Mezi nejdůležitější otázky naší současné politické orientace patří zahraničněpolitická dimenze strany. Sice slyšíme občas na adresu zahraničních styků KSČM podceňující výroky, ale jejich význam rok od roku roste. V rámci národních států se totiž mohlo podařit udržení jakési obranné linie a následná stabilizace i určitá obnova pozic. Ale je zcela nemožné, aby na této úrovni komunistické a levicové strany dosáhly nové dějinné iniciativy, která se neměří úsekem od voleb k volbám. Se zahraničními styky souvisí širší zobecnění zkušeností a programová výměna, rozvíjení solidarity v řadě oblastí a ve stále větší míře také koordinace politiky u klíčových otázek. Je to stále naléhavější, protože hnutí ztratilo ráz řádu řízeného z jednoho centra a blíží se ideálu Palmira Togliattiho, který požadoval jednotu v různosti.
Komunistické strany dnes nepochybně působí ve velmi rozdílných podmínkách, užívají různé strategie i odlišných taktických přístupů, ale sjednocuje je cíl. Tento cíl lze charakterizovat překonáním kapitalismu, nastolením jiného typu společenské racionality, který by lidstvo odpoutal od podřízení viditelným i skrytým formám manipulace a lidsky přiměřeným a důstojným zvládnutím procesů globalizace. Velkou odpovědnost mají zejména strany, které působí v zemích, které patří do vyvolených klubů jako jsou OECD, NATO, EU a málokdy si uvědomujeme, že do tohoto klubu vyvolených zemí patří, přes zanedbávání svých vlastních zájmů, i Česká republika. Je na nich, aby denně ukazovaly, že politika podřizování se imperiálním zájmům velmocí není nutností. To je ovšem možné pouze za předpokladu, že postoje v oblasti zahraniční politiky nejsou nahlíženy jen jako věc romantických jednorázových gest, ale jako složitý a rozporný systém. Být důsledný a iniciativní v této oblasti znamená z tohoto systémového charakteru mezinárodních vztahů vycházet a přesahovat horizont okamžiku. Mezinárodní vztahy se vyznačují uplatněním hlubinných kategorií dialektiky, vzájemného působení, dialektické rozpornosti spojené s hierarchickým vřazováním rozporů a se zprostředkováním.
Bylo a je tragédií, že na tuto oblast se uplatňovala hlediska lineární, mechanické kauzality. Pak samozřejmě mizela možnost předkládat vlastní koncepce ke všem klíčovým otázkám. To platilo i o otázkách integrace: přijímaly se plánovací úkoly, kvóty, cílové programy. RVHP se vyhlašovala za nejdynamičtější společenství současnosti, a přitom se nikdy nepodařilo dosáhnout té úrovně mezinárodní dělby práce a integrace jako v Západní Evropě. Ve velké míře došlo k nepřípustnému prolínání taktiky, strategie a taktiky. Jistě, bez velkorysé koncepce se zahraniční politika dělat nedá. Ale to neznamená jejich ideologizaci: je paradoxní, že k ní docházelo i v době ideologické eroze, kdy se hnutí více a více vzdávalo svého morálního a etického nároku, spojeného s prvními lety po říjnu 1917. S určitou trpkostí si lze vzpomenout na známou knihu Henryho Kissingera "Obnovený svět" z roku 1960. S průhlednou analogií ukazuje, jak Metternich spoutal revoluční potenciál Francie tím, že jí přidělil sféru vlivu s rámci koncertu velmocí. Stalo se, Sověti se zaměřili na svou sféru vlivu v zemích "reálného socialismu" a Leninův původní nárok etizovat politiku se ztrácel víc a více, stejně jako skutečně systémový pohled na mezinárodní vztahy. Jak to skončilo, víte všichni. Dnes tu máme - věřím, že dočasně - unipolární svět, kde jsou možná tvrzení, jako v nedávné knize Zbigniewa Brzezinského "Velká šachovnice", že Evropa je americkým protektorátem. Brzezinského knihy se vyznačují posunováním laťky amerických mocenských ambicí výš a výš a cynismus získává nové a otevřenější podoby. Z jeho děl vyplývá to, že roztříštěný svět, jakýsi regulovaný chaos je cestou k udržení dnešního stavu. Lidské náklady na to jsou ovšem vysoké. Naproti tomu "Umění diplomacie" Henryho Kissingera je kniha, kterou se vyplatí číst a přemýšlet o ní. Ostatně, německý spisovatel Rudolf Hochhuth má pravdu, tvrdí-li, že i knihy tvoří dějiny. Zejména ty, které jsou spojeny se způsobem myšlení protihráče a které nečteme.
