Lenin po 80 letech

Miloslav Ransdorf

Narodil se 22. 4. 1870 v Simbirsku, v ospalém provinčním městě Povolží a zemřel 21. ledna 1924 a jeho smrt byla vnímána milióny lidí jako osudová ztráta. Jeho na zvraty a zásadní historické události bohatý život začínal ovšem nenápadně. Byl synem guberniálního školního inspektora. Životní osudy revolucionáře ho pak vedly léta do různých míst Evropy, kde byl v emigraci. A když přišel listopad 1917, stanul v čele prvního pokusu o socialistický stát. To už původní jméno Vladimír Iljič Uljanov nahradil pseudonym Lenin, který užíval od svého vyhnanství na začátku dvacátého století.

Byl bytostně ruský jako politik i myslitel: a přece se v jeho kořenech mísily prvky švédské, židovské, ba i kalmycké. Jako žák měl vynikající výsledky: na jeho škole paradoxně byl šéfem otec Alexandra Kerenského, ministerského předsedy prozatímní vlády. Nepochybný psychický zlom v životě Volodi ovšem znamenala v roce 1887 poprava staršího bratra Alexandra, zapleteného do činnosti revoluční organizace. Tento zážitek sedmnáctiletého Vladimíra vrhl do politiky v roli revolucionáře.

Musel opustit pro tuto svou aktivitu univerzitu v Kazani, externě dokončil studia práv v Sankt-Petěrburgu, aniž přerušil svou práci v revolučních skupinách. Než se připojil k marxistickému politickému proudu, byl krátce činný jako právník. Zatkli ho roku 1895 a poslali do vyhnanství na Sibiř. Poté, co byl propuštěn, odešel do exi1u roku 1900. Spojil se tehdy s Georgijem Plechanovem, vynikající osobností ruského - a nejen ruského - marxismu. Byl spoluvydavatelem revolučního časopisu Iskra (Jiskra). Na druhém sjezdu Sociálnědemokratické dělnické strany Ruska v roce 1903 došlo k štěpení: cesty bolševiků a menševiků se začaly rozcházet. Lenin prokázal velikou obratnost, když název bolševiků (těch, co mají většinu) vyhradil své frakci, i když většiny dosáhl u jednoho, byť i klíčového bodu.

Životopisný nástin

Tento rozštěp nebyl ale absolutní, ačkoliv Lenin nikdy neustal ve své polemické činnosti. Když přišla revoluční krize v lednu 1905, zastihla bolševiky i menševiky zcela nepřipravené. Lenin se vrátil do hlavního města ze Švýcarska až v listopadu a souhlasil s jakýmsi znovusjednocením s menševiky, protože radikální skupinky jeho vlastního křídla překračovaly rámec politického realismu. Po potlačení revoluce ovšem přišla drtivá a účinná odveta carské moci. Lenin byl přinucen opět odejít do emigrace v roce 1907 a strávil následující desetiletí střídavě ve Švýcarsku, v Itálii, ve Francii a v rakouské části Polska. Udržoval emigrantské kruhy v bojové náladě a akceschopnosti, i když ho od nich třeba dělily stovky kilometrů. Klíčový význam měla stranická konference v Praze, která se uskutečnila v roce 1912, pro níž si nárokoval působnost v rámci celé ruské sociální demokracie.

Válka změnila situaci Ruska, které před rokem 1914, i po zhroucení stolypinských reforem, prožívalo hospodářský růst. Válka naplno obnažila zaostalost a vyprázdněnost režimu. Revoluce v březnu 1917 dokonale změnila politické jeviště. Masy začaly vystupovat už nejen jako diváci, ale i jako skuteční aktéři dějinných změn. Lenin se mohl vrátit do Ruska. Německá vláda souhlasila s tím, aby Lenin s přáteli mohl v zaplombovaném vagonu cestovat ze Švýcarska přes Německo a sever Evropy do Ruska. V Petrohradu byl už 3. dubna 1917. Vyhlásil tu své Dubnové teze, v nichž vyzval socialisty, aby se chopili v Rusku moci. Po dočasně porážce v létě dokázali v listopadu 1917 bolševici svůj záměr uskutečnit v Petrohradě díky vojenskému revolučnímu výboru petrohradského sovětu. V Moskvě zvítězila revoluce o několik dní později, boje tu byly tužší, ale revoluce se šířila celou zemí.

