Desáté výročí KSČM je pro nás nejenom příležitostí k bilancování strany, která úspěšně prošla nejtěžší krizí v historii komunistického hnutí v jeho dramatických dějinách, ale také i možností zamyšlení nad zkušeností komunistických stran v právě končícím dvacátém století a nad tím, co bude třeba udělat pro novou dějinotvornou iniciativu ve století novém.
KSČM není stranou nostalgie, a proto ode mne neočekávejte duté fráze, zaklínání se principiálností všeho druhu. Spíše můj projev berte jako pozvání k přemýšlení nahlas o cestě, kterou jsme prošli, o našich možnostech, nadějích i hrozbách, kterým musíme čelit. KSČM je stranou, kde se slučuje kontinuita a diskontinuita. Je nepochybně věcí cti a odpovědného přístupu k politice přiznat se ke kontinuitě se složitou a rozpornou zkušeností KSČ. Ta občas zapomínala na tvořivou výzvu svých zakladatelů a nechávala si zvnějšku předepisovat, co je správné, či marxistické. Často se neubránila chybám a omylům a nerozpoznala včas nebezpečí plynoucí z instrumentálního chápání práva, jež mělo i pro mnoho našich spoluobčanů tragické následky.
Kontinuitu ale cítíme především s tím, co komunisté, navzdory všem tragickým zákrutám dějin, udělali dobrého pro tuto zemi. Nezapomínáme na růst produktivního potenciálu Československa, byť i někdy využívaného pod naše možnosti, s úctou si připomínáme vyrovnání rozdílů mezi jednotlivými oblastmi, kdy práce přicházela za lidmi a nežádalo se po nich, aby zpřetrhali své kořeny při cestě za prací jinam. Za symbolické pokládáme to, že právě Československo po druhé světové válce dokázalo jako první země na světě zlikvidovat dětskou obrnu. Růst sociálního a kulturního standardu, všeobecnou dostupnost hodnot kultury a vzdělanosti bereme jako věc, na kterou stojí za to navazovat a kterou je potřeba rozvíjet. Kultivaci vědomí sebevědomých a odpovědných občanů pokládáme za trvalou výzvu a zároveň hodnotu, na které stavíme.
Jestliže současní čeští komunisté zastávají názor, že je třeba usilovat v planetárním rozměru o civilizaci lidských práv, tvrdíme, že v oblasti sociálních a kulturních práv se před rokem 1989 udělalo hodně. S čím ale nemůžeme souhlasit je ochuzení socialismu o dimenzi politického pluralismu. Jestliže definujeme svůj postoj k minulosti, je na místě říci, že tady cítíme nutnost diskontinuitního řezu. Ano, KSČM se otevřeně hlásí k tomu, že bude tvrdě a neústupně hájit politickou, ekonomickou i kulturní pluralitu. Bude prosazovat možnost volby ze skutečných alternativ a otevřený horizont. Bylo chybou opustit volební program z roku 1946, počítající s rozvojem občanské společnosti, i když v partnerských zemích tato tradice občanské společnosti chyběla.
Předlistopadová KSČ postupně ale ochuzovala koncept socialismu velmi nebezpečným způsobem. Pojem reálného socialismu byl výrazem tohoto ochuzení. Vylučoval totiž hledání nových možností, alternativ a měl vysloveně apologetický ráz. Myslím, že to bylo v naprostém rozporu s duchem marxismu, který usiluje o revolucionizování skutečnosti. Protože se nejprve v Sovětském svazu a pak i v dalších spojeneckých zemích objevila idylická představa o socialismu jako bezrozporné skutečnosti, zrodila se karikatura skutečného marxismu, vzývajícího status quo a odtrženého od světa skutečných zájmů lidí a celých tříd. A jak říká Karel Marx, idea odtržená od zájmu vždy utrpěla ostudu.