Zjednodušeně řečeno, v dnešním světě se totiž po pádu studené války, srovnatelné se střety doby náboženských válek, reprodukují předchozí přístupy k mezinárodním vztahům od doby, kdy vznikl koncem ideologizovaného konfliktu mezi světem reformace a protireformace koncert velmocí. Richelieu dělal v zájmu Francie zejména se Střední Evropou to, co dnes americká diplomacie se světem, včetně Evropy. Fragmentoval Německo i Střední Evropu, aby na kontinentu zůstala jen jedna skutečná velmoc, a přehrál císaře, který byl spoután ideologickými klišé. Obranou proti francouzské převaze byl systém rovnováhy: jako Newtonův hodinář zasahoval do soustrojí světa jen tehdy, byl-li ohrožen jeho rovnovážný běh, podobně se choval i Anglie, vytvářející v případě nejrůznější aliance, aby byla znemožněna převaha jedné velmoci. Vídeňský kongres nám předvádí přístup, který je Kissingerovi snad nejbližší. Obdivuje Metternicha, který založil evropský systém vyvážení vlivů na principu legimity. Je-li kdekoli překročen, je důvod k zásahu. Zvláštní ovšem je převrácení hodnot. Jestliže lidská práva a princip národního státu tehdy byly sobě blízko a fungovaly jako revoluční princip. Dnes se rozehrávají proti sobě. Úzce pojatá lidská práva, okleštěná o svou sociální a kulturní dimenzi byla nadřazena proti suverenitě národního státu a fungují stejně, jako princip legitimity v Metternichově době. USA se zdařil skvělý tah: stát, který byl v šedesátých a sedmdesátých letech kritizován za porušování lidských práv, si z lidských práv učinil svůj klíčový nástroj pro legitimizování všemožných ryze mocenských kroků. Konečně se objevuje dnes i jakási nová forma realpolitiky, kde zmizely vyvažující prvky a pokušení nadměrného rizika zabraňuje jen ohled na sílu druhého a přesná analýza vlastního zájmu a z něho vyplývající sebeomezení.
Koexistence těchto zdánlivě protikladných konceptů je možná proto, že dnešní zahraniční politika přestává být jen záležitostí provozu, salónní výlučnosti. Je svým způsobem totální a promítají se do ní všechny životní zájmy států. Dříve snad bylo mimo dobu krizí vnitřní a zahraniční politiku příkře oddělovat. Dnes už nikoli. Dříve měla zahraniční služba svou autonomii vůči světu ekonomiky. To už také neplatí. Dříve si vojáci a diplomaté vstupovali do svého řemesla spíše výjimečně. I to je pryč. Tuto rostoucí vzájemnou zprostředkovanost uvedených sfér velmi dobře vnímali Marx, Engels a Lenin. Mimochodem, Engels, podle Havla údajně relativně málo významný německý filozof XIX. století dokázal předpovědět dvacet sedm let před vznikem první světové války její příčiny, průběh a důsledky. Bude mít někdy nějaká Havlova předpověď takovou životnost? Všichni tři si velmi dobře všímali geniálního díla "O válce" od Carla von Clausewitze. Úžasné myšlenky tohoto vojáka o primátu politiky i ve vojenské sféře a o vzájemném dialektickém propojení ofenzivy a defenzivy dochází znovu a znovu potvrzení.
