V roce 2002 několikrát prověřili naši schopnost komunikovat se společností voliči.
A je třeba otevřeně říci, že i nadějný červnový výsledek byl pod úrovní našeho potenciálu, že to byla jakási půjčka od voličů, kteří od nás mnohé očekávají. A podzimní senátní i komunální volby nemůžeme pokládat za úspěch. Nebyly sice také propadem, ale nepotvrdily červnový výsledek. Společnost od nás očekávala mnohem více, než jsme nabízeli. Neboť nestačí mít pravdu: je nutné o této pravdě přesvědčit ty, pro které svůj politický zápas o alternativy k mizérii dneška vedeme. Jinak totiž bezobsažní technici moci opět vyhrají. ODS například stačilo dát najevo, že vazba strany s Klausem se rozvolňuje, že jsou schopni tu a tam nabídnout nové tváře a posílili. Je to sice dáno i tím, že "vyluxovali" US-DEU a další menší pravicové subjekty (lidovci byli o něco odolnější), ale strana, která prožívá krizi osobností i krizi programovou, přesto v podzimních volbách 2002 posílila. Rovněž ČSSD prožívá krizi vedení i krizi programovou. KSČM se tak otevírá veliký prostor a rodí se šance, která nesmí být promarněna. Je třeba ovšem z červnových i podzimních voleb 2002 vyvodit správné závěry: český volič se už chová nikoliv na základě ideologických šablon, ale v podstatě pragmaticky, a naprosto neplatí automatická vazba mezi sociální situací a volbou strany.
Jsem přesvědčen, že je sice důležité mít odpovědi na jednotlivé dílčí otázky, které nám veřejnost klade (ekonomický růst, sociální politika, bydlení, vzdělání a kultura, životní prostředí, boj s kriminalitou atd.), ale daleko důležitější je ukázat jako atraktivní náš klíčový "produkt", totiž samu stranu. Její celkový obraz ve veřejnosti totiž určuje to, zda občané budou schopni vnímat to, co jim říkáme o dílčích problémech, nikoli naopak. V této věci je řada nedorozumění a tam se nejvíce projevuje fakt, že častokrát neumíme spolu mluvit. Komunikační šumy mezi námi bývají i důsledkem starého neduhu stranické práce, kdy se míchají dohromady otázky taktiky, strategie a teorie do jedné nerozlišené směsi a z toho pak plyne zmatení pojmů. Kolikrát se prohřešujeme proti známé Leninově myšlence, že každou otázku je třeba posuzovat nikoli jednotlivě, izolovaně, ale z hlediska, jaký prostor se vytváří pro budoucí rozvoj hnutí! Nebo proti tezi Šmeralově, že správné není hledisko okamžiku, ale celé epochy!
Je důležité, aby celá strana věděla, co je naším cílem. Chceme spravedlivou společnost, společnost efektivní a racionální. Obhajujeme na všech úrovních života společnosti šanci na lidskou důstojnost: Ernesto Che Guevara měl pravdu, když tvrdil, že pracující lidé nechtějí jen vyšší materiální standard, ale že chtějí především důstojnost. Obhajoba hodnot racionalismu a humanismu je obhajobou toho nejlepšího v evropské myšlenkové a kulturní tradici, odkazu českých národních dějin i našeho hnutí. Komunisté chtějí v 21. století vybudovat společnost co nejšíře pojatých lidských práv. Lidských práv, která se nebudou redukovat jen na procedury, ale proniknou celý životní styl, celou sociální oblast i sféru kultury.
Je třeba otevřeně prohlásit, že naše strana má na vyšší výkon a že je schopna oslovit více lidí než dosud. Musíme mít ambici vyhrát příští volby a být rozhodující silou české levice. Ne proto, aby bylo více lidí v zajímavých funkcích, ale proto, že pro mnoho lidí je naše strana poslední nadějí na změnu k lidsky důstojným poměrům. Naším minimálním cílem je vytvořit nové politické a sociální prostředí, kde nebude prostor pro strach a diskriminaci. Osvobodit společnost od jakékoli formy strachu, to je klíčové pro to, aby se vytvořil prostor pro hlubší změny. Jde o to, aby už definitivně skončilo rozdělování lidí na občany první, druhé či kolikáté jiné kategorie. Maximální cíl se také nikdy nesmí ztratit ze zřetele, ať se dnes zdá sebevíce daleko: realizovat náš program samosprávní společnosti, kde se rozvoj každého jedince i společnosti jako celku navzájem podmiňují.
