Julek byl člověk se vším všudy a nic nedělal polovičatě. Měl vynikající talent literáta a kritika, sám Šalda litoval Fučíkova rozhodnutí stát se komunistickým novinářem a viděl v něm jednoho ze svých nejnadanějších žáků. Pathos velké ruské revoluce ho strhl, stejně jako kulturní program Wolkerovy skupiny. Události Leninovy revoluce pro něj byly nejen historickými fakty, ale starými pověstmi proletariátu, jichž se postupně zmocňovala literatura. Netušil, že jeho osud bude podobný. Jeho reportáže obrážely přemíru nadšení, které provázelo tolik diskutovaný úspěch modernizačního projektu bolševiků: na druhé straně ale Fučík přeložil satiru Ilfa a Petrova, která měla být korektivem tohoto nadšení, aby mu nedovolila zvrhnout se ve falešné uctívání. Měl rád všechny barvy a krásy života, od žen až po napětí neobvyklých dobrodružství v exotických krajích Střední Asie. Měl smysl pro erotiku, ale psal také krásné milostné dopisy dívce, která trpěla tuberkulózou. Dokázal podléhat ukvapeným soudům, ale pak je korigovat a psát přesné a bystré rozbory literárních děl a divadelních představení. Divadlo ho provázelo od dětství, ostatně jeho tatínek byl zapálený ochotník. Hra v jeho životě, jak ukáže jeho závěrečné dějství v nacistickém vězení, měla hlubší smysl. Romantismus a realismus se v jeho životě a tvorbě překvapivě dobře slučovaly a křížily. Od roku 1922 byl přesvědčeným komunistou, a ve svém radikalismu občas přestřeloval: ale nikdy nezapřel šaldovské kořeny své kritiky. Šaldovsky rozuměl úloze umělecké (a historické) osobnosti, ale jeho interpretace umění mají vždy sociologický záběr. Krize dobové buržoazní kultury byla pro něj jen živnou půdou nástupu nové kultury, které chtěl razit cesty. Jeho doba a osudy jejích protagonistů měly být mostem, po kterém se přejde na druhý břeh. Uměl docenit tradici (snad i díky přátelství s Nejedlým), ale hlavně jako sílu kontinuity a obrany proti nekultuře a barbarství. To už bylo v době, kdy už nepřeceňoval diskontinuitní řez a jeho pohled byl vyváženější: kontinuita a diskontinuita byly více v rovnováze, jak to ostatně ukazoval i myšlenkový vývoj třeba Konradův, Václavkův, Teigův. Velkým obráncem české národní tradice se stal vědomě v době ohrožení nacismem a za války.
Příběh Fučíkova zapojení do odboje byl díky poválečným škrtům v Reportáži psané na oprátce zpolitizován. Do zcela reálného příběhu vnesli své rušivé zásahy Pixa (jeho ženu Fučík nespravedlivě vinil), Černý, Ruml, Kučera a mnozí jiní: pro ně byl Fučík zrádcem a udavačem. Naposledy problematicky zasáhla i televize, která pomohla Rivě Krieglové si řešit určité životní trauma spojené s technickou skupinou. Dnes platí jako paradoxní výsledek ověřování textu i fakt kolem něj, jak ho prováděl tým vedený Františkem Janáčkem a Alenou Hájkovou, to, co americký literární historik Steiner formuloval tak, že překvapivě měla pravdu komunistická propaganda, že Fučík byl hrdina. Dodal bych ovšem, že ta propaganda prokázala Fučíkovi medvědí službu: za ní se ztratil živý člověk a překryly se i složité kompoziční prvky samotného literárního díla. Tak například moment hry, která nejen mate protivníka, ale stává se prostorem svobody; je tu i prvek hagiografický a pašijový, upomínající na lidové divadlo, kde smrt je počátkem nového života. Nejen výpověď tváří v tvář smrti, ale i nesporné literární kvality učinily z Fučíkovy knihy nejúspěšnější počin české literatury ve dvacátém století. Zároveň se ale z ní stal dokument toho, kam může vést institucionalizace ideje: ztratí se živý člověk a do popředí se dostanou často pochybné prostředky.
HAló noviny, 8. září 2003