Dnešní stratégové kolem konfliktu v Kosovu by však jakoby byli spíše žáky Moltkeho "myšlení v divizích a dělech" než von Clausewitze. A přece dnes se proměňuje význam jednotlivých faktorů zahraniční politiky, vztah politiky, ekonomiky a vojenských faktorů je daleko těsnější, dnešní vládnoucí koncepce zahraniční politiky s tím počítá. Brzezinski ale zdůrazňuje ve svých úvahách sílu jednotlivých hráčů na světové politické scéně. Příklad kosovské krize však ukazuje, že síla na jedné straně a uznávaná závislost na druhé straně není ještě vztah jednostranného podřízení. Mechanismy rozhodování a vztah silných a slabších hráčů jsou něčím složitějším. Nedávná kniha Matthiase Küntzela o vzniku jugoslávské války (podobně jako obdobná publikace Waltera von Goldendacha a Hanse-Rüdigera Minowa) přesvědčivé dokumentuje přesvědčivý fakt, že to nebyly USA, kdo prvotně přehodily výhybku k vojenskému řešení, ale že je k tomu dovedli slabší hráči, zejména Německo. Podobný vztah bylo možné i v době supervelmocí pozorovat častěji, od Pieckem a Ulbrichtem vynuceného vzniku NDR proti vůli Moskvy až po složitý vztah USA a Mexika. Při zvažování závislosti v rámci EU je tedy třeba mít na mysli i tento aspekt.
Jistě změnila se i samotná struktura moci. K politické a ekonomické moci přistupují i měkké zdroje moci, především informační. Fragmentování protihráče uvnitř společnosti i mezinárodně je zdrojem moci. Změnila se i legitimace moci: demokracie přes své zdánlivé triumfy prochází krizí a její perspektivy (vnímáme-li ji jen jako politický pluralismus) vidí například Samuel Huntington dost černě. Legitimitu dnes takzvanému přirozenému řádu poskytují zúženě pojatá lidská práva, na nichž stojí doktrína humanitární intervence asi tak, jako dříve Svatá aliance intervenovala ve jménu legitimity existující moci. Jenže úskalí lidských práv spočívá v tom, že je přirozené lidská práva radikalizovat a připomínat to, že jsou revolučního původu. Je také nutné znovu a znovu připomínat, že základem krize legitimity v národním i mezinárodním měřítku je to, že konsensus (jak se dnes módně říká) není vzniklý spontánně, ale že se víc a více stává výsledkem manipulace a nátlaku, že chybí prostor pro skutečnou volbu.