Okamžitě se ale objeví otázka, jaká strana toto vše dokáže? Jsem hluboce přesvědčen, že to může být historická úloha naší strany, ale za předpokladu, že dokáže změnit své metody práce tak, aby byla na úrovni výzev dnešní doby. Tuto proměnu shrnuji do tří bodů: strana informační, strana samosprávní, strana-hnutí. Komunistická strana s tímto směřováním a s touto ambicí nemůže být kulturním ghettem, ale musí naopak usilovat o kulturní hegemonii, tak jak o tom psal Antonio Gramsci. Kulturní hegemonie v nejširším smyslu se podílela na poválečných úspěších levice, ústup našich stran začal oklešťováním konceptu socialismu a ztrátou kulturní hegemonie levice v sedmdesátých letech: to je jeden z kořenů současných problémů zejména Francouzské komunistické strany. Symbolickým bodem obratu ve Francii byla diskuse o Solženicynově knize Souostroví Gulag a neschopnost adekvátně na ni reagovat. Naše strany v západní Evropě (o strnulé politice stran v sovětském bloku nemluvě) nesprávně reagovaly na změny sociální struktury a transformaci produktivního potenciálu moderních společností. Podcenily hloubku této transformace a z toho pak plynuly chaotické změny kurzu, které pak vedly k dalším ztrátám.
KSČM stojí před nutností obohatit svůj program (od analýz globalizace a jejích různých možných vývojových scénářů, až po detailní pohled na zájmovou strukturu společnosti a vývoj jejích hodnotových preferencí), prosadit jiný, daleko ofenzivnější typ politiky (který nelze zaměňovat s užíváním silných slov, daleko spíše jde o rychlé a kvalifikované reagování na požadavky společnosti a nastolování nových, pro společnost klíčových témat ve veřejné diskusi) a uplatňovat nové, pružnější a otevřenější formy komunikace, které se vyhnou schématům, která blokují možnost diskuse s občany zejména mladší generace. Mohl jsem se mnohokrát přesvědčit, že nejmladší generace nemá předsudky a je připravená s námi mluvit. Ale vyžaduje to řeč, která je prostá "jazyka orgánu", odosobněný jazyk je překážkou normální komunikace.
V souvislosti s diskusí o dalším vývoji strany bývám dotazován na svůj článek v Alternativách (nově v upravené podobě ve sborníku, který vydal Zdeněk Zbořil pod názvem Krize, vize a realita české politiky, Praha 2002), kde je řeč o neideologické ideologii. Dalším tématem uvedené studie je má představa o moderní levicové straně, rozumí se komunistické. Je to vlastně i můj pokus reagovat na nedávné neúspěchy našich partnerských stran ve Španělsku, Portugalsku a nejnověji ve Francii a v Německu.
Pojem neideologická ideologie možná vypadá provokativně, ale mám tím na mysli to, že častokrát inzerujeme ve svých programových materiálech (stejně jako mnohé strany v zahraničí, se kterými spolupracujeme) na prvním místě právě ty obecné ideologické teze. Jsem přesvědčen, že jestliže tyto ideologické teze stojí prvoplánově příliš v popředí, pak fungují jako blokační schémata. Naši ideologii je dnes potřeba budovat tak říkajíc zdola, od konkrétních zájmů lidí. Marx měl stoprocentní pravdu, když zdůrazňoval, že idea, která se odtrhne od zájmu, vždy utrpí ostudu. Vycházet z bezprostředních zájmů a klást je do popředí naší ideologické práce je nezbytné; obecný ideologický rámec tam může být velmi dlouho jenom implicitně, nebo může přijít na závěr jako určitý důsledek právě toho sledování konkrétně určených, bezprostředních zájmů lidí.
