Český filosof Karel Kosík kdysi napsal, že »Česká otázka je otázka světovou, ale praktickou zkouškou této světovosti je slovenská otázka. V jistém smyslu dokonce můžeme říci, že podstatu české otázky tvoří slovenská otázka.« Není toto vidění v rozporu s názorem Tomáše Masaryka, že: »česká otázka je svou podstatou otázkou sociální«? Kosík i Masaryk byli přísní na svůj národ. Milan Rúfus, básník holanovské ražby, autor nádherných veršů s myšlenkovou hloubkou se ptal před mnoha lety autorem kacířských slov, že paradoxním osudem Slováků bylo, že už od doby štúrovského činu »jsme cestu k národní svébytnosti měli poznamenánu regresem«. Byla to tvrdá slova. Od příslušníka národa, který udělal - byť za české pomoci - v Evropě snad největší civilizační skok za posledních sto let. Italové dodnes nevyrovnali svůj Sever a Jih. A Češi a Slováci byli dokonce při vzniku společného státu v horší situaci, pokud jde o rozdíly mezi českou a slovenskou částí státu.
Byl tu právní dualismus, kde na Slovensku platilo uherské právo, v českých zemích rakouský občanský zákoník. Byla tu strašlivá zaostalost Slovenska, založená už zpožděním Uherska, pokud jde o průmyslový vývoj. Maďaři si sice prosadili takzvané industriální zákony, jimiž se pro uherský průmysl vytvořilo skleníkové prostředí, ale to neřešilo problém. Se vznikem první republiky industriální zákony padly a zcela logicky došlo ke krizi slovenských továren. Při vzniku Československa bylo zpoždění Slovenska za západní Evropou asi 80 až 100 let. Nová republika nejdříve budovala moderní kulturní instituce, správní strukturu, dala možnost, aby vznikla početná slovenská inteligence (ve srovnání s katastrofálními poměry před rokem 1918), ale nereflektovala sociální problémy. Spisovatel Vladimír Mináč samozřejmě účelově lhal, když v roce 1968 prohlásil, že první republika znamenal pro Slováky »téměř genocidu«, konec konců byli Slováci spoluvládnoucím národem a jeden z ministerských předsedů Milan Hodža byl Slovák. Ale je třeba říci, že bída nadále hnala početné zástupy do emigrace a že náročnější ekonomické klima napomohlo krizi slovenského průmyslu.
Proti všem dnešním představám »národovců« se Slováci přidali k novému státu před výhrad. V martinské deklaraci z 30. října 1918 se praví, že:
»1. Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa.« Neexistovala žádná tajná klauzule. Vždyť i sám Andrej Hlinka roku 1921 pravil: »Pridali sme sa k Československej republike bez veškerej mentálnej rezervy. Deklarácia martinská pre nás nemala žiadnej kautely, ona obsahovala len city a lásky našu k tejto republike.« Republika byla možná záchranou v hodině dvanácté. Maďarizační tlak byl tak silný, že někteří slovenští politici propadali skepsi. Tak Jozef Miloslav Hurban pod tlakem nezdarů uvažoval, zda se přece jenom ve věci jazykové odluky nemýlil. Ale slovenský národ, přes prohlášení hraběte Tiszy, že: »slovenského národa již není«, prokázal úžasnou vitalitu a vytrval. Dvacáté století dokonale využil k dohnání civilizační ztráty. Čtenáře prosím, aby si uvědomil, že v letech 1875-1919 (tedy po rozpuštění Matice slovenské roku 1875) neměli Slováci vůbec střední školy. Ani jediná dětská opatrovna nebyla vedena slovensky. Roku 1910 bylo na Slovensku 3862 obecných škol, z toho jen 482 slovenských (ale i tam existovala povinnost až 18 hodin týdně učit maďarsky).
