Blíží se sjezd sociálních demokratů. O předsedovi je rozhodnuto, o programu a partnerech sociální demokracie v podstatě také. Jediné, o co se vede spor, je rozdělení funkcí. Sociální demokraté v urychleném tempu absolvovali vývoj předlistopadové státostrany, když i pro ně se myšlenka zcela ztotožnila s institucí. Programová konference skončila ubohým výsledkem, myšlenková beztvarost, kritizovaná samotnými členy, je do očí bijící. V debatě o stanovách jsou dále oslabovány demokratické instituty. Zemanova a Špidlova strana se chlubí, že vyvedla zemi z krize, a přehlíží dopady zdražování, stav sociální nouze v jednotlivých ohrožených regionech, propad zahraničně obchodní bilance, kampaňovitost a nesystematičnost práce vlády, vnější i vnitřní rizika. Zemanova zpráva sjezdu (27 stran) je prostá jakéhokoli zajímavého nápadu a když jsem ji žertem pro její tón srovnával s Leninovou závětí, musím se Leninovi omluvit. Na adresu KSČM se tu praví, že je určena k likvidaci sociálně demokratickýma rukama. Nuže, do kterého města se jezdí Zeman učit, jak nám zakroutit krkem?
Ale vážně: to, že v Lidovém domě nad stolem, kde se odehrávají tiskové konference, visí právě Tomáš Masaryk, má v sobě kouzlo nechtěného. Masaryk je nemilosrdně nastavené zrcadlo programové amorfnosti vedení ČSSD. Daleko případněji by tam měla viset podobizna Josefa Kaizla. Proč? V devadesátých letech 19. století, po naprostém selhání staročeské politiky v punktacích zaujala místo staročechů mladočeská strana, která se oficiálně nazývala svobodomyslná. Stejně jako místo ODS zaujali sociální demokraté, aby dělali v podstatě shodnou politiku, i mladočeši v očích Masarykových dělali v podstatě staročeskou politiku. Ztělesněním tohoto postupu byl Masarykův přítel a člen realistické družiny Josef Kaizl (1854-1901), nadmíru kvalifikovaný profesor národohospodářství, nesmírně schopný člověk a po Palackém další výrazná osobnost české politiky. S Masarykem byli přátelé, ale názorově se ostře rozešli. Kaizl si realismus vyložil jako reálpolitiku: dosáhnout podílu na moci, využít vládních křesel k prosazení českých požadavků pokládal za rychlé a efektivní. Naproti tomu Masaryk chtěl krizi české politiky a společnosti čelit zdánlivou oklikou: trpělivou diskusí o národním programu, o jednotlivých problémech, od sociální otázky až po českou kulturní identitu.
Bez hlubších programových kořenů holá mocenská pozice nezmůže nic. V prvních letech sporu mezi Masarykem a Kaizlem (který postupoval ruku v ruce s Karlem Kramářem) vývoj jakoby dával za pravdu Kaizlovi. Kaizl se jako ministr financí dokonce stal nejvlivnější osobou Thunova kabinetu. Jenže: dočasné úspěchy v podobě jazykových nařízení byly zvráceny, ukázalo se, že dekrety a nařízeními se nepomůže české společnosti jako celku. Masaryk (stejně jako pozdější protivník Lenin) věděl, že je třeba nejdříve mít jasno v tom základním, jinak se bude klopýtat o základní otázky na každém kroku. Stalo se, tlak pangermánů, berlínského dvora, maďarských politiků i z okolí cara vedl k tomu, že Thunova vláda padla. A s ní i Kaizlova politika. Masarykova ne. Kaizl, od jehož smrti uplyne 19. srpna 100 let, byl vzdělaný, pracovitý, obdivuhodný politik s železnou vůlí. A přece neuspěl.
Do značné míry je příběh Kaizlův příběh Zemanovy sociální demokracie a její postup je opakem toho, co prosazoval Masaryk. Vidíme tu křečovité úsilí být »hoffähig«, tedy schopný přijetí u dvora. Vidíme tu snahu se vyhýbat všemu, co by vnější sponzory režimu rozzlobilo. A hlavně spoléhání na moc, na stát, na zákony, dekrety, nařízení. Na kritiku týkající se bezprogramovosti odpovídal na minulém sjezdu Zeman tím, že ČSSD je vládnoucí stranou. To ale nezměnilo nic na neschopnosti tvorby skutečně ucelených politických konceptů, sledovat nosné civilizační tendence. Levice bez skutečně dějinotvorného úsilí, bez snahy o alternativu je jen variantou neoliberálního konceptu společenské racionality, tak jako mladočeši byli jen jinou, trochu přijatelnější formou staročeské politiky. A voliči jí to spočetli, po letech síly a zdánlivých úspěchů.
Ten přístup k politice, který v době zrodu moderních stran představoval u nás Masaryk, reprezentuje na levici spíše než ČSSD současná KSČM. Místo laciných triků, které by znamenaly ministerská křesla nepohodlný pokus o novou a neprošlapanou cestu, reflexe základních civilizačních problémů, aniž by dopředu bylo možno vyhlašovat samospasitelné cesty. Je to postup, který znamená běh na dlouhou trať a zcela bez záruky. Jistě, je to opuštění bezpečného přístavu a vyplutí na širé moře. Jenže politický terén je zcela nový a spoléhat na tradiční recepty by znamenalo podobat se generálům, kteří se připravují na války, které už byly.
Haló noviny, 30. března 2001