V článku Tantalova muka KSČM (Právo 20. 2.) Alexandr Mitrofanov rozprostřel před čtenáři chmurnou vizi budoucnosti KSČM i mne samotného. Předpokládá konečné zúčtování s bývalým "miláčkem strany" (tak skutečně nazývali bolševici Nikolaje Bucharina), tedy mnou. Spekuluje o myšlenkové sterilitě sedmdesátníků uvnitř KSČM, kteří prý na vlně protimodernistických tendencí opět nezadržitelně vynesou k předsednickému postu Miroslava Grebeníčka. Příběh vrcholí scénou mého budoucího zmrtvýchvstání v ČSSD z milosti Vladimíra Špidly.
K tomu musím přičinit několik poznámek. KSČM není VKS(b) a Miroslav Grebeníček není Josif Stalin. Jistě, na kultuře vnitrostranické diskuse je možné hodně zlepšovat, ale stalo se samozřejmostí, že se o poměrech uvnitř strany mluví veřejně.
Autorita předsedy není založena na kultu osobnosti. Ostatně i Šolochov kdysi ironicky utrousil, že kult sice byl, ale byla i osobnost. Jde spíše o úctu k tomu, co reprezentuje: to, že tu strana je, že přežila všechny ataky devadesátých let.
Miloslav Ransdorf také není Nikolaj Bucharin. Mentalita dnešního komunisty je jiná než ruských bolševiků a nezná trpné čekání na neodvratný konec. S těmi protimodernistickými tendencemi to také není tak tragické. Vítal bych sice jinou úroveň diskuse a daleko větší informovanost o dnešních debatách levice ve světě, ale i když nemáme na všechno hotové odpovědi, problémy spojené se složitými realitami dnešního globalizujícího se světa vnímáme a analyzujeme asi více než ČSSD.
Ta se změnila v klientelistickou stranu technologů moci. Své straně vytýkám hodně věcí a jejímu předsedovi také. Mám vizi otevřené, pluralitní - a přece akčně i programově sjednocené - i dynamické komunistické strany, hodné velkého dědictví Karla Marxe. Ale mé úvahy jsou především vedeny snahou o moderní podobu komunistické identity.
Jsem komunista, usiluji o solidární a samosprávnou společnost. Nejsem sociální demokrat. Vladimír Špidla navíc svou nekompetentností a myšlenkovou prázdnotou diskredituje i to dobré, co sociální demokracie po druhé světové válce dosáhla. Nenechám se nikým ani ukřičet, ani vyhnat z komunistické strany. A neuznávám spojování tradicionalismu s věkem: jsou mladí s mentalitou starců a sedmdesátníci, kteří nás překvapují svou svěžestí fyzickou i duševní.
Vážím si zkušenosti každé generace. Viktor Dyk kdysi v jedné básni postavil do protikladu Mesiáše a Ukřižovaného. Nemohu-li být Mesiášem, chci být alespoň Ukřižovaným, říká. Nejsem ani Mesiáš, nemám tyto ambice, a nechci být ani Ukřižovaný. Má budoucnost je v KSČM. Jsem jen jeden ze stovky tisíc českých komunistů. Ten, kdo je i mne pohřbívá, ať si nejdříve počká na náš květnový sjezd.
(Autor je místopředsedou KSČM)
Právo, 23. 2. 2004