V monopolárním světě je ohrožen prostor pro skutečnou volbu nejen v mezinárodním měřítku, ale i v rámci států. Cožpak je možné zapomenout na působivý výčet důvodů pro humanitární intervenci v dokumentu přijatém na washingtonském summitu? Sahá od etnických konfliktů, přes ohrožení demokratických hodnot až třeba po špatně zvládnuté ekonomické reformy. Proto je tak důležité hledat složité cesty od monopolárního světa k multipolárnímu: a tady je a bude v ještě větší míře nezastupitelná role Evropy. Jsou jistě i dnes země s potenciálem velmoci, které mluví o nutnosti mnohopolárního světa, jako jsou Rusko, Indie, Čína. Ale je evidentní, že bez integrace Evropy není skutečná mnohopolárnost světa možná, že bez toho se budou naplňovat stále slova o Evropě jako svého protektorátu USA. Jsou ovšem možné různé scénáře vývoje. Optimální by bylo rovnoprávné začlenění České republiky do širšího svazku evropských národů, což je myšlenka, která se oprávněně vracela v našich dějinách znovu a znovu, abych jmenoval jen Jiřího z Poděbrad, Komenského, Masaryka. Šmeral vnímal citlivě toto nesamozřejmé postavení národa v silovém poli zájmů velmocí a trval na tom, že emancipační vývoj má skutečnou šanci v širším, minimálně středoevropském rámci, ale daleko spíše v evropském. Analýza ukazuje, že pouze ty malé země, které mají stabilnější včlenění do mezinárodních struktur, úspěšně vzdorují tlakům měnící se mezinárodní situace. Hořkou lekcí v tomto směru byla právě válka v Jugoslávii, kterou bychom snad mohli, s trochou nadsázky, pokládat za praktické vyvrácení postmoderního diskursu. Jeden indický diplomat obhajoval jaderný program své země poukazem na to, že s vlastnictvím jaderných zbraní by asi Jugoslávie nebyla bombardována. Malé státy musí umět využít složitostí a překrývání v mezinárodní situaci: jsou jakoby v roli podnikatele, které čerpá z nerovnováh, ale úplně nerovnovážné prostředí ho ničí ještě více než sterilní rovnováha. Prostě: je třeba vztah závislosti a nezávislosti studovat naprosto konkrétně a bez předsudků. Pracovně si dovolím vyslovit tezi, že za určitých okolností může vstup do EU paradoxně naši suverenitu zvýšit.
Vztah KSČM k otázkám evropské integrace má také už svou historii. Od původně naivního nadšení sdíleného většinou společnosti, kdy přes 90 % občanů podporovalo vstup do EU, přes postupující skepsi až po nalezení vyváženějšího postoje. KSČM sice podepsala společnou deklaraci třinácti stran ve prospěch evropské integrace, ale na druhé straně vždy brala v úvahu negativní rysy této formy integrace. Nejde jen o strašnou inflaci předpisů a norem, jejichž souhrnný počet prý už dosahuje 26 tisíc. Nevadí nám pouze nedostatek demokratické kontroly a takzvaný demokratický deficit. Máme i námitky vůči netransparentnosti celého politického prostředí spjatého se správou evropských věcí. Občas mívám pocit, že bývalé sovětské politbyro bylo proti evropské komisi vrcholně průhledným orgánem. Znepokojuje nás, že ani Amsterdamská smlouva neopustila základní omyl Maastrichtské smlouvy, že totiž konvergenční kritéria jsou pojímá jako čistě monetární záležitost. V maastrichtské smlouvě se sice mluví o silné sociální politice, ale nezaměstnanost jako problém tam není zmíněna. Teprve teď snad díky švédskému požadavku společného boje proti nezaměstnanosti se může tato problematika pozdvihnout na úroveň acquis communautaire.
Zatímní vývoj ekonomické politiky v zemích patnáctky totiž preferoval měnovou stabilitu na úkor dalších cílů. V roce 1975 činila v těchto státech inflace v průměru 13,6 %, 1990 5,3 %, 1991 5,7 %, ale od té doby systematicky klesá až na 1,3 % v roce 1999. Tato preference je samozřejmě především v zájmu těch, kdo mají jiný zdroj příjmu než mzdy. A tak se podíl mezd na hrubém domácím produktu v zemích patnáctky vytrvale snižuje. 1975 to bylo 77 %, v roce 1999 už pouhých 68,1 %. Nezaměstnanost díky takto nastaveným kritériím ekonomické politiky naopak představuje stále nevyřešený a tíživý problém. V roce 1975 v zemích patnáctky bylo v průměru 3,9 % nezaměstnaných, v roce 1985 10 %, v roce 1994 11,1 % a v roce 1999 9,6 %. Přes mírný pokles zhruba na úroveň, která je dnes v České republice není zdaleka nebezpečí zažehnáno. Klesá totiž kvalita zaměstnání, roste podíl dočasných smluv a některá pracovní místa jsou jen papírovým přínosem. Ukazuje se, že pro budoucnost evropského projektu je klíčovým problémem jeho socializace. Buď dojde k proměně EU v souvislosti s jejím rozšířením, anebo se tento projekt neuskuteční vůbec. Rozšíření totiž není jen věcí harmonizace práva, splnění určitých konvergenčních kritérií, dohody vládních a parlamentních elit, ale složitý sociální proces. Musí být proto realizováno jako sociální proces a nikoli byrokratický projekt, jinak není reálné očekávat kladný výsledek.
