Říkáme-li Vladimír Špidla, měl bychom vzpomenout strůjce dnešního koaličního uspořádání, Václava Havla. Ten tak konečně získal vytoužený nástroj pro prosazování vlastních představ. Ale jaký je vlastně bývalý český prezident? Nejlépe ho asi vystihl Karel Kryl, když o něm řekl, že je to politik, který nikdy nepochopil dělnickou třídu. To není fráze, to je přesné vystižení věcí: Havel lidovost pouze předstírá, ale duší je snob, pokrytectví v něm ubilo i ty dobré stránky, které bylo možné oceňovat na konci osmdesátých let. Největší službu mu poskytla minulá moc, že z něj učinila symbol a že zakazovala hrát jeho kusy: kdyby je hrála pravidelně, mýtus by brzy uvadl. Jeho první hry mají myšlenku, ale patří do kontextu šedesátých let, do jiného kulturního klimatu a dnes by byly něčím okrajovým. S přibývajícími lety ovšem invence a přesvědčivosti ubývalo. Příznačné pro jeho vidění společnosti je to, že žádná z jeho postav nemá psychologický profil a všem jim chybí vývoj: jsou, jak se sám vyjádřil, takové stroječky. Havel ve své politice ovšem miluje divadelní manýry a zaměňuje divadlo a reálné konflikty ve společnosti. Svou absencí smyslu pro realitu a nedostatkem odpovědnosti přispěl k rozbití společného státu. Škoda, že k nám nedoléhají hlasy ze zahraničí, které ho vidí zcela střízlivě, jako třeba Noam Chomsky. Havel se změnil v respektovanou postmoderní ikonu: zahraničí v něm vidí hrdinu boje proti komunismu, morálního vůdce a hlubokého filozofa. Uctívají image, který sami pomáhali spoluvytvářet. Jeho rádobyfilozofující úvahy jsou plytké (a v podobných projevech Špidlových cítíme stejný tón), jeho moralizování nepřesvědčivé, protože ho vyvrací vlastní život, jeho eseje ukazují absenci ucelené a propracované myšlenkové kultury. Představuje se jako humanista a hlásá prosazování demokracie bombardováním, zastává se občanské společnosti a velké skupiny z ní vylučuje, mnohokrát hlásal něco, co pak porušil: tvrdil například, že bude prezidentem jen do prvních svobodných voleb. Jako Masarykův nástupce totálně selhal. Je mi ho osobně líto. Je ale velké štěstí, že nemůže být monarchou, jak ukazují zkušenosti s jeho zákulisními tahy a podceňováním politických stran (dává přednost přímému vlivu charismatických osobností na veřejnost), byl by to dvůr ve stylu Ludvíka XV., jako jedno velké divadlo. Stal se také svým intrikováním z pozadí podnětem k smluvně opoziční praxi Klause a Zemana, kteří svůj handl (trade off) vydávali za výsostně obranný pakt. Co by našeho bývalého presidenta vystihlo nejlépe? Asi výrok Publia Syra, že pyšný i z hanby si rychle udělá slávu .
Haló noviny, 28. srpna 2003