Na začátku nového roku přísluší určité bilancování a určité výhledy do roku, do kterého vstupujeme. Obvykle přísluší taková role především hlavě státu, prezidentu republiky, který se obrací na občany vždy 1. ledna. A tentokrát to mělo být o to významnější, že to měl být poslední projev Václava Havla v této funkci. Očekával jsem opravdu mnohem víc od tohoto projevu, než se stalo skutkem.
Připomínal, že svoji dráhu disidenta zahájil dopisem Husákovi v roce 1975. A tam vyčítal tehdejšímu československému prezidentovi zakrývání fakt skutečného stavu země, obhajobu daného stavu a všechno to by se dalo, bohužel, použít dnes na jeho styl uvažování, na jeho projevy, na jeho komunikaci s veřejností. Jestliže naznačuje, že předává ČR v dobrém stavu, tak samozřejmě je možné to tvrdit ve srovnání s řadou jiných evropských zemí. Ale přece jen jsme navazovali na trochu jinou výchozí úroveň a je tu řada věcí, které občany trápí a které pan prezident stále přehlíží.
Je to především ten fakt, že z naší země nezmizel strach. Strach je nepřítel svobody. A jestliže v minulosti lidi trápila především byrokratická šikana, ty tisíce drobných ústrků a omezování jejich pohybu pro svobodné myšlení a jednání. Tak dnes, i když tato byrokratická šikana nezmizela, objevil se strach existenční jako nová podoba strachu, ještě zákeřnější. A dokud bude ten strach všudypřítomný, nemůžeme mluvit o svobodné společnosti. Ta nejistota se mimo jiné projevila letos v tom, že mnohem méně lidí se zúčastnilo různých zábavních podniků na konci roku. Významně poklesly tržby v těchto zábavních podnicích a lidé zůstávali doma. To samozřejmě protiřečí názoru, že naše země prosperuje a že je stabilnější a zajištěnější než kdykoli v minulosti.
Myslím, že pan prezident přeceňuje vnější faktory jako je vstup do EU nebo zakotvení v Severoatlantické alianci. Obě tyto instituce budou procházet velmi bouřlivými změnami a je velice důležité, aby naše republika měla svou vlastní představu, jak se v tomto prostředí pohybovat. Ne vždy se mi zdá, že ČR takovou představu má. Především půjde v roce 2003 o to, abychom překonali oslabování ekonomiky. Je samozřejmé, že pan prezident, jak je dlouhodobě známo, ekonomice vůbec nerozumí. Že ji podceňuje, že nechápe její smysl. A čekal bych, že tento nedostatek vykompenzuje vláda. Ovšem vláda je souborem ekonomických romantiků, kde prostoru pro ekonomické myšlení je hodně málo. Je to o to tristnější, že statistický úřad vyhlásil revizi hrubého domácího produktu za 3. čtvrtletí na 1,9 a poslední kvartál 1,5 % růstu HDP. Čili celkový růst bude pod 2 %. A vláda při konstrukci rozpočtu vycházela z klíčového údaje, že bude růst 3,3 %. Ta situace, kdy v okolních zemích je stagnace, kdy Německo se stalo nemocným mužem Evropy a čeká ho velké množství dramatických změn, ČR je velmi navázaná na německy mluvící prostor. Pokud jde o HDP, asi 23 % našeho HDP je spojeno s obchodem s SRN.
Čekal bych tedy, že vláda předloží určitou strategii adaptace společnosti, ekonomiky jako celku i určitý názor na adaptaci občanů. Je zapotřebí na jedné straně rozšiřovat prostor pro konkurenceschopnost našich podniků v evropském měřítku. To nepřijde samo, tady musí v klíčovém období pomoci stát. A na druhé straně udělat jakýsi sociální polštář. Protože pokud bychom šli cestou pouhé deregulace u základních potřeb, jak to požaduje EU, bylo by zle, protože u nižších příjmových skupin jsou základní potřeby – bydlení, šacení a stravování – asi 85 % spotřebitelského koše. V průměru je to kolem 40 %. A manévrovací prostor je tu velice malý a musíme to brát v úvahu. Navíc jestliže by se zdražily základní potřeby pro občany, tak lidé budou mít méně peněz na nákup zboží a služeb z domácí provenience a odnesou to zase ti, kdo nabízejí služby a zboží na domácím trhu. Čili ta podnikatelská vrstva jako celek by na takový krok doplatila.
Potraviny např. mají doporučenou sazbu ze strany EU 15 %, což by vedlo, pokud by se neudělala vyrovnávací opatření k nárůst cenové hladiny v této oblasti o 30 % zhruba. To by řada domácností nemusela vydržet. Myslím si tedy, že je o čem přemýšlet a že máme právo požadovat po těch, kteří vedou naši zemi, vytvoření takové strategie. Avizoval jsem to při projednávání výsledků kodaňského summitu, nad kterým nemá cenu ani jásat ani plakat. Je to prostě dosažený kompromis v dané úrovni. Vyjednávací proces bude pokračovat dál. Ale je nesmírně důležité přijít s rozumnou, realistickou a občanům srozumitelnou strategií.