Roku 1913 zůstaly ale už jen 344 školy slovenské. Z třiceti tisíc lidí ve státních službách na Slovensku se jen dva tisíce hlásily ke Slovákům. Ani jediný soudce nebyl Slovák a díky volebním podvodům měli Slováci v uherském sněmu vlastně jen dva poslance (jimi byli Juriga a Blaho). Ano, byli i uvědomělí Slováci. Jeden z nich, Vavro Šrobár, si zanaříkal: »Bolo nás tak málo, že sme sa téměř všeci znali osobne, vedeli sme i adresy, i osobné i rodinné pomery.« V roce 1913 v oboru literatury, umění a žurnalistiky působilo na Slovensku 400 lidí; maďarská národnost byla udávána u 344, německá u 47, slovenská jen u 19. To byl stav, který zdědila první republika, to bylo strašné dědictví po Uhrách, které museli Slováci překonávat.
A v těchto podmínkách se probouzelo dělnické hnutí. Zaznamenával to i mladý Milan Hodža, ještě než ochutnal kouzlo moci. »Náš ľud, vymaniac sa z urbárskeho poddanstva, octnul sa v drápoch kapitalizmu. Ešte ani neožil a už ho dusily latifundia a s deficitom pracujúce fabriky... Liberalismus, směr pôvodne národohospodársky, povoľuje moc a vládu hmotne silnejšiemu, slabšieho nechráni.« Soudil, že: »robotník nesmie zostávať večne hospodársky druhoradým činiteľom, len tým námezdníkom, ustavične nespokojeným. Robotník musí sa stať spolumajiteľom«. Jeho názor ovšem přilišnou podporu ani mezi slovenskými politiky neměl.
První socialistickou organizací na Slovensku byl Dělnický vzdělávací spolek, který vznikl v Bratislavě 1. února 1869. V létě 1869 byl přejmenován na První dělnický vzdělávací spolek Napred, v jehož čele stál E. Nemčík. První veřejné shromáždění dělníků se pak konalo téhož roku 29. března. V přijatém programu se objevil požadavek všeobecného volebného práva do všech zastupitelských sborů. A delegace vedená Nemčíkem si 19. července stěžovala u uherského ministra vnitra, že se dělníkům zakazuje spolčování a shromažďování. Tento krok zaregistroval i Karel Marx ve zprávě IV. kongresu První internacionály. Zakládající rok slovenského dělnického hnutí končil tím, že 14. - 15. listopadu V Bratislavě konala mezinárodní porada o programu, který němečtí sociální demokraté projednali v Eisenachu.
Ale dělnické hnutí na Slovensku bylo stále ještě slabé, i když spolek Napred roku 1873 vstoupil do veřejného života znovu s řadou požadavků (v lednu pomohl ustavení bratislavské pobočky budapešťské Všeobecné robotnícke nemocenské a invalidné pokladnice; 2. února se v Bratislavě na shromáždění požadal desetihodinový pracovní den, dělnická správa nemocenských pokladen, zákaz dětské práce, omezení ženské práce, znovu pak shromažďovací a spolčovací právo). Došlo i k pokusu založit (v březnu 1873) Dělnickou stranu Uher, který ale vláda násilně potlačila (zákaz 10. května). 