I u nás se lidé v rostoucí míře ptají: a co nám vlastně přinese rozšíření? Rostoucí rozpaky a skepsi odráží fakt, že už jen 58 % (podle posledních průzkumů snad jen 49 %) obyvatel je pro vstup do EU, v Polsku dokonce podle posledního průzkumu 55 % nebo dokonce 48 %. Nelze se po způsobu vojenských činitelů NATO omezit na řeči o "negativních vedlejších efektech". Nelze se bavit pouze o výhodách, jako je čerpání z fondů EU, podíl na výzkumných projektech či možnosti dané prací pro větší trh či možnost využívat výhod nově se rodící světové měny v podobě euro. To ostatně ovlivní mnoho věcí od spotřebitelského trhu až po trhy finanční. Bez socializace evropského projektu a jeho proniknutí myšlenkami spravedlnosti nelze očekávat vyšší podporu. Odpor se objevuje tam, kde lidé mají pocit, že byli podvedeni, že společnost se díky byrokratické mašinérii spíše uzavírá (což je převažující mínění ve Švédsku), že se s nimi nejednalo poctivě. Nelze nechat proces rozšíření a reformy EU jenom politickým elitám, které necítí deficit sociálního využití EU. Ponechat projekt tak, jak je, je ohrožující a nebezpečné. Máme, odhaduji, nějakých 5-10 let na to, abychom společně jako evropská levice prosadili skutečnou sociální dimenzi evropského projektu. Pokud se to nepodaří, může nastat nestabilita, ze které budou čerpat krajní pravicové populistické strany. Pravici ovšem vadí i to, co ze sociálního státu zbylo. Jestliže někteří vidí v Klausovi jakéhosi spojence, mýlí se. Klausovi vadí nejen jakési ohrožení NATO, ale především možnost, aby odbory získaly pravomoci z Bruselu, aby se EU vyvíjela směrem k silné sociální politice. Instinktivně cítí, že právě toto je pro úspěch celého procesu důležité a že by to znamenalo celoevropský posun sil v neprospěch pravice a její vize světa. Je nejen proti EU jaká je, ale především proti EU, jaká by měla a mohla být.
To neznamená, že bychom zastírali negativa. ČR má po zločinně pojaté asociační dohodě všechny povinnosti, ale nemá prakticky žádná práva. Tento nerovnovážný stav při letech čekání narůstá. A i když je pan Günter Verheugen proti Hansi van den Broekovi vysoce komunikativní a prostý předsudků, obávám se, že podceňuje riziko růstu nálad proti EU, mluví-li o tom, že nové členské státy musí nést břemena a přinášet oběti. Stejně přispívají k averzi vůči EU různé ultimativní požadavky padající od lidí začleněných do osy Mnichov-Vídeň. Evropa nesmí být věcí výhrůžek a nátlaku či vydírání, ale motivace a příležitostí. Evropská integrace není pro KSČM otázka technická nebo taktická, ale věcí strategické volby. Souvisí s celkovým zaměřením strategie KSČM. Integrace nemůže být věcí anšlusu, výsledky byly patrné v bývalé NDR, kde bylo uměle zničeno 85 % průmyslové kapacity a v zemědělství zůstalo na území bývalé NDR (přes vyšší životaschopnost velkých celků) jen 15 % pracovních sil. Nemůžeme připustit další tlak na rodinné rozpočty skrytý pod heslem vyrovnávání cenové hladiny.
