Častokrát se nás, komunistů, ptají, jaký vztah máme k minulosti. Odpověď není a nemůže být jednoduchá. Je to spojení kontinuity pokud jde o cíle (solidární, samosprávná společnost) a diskontinuity pokud jde o prostředky. A jde-li o osobnosti, v jejich díle se slučovala vázanost vůči vlastní době s jejím přesahem. Dobové iluze i myšlenky trvalé platnosti.
Tragický je osud jednoho z největších politických talentů, jaké se u nás kdy zrodily. Samouk, který překonával těžké výchozí podmínky, odvážný voják za první světové války, člověk, který se svou touhou po sebevzdělávání posunoval na velmi solidní kulturní úroveň: brzy uměl mluvit několika jazyky, jak lze zjistit jak z protokolů parlamentu, tak i z dokumentů Kominterny. Měl přirozený cit pro konkrétní situaci, ale byl příliš loajální k moskevskému centru hnutí. Stalin údajně tvrdil, že v Moskvě vše odsouhlasí a doma pak jedná po svém. Ne vždy to tak bylo. Troufám si tvrdit, že už od přelomu dvacátých a třicátých let měl představu o širším bloku sil na obranu sociálních práv, ale sektářské teorie sociálfašismu a stavění třídy proti třídě respektoval.
Na čele s Gottwaldem KSČ vedla odvážný boj za sociální práva v době krize, překonala krizi po V. sjezdu, v roce 1932 uskutečnila širokou akci s dělníky jiné názorové a politické orientace v mostecké stávce (zde ovšem klíčovou roli sehráli Zápotocký a Šverma). Ta se stala událostí evropského významu a přispěla ke korekcím v linii Kominterny, jež pak zpečetil VII. kongres v roce 1935. V té doby už byl uznávanou osobností hnutí doma i za hranicemi, byl respektovaným poslancem opozice. Uměl mluvit tak, že jeho projev měl co říci universitním vzdělancům i továrním dělníkům. Velmi aktivní byl v boji za obranu republiky a po Mnichovu za její obnovu, přestože zákruty pokynů Kominterny byly místy naprosto scestné a nepochopitelné, šokující především řadové komunisty.
Gottwald se v Moskvě velmi sblížil se zakladatelem strany Bohumírem Šmeralem a jeho projev na pohřbu Šmeralově v květnu 1941 byl nezapomenutelný, i když neměl publicitu (SSSR koncem roku 1940 ukončil misi československého velvyslance Fierlingera). SSSR ještě nebyl ve válce s Německem, plnil podmínky smlouvy ze srpna 1939 a Gottwald tehdy slíbil, že komunisté neustanou v boji tak dlouho, dokud nestrhnou z Hradčan špinavý hakenkrojclerský hadr! Už tehdy se rýsovala myšlenka spojit národně osvobozeneckou revoluci s revolucí sociální, ale tak, že vše půjde československou cestou (jak na samém začátku KSČ požadoval Šmeral). Specifická cesta Československa k socialismu našla svůj výraz v Košickém vládním programu, v programu k volbám 1946, který přinesl obrovské vítězství. Gottwald přivedl 114 komunistických poslanců do Národního shromáždění a stal se předsedou vlády. Přehrál riskující protivníky v rámci platné ústavy, ale pak přišel tragický zlom. Varoval sice před podléháním svodům daným opojením z moci, ale to se dostavovalo od léta 1948 stále více.
Odklon od programu z roku 1946, nekritické přebírání sovětského modelu, opouštění původní ekonomické politiky KSČ a stále rostoucí tlak Sovětů snižoval hodnotu i skutečně kladných výsledků. Gottwald se po návštěvě Moskvy na podzim 1949 dokonce veřejně vzdal specifické cesty Československa k socialismu. Přišly politické procesy, ať už bylo jejich příčinou cokoliv, atmosféra strachu, obludný kult Stalinovy osobnosti, stále četnější skluz do porušování práva. Gottwald ztrácel odvahu podívat se nazpět, co strana původně chtěla. Přizpůsobil se a to rozvrátilo jeho osobnost. Zemřel jako poražený člověk, který svými posledními lety hodně zpochybnil to, co dělal předtím. Příznačný detail: pamětníci vzpomínají, že při návštěvě Moskvy v době Stalinova pohřbu byla překvapujícím faktem skvělá nálada Gottwalda, který sršel vtipem.Jakoby z něho spadla noční můra. Ale pak přišla nemoc a náhlá smrt.
Haló noviny, 24. listopadu 2003