Jako poučení z různých hodnocení státního bankrotu v Argentině si lze vzít to, že se jasně ukázalo, že ekonomika je příliš vážná věc, než aby byla svěřena pouze ekonomům. Argentina si nemohla nikdy stěžovat na fádní historii. Při studiu této problematiky jsem si mnohokrát vzpomněl na staré čínské úsloví z dob císařské Číny, totiž na kletbu: „Ať žiješ v zajímavých časech!“. Je třeba říci, Argentinci měli téměř vždycky zajímavé časy. Země prošla řadou změn vlád a několika převraty. Pravicové převraty se uskutečnily v letech 1955 a 1976, v letech 1945-1955 vládl zemi Perón, který se znovu vrátil ve svobodných volbách v roce 1973.
Vznikla tak série konfliktů, které nastaly v dobách diktatur, byla tam i otevřená vojenská vláda od roku 1966, dále došlo ke svržení peronistů v roce 1976. Existovala tu také vojenská diktatura, která skončila porážkou ve falklandské nebo malvínské válce v roce 1982. Přišlo následné obnovení demokracie s Alfonsínem, kdy vlastně nastal jakýsi pat peronistů a radikální strany. Sice se dostavilo obnovení demokracie, ale tato demokracie také nebyla jednoduchá, protože za dobu od roku 1982 proběhlo celkem 13 generálních stávek a 6000 velkých, tedy skutečných sociálních konfliktů.
Dá se říci, že Argentina demonstrovala to, jak je strašně důležité, aby klíčové síly (vládnoucí elity nebo jejich oponenti v zemi) byly zkušené. Jak argentinská buržoasie, tak i argentinská dělnická třída neměly příslušné zkušenosti. Měly hodně energie, chuti bojovat, ale chyběl skutečně konsistentní program. A tak se vlastně vytvořila patová situace, kdy nikdo nemohl prosadit své cíle a výsledkem bylo prohloubení celkového chaosu. Tuto situaci dále zhoršovaly nekompetentní vstupy zahraničních institucí a zájmy velmocí, prosazující se někdy i dost paradoxním způsobem. Třeba připomenu, že hlavním ochráncem vojenské diktatury do roku 1982 byli Američané, ale USA nebyly hlavním obchodním partnerem. Nepotřebovali totiž argentinské maso a obilí, které naopak ve značných objemech dováželi Sověti. A ti si nepřáli, aby režim z krize vybředl tím, že bude pomáhat potlačování revolučních akcí v Latinské Americe.
A tak se východisko hledalo v sázce na národní kartu, tedy v invazi na Falklandy, ve válce s Velkou Británií. Musím tedy říci, že se vytvořila opravdu patová situace, která ale charakterizovala i boje uvnitř vládnoucích elit. Nejstabilnější doba v moderních dějinách byla asi po roce 1983. Tehdy vzniklo jakési spojenectví mezi buržoasií a místní maloburžoasií, která v podstatě kolísala po celé poválečné období mezi spojenectvím s dělníky a těmi nejmajetnějšími vrstvami. Organizace dělnické třídy byly v osmdesátých letech izolované a navíc se podařilo Alfonsínově vládě si tyto odborové organizace v podstatě podřídit. Tak se kontrolovaly do značné míry i vznikající masové nepokoje. Velmi špatný ekonomický vývoj Argentiny pokračoval.
Argentina se mezi desítku nejbohatších zemí světa dostala v třetím desetiletí dvacátého století díky konjuktuře, tj. díky tomu, že potraviny byly po první světové válce něčím velice vzácným, na trzích převažovala poptávka nad nabídkou. Krize 30. let však srazila Argentinu na kolena a od té doby se země nedokázala z tohoto propadu vzpamatovat. Mimo jiné i takové atmosféře beznaděje, smutku a ztráty dosavadních jistot vděčí Argentina, jak říkají historikové kultury, za vznik světoznámého argentinského tanga.