Zhoubnost návyků na apologii a papouškování dokázala doba po roce 1985, kdy v době přestavby v SSSR ve společenských vědách byla velká tvůrčí svoboda, ale reálný přínos diskusí v této oblasti byl téměř roven nule. Soudíme přesto, že ještě v osmdesátých letech byl značný manévrovací prostor pro skutečnou nápravu a pro hluboké reformy, které by pro věc sociální spravedlnosti a solidarity znovu získaly srdce lidí. Tím spíše, že v osmdesátých letech prožíval kapitalismus jedno ze svých nejméně sociálních desetiletí. Tato šance však byla selháním politiků, jejich neschopností reflexe nahromaděných rozporů socialistických společností, jejich nekompetentností a neodpovědností promarněna. To znamenalo celosvětově příležitost pro deformování globalizačních procesů ve prospěch nadnárodních korporací a mezinárodního finančního kapitálu. Jenže takřka náboženská víra v deregulované a liberalizované trhy končí ohromnou frustrací mnoha miliónů lidí na celé planetě.
V této situaci pociťujeme, že komunistické hnutí se může znovu stát nadějí celých národů, může přinést skutečné alternativy k hrozbě globálního chaosu, jak soudil nedávno zemřelý francouzský historik Georges Duby. Poučilo se totiž ze svých chyb a tragických omylů a přeměnilo se po ztrátě svěrací kazajky strnulého byrokratismu ve svobodnou laboratoř tvorby nových idejí a hodnot. Máme nejen novou šanci, ale i nesmírnou dějinnou odpovědnost, kterou nesmíme zklamat. Neboť tempo dějinného vývoje se zrychluje, hrozba daná nezvládnutými globálními problémy je příliš vysoká a sociálně demokratické strany ve své naprosté většině vyklízejí prostor poskytující reálnou volbu. Přiklánějí se k neoliberálnímu paradigmatu pod hesly, že je možná pouze korekce, ale nikoli úsilí o kvalitativně novou společnost. Tím se otevírá prostor pro ty komunistické strany, které z očistné porážky a krize vyšly s vědomím, že jakýkoli návrat zpět není možný, že je třeba usilovat o nové paradigma pro levici, o nové pojetí společenské racionality, které bude usilovat o překonání všech forem manipulace a o co nejširší prostor pro skutečnou samosprávu a spoluúčast občanů na utváření vlastních životních podmínek.
S vděčností připomínáme akce spojené se stopadesátým výročím vydání Komunistického manifestu v roce 1998, zejména pak diskuse v Paříži, kde se sešly poprvé po dlouhé době všechny formy marxisticky inspirované levice, zaznělo tu 650 příspěvků a živých debat se účastnilo 2000 lidí z celého světa. Za tuto iniciativu nemůžeme být francouzským soudruhů dostatečně vděčni. Marx se stává znovu respektovanou osobností, ale musíme se mít na pozoru, aby nebyl redukován na pouhý předmět akademického zájmu, ale středem diskuse o problémech dneška. Ostatně, čelní myslitelé Západu, donedávna známí i jako kritici sovětské praxe, jako Jacques Derrida nebo Richard Rorty začínají tušit, že právě Marx je klíčem k pochopení nazrávající civilizační krize. Musíme udělat vše pro to, aby zejména mladí lidé měli možnost autentického Marxe číst a pochopit.
Podněty k přemýšlení nám ale poskytují i naši protivníci. Víte, jakou reklamu média dělala Černé knize komunismu. Vyvolala samozřejmě kritickou reakci v řadě zemí, vyšly hodnotné polemiky ve Francii, Německu i v Itálii, objevila se i Černá kniha kapitalismu, ale měla by být podnětem k přemýšlení nejen o faktech a nízké odborné úrovni řady příspěvků, ale především o základních nesprávných tezích, na kterých tato objemná publikace stojí. Stéphane Courtois a jeho kolegové totiž staví na několika vysloveně falešných předpokladech. Především tvrdí, že komunistické hnutí všude znamenalo jenom a jenom derivát sovětské skutečnosti, sovětské politické praxe. Dále autoři provádějí ztotožnění komunistické myšlenky s násilím v podobě stalinského teroru a komunistická myšlenka se pro ně rovná gulagům. Konečně své vývody korunují hloupým srovnáním komunismu s fašismem, jako by někde fašistické hnutí provádělo sebekritiku, hlásilo se k humanistickému a racionalistickému programu, rehabilitovalo své oběti a usilovalo o reformy.