Počáteční akt revoluce v Petrohradě byl schválen druhým sjezdem sovětů, který tehdy zasedal v městě u Finského zálivu. Lenin se stal předsedou Rady lidových komisařů (Sovnarkom). Od té doby nepřestal být tím mužem sovětské vlády i bolševické strany, který nejvíce ovlivnil další směřování Ruska i komunistického hnutí. Teprve dlouhodobá těžká nemoc a nakonec i smrt 24. 1. 1924 to změnila.

Teoretik

V Rusku (ale i v Německu a jiných zemích) vůdce strany musel být tehdy schopen uplatnit teoretický nárok. Nebyly to doby obratných manipulátorů, kteří zákulisní politické obchodování kombinují s revolučními frázemi, jak tomu bylo později a jak to známe, bohužel, i dnes. Vladimír Iljič Lenin byl člověkem, který teorii rozuměl, zajímal se o ni a přesně rozlišoval mezi teorií, politickou strategií a taktikou. V dějinách hnutí mělo být osudné, že jeho nástupci to nedokázali, někdy dokonce plánovitě podřizovali vše taktice. To není něčím, co by bylo nenávratně za námi, tato zkušenost je varováním i pro dnešní KSČM.

Lenin - stejně jako Marx, Engels a jeho učitel Plechanov - věřil, že dlouhodobě účinná politika může být jedině politika spočívající na vědeckých základech. Musí pracovat s analýzou nejen povrchových politických procesů, ale i hlubinných ekonomických změn, s proměnami kolektivní mentality a zejména s analýzou konkrétní zájmové struktury společnosti. Ostře odmítl názory narodniků o tom, že rolníci mají nějaké přirozené vlastnosti, které zakládají jejich revolučnost. Postavil se proti idealizování vesnické občiny a rovnostářských tradic ruského venkova. Viděl v nich pozůstatky sentimentalismu kořenícího v romantismu.

Ve svých prvních pracích, zejména ve vynikajícím Vývoji kapitalismu v Rusku (1899), dokazoval, že v carské říši už převážily kapitalistické prvky ve výrobě, ve financích i v obchodní činnosti. Mají nadvládu už nejenom v městech, ale také i v zemědělství. Plný rozvoj kapitalismu ale není možný, dokud nebude odstraněn carismus. Po pádu carismu by mohlo přijít upevnění kapitalismu a následně by na pořadu dne mohla být i možnost socialistické revoluce.

Zásadní pohled

Zásadní význam měla ovšem Leninova brožura Co dělat?, publikovaná roku 1902 v Mnichově. Zde požadoval přísnou centralizaci sociálnědemokratické struktury, upevnění kázně a výchovu strany k obtížné práci v podmínkách carského represivního režimu. Jeho kritici ho začali spojovat s narodniky a jejich metodami, které přece marxisté potírali. U menševiků vzrostlo jejich nepřátelství vůči Leninovi po sjezdu v roce 1903.

Diskuse o organizaci získala ovšem ústřední význam v roce 1905. Lenin se vyslovil naléhavě pro vytvoření dělnicko-rolnického spojenectví, zatímco menševici prosazovali spojenectví dělnické třídy s buržoazií. Lenin zpochybnil potřebnost toho, aby se po pádu carismu ustavila parlamentní demokracie. Místo toho prosazoval vytvoření prozatímní revolučně demokratické diktatury dělníků a rolníků. Provokativně působila jeho teze, že v případě potřeby sebeobrany revoluce může tato diktatura použít i masového teroru. Agrární sektor měl být podroben státní regulaci. Znárodnění půdy mělo podpořit uplatnění moderních ekonomických principů v zemědělství. I když Lenin tvrdil, že se snaží uplatnit marxistické teze na podmínky Ruska, které překonává staletou zaostalost, kritici ho sbližovali s Tkačovem a s narodniky.

Vladimír Iljič Lenin byl nepochybně legitimní dědic Marxových myšlenek, znal díla Marxe, Engelse a Plechanova jako málokdo z jeho současníků. V jeho revoluci by ovšem Pjotr Nikolajevič Tkačov objevil mnoho stop svých vlastních idejí. Bouřlivý vývoj Ruska při přechodu od nevolnictví k moderní společnosti přinesl řadu radikálních idejí, zformoval kulturní podloží plné utopických očekávání: bylo by naivní si myslet, že ruská revoluce bude krystalicky čistá a oproštěná od těchto proudů.