To je strašně důležité, já vím, že jsou lidé, kteří se rozčilují, když prosazuji nutnost analýzy kategorie každodennosti a tvrdím, že vlastně jeden z mála marxistických autorů, který se zabýval kategorií každodennosti byl Henri Lefebvre (Critique de la vie quotidienne I-II). Vím samozřejmě, že jeho vztahy s Francouzskou komunistickou stranou nebyly jednoduché. Ale přestože ve svém Novém čtení Marxe na některé problematické aspekty Lefebvrova díla upozorňuji, myslím, že byl první, který takto ostře upozornil na nutnost se zabývat kategorií každodennosti. Ovšem s tím, že je nezbytné právě v té struktuře běžného vědomí a každodennosti hledat ty prvky, věci, které uvedený horizont přítomnosti přesahují. To je klíčová věc.
Mnozí se mne i nyní, na různých shromážděních po celé republice, ptají, jak chápu moderní levicovou stranu. Častokrát i s oprávněnou skepsí, protože tento pojem častým a neodpovědným užíváním ze strany některých lidí bez politické odpovědnosti i představivosti podléhal devalvaci. Ale čas odvál jejich krátkodeché pokusy a je čas znovu nastolit klíčové otázky strategického vnímání levicové scény se zaměřením na budoucnost. V úvahách o budoucnosti Komunistické strany Čech a Moravy, při hledání její nové identity v dnešním kontextu, mi půjde o tři tematické okruhy.
První se týká budování KSČM jako strany informační. Je totiž jasné, že informace hrají stále důležitější roli v životě společnosti. Je nesmírně významné zakládat politiku strany na korektních, včasných a přesných informacích. Na špatných, deformovaných informacích nikdy nemůže stát dobrá politika. To se ostatně ukázalo v době přestavby. Tehdejší záměry provést reformu společnosti byly sice velmi chvályhodné, ale realizační praxe byla katastrofální. Ukázalo se, že lidé, kteří onu politiku přestavby spustili, vlastně ani dobře neznali vlastní zemi. Neměli přesné, opravdu solidní informace o tom, jaká jejich země opravdu je. Já sám jsem se o tom mohl přesvědčit, když jsem v roce 1994 mohl mluvit s Michailem Gorbačovem stejně jako s jeho spolupracovníky Vadimem Medveděvem, ekonomem Orlovem nebo filozofem a sociologem Krasinem (který v době přestavby vedl ÚML ÚV KSSS) a dalšími. Pro mne bylo prostě strašné poznání, jak ubohý potenciál informací a koncepcí tehdejší vedení KSSS mělo, jak byl jejich obraz společnosti ideologicky deformován.
Pro korektní a úspěšnou, lidem prospěšnou politiku musíme mít solidní informační zázemí. A pro dnešek u nás je příznačné, že nejzávažnější problémy jsou nejdříve signalizovány v regionech. Naše země je v prudké změně sociální i ekonomické struktury, už více než polovina lidí pracuje v jiných povoláních než na samém začátku devadesátých let. Česká republika je rozvrstvena podle věkových, sociálních, profesních skupin, ale také v různých regionech je zcela rozdílná situace a ty nejzávažnější problémy tak krystalizují v místech. A je potřeba, aby se do centra informace o nich dostaly včas, aby bylo možno promyšleně a koncepčně na to reagovat. Aby bylo možno včas a s dostatečnou perspektivou formulovat politiku strany.