Zdá se, že si v Bruselu neuvědomují, že rozhodujícím faktorem pro nárůst tzv. euroskepticismu je krach ekonomických reforem, které byly spojeny s takzvaným washingtonským konsensem. Vedly k rozbití produktivní síly ekonomik zemí bývalého sovětského bloku a přinesly i velké sociální komplikace. Polsko je například přes svůj problém se zemědělstvím (které stále ještě znamená 27 % práceschopného obyvatelstva, ale také 900 tisíc lidí tu představuje skrytou nezaměstnanost) bývá chváleno za svůj ekonomický růst ve výši 5-6 % a kontrolu inflace (dnes je 7,3 %). Opačnou stranu mince představuje nezaměstnanost, která už sice netvoří 17 % jako v roce 1994, ale opět roste. V roce 1998 byla 9,8 % a loni už 13,9 %, poté, kdy byla provedena řada rozpočtových škrtů. Reforma prý úspěšně pokračuje, a přitom bylo v Polsku roku 1990 20,5 % lidí v chudobě a v roce 1999 už 49,8 %. To jsou oficiální data. Krach reforem lidí jako Klaus nebo Balcerowicz má za následek, že se zhoršuje struktura spotřebního koše a životní úroveň a nelze tedy mechanicky bez dalšího dělat mechanické posuny cenové hladiny. V EU například představují v průměru potraviny 18 % výdajů v rodině, ale v kandidátských zemích 36 %. Jak chce mluvit Miloš Zeman o společnosti vzdělání, když rozvojové potřeby budou stlačeny cenovými změnami do zbytkové podoby?
Socializaci evropského projektu za nás ovšem nikdo neudělá. Argumentace, že se do toho nebudeme vměšovat, že jde přece o Evropu kapitalistických států, je zvláštní. To snad někdo čekal, že integrací kapitalistických států vznikne socialistická Evropa? Socializaci evropského integračního procesu může dosáhnout pouze silná a integrovaná evropská levice, v níž má KSČM své respektované a nezastupitelné místo. Máme odpovědnost, která vyplývá z naší tradice, síly i zatím ne úplně využívaného potenciálu. Argument, že nemáme do hry vstupovat, protože levicové strany jsou prý slabé a nemohou nic změnit, neobstojí. Jednak síla stran není statická veličina, jednak při nezasahování a izolaci od těchto procesů se situace ještě zhorší a v případě krachu daného projektu se dá očekávat další výkyv doprava. Je jistě šokující, že Haidera mnozí podporují proto, že chtějí zvýšit mzdy na úkor prý velkorysých sociálních podpor, ale ruku na srdce: učila je levice se dívat obojím směrem, nahoru i dolů? Na to, jak odpovídají zisky a privilegia těch nahoře produktivitě práce, kvalifikaci a společenskému přínosu? Haider a jemu podobní právě odvádějí pozornost od toho, co probíhá nahoře. Věci kolem Haidera jsou svým způsobem paradoxní, protože v ekonomickém a sociálním ohledu žádná rakouská vláda neprováděla víc probruselskou politiku než vláda kancléře Schüssela. V Rakousku je vidět, jak je důležité pro zablokování skluzu doprava to, aby ve společnosti existovala silná a důsledná levicová strana, poskytující alternativu.