15. června 1877 vznikl v Košicích Dělnický vzdělávací spolek, ale uherské ministerstvo vnitra 14. ledna 1878 zakázalo zakládání socialistických spolků v Uhrách a sjezd socalistické dělnické strany byl zakázán. Proto se ustavila Strana neoprávněných volit (21. - 22. dubna 1878). Tu podporoval socialistický časopis Die Wahrheit (Pravda), který vydával K. Hanzlíček; časopis ale vycházel jen od 1. března 1879 do roku 1880. Teprve roku 1881 se trochu stálila situace v dělnickém hnutí v Uhrách II. sjezdem Všeobecné dělnické strany Uher (20. - 21. srpna), ale na jaře 1884 hnutí postihla tvrdá persekuce. Na vratkosti postavení organizovaného dělnického hnutí v Uhersku nezměnil nic ani III. sjezd Všeobecné dělnické strany Uher v Budapešti 10. - 11. listopadu 1887, přesto ale početně dělnické hnutí rostlo. Na konci března 1890 se na shromáždění v Bratislavě 2000 dělníků radily o přípravě oslav Prvního máje. První odborovou organizaci na Slovensku založili kamnáři a hrnčíři v červnu 1890 v Bratislavě. Vyzvali k tomu, aby se ustavila celouherská odborová organizace. V roce 1890 pak vznikla Sociálně demokratická strana Uher na ustavujícím sjezdu v Budapešti (7. - 8. prosince 1890). Ten zdůraznil význam odborové otázky a agrární otázky ve zvláštních prohlášeních, která přijal. První veřejné slovenské dělnické shromáždění se konalo až v dubnu 1891: tématem bylo zkrácení pracovní doby (vedle prvomájových oslav). II. sjezd Sociálně demokratické strany Uher 6. - 8. ledna 1893 už jednal v příznivější situaci, ale sjezd oslabily skupinové spory. Protože v Uhrách byl daleko větší podíl zamědělského obyvatelstva než v Předlitavsku, bylo velkou pomocí postupu dělnického hnutí, že se za další čtyři roky v Košicích konal první socialistický sjezd zemědělských dělníků v Uhrách (31. ledna - 2. února 1897). V Košicích se 28. února téhož roku demonstrovalo za všeobecné volební právo. Rok nadějí dělnického hnutí přinesl i vznik slovenského dělnického časopisu Nová doba (měsíčník vydával od 1. května 1897 Š. Martinček, od 15. května krátce vycházel i časopis Zora). Na V. sjezdu uherských sociálních demokratů (6. - 7. června 1897) už byli početně zastoupeni delegáti ze Slovenska a získali i zastoupení ve stranickém vedení (G. Švéni). Hnutí už bylo schopno organizovat velká shromáždění, jako 7. června 1897 za všeobecné hlasovací právo nebo stávky (21. 6. - 19. července 1897 stávka slovenských a polských stavebních dělníků, 22. srpna - 19. září 1897 stávka stavebních dělníků v Budapešti, zejména ze Slovenska). Nepomohly vládní zákazy prvomájových demostrací v roce 1898, ani tříleté blokování činnosti Všeobecného slovenského robotníckeho spolku (vznikl 5. března 1899). VI. sjezd uherských sociálních demokratů 2. - 3. dubna 1899 znovu ostře požadoval všeobecné a tajné volební právo, ale sociální a politické požadavky nebyly v dokumentech sjezdu obsaženy. Ty naopak byly silněji diskutovány na I. celostátním všeodoborovém sjezdu v Budapešti 21. - 22. května 1899. Do XX. století vstoupilo dělnické hnutí na Slovensku slabé. Ani VII. sjezd uherských sociálních demokratů (15. - 16. dubna 1900) nebyl schopen výraznější formulace požadavků, zřetel k národnostní otázce chyběl úplně. Situace se opakovala na všech předválečných sjezdech uherské sociální demokracie, které se rok co rok scházely.