To, co mám na mysli, bych chtěl ukázat na Kladnu, městě, k němuž mám hluboký vztah, a které jako člověk, který se narodil ve středočeském regionu, dobře znám. Ať se to stalo jakkoliv, vedení naší strany dlouho nemělo konkrétní a důkladnou informaci o tom, co se děje v Poldovce. Měli jsme se o to zajímat intenzivněji, protože to byl podnik, který měl 23 000 pracovních míst a rozhodoval nejen o zaměstnanosti, ale také o životní úrovni v celém regionu. Situační zpráva se nám dostala do rukou pozdě, až když už byl manévrovací prostor pro jednání malý. Před časem jsem měl pocit, že něco podobného se děje v řadě míst na Ostravsku, a Ostravsko se znovu stává rizikovým polem našeho sociálně-ekonomického vývoje. Z naší strany špatně zmapovaný byl také proces deindustrializace brněnského regionu, který býval největším strojírenským centrem republiky. Samozřejmě by bylo možné uvádět i další příklady jako například vývoj v plzeňské Škodovce, která mívala s pobočnými závody až 50 000 lidí a dnes v mateřském podniku pracuje jen 7000 lidí. Zasažena tím byla sociální stabilita a koupěschopnost v celém regionu.
Zatím neumíme využívat lokálních zdrojů informací a vytěžit z nich podstatné a strategicky významné jádro. V USA od sedmdesátých let přitom působila skupina Johna Naisbitta, která zpracovala Megatrendy. To byla knížka, která se stala bestsellerem a v ní se systematicky pracovalo s využíváním lokálních a regionálních zdrojů informací. A právě to dodnes, bohužel, příliš neumíme. Nestačí totiž, když někdo vymyslí nějakou rozumnou věc ve vedení, nebo když se zpracuje na centrální úrovni nějaký koncepční materiál. Byla by iluze si myslet, že napsané a tištěné slovo se automaticky materializuje v našem každodenním jednání. Je nutný samozřejmě i opačný směr informací, aby naše jednání stálo na dobré informační základně.
V oné takzvané ideologické práci žijeme už dlouhou dobu z podstaty. Poukazoval na to po léta Miloslav Benda z mělnické okresní organizace a jeho návrhy neměly příliš štěstí. Měl pravdu, že toto je jedno ze slabých míst strany. Komunistické strany, které jsou úspěšné, zakládají svůj postup na pronikání do struktur občanské společnosti. To se ale může opírat především o informační převahu členů a aktivistů strany. A to je nesmírně důležitá a nesnadno realizovatelná věc. Nemůžeme spoléhat na žádný automatismus. Pravda sama v dějinách nevítězí. To, jestli pravda vítězí, nebo nevítězí, to závisí na tom, zda se najdou lidé, kteří jsou schopni ji šířit, propagovat a také pro ni i něco zásadního nasadit. Brecht v roce 1934 napsal duchaplné poznámky o Pěti potížích při psaní pravdy. Tím větší potíže existují při jejím prosazování.
Růst autonomní politické a teoretické kultury strany, to je věc, která rovněž souvisí s uvedeným konceptem informační strany. A je to pole v naší teorii i praxi nepříliš obdělané. Naše strana nemůže kopírovat přístupy odjinud. Může se z nich poučit, ale musíme stavět na našich českých kořenech a základech. Kritická a živá diskuse o naší historické zkušenosti, včetně nepohodlných a zasunutých položek, k tomu patří. Český marxismus ovšem musí být na výši doby: bez znalosti toho nejlepšího, co poskytuje tak rozvětvená myšlenková kultura marxismu, nelze uvažovat o odpovědném formování naší politiky. Lidovost a přístupnost není totéž co nevědomost. Shazující a znevažující přístup vůči teorii, určitý antiintelektualismus v politické praxi je dodnes závažím, které nám brání v efektivnější práci a táhlo by nás dlouhodobě dolů.
Druhý aspekt, na který se hodlám ve svém přemýšlení o moderní komunistické straně soustředit, je strana samosprávní. Nám se osvědčilo, že jsme odmítli to, aby o budoucím vývoji strany rozhodovala nějaká skupina vyvolených nebo privilegovaných. O podstatných věcech si musí a budou členové strany rozhodovat sami. Naše volba tedy patřila formám přímé a polopřímé demokracie v samotné straně. Mluvíme o samosprávní demokracii nebo o demokracii všedního dne (tento pojem do marxistické literatury vnesl maďarský filozof György Lukács). Taková demokracie nemůže být jenom nějakou formou správy, ale stává se jakoby životním stylem. A v tomto směru občas nastává nedorozumění. Někteří soudruzi říkají, že by to prý znamenalo libovůli, anarchii. Ale samospráva není anarchie, samospráva není libovůle. Samospráva předpokládá růst kompetence, kvalifikace a odpovědnosti. A tím se opět dostáváme k onomu prvnímu zmíněnému okruhu, k informační straně.