V období zdánlivé stability se vládnoucí elity snažily stlačit na co nejnižší úroveň práva a mzdy právě dělníků. Došlo k poklesu mezd, v řadě případů i pod úroveň první poloviny sedmdesátých let. Nastal proces pomalé deindustrializace země. Pro ilustraci uvedu hlavní ekonomická čísla. Snad klíčovou věcí bylo to, že souhrnné stáří fixního kapitálu v Argentině v roce 1991 bylo 12 a půl roku – a to bylo před tím, než dočasně začala růst produktivita práce a došlo k modernizaci.
Je velice málo odvětví, která dnes v Argentině drží krok s vývojem světové produktivity práce. Sem patří potravinářské obory, jako je produkce sójového oleje. V tomto odvětví je produktivita práce stejná jako v USA. Z přímých zahraničních investic, které představovaly v mnou zmiňovaném období devadesátých let cca 22 a půl miliardy USD, šlo tak 60% do privatizace bank, a tedy do finančních institucí a podobných organizací. Jenom cca 10% uvedených přímých zahraničních investic v letech 1991-1996 šlo do nových závodů – do výrobních jednotek.
V roce 1996 nastal sestup Menemova režimu (vrchol Menemova režimu byl právě v době ústavní reformy 1994) a pouze 14% zahraničních investic šlo na nové továrny. Hrubé investice představovaly v roce 1996, v roce, kdy začala krize a pak se dostavil i sestup Mennemova režimu, jenom 18,1% hrubého domácího produktu (HDP). Dá se říci, že tím se ocitly 6,2 procentního bodu pod úrovní roku 1974 – tedy doby, kdy byl v Argentině u moci Perón. Investiční prostředky byly v devadesátých letech po úrovní první poloviny sedmdesátých let. Stejně tak je možné říci, že za léta 1974-1990 vzrostl počet zaměstnanců v dělnických profesích (než začala racionalizace a růst produktivity práce) o 30%, ale přidaná hodnota po celou dobu od roku 1974 do roku 1990 byla konstantní.
Až od roku 1990 počet dělníků v závodech klesl, ale produktivita práce se zvýšila o 30%, je tedy možno říci, že toto období začátku 90. let znamenalo určité ekonomické oživení. Celkově však přesto, že nastal ekonomický vzestup, je nutno konstatovat, že v druhé polovině 90. let byla produktivita práce v klíčových odvětvích stále pod úrovní roku 1974. Celý růst produktivity práce a expanzi argentinského průmyslu táhl pouze zvýšený tlak na dělníky. Když produktivita práce rostla osmi procenty ročně v letech 1991-1998, bylo toho dosaženo právě velkým tlakem na dělníky a zaměstnance zpracovatelského sektoru. Nejvíce to bylo vidět ve stavebnictví, kde Argentina měla právě v té době největší množství přesčasů ze všech zemí Latinské Ameriky. Samozřejmě pokud jde o otevření ekonomiky, znamenalo to, že se zlevnily dovozy a dovozy nahrazovaly z velké části domácí výrobu.
Je třeba říci, že investice směřovaly převážně do infrastruktury. Hodně to bylo patrné právě v telekomunikacích. Počet linek na 100 osob vzrostl z 12 na 24 v letech 1991-1998. Totéž platilo o vybavení podniků. Tam byl vzestup dokonce ještě výraznější, a to zhruba šestinásobný. Došlo také ke koncentraci zaměstnanosti v těchto podnicích. Za 25 let, tedy v letech 1974-1990, se silně zmenšil podíl průmyslové výroby na HDP. V roce 1974 dosáhl tento podíl 28,3% při celkovém počtu 1,5 mil. dělníků. Naproti tomu v roce 1990 to bylo 21% podílu na HDP s 1,2 mil. dělníků a v roce 1998 už pouze 18% HDP a 1 milionem dělníků.