Své výhrady nevznášíme proto, že bychom chtěli uhýbat před morální závazností tragických osudů miliónů lidí. Ale odmítáme to, že by se dějiny komunistické myšlenky a komunistického hnutí měly redukovat na počítání - a navíc špatné - mrtvol. Na nesmyslnost tohoto přístupu ukázal ve své recenzi Noam Chomsky, který dlouhodobě sleduje tragické imperiálně zaměřené politiky západních zemí ve třetím světě. Nepoctivé je také opomíjet dobový kontext a konání druhé strany. Neměla by také padnout pod stůl zajímavá kniha Zbyňka Zemana, která vývoj východního bloku po druhé světové válce interpretuje především jako problematicky realizovaný pokus odstranit historické zpoždění téměř všech těchto zemí a modernizovat je.
Především se musíme ohradit proti líčení komunistického hnutí jako monolitního a odvozeného ze sovětské politické teorie a praxe. Přes kremelskou uzurpaci bylo komunistické hnutí v teorii i v praxi vždy pluralitní. Lze dokonce vyčlenit určité modely, které se historicky vytvořily. A všechny legitimně navazovaly na leninskou iniciativu, která znamenala přes všechny rozpornosti přínos oproti zplanělé a bankrotem roku 1914 otřesené praxi Druhé internacionály.
Je tu nepochybně západoevropský model, reprezentovaný stranami, které bez ohledu na to, zda působily v demokraciích či diktaturách, vytvořily pozoruhodnou politickou kulturu, která byla vůči sovětské praxi samostatná. Nikdy tu nevymizel odkaz zakladatelských osobností, jako byli György Lukács, Ernst Bloch a Antonio Gramsci. Lukács ztělesňoval militantní úsilí o obhajobu evropského racionalismu, Bloch kultivoval utopickou dimenzi socialistického myšlení a Gramsci se nesmazatelně do dějin hnutí zapsal tím, že postavil strategii komunistických stran po zkušenosti s opadnutím revoluční vlny a následným nástupem fašismu na pronikání do občanské společnosti a na úsilí o kulturní hegemonii. Myslím, že v našich dnešních podmínkách jsou všechny osobnosti relevantní. Lukács, který nikdy neopomněl zdůraznit, že úkolem komunistů je boj proti iracionalitě ve všech jejích, třeba zjemnělých podobách a obhajoba racionality, by se měl znovu a znovu číst: což na dnešní svět neútočí iracionalita v nových a nových podobách? Nikdy se nevzdal boje o třetí možnost, ani ve vypjaté situaci buď-anebo. Bloch je aktuální v době, kdy se tvrdí, že dnešní liberální diskurs je prý nepřekročitelný horizont. A konečně Gramsci je snad v naší době klíčovou osobností diskuse o politické strategii komunistických stran.
V rozvíjení občanské společnosti a upevnění našeho vlivu v ní, v boji o kulturní hegemonii vidíme zásadní bod naší strategie, jak jsme to prohlásili už po III. sjezdu KSČM. Ostatně, byla to v podstatě strategie, která dovedla KSČ v roce 1946 k volebnímu vítězství. Bez pozic v občanské společnosti a skutečné kulturní převahy by vítězství politiky KSČ nebylo myslitelné. Dnešní problém této orientace ale spočívá v tom, že kulturní hegemonie komunistických stran v západní Evropě se zhroutila v sedmdesátých letech, což těžce postihlo i strany, které stavěly na eurokomunismu.
