Rozhodně nejsem stoupencem filozofie Jana Patočky. Ale v jeho knize Kacířské eseje o filozofii dějin jsou zajímavá místa, která se zabývají tím, jaký význam má to, když lidé musí nasadit svou existenci. Mluví o povoláních, kde se riskuje život, kde je vše doopravdy. Takové profese známe, jsou to letci, záchranáři, ti, co bojují se živelními pohromami. Naši zemi prověřily po této stránce nedávné povodně. V takových povoláních a situacích nic nemůže být jako, jinak dojde k havárii, k selhání, ke katastrofě. A cenou za předstírání je pak lidský život nebo ztráta velkých hodnot.
Někteří se mne ptají po motivaci diskuse, kterou jsem se snažil ve straně vyvolat. Padají silná slova o chorobné ctižádostivosti a ješitnosti, o zahleděnosti do vlastního citlivého nitra, o neschopnosti porozumět lidem. Nemá smysl na to vše odpovídat, ani na otevřené nebo skryté útoky. Má motivace je úplně odlišná. Ve straně se příliš rozmohla závislost na rituálech, na inscenování něčeho, za čím necítím opravdové osobní nasazení. Aby mi bylo rozuměno, nechci nikterak zpochybňovat význam toho, co jsme po listopadu dokázali. Třeba už jenom tím, že jsme tu a sílíme. Chci jenom, aby v KSČM bylo vše doopravdy a nic nebylo jako.
Aby ano bylo ano a ne bylo ne. Aby se nestalo, že se jednou přihlásíme k občanské neposlušnosti proti věcem, které jsou špatné, a druhý den bylo ticho. Aby protesty proti válce nebyly jen věcí prohlášení na tiskových konferencích a když pak má dojít k činu, příslušní hrdinové nejsou k dosažení.
Jsou lidé, kteří říkají, že se svou původní profesí filozofa a historika a dalšími řemesly , které jsem nasbíral cestou životem, právě tomu nemohu rozumět. Vcítění do dějin, do utrpení obyčejných lidí, na které často dopadaly dějiny s velkým D, patří k tomu, co mne přivedlo na dráhu komunistického politika. Svou zkušenost nechci a nemohu přeceňovat, každý člověk si nese s sebou svou minulost, své úspěchy i své porážky. Ale nebudu nic předstírat. Tam, kde vidím problém, říkám to. K odpovědnosti komunistického politika patří i to, říkat věci nepohodlné a i takové, za které nebudu chválen. Ostatně i v roce 1993 jsem dostával zuřivé dopisy členů a členek strany, když jsem se dotkl tehdejšího předsedy. Karel Marx opakoval Dantova slova: Sleduj svou cestu a nech lidi mluvit.
Jsem přesvědčen, že opět hrozí ve straně situace, kdy místo vnímání reality se zahledíme jen do svých rolí, že přestaneme vnímat, co si myslí společnost, ve které přece žijeme, že všechno bude jen jako . Nadcházející sjezd je šance pro stranu, která ví, co chce. Aby strana věděla, co chce, musí však v ní být všechno doopravdy. S vědomím, že záleží na každém z nás, že cenou za předstírání něčeho, co není, bude ztráta naděje na lepší budoucnost pro nás i pro naši zemi.
Haló noviny, 27. února 2004