Ztotožňujeme se s názory s. Jiřího Svobody, pokud jde o hodnocení známých osobností, které se postavily do čela nově vzniklé platformy »Za socialismus«. Souhlasíme s ním potud, pokud tvrdí, že nelze stavět na politice, k níž není návratu, a s lidmi, kteří se v minulém režimu, jako jedni z nejvýznamnějších představitelů vládnoucích vrstev »reálného socialismu«, více či méně spolupodíleli na vyhrocení krizového stavu společnosti, přivedli ji ke krachu a ani nedokázali včas odejít...
Neshodujeme se však s dalšími závěry s. Svobody, k jejichž prosazování vzniku této platformy využívá. Ideologické spory nevyvolal teprve vznik této platformy. Ta se ustavila až po vystoupení s. Svobody na 1 zasedání ÚV KSČM, v němž byly opět otevřeně prosazovány názory, které se na II. sjezdu KSČM nepodařilo prosadit, protože se o to malá skupina, reprezentovaná delegáty ze dvou okresů a částí vedení strany (včetně s. Mečla) pokoušela.
Z vystoupení s. Svobody, která následovala po II. sjezdu strany, je zřejmé, že této skupině ve vedení strany nejde o pouhé přejmenování KSČM. Z různých jeho vystoupení, zvláště však nejnovějších vyplývá, že jeho vlastní pojetí socialismu (o »komunismu« nemluvě) je na hony vzdáleno marxismu a je spíše ovlivněno současnou provládní ideologií a propagandou. Nejde jen o pouhou »taktickou« změnu názvu, ale o odmítání komunistické, marxistické identity strany. Iluze s. Svobody jsou velmi vzdáleny realitě a svědčí o tom, že nepochopil skutečnou podstatu perspektiv kapitalismu, zvláště v té svérázné směsici prvků státně byrokratických vztahů, neokolonialistické závislosti a kapitalismu 19. století, jak u nás vzniká. Nepochopil to, co chápe většina členů KSČM a co začíná chápat i širší veřejnost. Nic na tom nemění fakt, že se občas snaží v následujících vystoupeních jednou vyřčená slova zmírňovat, zřejmě s ohledem na negativní odezvy mezi členy KSČM.
S. Svoboda staví otázku buď my (a nezřídka - já), nebo oni: buď podpora současného společenského systému. i když s výhradami k formám realizace »reforem« a k praktikám vládnoucích vrstev -nebo návrat do minulého společenského systému, buď platforma »starých struktur«, nebo přeměna KSČM v »konstruktivní« parlamentní stranu v opozici. Jinak se podle něj bývalých vlivných a vládců nezbavíme, budeme zabředat do ideologických sporů a utváření vlády levého středu budeme jen překážet.
Ve skutečnosti však takto otázka vůbec nestojí. To jasně prokázal II. sjezd KSČM i vývoj po něm. Žádné tendence k návratu do »reálného socialismu« se na sjezdu neprojevily. Na celé čáře na něm ovšem prohrálo i »sociáldemokratizující« křídlo. Právě neochota smířit se s rozhodnutím sjezdu rozvíjet novým způsobem činnost strany, avšak na základě komunistické identity, vedla část vedení strany, nyní již s. J. Svobodou, k protiakcím. On sám připravil půdu pro ideologické spory tím, jak vyložil závěry II. sjezdu KSČM na 1. zasedání ÚV. Právě tak v létě r. 1992 nahrál na smeč M. Štěpánovi svým rozkolísaným hodnocením osobnosti Václava Havla. Členové strany jsou donucováni, aby volili mezi nedobrou minulostí a ještě horší současností. A tak je pro představitele minulého režimu uměle vytvářen prostor, který by jinak přirozenou cestou získali stěží.
Jde tedy o zjevný pokus skupiny ve vedení strany zvrátit výsledky II. sjezdu a zcela v rozporu s jeho závěry, za pomoci strašáků v osobě M. Štěpána a J. Obziny, vnutit shora členské základně jiné představy o programové orientaci KSČM. Přes ubezpečování s. Svobody, že je demokrat, musíme s politováním konstatovat, že jde o jednání nedemokratické, vyjadřující přezíravý postoj k názorům voličů i členů strany KSČM, díky nimž se dostal do své funkce...
Vyzýváme proto členy KSČM, aby aktivně vyjádřili svůj názor a odmítli obě krajnosti, které jsou jim vnucovány. Věříme, že se ve vedení strany najdou osobnosti, které dokáží odolat tlaku minulých I současných vládnoucích vrstev. Osobností, které odmítnou zákulisní machinace, povrchní ideologické spory a snahy o vnitřní puč ve straně. Osobnosti, ochotné respektovat volání většiny za zachování jednotné a akceschopné komunistické strany jako strany důsledně opoziční, prosazující skutečně demokratickou a samosprávnou alternativu společenského vývoje. Jedině tato cesta vede k překonání bariéry mezi KSČM a širokou, zejména levicovou veřejností.
Za koordinační výbor Demokratického fóra komunistů
Samosprávného klubu komunistů
Akademického klubu DPK
Miloslav Ransdorf
Karel Sýs
Haló noviny, 2. 3. 1993