Leninův směr uvažování a výkladu marxismu měl mezi ruskými sociálními demokraty velkou odezvu. Kolik mladých lidí přitáhl k revoluční myšlence! V tom se s ním nikdo nemohl měřit. Tendence k politické radikalizaci nezmizela ani po ustavení Státní dumy v roce 1906. Leninův ohlas by byl bez tohoto radikalismu, těsně spojeného nejen se sociálně ekonomickou situací Ruska, ale i s ruskou kulturní tradicí, těžko myslitelný. Zůstal by možná akademickým zjevem přes svůj polemický talent. Politický kontext je dominantní všude: i tam, kde se zabývá teorií poznání, jako v díle Materialismus a empiriokriticismus (1909), které filozofický talent autora ukazuje v méně příznivém světle, než posmrtně vydané Filozofické sešity. Z Leninova stylu ovšem vanula energie, síla, rozhodnost, dějinotvorná vůle - a to bylo pro mladé lidi nejpřitažlivější. Byl čočkou, která soustřeďovala do sebe různorodé paprsky revoluční aktivity.

Lenin se nepochybně uměl prosadit. Měl bezmeznou důvěru ve své vlastní schopnosti a dokázal nacházet řešení i ve zdánlivě naprosto bezvýchodných situacích. Budil dojem, že jeho postoj je vždy ten nejpromyšlenější. Historik Robert Service říká, že byl rozený vůdce, a má asi pravdu. Nikdy nepochybovalo tom, že jeho strana může v budoucnosti dosáhnout vítězství.

Robustnost Leninova zjevu překryla i komplikované a nesobecké osobnosti typu Alexandra Bogdanova, který se s Leninem rozešel už roku 1908. Lenin, na rozdíl od těchto lidí, jako by byl monolitní, ulitý z jednoho kovu, nelomený. V kontaktu s ním lidé cítili dotek osudu. Byl přesvědčen, že jeho život nese v sobě poslání. Přitom žil skromně, tvrdě pracoval, dokázal si naklonit lidi a dokázal jim účinně pomáhat.

Dokázal ovšem vrhat polemické blesky i na Trockého, Zinověva a Stalina, nutil Sovnarkom k tvrdé práci na každodenní vládní rutině, naučil se, přes sklon k literární a občas i únavné polemice, být i strhujícím řečníkem před zástupy. Ovládal zcela samozřejmě různé úrovně komunikace a dokázal plynule mezi nimi přecházet. V každém projevu mohl něco najít akademicky vzdělaný teoretik i řadový člen strany. Tato kombinace teoretika, polemického spisovatele, organizátora a řečníka z něj udělala to, čím byl.

A přitom jeho postavení uvnitř vlastního politického uskupení nebylo příliš silné ani před samotným revolučním zvratem v březnu 1917. Válka mu ztížila komunikaci s ruským prostředím, jen obtížně se dostal z domácího vězení v habsburské říši, když vypuklo nepřátelství v srpnu 1914. A po návratu do Švýcarska měl málo možností ovlivňovat organizace své vlastní strany v Rusku.

Klíčové téma

Ale ani při plném spojení by nemohl plně ovládat bolševické aktivisty té doby. Mnohým se zdály jeho názory přepjaté, nepraktické, viděli v něm abstraktního teoretika. Mnozí menševici a eseři s ním souhlasili, že podpora války evropskými sociálními demokraty je zrada a hanebnost. Tito lidé se sešli na konferencích v Zimmerwaldu (1915) a v Kienthalu (1916).Ale Lenin tu diskusi rozhodným způsobem neovlivnil. Pro něj konec války nebyl klíčové téma a cíl, který by sledoval především.

Jeho zájem byl jiný: přeměnit válku dvou imperialistických bloků v občanskou válku napříč celým kontinentem. To byla šokující, naprosto nepřitažlivá teze i pro jeho kolegy. Odpudivě zněla i myšlenka o využití vojenské porážky Ruska pro společenské změny. Zdálo se jim to nerozumné, nepraktické, vzdálené politické realitě. Byl snílek v nadoblačných výšinách i pro své bolševické kolegy. Pád romanovské carské říše ukázal, že byl realitě blíže než údajní političtí praktici. A uměl využít pragmaticky i tolerance a přímé pomoci německých politiků a finančníků. Ti nemohli tušit, že z Leninovy revoluce vzejde síla, která jejich říši jednou provždy zlomí.