Opakovaly se tu stále stejné scény: nízká úroveň diskuse, omezené požadavky v dokumentech, boje skupin, vylučování. Zastoupení dělníků ze Slovenska se ovšem postupně zvyšovalo a 15. srpna 1904 mohl G. Švéni zahájit vydávání měsíčníku Duch času (v Budapešti), v Bratislvě 1. října téhož roku E. Lehocký a jeho kolegové uvedli v život vydávání měsíčníku Slovenské robotnícke noviny. V letech 1908 - 1938 pak vycházely jako Robotnícke noviny. Pravidelnost vycházení svědčí o rostoucí početní síle i organizovanosti. Slovenská organizace sociální demokracie mohla pak být založena v Budapešti 11. prosince 1904. I Slovensko prožilo dranmaticky rok 1905 a 23. - 25. dubna 1905 na XII. sjezdu Sociálně demokratické strany Uher došlo ke střetům o národnostní otázce. 24. dubna Se konala v Budapešti první konference sociálně demokratických žen, 28. května Stávkovalo 30 000 kovodělníků (vydrželi 5 týdnů). 11. - 12. června se konal ustavující sjezd Slovenské sociální demokracie. Slovenští dělníci se ozývali už častěji: příkladem byla manifestace v Liptovském Mikuláši, kde se tisíc dělníků dovolávalo ruské inspirace a požadovalo také všeobecné hlasovací právo (17. prosince 1905). Téhož dne vznikl Svaz dělnické mládeže Uher. Následujícího roku, 18. března 1906 se sešel druhý sjezd slovenských sociálních demokratů. Vyslovil se pro organizační jednotu na území Uher, ale nemaďarské národy měly mít možnost volit své výkonné výbory. Celouherské sjezdy pak opakovaně tento princip potvrdily.
Přes schopnost překonat pronásledování i celkovou zaostalost uherských poměrů, situace dělnického hnutí na Slovensku nebyla jednoduchá. Celková početní slabost dělnictva, roztříštěnost, národnostní útlak. Teoretické a strategické myšlení strany bylo na nízké úrovni, sociálně demokratičtí slovenští politkové jako Lehocký, Štetka, Bondo, Lojdl, Jamriška byli bytostně orientováni na taktické otázky. Organizovaných dělníků v třicetimilioných Uhrách bylo koncem roku 1905 153 000, více než třetina z toho, 57 000, v Budapešti. Rozvoj hnutí brzdil strašný národnostní útlak: i proto poslední předválečný (IV.) sjezd Slovenské sociálůní demokracie (12. - 13. dubna 1914) kladl důraz na nutnost řešit národnostní otázku.
Válka přinesla suspendování demokratických práv, ale od roku 1917 docházelo znovu k oživení činnosti uherských sociálních demokratů, zvláště od mimořádného sjezdu 8. - 9. dubna 1917. Už 15. listopadu 1917 Robotnícke noviny uveřejnily prohlášení Sociálně demokratické strany Uher, kde byly obsaženy hlavní zásady Dekretu o míru. Uherští sociální demokraté se přihlásili k podpoře ruské revoluce a její mírové politiky. 2. prosince 1917 se konaly v Bratislavě a v Košicích dělnické demonstrace žádající mír, sebeurčení národů, demokratická a sociální práva v duchu Leninova Října. 22. dubna 1918 propukla v Uhrách všeobecná stávka za mír, na Slovensku byla obzvlášť silná v Bratislavě, Liptovském Mikuláši a v Podbrezové. Na prvního máje v Podbrezové už byl požadavek sebeurčení spojen s požadavkem jednoty s českým národem. To nebyla náhoda: na všech sjezdem slovenských sociálních demokratů byli vždy zástupci českoslovanské sociální demokracie a čeští politici se Slovenska ostře zastali po masakru v Černové. Začaly vojenské vzpoury: 12. - 13. května Rimavská Sobota, 21. - 23. května 1918 v Trenčíně. 24. května 1918 se v Martině konala tajná porada Slovenské národní rady, která se přihlásila v myšlence společného státu. A pokračovaly vzpoury vojáků (Bratislava). 20. - 28. června 1918 se v rámci celouherské generální stávky konaly akce i na Slovensku (Vrútky, Nové Zámky, Zvolen, Krompachy). Martinská deklarace, kterou ksem zmiňoval, nespadla tedy s nebe. Na toto podloží ale navazovala i zkušenost Slovenské republiky rad vyhlášené 16. června 1919 v Prešově. Předsedou revoluční rady byl od 20. června český revolucionář Antonín Janoušek. Vydržela krátce, ale její opatření zůstala v paměti lidí.
