověji v Brazílii, kdy žádná z hlavních ekonomických autorit nedokázala tuto šokovou záležitost předvídat.
Jsou zde však i další okolnosti, které nás vedou ke skepsi vůči současné ekonomii. Ta není schopna podat uspokojivé vysvětlení takových faktorů v ekonomice, jako je dlouhodobá nezaměstnanost, výrazně přesahující hladinu obvyklou v 60.letech. Dnes je nezaměstnanost v západní Evropě usazená na řádu 10 a 12 procent, přičemž se bez ohledu na občasný příznivý konjunkturní vývoj situace nelepší. Někdo může namítnout, že tento stav se výrazně liší v USA, které byly schopny vytvářet velkou masu pracovních míst, že tam došlo ke snížení hladiny nezaměstnanosti. Kromě toho, že americká metodika sledování tohoto jevu je jiná než v Evropě a při hlubším pohledu rozdíl čísel by nebyl tak zásadní, je nutné říci, že i v USA je nezaměstnanost trvající problém. I zde zůstala dostatečně vysoká natolik, aby vzbuzovala obavy, kromě toho bylo toto zmírnění nezaměstnanosti vykoupeno drastickým snížením životní úrovně a propastnými rozdíly ve vývoji jednotlivých skupin americké společnosti. Mizí střední třída, která byla garantem stability a pilířem tradičních představ o fungování demokracie. Dochází k polarizaci společnosti a vytváří se obrovský segment lidí, kteří jsou mimo náročnější trh. Růst spotřeby u nejvyšších pater společnosti tento stav nemůže vykompenzovat. Existuje i další významný jev, který nedokáže současná ekonomie vysvětlit a uspokojivě zvládnout, a to stagflace. Tedy kombinace inflace a nezaměstnanosti. Domnívám se, že v tomto problému je potřeba analytičtější přístup k poptávce, k příjmům i ke spotřebě v moderní společnosti.
Řečeno hegelovským termínem, je moderní společnost společností univerzálního zprostředkování. Potřeby každého z nás jsou uspokojovány řetězcem různých činností a vztahů, což si Hegel uvědomil jako první na základě analýz anglické klasické politické ekonomie a dokázal zahrnout do svého konceptu občanské společnosti. Pro společnost ve 20. století je typické to, že její podstatný pohyb je v rostoucí míře zprostředkován jevovým pohybem. To dnes samozřejmě dosahuje extrémní podoby, neboť fenomenalita zabírá stále větší prostor ve společnosti, což vede k soustřeďování ekonomie na převážně jevové procesy. (Připomínám, že většina Nobelových cen byla dávána v oblasti analýz finančních toků. Tato otázka souvisí s pohybem v dalších společenských vědách.) Aristoteles chápal jako svůj úkol »zachránit jevy« (sózein ta fainomena), tedy zachránit spojení mezi substančním a jevovým pohybem a umožnit tak poznatelnost světa vcelku. Tato snaha bylo zpochybněna již epikurejci, pro které byl úkolem vědy pouze popis. Podobná tendence je vidět v poslední době i v evropském filozofickém myšlení. Friedrich Nietzsche říká, že není důležité jaká je podstata věcí, ale to jak věci fungují. Podle něj je pluralita pravd, a proto není vlastně objektivní pravda žádná. Tyto myšlenky byly znovu vzkříšeny. Například Jean-Francois Lyotard, otec postmodernismu hlásá, že je konec velkých vyprávění, konec pokusů o celkové vysvětlení světa i pojetí společnosti jako určitého organického celku, neboť jsou zde pouze určité segmenty, ve kterých platí principy jazykových her. Pravda se redukuje na určitý vědecký konsenzus a zároveň je opouštěna představa o tom, že by se společnost vyvíjela podle univerzálně platných zákonů. Jinými slovy: je potřeba přijmout realitu jaká je, nejsou žádné alternativy. Myslím, že velkou roli ve společenských vědách sehrála polemika Lyotarda s Habermasem. Habermas se svým dílem »Teorie komunikativního vědomí« dokázal klást nárokům postmodernismu účinný odpor a je chybou ekonomů, že jeho podněty nedostatečně reflektují.
Nejen to, že se ekonomie soustředí na oblast fenomenality, je zdrojem jejích potíží. Zabývá se vztahy, které lze nazývat lineární kauzalitou nikoli tedy hlubinnými kategoriemi společenského vývoje jako jsou rozpory, vzájemné působení a zprostředkování. Lineární kauzalita tudíž není schopná postihnout to, co ve společnosti probíhá.