Obzvláště byla silná tato změna ve Francii a Francouzská komunistická strana na ni také nejvíce doplatila. Působila tu nepochybně kocovina z neúspěchu revolty roku 1968 u nejradikálnějších složek levice, které svůj antikomunismus konformizovaly se stanovisky pravice. Svůj vliv měla i diskuse o Solženicynově knize Soustroví gulag, jakkoliv ruští historikové Zemskov a Ďugin poukazovali na její zásadní nedostatky. Pařížští noví ideologové už dávno před Černou knihou komunismu ztotožnili naše hnutí s gulagy. K tomu přistoupil i vliv postmoderny, kdy Jean-Francois Lyotard vyloučil takzvaná velká vyprávění a nakonec i reálné alternativy, pokusil se skoncovat s myšlenkou pokroku i organické souvislosti dějinného vývoje. Paříž tak postupně ztrácela postavení centra revolučního, progresivního myšlení a víc a víc tu získávala na vlivu reakce v jejích nejrůznějších podobách. Tím spíše je třeba ocenit jisté oživení marxisticky inspirované levice v dnešní Evropě, živé diskuse, které tu probíhají. Nezmizela autonomní politická kultura komunistických stran ve Francii, Španělsku, Portugalsku, Itálii i v Řecku, německá levice úspěšně přežila nejtěžší bod po sjednocení Německa. Byla tu před Kohlem a bude i po něm.
Hodně se zejména mezi historiky i dnes diskutuje o sovětském modelu. Chci zdůraznit, že demokratický potenciál sovětů nikdy nesmí zmizet z jakékoli dějinné bilance. Znovu a znovu při studiu doby po revoluci 1917 vnímáme pocit očistné bouře, která uvolnila prostor pro tvůrčí iniciativu v řadě oblastí. A je třeba také zdůraznit, že do tzv. velkého přelomu existovaly alternativy. Měly i své politické nositele, ať už si kdokoli o nich myslí cokoli. Byl tu ekonomický program Preobraženského z jeho díla Nová ekonomika, byl tu Trockého program, jakkoli racionální prvky jeho pohledu častokrát překrylo soustředění na mýtus vlastní osoby a samozřejmě tu byla osobnost Bucharina. Leccos vypadá v naší době jinak, vybavíme-li si jistou inspiraci NEPem u dnešní ekonomické strategie Číny. Tehdejší růstová tempa (jistě, šlo především ještě o obnovu!) činila přes dvacet procent. Bylo to málo? Urychlená industrializace byla nakonec realizovaná barbarskými metodami hodnými Ivana Hrozného a Petra Velikého, kteří tak fascinovali Stalina, ale Rusko posunula na práh moderní doby. Průmyslový potenciál vybudovaný v době pětiletek umožnil vyhrát nejstrašnější válku, jakou kdy Evropa zažila. Záchrana před fašismem je zásluha, která nesmí být nikdy sovětským komunistům zapomenuta, stejně jako jejich pomoc procesu dekolonizace a získání nezávislosti pro celé národy, pro něž Říjnová revoluce znamenala probuzení a inspiraci.
I v době po "velkém přelomu" ztotožnění strany a násilí kulhá. Byly tu totiž vždy dvě strany, jak říká Zjuganov, strana těch, kteří přinášeli práci a hodnoty a strana privilegovaných, kteří ztratili postupně svůj vztah k těm, kteří sovětské moci pomohli k životu. I tím lze vysvětlit snadný přechod velké části sovětské nomenklatury na prokapitalistické pozice a parazitování na rozchvácení národního majetku. Na sovětském modelu se nepochybně projevila zátěž na carismu a absence demokratických tradic. Hluboko dopředu mířila poznámka Leninova, že v Rusku bylo relativně snazší moc získat, ale nesrovnatelně těžší bude novou společnost udržet a rozvíjet. Marxův aforismus o mrtvém, který se chápe živého, došel v případě nezvládnuté dějinné zátěže své aktualizace. S názvuky těch nejodpornějších tradic carské zvůle pak koketoval Jelcinův režim.