Někoho by zaskočilo to, že revoluce, která se začala odvíjet v Rusku, je za rámcem úvah všech analytiků, Lenina samého nevyjímaje. Vypukla v době zničující světové války, za zhroucení ruského hospodářství a neúspěchů vojenských jednotek, potíží zásobování. Společnost, která náhle získala skutečné sebevědomí, už se nedala ukolébat vějičkami planých slibů. Doktrinářství menševiků a eserů je odzbrojovalo, ve stejné situaci byly bezprogramové a pragmatismem (slovo pragmatismus tehdy ještě nikdo ovšem neznal) se pyšnící liberální strany. Menševici a eseři se štítili boje o moc, která pomalu padala na ulici. Prozatímní vláda na stabilizaci kapitalismu a rozšíření občanských svobod neměla síly ani schopnosti, ale zpočátku to vypadalo jinak.

Lenin ovšem hned po příjezdu do Petrohradu viděl směr příštího vývoje.

Dubnové teze

Na Finském nádraží po příjezdu zveřejnil své Dubnové teze, kde se objevil požadavek využití dostupnosti moci k tomu, aby vznikla vláda socialistických sil. Mnohým se jeho postup zdál popřením tradičního bolševismu. Hlásal přece kdysi to, že před socialistickou revolucí musí přijít perioda kapitalistické.stabilizace! Za válku dospěl k názoru, že celá Evropa, včetně Ruska, stojí na prahu socialistické revoluce. I v Rusku kapitalismus ovládl průmysl, finance i zemědělství. Tradiční bolševický koncept počítal s ustavením socialistické diktatury po pádu carismu. Zvláštní ráz mělo pojetí buržoazně demokratické revoluce.

Lenin většinu polemik věnoval vysloveně věcem politické praxe. Vyvodil nyní, že selhání socialistických sil v národní krizi povede k nástupu a převaze kontrarevoluce. Válka by pak byla dovedena až do hořkého konce. Dělníci by přišli o svá vydobytá práva. Odbory by nemohly už ovlivnit vládu. Rolníci by nedostali svou vysněnou půdu. Národnostní útlak by trval za takových okolností dál. Proto musí socialisté usilovat o moc.

Půdou, kde je tento zápas třeba vybojovat, jsou různé masové organizace. Zpočátku věřil sovětům. Ukázalo se ale, že menševici a eseři je většinově kontrolují, a proto Lenin přehodil výhybku k jiným masovým organizacím. Nerespektoval doktrinářskou čistotu, teorie měla pro něj smysl jako vodítko pro akci, pro dějinotvorný čin. Lidovou podporu získal rozšířením hesel o míru, půdě, chlebu a svobodě. Jeho propaganda byla jasně cílená na specifické zájmové skupiny. Dělníci měli přislíbenu dělnickou kontrolu, rolníci příděly půdy vyvlastněním velkostatků, neruské národnosti sebeurčení, všichni mír bez anexí a kontribucí. Ruská revoluce zapálí požár odporu všude, v Evropě i v Americe.

Tato hesla byla přitažlivá pro všechny radikální socialisty, nejen pro bolševiky. Prozatímní vláda se vyčerpávala den za dnem. Na konci dubna ukázala cestu Sedmá konference bolševiků, ale v červenci přišly represe. Lenin sám musel utéci do Finska. Vrátil se až 10. října 1917 a přesvědčoval bolševické vedení, že je čas boje o moc. Tento zápas byl sladěn časově se zahajovacím zasedáním Druhého sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců 25. 10. 1917 (podle starého, juliánského kalendáře).

První socialistická revoluce

Na světě byla první socialistická revoluce. Lenin se tak dostal k moci i proto, že citlivě vnímal proměny ruské společnosti v celku, stejně jako jednotlivých tříd, vrstev a skupin. V době míru a prosperity by tato šance nevznikla. Ale jakmile se taková možnost naskytla, Lenin ji uměl dokonale využít. Byl mistrem situačního myšlení a dokonale bral v úvahu faktor času. Uměl být pružný i tvrdý: měl cit pro míru i exekutivní rozhodnost. I když se na provedení Října po vojenské stránce podíleli hlavně Antonov-Ovsejenko a Trockij, strategie byla Leninova. Vznikl časem dojem, že tam, kde jiní tápali, on od počátku věděl.