Nemůžeme být izolovaný ostrov uprostřed střední Evropy, to nikdo nepožaduje. Ale integrační proces musí znamenat vyšší kvalitu národního života a nikoliv její sestup. Je tedy při shrnutí novoročního projevu pana prezidenta možné říci, že pan prezident se nevymanil ze schémat, ve kterých se jeho myšlení pohybuje celá léta. Moralizující vzletné fráze, neochota přiznat vlastní díl odpovědnosti za to, co se v minulých letech dělo a samozřejmě neschopnost rozumět problémům spoluobčanů. Karel Kryl, který nešetřil ani naši stranu, který měl v minulosti s režimem, který tu byl do roku 1989 velmi hořké zkušenosti, který upínal velké naděje k disentu a osobně k Václavu Havlovi, tak v knize Půlkacíř následně mohl konstatovat, že je to politik, který nikdy nepochopil dělnickou třídu. Tak doslova se tam vyjadřuje. Dá se to přeložit tak, že opravdu minimálně chápe starosti obyčejných lidí. A těch neubylo, naopak se v řadě regionů zmnožili.
A bohužel ČR je dnes zemí, která se nedá přehlédnout z Pražského hradu. Je to země, která je složená z regionů, které mají různou úroveň, různé potíže, také někdy i svoje specifické úspěchy. A já si myslím, že jedna z klíčových potíží právě bude, jak dokážeme zvládnout špatně založenou a připravenou správní reformu. Správní reforma bude v tomto roce další oříšek k rozlousknutí pro exekutivu, protože to, jak byla připravena, je obžalobou těch, kteří vládnou. Bez koncepce, bez promyšlené strategie se politika prostě dělat nedá. A není možná politika jako série improvizací. Což, bohužel, platí nejenom pro konzervativní liberální vládu 90. let, ale i pro vlády, jejichž rozhodující silou byla sociální demokracie.
Souhrnné náklady na reformu státní správy se odhadují v řádu 50 mld. A na obce, které dnes už jsou zadluženy podle některých odhadů až do výše 60 mld. Kč, to bude znamenat svalení dalších břemen. Stát se zbavil odpovědnosti a přesunuje to na nižší celky, na kraje, i když není jasné financování ani kompetence, a na obce, které už mají starostí přemíru. Myslím si, že sanace veřejných financí nebude jen záležitostí státního rozpočtu, ale i těch nižších úrovní. I tady exekutiva stojí před úkolem, který zatím si není schopna uvědomit. Vláda musí začít řešit problém sanace veřejných financí. Bude s tím spojena řada nepopulárních kroků. Řada věcí, které bude potřeba lidem vysvětlit a bude to velmi složité to vysvětlit. Proč se dané problémy tak nakupily. Koncept, který připravilo ministerstvo financí pod vedením pana Sobotky má řadu děr. Zároveň vláda připravila projekt sociální politiky, který předložil pan Škromach. Projekt budování sociálního státu, který je z našeho pohledu velmi tradiční, nerespektující dnešní civilizační dynamiku. A vláda si kupodivu ani neuvědomuje, že tyto dva koncepty – Škromachův a Sobotkův – nelze sloučit. Toto nelze převést na společný jmenovatel a to je důkazem toho, že v této vládě sedí ekonomičtí romantikové. Možná, že romantiky urážím, ale zdá se mi, že smyslu pro ekonomiku a její autonomní vývoj je v této vládě velmi málo. A přitom půjde o to, aby vládní kabinet nejenom nepřekážel ekonomickým subjektům, což se častokrát dělo během devadesátých let. Ale aby byl schopný také účinně pomáhat.
Ještě pár vět o postoji naší strany. KSČM nehodlá vystupovat z pozice čím hůře, tím lépe. KSČM bude v roce 2003 předkládat své vlastní alternativy, zapojí se do veřejné diskuse o integraci ČR do EU a vůbec do mezinárodních struktur. Myslíme si, že odpovědnost naší země je větší, než si jsme zatím ochotni připustit. A míra např. hospodářské pomoci méně rozvinutým zemím, humanitární a rozvojové pomoci je příliš nízká.
Chtěl bych v této souvislosti také říci, že jedna z nejdůležitějších diskusí, která se vede v této zemi, je diskuse o komunistické straně. My si vážíme všech těch novinářů, kteří se poctivě zamýšlejí nad tím, jaké místo by měla rekonstruované levici naše strana mít. Kteří poctivě analyzují naše programová východiska i jednotlivé taktické kroky na politické scéně. Chtěl bych všechny tyto novináře ubezpečit, že rok 2003 bude pro KSČM dobou významných a hlubokých změn. Kontinuita směřování samozřejmě bude zachována. tam jde o samosprávnou společnost, kde budou lidé schopni najít sebe sama. Své naděje, své ambice i své obavy. Ale čeká nás např. konference na jaře, kde bychom se měli pokusit o obohacení našeho programu. Očekáváme také, že i ve stylu komunikace s veřejností, ve formách, že dojde k řadě změn a obohacení a samozřejmě celý styl politiky musí být výrazně ofenzivnější a vstřícnější vůči potřebám lidí. Poučení z voleb na podzim pro nás vyznělo tak, že i když výsledek nebyl špatný, nicméně mohl být mnohem lepší a lidé od nás očekávali po červnových volbách mnohem víc, než jsme jim následně nabídli. To je pro nás výzva, které se s plnou odpovědností chápeme. A chtěl bych ubezpečit, že proces reforem KSČM není u konce a že strana se v tomto roce bude přibližovat víc a víc tomu, co obyčejní lidé od ní očekávají. Čili velkorysost politiky a zároveň i hledisko - pozornost vůči každodenním potřebám lidí a blíž k místům, kde lidé žijí a pracují. Chceme, aby veřejnost věděla, že KSČM je strana, které je dobře mezi lidmi.