Častokrát se nás, komunistů, ptají, jaký vztah máme k minulosti. Odpověď není a nemůže být jednoduchá. Je to spojení kontinuity, pokud jde o cíle (solidární, samosprávná společnost) a diskontinuity pokud jde o prostředky. A jde-li o osobnosti, v jejich díle se slučovala vázanost vůči vlastní době s jejím přesahem. Dobové iluze i myšlenky trvalé platnosti.
Osobnost přinejmenším stejného myšlenkového formátu jako Platón, Aristoteles, Plótínos, Augustinus, Tomáš Akvinský, Descartes, Kant a Hegel. Nevidím v dějinách dvacátého století myslitele, který by se mohl rovnat záběru i hloubce jeho pohledu na společnost a jeho myslitelské odvaze. Marx mohl mít skvělou kariéru v etablované společnosti, ale za svou myšlenkou šel tak důsledně, že to pro něj i jeho rodinu znamenalo strašné oběti. Obdivuji i jeho ženu, Jenny von Westphalen, která uvěřila v poslání svého muže a prošla s ním ten nelehký život. Když jsem na konci sedmdesátých let začal psát svou knihu "Nové čtení Marxe", dovedlo mne to k tomu, že jsem pročítal v originálech (překlady z řady důvodů jsou někdy zavádějící) celé dílo vousatých "otců zakladatelů". Připadal jsem si jako archeolog, který na světlo dostává hlubinné vrstvy myšlenkové konstrukce, která ostře kontrastovala s ubohostí toho, jak se tehdy marxismus prezentoval v politické pseudokultuře takzvaného reálného socialismu. Tím spíše jsem si říkal, že musím udělat všechno pro to, aby takové dědictví nezapadlo a bylo rehabilitováno. Míval jsem i bezmocný vztek, když například v roce 1983 panovaly všeobecné rozpaky kolem jeho jubilea: vládnoucí skupiny dobře věděly, že tehdejší politická praxe je ostře v rozporu s Marxovým myšlenkovým světem. Proto ta lhostejnost, ta bezbarvost připomenutí výročí Marxovy smrti.
V době doznívajícího brežněvismu, který přišel s představou reálného socialismu, tedy naprosto protimarxovskou obhajobu daného stavu, v němž nemají mít místo ti, kdo chtějí hluboké změny a odvážné experimenty, to bylo pochopitelné. Místo toho se mluvilo o kontinuitě (prejemstvennosť). Panující myšlenková a politická pohodlnost se musela mít na pozoru před robustním zjevem Marxovým. Ten například nikdy neodepsal oblast lidských práv, která podle něj patřila ke struktuře osobnosti moderního člověka. Jak se mohlo vyřazení občanské sféry slučovat s tak radikální vizí samosprávné společnosti, osvobozené z područí státu?
Strašně se mne dotklo, jak se s Marxem zachází v dnešní České republice. V tom se vzácně shodují i Klaus a Zeman. A oba ve svých výrocích prozrazují, že tak nejvýš prostudovali jakési komentáře a odvary z páté ruky. Přičítá-li třeba Klaus Marxovi teorii neměnného měřítka hodnot, je to holý nesmysl. Našel by ji u Ricarda a Sraffy, ale u Marxe ne. Klaus, který produkuje jen články (a dnes už především pouze novinové články) se odvažuje mluvit o prý naprosto chybné analýze zabalené do přesvědčivé rétoriky. To by spíše sedělo v jeho případě: dnes například po více než stu letech se doceňuje hloubka jeho myšlenek o dynamice kapitalismu, které nacházejí potvrzení v době globalizace. Americký sociolog Immanuel Wallerstein má pravdu, tvrdí-li, že Marxův myšlenkový svět má v jednadvacátém století víc šancí než ve století dvacátém. A pád sovětského bloku naopak zájem o Marxe (po krátké pauze) obnovil v ještě větší síle, sovětská praxe nepřekrývá jeho myšlenky. K smíchu je také Miloš Zeman, když se vyjadřuje, jak se prý hluboce Marxem zabýval (zabýval se někdy něčím opravdu hluboce?) a že prý to, co je u něj dobré, je od jiných lidí a to, co je u něho původní, je chybné. To je plivnutí pouhého politického baviče (i když občas vtipného baviče) na jednu z klíčových hodnot evropského a světového myšlení. Takové plivnutí nic neznamená a jen se obrací proti tomu, kdo se ho dopustil. Marx měl řadu lidských slabostí (snášel například špatně to, že se mu nedařilo v šachové hře), mohl být někdy i ješitný, čehož se dotkl Václav Havel, ale měl smysl pro humor a měl být na co ješitný. Na rozdíl od těch, kteří ho dnes tupí.