Přes veškerou velkorysost to byl právě on, kdo přivedl ústřední výbor proti kompromisní shodě s menševiky a esery. Právě on v zájmu sebeobrany revoluce inspiroval vznik Mimořádné komise (Čeka) v prosinci 1917. Právě on přiklonil misky vah ve prospěch uzavření Ústavodárného shromáždění. Bez Lenina by bolševici nepodepsali brest-litevský mír v březnu 1918, čímž se vyhnuli pokračování vpádu ústředních mocností. Získali tak čas na oddech a tím byla revoluce zachráněna. První měsíce a roky sovětské moci byly bez jeho vlivu prostě nemyslitelné.

Období občanské války

To se ukazovalo i v době občanské války. Přes odpor řady soudruhů trval na tom, že národnostní otázku je třeba brát zcela vážně. Prosazoval oproti unitarismu federální princip výstavby sovětského státu. Všechny strategické úvahy, plány a koncepty let 1918-1920 nesly pečeť jeho myšlenek.

Jen jeho osobnost mohla také otočit kormidlo od válečného komunismu (který mnozí nebrali jen jako vynucené opatření, ale jako krok kupředu ke komunismu) k nové ekonomické politice v roce 1921. Pro velkou část bolševiků bylo znovuzavedení tržních prvků šokem. Lenin musil vynaložit veškeré své přesvědčovací umění na to, aby na desátém sjezdu v březnu 1921 vybojoval prostor pro soukromý obchod s obilím. Tento úspěch se otřásl v základech na desáté stranické konferenci o dva měsíce později. Ale Lenin stál na svém: nová ekonomická politika musí být udržena.

Lenin citlivě vnímal kontext, měnil své přístupy a uměl otevřeně a čestně přiznat chyby, kterých se bolševici (i on sám) dopouštěli. Byl mistrem zvládání krizí, i když ve dvou z nich, v době revolučního zvratu a v době jednání o brest-litevský mír, málem přišel o postavení vůdce strany. Jeho protivníci nakonec museli uznat, že byl předvídavý, nacházel řešení i v zoufalých situacích. Bez zavedení nové ekonomické politiky by patrně lidové bouře nespokojenosti svrhly nové zřízení už v samém počátku dvacátých let.

Lenin nejen dokázal měnit kurz politiky, ale dbal i o stabilitu kurzu vytvořením nových institucí. Spolu s Trockým připustili jenom přítomnost eserů v Sovnarkomu. Vydrželi tam ovšem jen do léta 1918. Postaral se o to, že charismatický Felix Edmundovi Dzeržinskij byl velkoryse vybaven pravomocemi jako šéf Čeky v boji s kontrarevolucí. Spolu se Stalinem vytvořil lidový komisariát pro národnostní otázky. A především Leninovi je třeba přičítat zásluhu na založení Třetí (komunistické) internacionály (Kominterny) v Petrohradu v březnu 1919.

Vytvořil ale také nový typ státu, kde rozhodující moc měla jedna strana. Nebo spíše, kde bolševická strana byla jedním z prvních objektů postátnění. Po pravdě řečeno, byl to spíše tajemník ústředního výboru Jakov Sverdlov, kdo v letech 1918-1919 tlačil vývoj k tomu, že se strana v novém sovětském státu stávala stále dominantnějším činitelem. Ale organizační, politické a především ideologické základy pro to poskytl právě Lenin. Stále znovu a znovu se jeho spisy z let 1902-1905 o vedení a diktatuře stávaly inspirující silou.

Jeho exekutivní vůle, bolševická rozhodnost vedla Lenina i jeho soudruhy k tomu, že se přestali dělit o odpovědnost za vývoj v sovětském statě. Narazil-li na odpor v řešení nějaké otázky, obracel se spíše na ústřední výbor strany než na Sovnarkom. Lenin tento nástroj bral v těžké době obrany revoluce jako taktický nástroj, jako skalpel umožňující účinné a přesné chirurgické řezy. Poválečný rozvrat tendenci k centralizaci jen posílil a strana brala na sebe i ty věci, které patřily normálně společnosti a jejím útvarům. To už byly i menševické a eserské organizace vymazány.