Nelze však mluvit o tom, že by argentinská zpracovatelská výroba šla podobnou cestou jako v USA, kde se dramaticky zvyšovala produktivita práce. Srovnatelný je pouze podíl lidí pracujících ve zpracovatelské výrobě, ale organizace produkce v USA a v Argentině je značně odlišná.
Pokud hodnotím provedenou privatizaci v Argentině, neznamenala ve většině případů dosažení vyšší technologické úrovně. Znamenala naopak odplývání národního bohatství, privatizované podniky odváděly každý rok do zahraničí zisk ve výši okolo 3 miliard dolarů. Privatizace státních podniků se týkala hlavně ropy, plynu, energetiky, vody, telekomunikací, železnic a aerolinií. Pokud jde o ropu a plyn, je překvapující, že právě v dodávkách státním podnikům byly účtovány ceny, zahrnující zvýšené nereálné dopravní náklady odpovídající cenám při dovozu ropy z oblastí Blízkého Východu. Druhá sféra, kam vstupoval zahraniční kapitál, byly potravinářské firmy jako Navisco, Danone, dále automobilky jako FIAT, GM a Toyota. Odvětví automobilového průmyslu bylo zvýhodněno různými daňovými úlevami a také silnou ochranou ze strany státu. Další oblasti, kde došlo k privatizaci byly obchodní řetězce, které však preferovaly převážně dovážené výrobky.
K relativní stabilizaci 90. let přispělo také to, že v té době byla konjunktura zemědělských výrobků, vedoucí ke zvýšení produkce obilovin (v roce 1988 a 1989 to bylo 27, 4 mil. tun, dosažené maximum v roce 1996 a 1997 přineslo produkci 65 milionů tun, do konce 90. let však již byl zaznamenán mírný pokles). Toto navýšení bylo kryto pouze z 20% růstem zemědělských ploch, zbytek zvýšení zemědělské produkce byl dosažen zavedením nových forem hospodaření. Důsledky této racionalizace jsou patrné dodnes, kdy zemědělství prezentuje 60% exportu Argentiny a podíl industriálních odvětví na exportním výkonu Argentiny poklesl.
Argentina se zcela podřídila tzv. Bradyho plánu, kdy došlo k znovuprojednání dluhu, jeho kapitalizaci a byla zavedena konvertibilita argentinského pesa. Účelem tohoto opatření bylo přilákat zahraniční kapitál, ale vývoj v oblasti dluhu byl naprosto negativní. Platby a úroky placené Mezinárodnímu měnovému fondu dosahovaly v roce 1991 souhrnně 50, 7 mld. USD. Ale Argentina, aby pokryla období, kdy došlo k velkému nárazu a země se musela adaptovat, si vzala 63,5 mld. USD dalších půjček. V letech 1991-1997, kdy došlo k relativní stabilizaci, tak vlastně čistý finanční transfer byl kladný a to 4 mld. USD ve prospěch Argentiny. Celkový dluh země však vzrostl do roku 1997 na 124,3 mld. USD. Zvýšil se tedy na dvojnásobek té sumy, která existovala začátkem devadesátých let. Roční úroky pak vzrostly z 2,9 mld. USD na 8,2 mld. USD v roce 1999. Na negativní bilanci se podílely také dovozy právě automobilek; např. Renault dovážel součástky za 319 mil. USD v roce 1999, Volkswagen importoval za 207,9 mld. USD, Ford za 155,4 mld.. Ze 450 dovozců bylo 358 dovozců tohoto typu a dovážely se součástky za 2,4 mld. USD. Takto k dosavadním 3 mld. USD, které se transferovaly ven lze přičíst ještě tyto 3 mld. USD.
Lze celkově říci, že při provádění ekonomické adaptace v Argentině selhali všichni. Selhaly domácí elity, selhali odborářští vůdcové, selhali ti, kteří měli nabídnout alternativní strategii. A selhaly také mezinárodní finanční instituce, které naprosto nebraly v úvahu fakta jako kulturní a historické tradice, domácí výrobní struktura, kvalita pracovní síly v zemi atd.
server KSČM, 17. 7. 2003