Třetí důležitá součást našeho konceptu strany je to, aby naše strana byla schopná stát se jádrem širšího hnutí, bloku. Strana je něco, co má pevnou strukturu, má výhody systematického organizačního působení, ale je důležité, aby onen strategický cíl dokázala opřít o sledování bezprostředních zájmů lidí. Kolem těchto bezprostředních zájmů vznikají často různá hnutí, například ženská, ekologická, mírová hnutí, hnutí na ochranu spotřebitelů atd. Ale důležité současně je, aby se v tomto širším celku neztratila identita strany, aby nebyla rozmazána, aby nebyla překryta. Gramsci v minulosti mluvil o politice autonomie a aliancí s důrazem na obojí. Myslím, že francouzští komunisté jsou svědectvím toho, jak je důležitá rovnováha obou prvků.
Když v roce 1972 podepsali dohodu se socialisty, zamlžili svou identitu, nebyli jasně rozeznatelní, ztráceli svou vlastní tvář. Ten dojem byl pak umocněn ještě náhlými, nečekanými obraty v politice FKS. Stalo se to, co chtěl Mitterrand, že socialisté přetáhli voliče komunistům. A nejen to: brzy o protestní hlasy začala soupeřit krajní pravice (konce spekulací socialistů na diskreditaci pravice vynucenou spoluprací s xenofobní pravicí jsme nedávno viděli ve francouzských prezidentských volbách) a trockistická levice (Francie je jediná země západní Evropy, kde je významná trockistická levice). Právě vzestup trockistů signalizoval znechucení tradičního voličského prostředí FKS.
Nedávný triumf strany zavražděného Pima Fortuyna v Nizozemí je neobyčejně zajímavý fenomén: ukazuje, jak nesmyslné jsou žvásty o zastaralosti vymezení mezi levicí a pravicí, o mizení ideologického vymezení. Středolevá koalice byla tak široká a vágně vymezená, že se kontury programových rozdílů vytrácely a řeč politiků ztrácela tvar i obsah. A přestože v ekonomice se vládě vcelku dařilo, lidé přicházeli o důvěru, protože se problémy přestaly pojmenovávat. Pro komunistické strany je politika aliancí a bloků klíčová. Daří se například Komunistické straně Indie (marxistů); v obou indických komunistických stranách je sice "jen" milión členů, ale 47 miliónů je ve spolupracujících organizacích. Podobně pracují třeba japonští komunisté, kteří (podobně jako komunistické hnutí v Indii) ani po pádu berlínské zdi neztratili politickou dynamiku.
Po červnových volbách 2002 nás oslovil na stránkách Práva Václav Bělohradský v článku Co nám dluží čeští komunisté. Je to poctivý příspěvek do diskuse o komunistické straně, diskuse, která má zásadní význam nejen pro nás, členy a příznivce KSČM, ale pro celou společnost. A vyžaduje také poctivou odpověď. Václav Bělohradský nám vyčítá právem některé naše chyby a nedostatky, ale v tom základním mu za pravdu dát nemohu. Žádá totiž po nás, abychom opustili koncept avantgardní strany a stali se takzvaně normální stranou. Je samozřejmé, že starý koncept avantgardní strany patří minulosti. Nikdy už nebudeme chtít, aby naše strana byla tím, kdo určuje místo toho či onoho jevu ve společnosti. Nikdy už se nebudeme tvářit, že máme monopol na dějiny. Víme, jak se historie dokáže vysmát těm, kteří se domnívají, že její běh plánovitě řídí. Na začátku dvacátého století stál Lenin před jinou situací. Rostoucí koncentrace dělnické třídy vytvářela pro marxistické strany poměrně homogenní voličské zázemí. Tato klasická dělnická třída měla díky svému postavení ve společenské dělbě práce, díky svému životnímu stylu mít specifické vlastnosti jako sklon ke kázni a organizovanosti. Do ní mělo být zvnějšku, jak naznačoval Lenin ve slavné knize Co dělat? vnášeno třídní vědomí. György Lukács v práci, která možná založila směr západního marxismu, Dějiny a třídní vědomí, hledal v třídním vědomí proletariátu jakýsi hegelovský subjekt-objekt, identitu objektivity a subjektivity, radikalizoval tak základní leninské téma.