Vliv na celé generace

Lenin ale působil i tím, že se pro bolševiky a jejich stoupence stal hodnotovým vzorem: Jeho kombinace vysoké kultury a lidovosti, autoritativního vedení a nefalšované prostoty a souznění s obyčejnými lidmi působily na celé generace. Politika neměla být už věcí emocí a sentimentu. Měla být chladným nástrojem, opřeným o vědu. Strana tak mohla vyzývat i nemožné a vznášet nárok na jakýsi dějinný monopol. Takový koncept politického vedení vylučoval institucionalizovanou soutěž politických strategií mezi politickými stranami. Taková soutěž byla možná jen uvnitř monopolu (i po jeho ustavení si dlouho bolševická strana zachovala svou dosud samozřejmou vysokou kulturu diskuse a názorovou svobodu). Jen ovšem do té doby, než se nástroje uplatňované proti nepřátelům revoluce jako bumerang obrátily dovnitř strany samotné.

Klíčovým dílem pro mnoho generací komunistů byl spis z léta 1917, Stát a revoluce. Demokracii a svobodu tu zbavil absolutní povahy a vřadil je do určitého dějinného kontextu. V demokracii viděl určitou historicky vzniklou a pomíjivou formu státní organizace. Lenin proklamoval, že zájmem marxistů je dospět k odumření státu, k nastolení samosprávné společnosti. Byl to neuvěřitelně odvážný a radikální koncept (jakkoliv některé věci byly už současníky vnímány jako nadsazené, například obraz kuchařky řídící stát): oproštění veřejného života od zátěže byrokracie a konvencí, prostor pro rozvoj bytostných lidských sil a vyloučení jakéhokoli vykořisťování a represe. Nerepresivní společnost a svoboda byla cílem: ale cesta k tomu vedla podle Lenina přes diktaturu proletariátu.

Leninův přístup do značné míry určila i zkušenost Ruska, kde se vše točilo kolem státu a občanská společnost byla nerozvinutá. Diktatura proletariátu měla vytvořit civilizační podmínky, které jinde vznikaly v průběhu dlouhé doby a měla zajistit obranu revoluce. Lenin a jeho revoluce (jak jsem poměrně podrobně ukazoval v úvodní studii k dílu Stát a revoluce ) musí být zasazena do kontextu jak marxistické tradice, tak i vývoje ruského politického myšlení. Rozhodující moment ruského sociálně kritického myšlení je úsilí o bezprostřednost, o vyvázání člověka z odvozených a nepůvodních vazeb.

Složitosti z pobytu v emigraci

Nelze samozřejmě ignorovat fakt, že Lenin býval v Rusku před dubnem 1917 velmi zřídka. V roce 1900 šel do emigrace a jeho pobyt v Rusku v přestávce mezi pobyty v cizině trval necelé dva roky (1905-1907). Ale uměl tento nedostatek nahradit novinářskou činností, bohatou korespondencí, osobními schůzkami s těmi, kdo na Západ přijížděli, charismatickými vystoupeními na sjezdech a konferencích. I po příjezdu do Ruska jeho styk s bolševickou stranou byl obtížný a složitý. Na začátku července musel uprchnout do Finska a vrátil se potají do hlavního města Ruska až v půli října. Jistě, psal pravidelně do novin Pravda , ale náklad tohoto ústředního tiskového orgánu strany málokdy přesáhlo 90 tisíc výtisků. Jeho tvář nebyla známa z publikovaných fotografií, o filmu ani nemluvě. Na masových shromážděních vystupoval do doby revolučního zvratu málo. Nicméně po Říjnové revoluci se pověst o něm šířila od úst k ústům jako lavina. O tom, že ani pak ale jeho jméno nebylo všeobecně známo, ukazuje zajímavá historka. V Moskvě ho jednou (a to se psal již rok 1919) zadržela lupičská banda na ulici, sdělil jim své jméno, a přece nebyl poznán. Dokonce ani místní sovětští úředníci v příslušném obvodu nevěřili, že je tím, za koho sám sebe označil, tedy Uljanovem-Leninem. Teprve po skončení občanské války, s nástupem osvěty a informací o plánech rekonstrukce Ruska v době NEP (nové ekonomické politiky) zůstalo málo lidí v sovětském Rusku, kteří by jeho jméno neznali. Nové Rusko začalo být ztotožňováno bezprostředně s jeho jménem a s jeho tváří.