Je tu nepochybně i východoasijský model, který v pozitivním i negativním ohledu nemohl opominout kulturní podloží konfuciánských, taoistických i buddhistických hodnot. V této souvislosti myslíme především na naše vietnamské a čínské přátele. Čína i Vietnam vedly revoluční zápas, který uchvacuje svou opravdovostí a dynamikou. Došlo tu k vyčištění dějinného terénu od feudální veteše, což bylo rozhodující pro následné modernizační strategie reforem od konce sedmdesátých let v Číně, ve Vietnamu od poloviny let osmdesátých. Nový dějinný terén je dnes strukturován a racionalizován a když zdaleka není vše vyhráno, nadějí je otevřená diskuse o variantách vývoje, hrozbách i nadějích, to, jak je celý tento složitý proces řízen. Mluvím-li o asijském prostoru, neopomíjím ani tragickou oběť korejského lidu v době vrcholící studené války.
Jedinečnou politickou kulturu si vybudovala Japonská komunistická strana, jejíž síla je v kritickém duchu k stalinským deformacím, k podřízení komunistické myšlenky mocenskému zájmu Sovětského svazu. Japonští soudruzi se naučili úžasné kombinaci vnitřní demokracie a kázně, schopnosti budovat svůj vliv přímo v organizacích pracujících i na místní úrovni. Nezapomínáme ani na Indii, kam dolehl také ohlas tragické roztržky mezi Sověty a Čínou, ale dnes obě komunistické strany, které mohou čerpat z vyspělé tradice marxistického myšlení, úspěšně spolupracují a jejich vliv neslábne ani po roce 1989, ale spíše sílí.
V africkém prostoru tu je jedinečná cesta jihoafrických komunistů, jejichž vůdčí osobnosti minulých let, Joe Slovo a Chris Hani byli rozhodujícími osobnostmi pro přechod od apartheidu k demokracii cestou národního smíření. Jakou schopnost přenést se přes vlastní tragické zkušenosti to znamenalo, si ani neumíme představit. Chris Hani se navíc stal obětí politického atentátu.
Mezinárodní komunistické hnutí může dosvědčit pravdivost slov zakladatele Peruánské komunistické strany José Carlose Mariáteguiho, že v Latinské Americe komunismus nebude pouhou kopií, ale heroickou tvorbou. Je tu úsilí o latinskoamerický model cesty k socialismu, koncentrovaně vyjádřený osudy kubánské revoluce. Byly tu nepochybně vedle velkých úspěchů i vyslovené chyby a omyly, ale správně se nedávno ptal Fidel Castro Ruz v projevu k zemědělcům, zda malá země bojující v nepříznivých podmínkách nemá právo na omyly, zatímco sousední veliká země se jich dopouští tak často a ani necítí potřebu se k nim přihlásit?
Velkou hodnotou kubánské revoluce je úsilí o bezprostřednost oproti byrokratickému nebezpečí. Zatímco Che Guevara strhuje psaným slovem, logickou strukturou, mravní silou, Fidel není myslitelný bez živlu mluveného slova, které je půdou přímého, bezprostředního kontaktu s občany. Pro kubánský přístup je charakteristický důraz na interaktivnost, na formy přímé a polopřímé demokracie, na odmítnutí představy, že strana má být ten, kdo se plete do všeho. Jako akt sebezáchovy se dnes ukazuje boj proti snaze Aníbala Escalante o napodobení sovětského přístupu se vším všudy.