Tento přístup bychom tedy mohli nazvat paradigma vědomí (paradigma je výraz přejatý z řečtiny a znamená nosný koncept, vzorec). Dnes už ale nemáme co do činění s homogenním voličským substrátem, společnost je fragmentovaná a roztříštěná. To je dáno nikoliv jenom vývojem v oblasti produktivních sil společnosti, ale tento vývoj je také záměrně usměrňován a využíván těmi, kdo mají moc. Enrico Berlinguer, generální tajemník Italské komunistické strany, kdysi jako jeden z prvních politicky reflektoval, zvažoval tento vývoj a jeho důsledky. Říkal, že nikdy nebyla naléhavost systémové změny tak naléhavá jako dnes, ale zároveň nikdy nebyla tak zamlžená otázka nositele této systémové změny. Při tom je jasné, že klíčovou, životní otázkou pro každou skutečnou levici dnes je, jak dospět v roztříštěné společnosti k solidární akci, jak vytvářet prostor pro solidární chování. Berlinguerova otázka je ještě naléhavější dnes a dala by se zodpovědět tak, že tímto subjektem je společnost sama. Důležité je rozšiřovat okruh lidí podílejících se na tlaku pro změnu.
V mém pojetí se avantgardní strana mění v jakéhosi tlumočníka a vykladače, prostředníka mezi jednotlivými společenskými skupinami, vrstvami a třídami tak, aby byly vůbec schopny si porozumět a chápat to, že mají společné zájmy. To vyžaduje úplně jiný typ komunikace s veřejností, než tomu bylo v případě avantgardní strany dřívějšího typu. To znamená schopnost pohybovat se v pluralitě diskursů, aniž bych jimi byl absorbován a rozmělnil svůj vlastní politický směr. Podpora pro změnu může mít přece různé zdroje a důvody. Společnost je roztříštěná a je důležité, aby existoval subjekt schopný "překladu" mezi jednotlivými společenskými skupinami, vrstvami, třídami, schopný jim znovu a znovu ukazovat, že mají společný zájem. Budou-li všichni bojovat své oddělené zápasy, šance na změnu nepřijde, nebo přijde, až už bude pro všechny zainteresované pozdě.
Subjektem změny je tedy sama občanská společnost nebo, přesněji řečeno, její neprivilegovaná část a jde o to, aby se systematicky rozšiřovala zkušenost průchodnosti systému (to je obsahem koncepce tzv. revoluce nízké intenzity, jež se zrodila v Brazílii), toho, že je šance na změnu. V šedesátých letech byl boj za občanská práva na Západě úspěšný mimo jiné i proto, že hnutí, zvětšující prostor pro svobodné myšlení a jednání měla přirozené spojence. Dnes jsou vzájemně izolována díky fragmentaci společnosti: ani miliónová demonstrace sama o sobě nic nezmůže, půjde-li o izolovaný akt izolované skupiny. To je také mimo jiné základem dnešní slabosti mírového hnutí, které bylo kdysi tak vlivné a hýbalo celými společnostmi. Přitom zejména dnes se mír stává klíčovou hodnotou z hlediska strategie přežití lidstva jako rodu. Avantgardní subjekt musí proto vytvářet svou komunikační aktivitou prostor pro solidární chování a pro solidární akci. Na místo paradigmatu vědomí (které samozřejmě není zcela odbytou věcí, ale zkušenost s ním spojená se stává podřízeným momentem nového přístupu) nastupuje paradigma komunikace. Ale o tom až v dalším článku.
Haló noviny, 15. ledna 2003