Petr Uhl se v článku v Právu 21. 3. rozhodl vytáhnout na KSČM těžký kalibr: její odpor proti koncepci správní reformy ji sbližuje s ODS, vzniká prý tak "národovecký a konzervativní blok". Ten nás chce podle Uhla chránit "před zlým Bruselem a světem, před imigrací, multikulturalitou, Němci a někdy i před změnou zaběhaných pořádků - v postavení žen, menšin, postižených, ve výchově dětí. Všude tam, kde zneužívají tradičních předsudků a mýtů, nejen národnostních. KSČM prý má slabší zahraniční styky a zatěžuje ji (jako ODS) "averze vůči Evropě i Německu". Ruské komunisty pak Uhl charakterizuje jako otevřeně xenofobní až antisemitské (leccos ze Zjuganova je skutečně tradicionalistické, ale xenofobní a antisemitská strana to nikdy nebyla a není; Uhl by ostatně mohl vědět o Zjuganovově společném prohlášení s izraelským velvyslancem či s berlínským rabínem). KSČM dává za úkol, aby se těmto konzervativním sklonům bránila spoluprací s PDS a s komunistickými stranami v románských zemích. A je to!
Petru Uhlovi opravdu nechybí "bolševická" rozhodnost: zde je tábor pokroku (ČSSD a její současní spojenci), tam tábor reakce. Že přitom zpohlavkuje pravdu a fakta, to už je mu lhostejné. KSČM cítí především odpovědnost vůči občanům a zájmům tohoto státu. A spravovat stát, to je řehole, tam se musí myslet i na příští generace. KSČM nerozlišuje návrhy podle toho, kdo je připraví: zajímá ji jenom to, co to přinese společnosti, pro kvalitu života lidí, kteří u nás žijí. A tak na jedné straně komunisté podporují evropskou integraci, ale na druhé straně varují před tím, že se někdy myšlenka ztotožňuje s její dnešní institucionální podobou (a chtějí - na rozdíl od ODS - evropský projekt socializovat), přejí si co nejlepší styky s každou zemí, tedy i s Německem (a varují před tím, že znalost němčiny a německé kultury u nás zdaleka není tak samozřejmá jako v minulosti), ale odmítají si nechat vnutit cizí pravidla hry a cizí zájmy. Ochranu menšin a lidských práv vůbec pokládá KSČM za svou prioritu (což by Uhl mohl vyčíst z hlasování klubu, kdyby se obtěžoval jeho analýzou), ale na multikulturalismus nevěří. Ostatně hodně postmoderních mýtů v posledních letech dost ztratilo na přesvědčivosti.
O naše zahraniční styky a náš rozhled nemusí mít Petr Uhl strach: jsou velmi rozsáhlé a ne jen formální, na rozdíl od ČSSD sledujeme hlavní témata levicové diskuse a do tohoto diskursu se zapojujeme. S PDS existuje po léta velmi úzké (možno říci strategické) partnerství, stejně jako se stranami, které působí v poslaneckém klubu Sjednocené levice/Severské zelené levice (v létě 2001 měl zasedání v Praze). Prostě: okřikovačství a známkování není civilizovaný způsob diskuse. Nejdříve je třeba znát fakta, mít skutečný přehled. Časy, kdy vůdce dnešního "tábora pokroku" Miloš Zeman mohl křičet na Letné, že prý nás předhonil v počtu vysokoškoláků Nepál, jsou snad už pryč. Ve vládních lavicích (a u stoupenců Zemanových a Špidlových "pokrokářů") podobná úroveň argumentace sice ještě přežívá, ale pro společnost jako celek by bylo špatné, kdyby na tomhle ustrnula. Koncepci správní reformy nekritizujeme proto, že by přibližovala rozhodování občanům, ale z přesně opačných důvodů: že přinese byrokratické orgie, zmatek, zbytečné náklady a že sníží v tomto citlivém období sbližování s EU efektivnost správy země. Kritizujeme neschopnost a nekoncepčnost i neplnění slibů. Napadáme to, že se šlendrián v naší zemi stal metodou vládnutí.
Právo, 22. 3. 2002