Shrnu-li, je nám zapotřebí jakési mapy komunistické zkušenosti. Nemůže to být ale pojímáno jako vytvoření pohodlné zásobárny použitelným strategií, ale jako obnovení dialogu o hnutí, které je silné svou jednotou v různosti. Sověti svou snahou o unifikaci bez ohledu na místní podmínky hnutí fakticky rozbíjeli. Stačí se podívat na počty rozštěpených stran jako důsledek těchto intervencí. Stejně zhoubná byla i jakákoli jiná snaha přenášet jako něco závazného zkušenosti odjinud.
Při mapování komunistické zkušenosti minulých dob nesmíme zapomínat na nové, specifické rysy doby, ve které žijeme. Náš svět se rozhodně po pádu berlínské zdi nestal bezpečnějším a zbaveným strachu. Naopak, strach pouze mění své podoby a v řadě sfér ho dokonce přibývá. Mluví-li se o době nesvobody, pro mne je nesvoboda tam, kde je strach. A existenční strach, strach z budoucnosti, z toho, že dnes prosperující rodina může zítra vinou někoho jiného přijít o veškeré šance, takovýto strach roste. Svoboda tedy neznamená pouze možnost čas od času zajít k volebním urnám a vybrat si jednu ze stran, ale možnost rozvíjet bytostné lidské síly, to nejlepší, co v člověku je. Bez ohledu na to, jaká je finanční situace rodiny, ve které se narodil, bez ohledu na region, kde žije. Svoboda znamená nejen vymizení a překonání strachu, ale také to, že nesmí být zapomenuté společenské skupiny a zapomenuté regiony.
Větší prostor pro svobodu v minulosti lidé vybojovávali v solidární akci. Jenže fragmentování sociální skutečnosti je dnes nejen výsledkem objektivního vývoje produktivních sil v nejvyspělejších zemích, ale také cílevědomě používanou strategií vládnoucích kruhů. V této chvíli, kdy se mění struktura produkčního procesu a také dělnická třída díky tomu mění své charakteristiky, které v minulosti vyplývaly z klasické průmyslové struktury, kdy přichází o svůj živelný sklon ke kolektivismu, kázni, ztrácí rysy relativně homogenní skupiny, nastává těžká zkouška pro levici. Je třeba znovu analyzovat konkrétní zájmovou strukturu společnosti, vstoupit do živlu každodennosti, kterému marxističtí myslitelé věnovali relativně málo místa, monografické zpracování přinesl snad jen Henri Lefebvre. Německý filozof a sociolog Max Weber kdysi napsal tezi, že podrobení každodennosti, Veralltäglichung bylo tím, nač zašly všechny revoluce. I opačně lze ale říci, že předchozí režimy také zašly na podrobení každodennosti, která se ostře lišila od ideologického zastřešení společnosti. V této chvíli musíme hledat právě ve struktuře každodennosti ty prvky, které každodenně přesahují, které jsou bodem návaznosti k našemu projektu svobodné a solidární společnosti.
Komunistické a levicové strany musí skončit s postupem pasivního se přizpůsobování realitám, ale musí usilovat o to, aby reality vytváření. Nemohou vzdát svůj zápas o kulturní hegemonii, o vliv na myšlenkové formy a obsahy, které kolují ve společnosti, na symboly. Nyní, jak jsem říkal, už od sedmdesátých let, jsme ve velice nepříznivé situaci, která se ale postupně začíná měnit. Trend k obnovení historické iniciativy je třeba posilovat a bez úsilí o opětnou kulturní hegemonii to není možné. Gorbačovova představa socialismu jako pouze hodnotové skutečnosti a nikoli určitým způsobem utvořené společnosti a hnutí bylo právě pouze pasivním přizpůsobením realitám. V tomto konceptu je socialismus něčím pasivním a rezignuje na aktivní dějinotvornou roli.