Myslím, že s příchodem nové generace, lidí nezatížených předsudky, se situace začíná měnit. Lidé, kteří se nechtějí nechat ohlupovat a kteří přemýšlejí o tom, co vidí, tedy i o dnešní původní akumulaci (i když nejde třeba formou ohrazování jako kdysi v Anglii) se obracejí k Marxovi. Sám jsem zažil řadu překvapujícím setkání s tímto nově probuzeným zájmem. I na tyhle mladé lidi myslím, když realizuji svůj "marxovský projekt". Ten zahrnuje plánovanou marxovskou trilogii (1996 vyšel první díl, druhý zahrne analýzu jednotlivých problémových okruhů od dnešní české ideologie až po otázky občanské společnosti a sporu mezi modernou a postmodernou; třetí díl bude marxistický filozofický, sociologický a ekonomický slovník), vývoj myšlení revolucí (první díl vyšel roku 2000; sahá do americké revoluce, druhý od francouzské revoluce zahrne devatenácté století a třetí vývoj od ruských revolucí), pokus o dějiny filozofie (mám zpracovány novoplatoniky, scholastiku, vznik filozofie v Řecku a částečně i studii o Aristotelovi). Snažím se i překládat, ty překlady většinou umísťuji na internetové stránky KSČM. Teď překládám z portugalštiny Cunhala, z němčiny Lukácse a z italštiny Gramsciho Sešity z vězení. Nemám strach o to, že nebudou čtenáři. Nejen Marx, ale třeba i Gramsci a Lukács znamenají víc, než celá česká politická a novinářská elita dohromady.
Nedoceňovaný člověk, vtipný, přátelský, s obrovským jazykovým darem i schopností prozkoumávat nový terén pro myšlení. Jeho skromnost byla příslovečná: vždycky stavěl přínos Marxův nad ten vlastní, i když se například k myšlence komunismu propracoval dříve než Marx a také dříve docenil význam politické ekonomie pro poznání společnosti, v níž Marx i Engels žili. Stejně jako Marx měl rád život ve všech jeho podobách. Byl výbušný a sdílný, ale když ke konci života nesmírně trpěl svou nemocí, ovládal se tak, že jeho okolí skoro ani nevnímalo míru jeho trápení. Marx měl štěstí, že jeho otec mu otevřel svět osvícenství a moderní kultury (Marx měl raději otce a jeho podobiznu nosil stále s sebou; maminku měl také rád, ale ta mu nemohla moderní kulturu otevřít: například v její němčině až do smrti prosakovala rodná nizozemština). Engels musel nejdříve vybojovat boj s rodinným prostředím: ztráta pietistické víry, v níž byl vychováván, byla obrovským otřesem, stejně jako poznání pokrytectví průmyslníků, kteří drželi své dělníky v bídě, nevzdělanosti a alkoholismu, aby byli poslušnými loutkami. Marxova cesta k Hegelově filozofii byla jakoby přirozená: Engels si ji musel vyvzdorovat na svém prostředí. A přece: samouk bez univerzity se dokázal brzy nejen dostat k vynikajícím jazykovým znalostem, ale také se vyznat ve složitých filozofických sporech po příchodu Schellinga do Berlína a zasahovat do nich. Přes veškerou Engelsovu skromnost je jeho podíl na vzniku marxismu nezastupitelný. A tento nesmírný talent se obětoval, aby Marx mohl psát: vedl textilní továrnu v Manchestru, část peněz, které osobně vydělal, poskytoval Marxově rodině. Z policejních relací známe dobře jak Marxův poněkud bohémský životní styl (v jeho rodině ale kralovaly děti, kvůli nim přerušil jakoukoli práci a vyprávěl jim pohádky o skřítku Hansi Röckelovi z vetešnictví: v neděli je za procházky tvořil a často se obraceli několikrát: táto, ještě míli pohádek!) i po dlouhou dobu velice skromné poměry, ve kterých jeho rodina žila. Že se to později změnilo (mohli mít i dům), i na tom má Engels část zásluhy.
Engels byl člověk, který byl přímý, nesnášel šosáctví a pokrytectví, když se zmýlil, dokázal to otevřeně přiznat. Dobře rozuměl například vojenským otázkám, úžasně pronikavé byly jeho analýzy americké občanské války, dvacet sedm let před vypuknutím první světové války popsal její příčiny, průběh i výsledek. Hodně podnětů přinesl pro analýzu historického procesu, pro filozofickou reflexi přírodních věd, dokázal přístupně a systematicky zpracovat hlavní myšlenky směru, který s Marxem založil; bez jeho přispění by také posmrtně nevyšel druhý a třetí díl Kapitálu. Organizované socialistické hnutí mu vděčí za velkou část svých úspěchů.
Haló noviny, 30. září 2002
v cyklu Osobnosti v dějinách našeho hnutí