Vycházet z analýzy zájmů

Je třeba si uvědomit, že ne vždy byly Leninovy názory přijímány souhlasně i mezi bolševiky, kteří ho znali osobně jako politického vůdce a myslitele. Stačí připomenout potíže, které měl s prosazením svých idejí po celý rok 1917. Po revoluci to nebylo lepší. Jeho přístupy se zdály nepraktické, vzdálené »kolektivnímu rozumu«. Lenin »kolektivní rozum« zcela ignoroval. Byl přesvědčen, že politická strategie musí vycházet z analýzy zájmů a krátkodobého i dlouhodobého manévrovacího prostoru pro hnutí. A tento manévrovací prostor aktivně vytvářet. Ale svou vůdčí pozici dokázal udržet (tenkrát ještě straně nevadili intelektuálové v čele) a směřovat bolševiky k uchopení a následně udržení moci. Ukázalo se, že tento zdánlivě neprakticky a od reality odtržený učenec má tah na branku jako málokdo, že je vlastně zhuštěná jednající vůle. Uměl administrovat stranu i stát měrou, kterou nikdo nečekal, i když to zcela a nezvratně podkopalo jeho zdraví. V této situaci se vyplatila sázka na kvalitu strany, na její ideovou přípravu: místní a oblastní funkcionáři, na kterých ležel velký díl odpovědnosti, v této zkoušce obstáli a zasloužili si jméno stará garda. Jeho vedení vyžadovalo nejen teoretický koncept a strategické myšlení, ale také taktickou obratnost. Čelil tlaku levicových komunistů, vojenské opozice, demokratických centralistů, dělnické opozice a určitých skupin odborů. Musel brát vážně názor osobností bolševické strany, proto v ní - a o to se zasloužil i on - byla samozřejmá svoboda výměny názorů, volnost diskuse. Ale respekt vůči jeho schopnostem a exekutivní vůli mu vždy pomohl krize překonávat. Byl absolutně nezávislý ve svém myšlení a jednání, ale dokázal pružně vytvářet většinové koalice na prosazení své linie.

Každodenní plebiscit

Věděl, že je jeho vůdčí nárok není samozřejmý a musí být stále znovu obnovován v jakémsi každodenním plebiscitu. Trápily ho bolesti hlavy (dnes víme, jak zasažen byl, zvláště po atentátu, jeho mozek) a nespavost, byl náchylný k menším infarktům. V zimě 1921-1922 musel na čas přestat s politickou prací a v květnu 1922 ho postihla velká mrtvice. Zpočátku spoléhal na Stalina, který se stal generálním tajemníkem ústředního výboru, aby zvládal úkoly vedení ústředního výboru. Brzy ale došlo ke střetu. Stalin chtěl pohltit republiky vzniklé v letech 1919-1921 do rámce Ruské sovětské federativní republiky. Lenin naproti tomu trval na tom, že nový stát má mít federativní povahu Svazu sovětských socialistických republik. Doba perestrojky ukázala, jak destruktivní nakonec byly neřešené vztahy na poli národnostní politiky. Stalin chtěl také v složité ekonomické situaci ustoupit od státního monopolu zahraničního obchodu, což Lenin pokládal za sebevražedné. Lenina také trápilo to, že Stalin dělal málo nebo téměř nic proti množícím se byrokratickým tendencím v ústředním výboru strany a v dělnicko-rolnickém inspektorátu.

Poměr ke Stalinovi

Jakmile se trochu uzdravil a mohl se více zapojit do politické činnosti, Lenin zastavil plán na rozšíření RSFSR na účet jiných republik. Sblížil se také s Trockým ve věci státního monopolu zahraničního obchodu. Společně se jim podařilo Stalinovy iniciativy zastavit. Lenin napsal sérii textů, která vešla později ve známost jako Leninova závěť: to už byla zima 1922-1923. Byl pro odstranění Stalina z vedení ústředního výboru. Viděl, že je příliš hrubý, jak se sám vyjádřil a že by jeho osobní rysy mohly - přes nezměrnou pracovitost a organizační schopnosti - nadělat mnoho škod. Dnes víme také to, že nabídky, které Trockému adresoval, Trockij odmítl s tím, že jeho židovský původ by v Rusku mohl v čele rady lidových komisařů vadit. Antisemitismus ještě z myslí lidí nevyvanul. Srážka mezi Leninem a Stalinem ale byl střet uvnitř jednoho názorového proudu, nikoliv dvou zásadně protichůdných představ o světě. Lenin i Stalin věřili v to, že strana sama může vést Rusko k nové společnosti. Demokratizaci strany v dané chvíli dokonce i Lenin viděl jako riskantní. V děsivé krizi a rozvratu oba dva vsadili na tvrdou disciplínu a Lenin v posledních letech hodně mluvil o potřebě zvýšit kulturní standard sovětské populace, uskutečnit kulturní revoluci v nejširším slova smyslu. Ta znamenala nejen proces alfabetizace, ale především zvýšení občanské kultury a odpovědnosti. Měl na mysli růst politické uvědomělosti prostřednictvím skutečného zapojení do veřejného života. Občanský mír, který vystřídal občanskou válku, měl k tomu vytvořit podmínky. Bolševici podle jeho slov provedli jakousi dobrovolnou »thermidorizaci« (nezapomínejme, že bolševici se cítili být jakobíny moderní doby), sami řídili jakýsi ústup k běžnému životu. Každodennost ale neměla být záhubou revoluce, jak se to stalo v minulosti, ale vytvořením podmínek pro novou iniciativu.