Další prioritou pro obnovení iniciativy našich stran je systematické úsilí o pronikání do struktur občanské společnosti a to je pro nás také jednou z klíčových při hodnocení procesu evropské integrace. Ten zásadním způsobem mění tyto společnosti a znamená možnost spolupráce na tomto poli. Role občanské společnosti v zápasu o emancipaci vzroste, a komunisté už nikdy nesmí opakovat chybu minulosti, aby emancipační proces příliš vázali na stát a jeho struktury. Stát už pro nás nebude poručníkem či protektorem, ale ochráncem občanské společnosti a zároveň je víc a víc občanskou společností absorbován. Zkrátka, v duchu Marxe, aniž bychom se zříkali možností státu, nám jde o sebeosvobození občanské společnosti od veškeré manipulativní racionality.
Z výše uvedeného plyne, že komunistické strany, pokud chtějí vážně vzít své avantgardní poslání, budou muset usilovat o nové pojetí strany. Strana už nebude tím, kdo určuje místo jevů a skupin ve společnosti, nebude ani kormidelníkem, ani řádem nositelů meče, ale vykladačem, tlumočníkem a koordinátorem. Jde o to, abychom uměli lépe než dosud pomáhat jednotlivým skupinám, vrstvám i třídám pochopit jejich vlastní situaci a jejich zájmy a abychom byli schopni je dovést ke vzájemnému pochopení, k poznání toho, že jen solidární akce může změnit dnešní stav. I zkušenost devadesátých let ukazuje, že toto je priorita, stejně jako to, že nemůže jít o jednotlivé kampaně, o nárazové akty, ale o cílevědomé a systematické úsilí ve všech úrovních a sektorech společnosti.
To předpokládá vysokou akceschopnost a informační úroveň našich stran. Aktivisté strany musí mít informační převahu vůči okolí. Skutečně úspěšná strana budoucnosti bude spojovat kvalitní řízení s vysokou motivací všech svých členů a spolupracovníků, prosazování samosprávy s kázní opřenou nikoli o slepou důvěru, ale o projektivní myšlení, bude to informační strana, jejíž orientace na informační převahu by měla vyústit ve schopnost solidární akce. Komunistické strany se posunují od paradigmatu staticky pojatého vědomí k paradigmatu komunikace. Musí být schopny dát k dispozici širším hnutím svůj intelektuální i organizační potenciál.
Víme, že v našich společnostech zatím vládne liberální diskurs, že ovládá média a pravicový newspeak, abych užil Orwellova termínu, zamořil i společenské vědy, které jsou ve své většině velmi konzervativní. To se týká zejména politické ekonomie takzvaného hlavního proudu, která se právě zaměřuje na fenomenalitu, na apologii a téměř se nezabývá svými vlastními předpoklady. Bere je nekriticky. Je pak spíše ideologií, než skutečnou vědou. Ani na vteřinu však nesmíme vnímat dnes dominující liberální diskurs, i když je třeba se v něm umět pohybovat, jako nepřekročitelný horizont. Naopak, neustále musíme usilovat o vytahování pravdy na povrch. Denně je třeba si s Marxem připomínat, že veškerá věda by byla zbytečná, kdyby se povrch a podstatný pohyb kryly. Zbytečná by ale byla i levicová politika, která by znamenala uhýbání fenomenalitě, povrchové realitě. Dnes je pravda doslova zavalena polopravdami, otevřenou lží, ale ze všeho nejvíc obrovským proudem banalit. Měkké zdroje moci jsou velice účinnou kontrolou ve společnostech, kde není účinně zpochybněna kulturní hegemonie mocenských elit. Tyto elity více a více koncentruje své vlastní prostředky kontroly a zároveň tříští možné síly odporu. Z poznání dnešní struktury moci se musí odvozovat emancipační strategie pro naši dobu.