Chybou levicových stran bylo to, že integraci od základu pouze odmítaly, že neformulovaly vlastní alternativu. Logicky i to přispělo k tomu, že se ocitaly v marginalizované pozici. V dějinách je to tak, že jestliže se politická síla může odvážit něčeho pozitivního a neudělá to, zadělává si na vlastní druhořadost. Dalo by se to srovnat s velkou změnou, kterou znamenala v minulosti stavba železnic nebo růst průmyslových měst. Ti, kteří třeba z ušlechtilých důvodů je odmítali, způsobili úpadek svých měst a sídel. Jiná, dosud bezvýznamná sídla se povznesla. Pozice malého státu nemusí být vždy nevýhodou. Například Irsko či Dánsko jsou proslulé svým vyjednávacím uměním. Dánsko sice tvrdě vyjednává, ale u dohodnutých věcí je naopak tím, kdo nejlépe zavádí přijaté položky. Tuto schopnost orientace v novém prostředí ale nezajistí jen vlády a parlamenty. Dopředu musí být na to připravena celá veřejnost. Naším ekonomickým prostředím a celkovým referenčním rámcem totiž bude, ať už referendum dopadne jakkoli, právě EU. Je nutné se právě od těchto malých zemí, kde navíc nejsou předsudky vůči vstupu nových členů tak vysoké jako v Německu, Francii či ve Velké Británii.
Jsou i nesporná pozitiva EU: například mezi ně patří vyšší standard odborářských práv a zejména pak větší šance pro spolupráci a oživení akceschopnosti evropské levice. Na základě statutu EU a za peníze vznikají evropské strany. Je už evropská strana sdružující konzervativce, liberály, sociální demokraty, ale levicová evropská strana není. Máme právo být méně internacionalističtí než například konzervativci? Nemůžeme se tvářit, že tento problém tu není. Může se stát, že už v roce 2004 budou nové evropské volby podle systému evropských stran a ČR může být už tehdy do nich zahrnuta. Evropská levicová strana může být zdrojem posílení pro levici i v zemích, kde levicové strany jsou slabé a nemají tradici. Může znamenat podle předběžných sond oživení a nové impulzy i tam, kde takové tradice je. Bude i zdrojem pro novou a skutečnou levicovou solidaritu. Nezakrývám, že řada komunistických a levicových stran na náš vstup hledí s velkou nadějí. KSČM také patřila a patří mezi strany, které hledí na současnou podobu EU velmi kriticky a přemýšlejí o levicové alternativě, jak se to obráží například v "Manifestu KSČM pro demokratickou Evropu" z roku 1994, za kterým stojí naše diskuse o novém konceptu společenské racionality. Šance na novou ekonomickou, sociální, ekologickou a kulturní politiku jsou dnes v Evropě lepší, než kdykoli od sedmdesátých let. Ovšem jen potud, pokud se nám podaří změnit kurz integrace, pokud se prioritou číslo jedna stanou sociální otázky, demokratizace a větší transparence evropských struktur.
Řečeno stručně: vše závisí na tom, budeme-li mít odvahu tento nový terén strukturovat, vezmeme-li na sebe odpovědnost za to, že nebudeme chtít tento terén pouze odmítat, ale že se ho pokusíme dobýt. Tak, jako kdysi Šmeral zastával velmi nepohodlné stanovisko, když řekl, že komunisté stojí na půdě československého státu, že ho nechtějí zničit, ale dobýt, tak stojí dnes i otázka ve věci Evropy. Řídil se myšlenkou, že správné stanovisko není v horizontu okamžiku, ale desetiletí a staletí. Dějiny našeho hnutí mu daly za pravdu. Bez silné a integrované levice se tu nedostaneme ke koordinaci odborářské činnosti. Jistě, zatím to tak není a daří se stavět jedny proti druhým. Ale víme, že každá nová fáze v dějinách boje za sociální pokrok vyžadovala určitý čas. Už musím končit, ale cítím potřebu se schovat za někoho, kdo je v tomto prostředí respektovanější, asi tak, jak se Lenin v "Co dělat?" ve své úvaze o produktivních a burcujících snech schoval za Pisareva. V mém případě je to Fidel Castro, jehož výroky o evropské integraci i postupu levice v této složité době v řeči na caracaské universitě přesně vystihují podstatu problému. Snažme se stejně jako on umět nalézat na výzvu doby nová, odvážná a ambiciózní řešení, třebaže na první pohled vypadají neefektně pro ty, které na levici lákají romantická gesta.
Mezititulky Haló noviny, 26. června 2000