Bohužel řada lidí, kteří jsou u kormidel moci se domnívají, že je možné společnost integrovat pouze na bázi politických a ekonomických struktur. Ukazuje se však, že tyto struktury nestačí integrovat společnost, důležitou úlohu totiž také hrají hodnotové struktury i oblast kultury, která rozhodně nepatří mezi zbytkové fenomény.
Historikové zabývající se problémy geneze trhu a jeho současného fungování, dospívají k závěru, že řada užívaných charakteristik trhu byla chybná. Přehodnocují to v tom smyslu, že trh v kapitalismu není dominantní strukturou, ale plní pouze úlohu zpětnovazební struktury, neboť dominantní od samé geneze systému je monopol. To tvrdí například Immanuel Wallerstein v návaznosti na velikého francouzského historika Fernanda Braudela. Tedy, generování trhu nebylo spojeno s volnou hrou tržních sil, ale s politickou a vojenskou mocí států.
V současné době se diskutuje o nadějích a nebezpečích globalizace, tématu velice oblíbeném v kruzích levicové inteligence. Troufám si tvrdit, že existuje hodně slabin levicového přístupu ke globalizaci, neboť se zabývá pouze riziky, hrozbami a negativními skutečnostmi, ale pomíjí naděje, šance a příležitosti.
Zmínil bych se ještě o otázce demokratické kontroly moci, což je záležitost stojící mimo větší zájem ekonomické teorie. Realitou globalizovaného světa a globalizujících se finančních trhů je to, že centra ekonomických rozhodnutí se přesunují mimo dosah veřejnosti. Je stále méně lidí, kteří mají vliv na reálná ekonomická rozhodnutí, stále větší objem investic ve světě směřuje do spekulativní oblasti.
Na konci 20. století se tedy setkáváme s tím, že národní státy jsou na určité problémy na jedné straně příliš malé a na straně druhé příliš velké (jak ukazoval už Daniel Bell), čímž se svým způsobem ocitají ve vzduchoprázdnu. Protože ale právě národní státy dlouhou dobu »táhly« demokratizační proces, je nesmírně důležité, aby zůstaly zachovány jako základní skladební jednotky nadnárodních širších uspořádání. Problém demokratické kontroly moci tedy existuje a s ním pochopitelně i vazba ekonomie a společenského systému. Zde nelze vystačit s jednoduchými recepty.
Na počátku 90. let byla v Praze uspořádána konference, která se týkala transformace ekonomik ve střední a východní Evropě. Názor zaznívající zejména z řad monetaristických stoupenců tvrdil, že této transformaci by nejlépe vyhovovaly autoritativní režimy, které by umožňovaly velkou centralizaci politické moci. Nemyslím, že tomu tak je, produktivnější je podle mne dosažení společenského konsenzu, úsilí o to, jak koordinovat síly společnosti jedním směrem, na kterém se společnost většinově dohodne. Doklady o tom, že tato cesta je možná, existují. Například Španělsko po pádu frankismu šlo cestou tohoto konsenzu i přesto, že mu hrozil rozpad na menší národní celky a občanská válka. Zde je ovšem třeba vážit na lékárnických vážkách. Představa architektů reformy Sovětského svazu v 80. letech předpokládala, že se musí obrátit pořadí. Nejdříve mělo dojít k reformám politickým a teprve poté k ekonomickým. Kromě SSSR známe z minulosti i jiné případy, kdy se mechanickým přenesením určitých politických struktur společnosti destabilizovaly. Na konci 80. let jsem napsal knihu o vzniku americké ústavy, mohu tedy konstatovat, že ústavy nově vzniklých latinskoamerických států byly vlastně kopiemi amerického systému. Ale protože tam pro něj neexistovaly reálné společenské podmínky, znamenal transfer amerického právního systému spíše destabilizaci. Stejně tak i v procesu reforem v 80. letech ve východní Evropě se málo reflektovalo to, že občanská společnost vzniká dlouhodobým demokratickým vývojem na základě předpokladu právního státu. Optika lidí blízkých Gorbačovovi byla opačná. Domnívali se totiž, že současně s uvolněním krunýře byrokratické moci dojde k vytvoření občanské společnosti. Vztah ekonomie a společenského systému je záležitost, která je tedy reflektována rovněž málo, prostě z toho důvodu, že platí určité ideologické předpoklady, které v konfrontaci s realitou neobstojí.
Společenské vědy se v současné době setkávají s velkou výzvou, neboť je »pod palbou« jejich konzervativní - apologetická orientace a jsou tudíž nuceny posouvat se od paradigmatu vědomí (ve kterém se pohybovaly po celé 19. a 20. století) k paradigmatu komunikace. Myslím si, že tohoto posunu zatím současná ekonomická věda, jak ji představuje »hlavní proud«, schopna není.
Haló noviny, 18. května 2001