V souvislosti s tím je třeba zaznamenat každou novou pozitivní zkušenost, ať s ní přijde na naší planetě kdokoliv. I dnes se objevuje pokusy hledat nové cesty. Mezi ně patří například jako odpověď na koncept konfliktů nízké intenzity pojetí revoluce nízké intenzity. Objevil se v Latinské Americe a znamená v praxi hledat každou skulinu pro svobodné aktivity lidí, pro zpochybňování nekontrolované moci, pro to, aby si nikdy nemohla být jistá svou bezvýhradnou kontrolou nad postoji lidí. Znamená vynucování si ústupků den po dni, rok po roku, aniž by hnutí ztratilo svou orientaci a stalo se samoúčelem. Nově se objevují zajímavé variace na staré úvahy Gramsciho o spojení autonomie a bloku v politice aliancí. I ze studia zrodu a růstu například Frente Amplio v Uruguayi se můžeme poučit o svých chybách začátkem devadesátých let při uplatňování této strategie.
Obviňují nás znovu a znovu, že prý chceme do naší společnosti vnášet třídní boj. Nejsme to my, kdo tak činí. Jsou to vládnoucí elity, které se nemusí nutně krýt s viditelnými reprezentanty moci, a cítíme za nimi jejich zahraniční protektory, které prosazují třídní boj shora. Ony traktují elitistický koncept moci. Ony učinily mírou všeho zisk, a nikoli člověka. Ony likvidují prvky struktury sociální ochrany a nedokážou téměř nic udělat pro lidi, jichž se dotýká nezaměstnanost a nevyplácení mezd. Místo toho, aby se bohatství společnosti promítlo v růstu disponibilního času jejích občanů, jsou lidé nuceni trávit víc a víc času tím, aby si zajistili holé přežití. Rodinám je vnucována primárně ekonomická funkce a mnoho lidí psychicky nezvládá tlak, který je na ně vyvíjen. Privatizace nebyla pojata jako nástroj oživení podnikové sféry, ale jako cílevědomé ustavení třídní struktury kolem zfetišizovaného soukromého vlastnictví. Jaká může být odpověď v našich podmínkách na tento shora prosazovaný třídní boj? Odpovím krátce: vázání třídních sil je bezprostřední odpovědí. Je třeba vytvářet prostředí, kde solidární reakce znemožní jednostranné kroky zhoršující postavení pracujících. Je třeba všemožně zvětšovat sílu společenské kontroly. V účinné demokratické kontrole zdola, a to jakékoli moci, ekonomické, politické i informační, je klíč k onomu vázání třídních sil. Ta také učí lidi konkrétní politické zkušenosti, tomu, že moc není něčím v nadoblačných výšinách, ale že ji lze účinně zasáhnout. Proti nárůstu apatie a lhostejnosti musíme bojovat o budoucí demokracii všedního dne, demokracii samosprávnou už dnes: tím, že budeme dosahovat růstu vědomí, že systém je průchodný.
Ptají-li se nás, zda náš socialismus je vůbec možný. My jim můžeme odpovědět, že je víc než jenom možný. Je nutný, má-li lidstvo přežít, má-li se zabránit novému barbarství. Dnes to poznává stále více lidí po celém světě. Za všechny mohu uvést brazilského teologa osvobození Leonardo Boffa. V dubnu tohoto roku se ve švýcarském časopisu Neue Wege vyslovil, že pro něho je "socialismus cestou ke skutečně globalizované společnosti. Žijeme na planetě s omezenými zdroji. Buď tyto zdroje zesocializujeme nebo nepřežijeme". Ano, naše hnutí představuje a přináší nejen projekt změny pro jednotlivé národní společnosti, ale také a především projekt přežití lidstva jako rodu. Proti globalizaci finančních trhů stavíme globalizaci lidské solidarity a odpovědnosti. Naše hnutí má téma, má projekt, má intelektuální i organizační kapacitu, je schopno znovu oslovovat lidi v tom nejbytostnějším a nejzákladnějším. Jsme hrdí, že můžeme být členy tohoto celosvětového společenství, spojeného etikou bratrství.
Haló noviny, 12. června 2000