Alternativy byly

Ti, kteří tvrdí, že nebyly možné alternativy ke Stalinovi a jeho carismus upomínající styl politiky, se dopouští účelových zjednodušení. Alternativy byly. Ukazuje to diskuse o strategii ekonomického rozvoje, osud Leninova družstevního plánu, debaty o plánování, vývoj kulturní politiky atd. Lenin by měl jistě jiný vztah ke kádrové politice, nebyl by ochoten nechat vybít starou bolševickou gardu. I když uměl taktické finesy, přesně je odlišoval od strategických koncepcí a od teoretických konstrukcí. Za Stalina v nerozlišené směsi dominovala taktika. Teorie častokrát jen ospravedlňovala taktické kroky. Stalin měl vůli a organizační schopnosti, ale jinak byl ve srovnání s Leninem člověk prostředního vzdělání, spíše dobrý průměr. Tím spíše chtěl být obdivován, aby byl povýšen na stejnou úroveň se svým učitelem a mistrem. A následně se pokusil i přepisovat účelově historii. Lenin se domníval, že avantgardní strana musí v zaostalé zemi, jako Rusko (Sovětský svaz) nahradit fungování struktur občanské společnosti, musí vybudovat základní civilizační předpoklady. Odumírání státu bylo nahrazeno jeho bezpříkladným posílením. Suploval občanskou společnost a centralizace vytvořila jednu z podmínek pro nárůst byrokratismu. Silové prostředky to ani za Lenina, ani za Stalina nemohly změnit. Lenin cítil, že umírá jako člověk, jehož projekt se dostal na neplánovanou kolej. Bránil se do poslední chvíle, nechtěl umřít jako poražený hrdina revoluce, kterou ukradl protivník, kterého bylo obtížné pojmenovat.

Inspirování dílem

Ale přesto, svět po něm už nikdy nebyl jako před ním. Jeho dílo změnilo politickou mapu světa, pomáhalo osvobozovat utlačené národy třetího světa (jak například působil Leninův Říjen na Ho Či Mina!), bylo inspirací a impulsem k proměně kapitalismu v nejvyspělejších zemích. Rychlost a úspěšnost modernizačního projektu bolševiků řadě intelektuálů na Západě imponovala. Do konce osmdesátých let dvacátého století se k jeho odkazu hlásily vládnoucí elity a v řadě zemí i občané zemí na třetině zeměkoule. Pomohl rehabilitovat filozofickou dimenzi marxismu, která se v druhé internacionále ztrácela, ukázal, že lidé nejsou bezmocným průchodištěm neosobních, mechanických procesů. Tady a teď lze vytvořit podmínky pro dějinotvornou iniciativu. Člověk je u něho především jednající vůle. Jeho ideál nerepresivní, samosprávné společnosti je stále výzvou: prostředky k jeho realizaci budou dnes zcela určitě jiné, než byly tehdy. Má-li se stát jeho iniciativa produktivním předmětem diskusí o strategii a obnově našeho hnutí, nemůže jít o nápodobu, o citování rádoby věčných pravd. Ke struktuře časově neobyčejně proměnlivého materiálu Leninova politického myšlení se nedostaneme snadno. Neleží na povrchu, chce to proniknout mnohem hlouběji. Jedno je už dnes jasné. Tragédie velké myšlenky (a Leninovy myšlenky o přebudování společnosti byly skutečně velkorysé) začíná tehdy, když se myšlenka ztotožní s institucí.

Vyšlo v Haló novinách pouze v "papírové" verzi 26. 1.,  9. 2. a 23. 2. 2004
v příloze Společnost, ekonomika, politika