Složitost podmínek dělnického hnutí na Slovensku a nízká úroveň teoretické přípravy vůdců byla kompenzována radikalismem. I později komunističtí vůdci přicházející ze Slovenska byli schopni velmi vyostřeného vnímání protikladů sociálních i politických, jejich myšlení bylo výrazně antithetické. Tyto rysy byly zesilovány i novou zkušeností komplikovaného začleňování Slovenska do Republiky Československé. Už 29. a 30. června 1920 se v Košicích sešla konference sociálních demokratů, která se hlásila ke Komunistické internacionále a vyzývala k tomu, aby vznikaly dělnké a rolnické rady. 46 míst Slovenska sem poslalo 134 delegáty. Odborářská konference ve Vrútkách 17. - 18. září 1920 a sociálně demokratický sjezd v Martině (19. září) tento stoupající trend radikalizace potvrdily. Akční výbor zvolený v Martině byl pověřen pražským zářijovým sjezdem samostatné sociálně demokratické levice koordinovat práci na Slovensku a na Podkarpatské Rusi se sešel 20. listopadu 1920 v Nitře. Zde se rozhodlo o tom, že zemský sjezd strany (sociálně demokratické levice) se sejde v lednu 1921 v Ľubochni. Odhodlání k nové formě organizaci i k nové programové krystalizaci posílil ještě zážitek z generální stávky 9. - 17. prosince 1920, kde se dělnictvo bránilo bránilo pokusům likvidovat pozice sociálně demokratické levice. Na Slovensku došlo k nejostřejším střetům ve Vrútkách, ve Vráblích a v Trenčíně. Ukázalo se, že se spontánností se nevystačí, že bezbřehé směšování taktiky, strategie a teorie logicky vede k porážce.
Odpovědí slovenských a podkarpatoruských levicových sociálních demokratů byl sjezd v Ľubochni, který začal 16. ledna 1921. 149 delegátů za předsednictví velice respektovaného Marka Čulena projednalo 21 podmínek Komunistické internacionály. 20 jich bylo přijato, jen 17. podmínka (název strany) byla vyhražena celostátnímu sjezdu. Sjezd byl rozehnán akcí četnictva a pokračoval proto 17. ledna 1921 v Ružomberku. Výsledkem jednání bylo přijetí akčního programu, utvoření zemského akčního výboru strany (který byl umístěn do Ružomberku) a pěti obvodních výkonných výborů. Důležité bylo vytvoření tiskových orgánů: vznikly Hlas chudoby, Hlas ľudu, Kassai Munkás (Košický dělník) a Volksstimme (Hlas lidu). K závěrům a organizačním krokům se návazně přihlásila župní konference v Komárně, která se sešla 30. ledna 1921. Slovenští levicoví sociální demokraté se postupně stávali komunisty. Jejich hlas hrál i po ideovém a organizačním sjednocení hnutí v rámci Československa velký význam. Nezaměnitelnou barvou na paletě hnutí byl radikalismus předáků, kteří přicházeli do Prahy ze Slovenska. Na jedné straně byl občas přehnaný, ale na druhé straně byl tím užitečným kvasem, který nikdy nedovolil hnutí ustrnout ve stojatých vodách. Živlem tehdejších slovenských komunistů byl čin a motivů pro něj bylo, bohužel, až příliš: bída, vylidňování určitých regionů, zavírání továren, agrární krize. Na půdě komunistického hnutí pak tato živá zkušenost, kterou získal i Klement Gottwald jako vydavatel Hlas chudoby za svého ružomberského působení, přispěla k formulování plánu na povznesení Slovenska, který veřejnosti komunisté předložili roku 1937. Od roku 1948 se stal součástí vládní politiky. Slovensko se stalo moderní a kulturně vyspělou zemí: Ľubochňa stála na začátku této cesty.
Haló noviny, 15. ledna 2001