Pražské jaro 1968 očima čtyř

Miroslav Šiška

V souvislosti s 30. výročím tzv. pražského jara poskytly někdejší vlivné politické osobnosti, Michail Gorbačov, Konstantin Katušev, Vadim Zagladin a známý historik Rudolf Pichoja, prostřednictvím agentury RIA-Novosti speciálně pro Právo čtyři samostatné rozhovory. Jejích odpovědi se staly podkladem pro následující mozaiku pohledů a hodnocení tehdejších událostí, jak je tito čtyři muži vidí z ruského břehu.

Kdo je kdo a kdo byl kdo? Bývalý prezident SSSR Michail Gorbačov stojí nyní v čele Fondu sociálně ekonomických a politologických výzkumů. V roce 1968 pracoval ve Stavropolu jako tajemník krajského výboru KSSS. Současným Gorbačovým poradcem v tomto fondu je profesor Vadim Zagladin, který působil před 30 lety ve funkci zástupce vedoucího mezinárodního oddělení ÚV KSSS. Nejmladším členem tehdejšího nejvyššího sovětského vedení byl Konstantin Katušev (tehdy čtyřicetiletý) -v roce 1968 řídil na ÚV KSSS otázky politických a ekonomických vztahů se socialistickými zeměmi. Dnes je prezidentem moskevské komerční banky Diamant. A konečně, doktor historických věd Rudolf Pichoja stál donedávna v čele Státní archívní služby Ruska a nyní je šéfem katedry dějin ruské státnosti na Akademii státní služby Ruské federace.

Jaký byl Kádár?

„Československé události v mnohém odrážejí nejen vnitřní boj v Československu, ale i rozpory v politickém vedení Moskvy, které ve druhé polovině 60. let nabyly dosti ostrého, ačkoli zároveň skrytého charakteru,“ charakterizoval historik Pichoja hlavní aspekt situace, která vedla později k intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Sovětské vedení po Chruščovovi nebylo homogenní. „Vznikala otázka,“ říká dále Pichoja, „kde by měly být hranice zahájených reforem a ve které etapě reformování socialistického hospodářství začíná být toto v rozporu se samotným socialismem a jeho základními principy. Právě zde se mínění členů tehdejšího sovětského vedení začalo rozcházet. Někteří s velkým zájmem sledovali události v Československu a reformy Alexandra Dubčeka. Jeho model reformování socialismu (pokud dříve existoval a nebyl nahodilostí) se zdál mnohým v Kremlu velmi nebezpečný.“

Pichoja měl přístup k materiálům ze zasedání politbyra ÚV KSSS a po jejich analýze usuzuje, že „Brežněv nebyl ani extrémista, ani dobrodruh, a nechtěl se pustit do vojenského vměšování“. V tom ho podporoval Alexej Kosygin, který v létě 1968 Československo navštívil a přesvědčil se, jak velké sympatie veřejnosti má Alexander Dubček. Naopak, mezi „stoupence vojenského vměšování patřili Andrej Gromyko (ministr zahraničí), Nikolaj Podgornyj (předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR), Pjotr Šelest (první tajemník UV KS Ukrajiny) a hlavně Jurij Andropov (šéf KGB)“. Ten byl podle vlastního přiznání celý život pod vlivem maďarských událostí z roku 1956 a trval na použití síly i vůči Československu. Připomeňme, že Andropov byl v roce l956 v Maďarsku sovětským velvyslancem.

Zatímco Pichoja tvrdí, že mezi představiteli socialistických zemí Andropova nejvíce podporoval János Kádár, Katušev v rozhovoru uvádí, že na květnové schůzce vedoucích představitelů členských zemí Varšavské smlouvy ve Varšavě trvali na nejtvrdších formulacích vůči Československu především Wladyslaw Gomulka a Walter Ulbricht, a Kádár s nimi souhlasil až posléze. Také Zagladin se domnívá, že nejaktivnějším stoupencem vojenské intervence byl Ulbricht s Gomulkou. Pichoja svou argumentaci opírá o zjištění, že „Kádár měl zvláštní důvěru Brežněva, často se s ním stýkal a mohl ovlivňovat jeho rozhodnutí. Brežněv soudil, že Kádár má reálné zkušenosti z vyřešení krizové situace v Maďarsku v roce 1956, a proto jeho názory přijímal se zvýšenou pozorností.“

V další části rozhovoru mluvil Pichoja o tom, že Kádár jakoby nahrával Andropovovi: „Když se v Moskvě při projednávání československých problémů ještě neodvažovali hovořit o možnosti přímého vojenského vměšování, Kádár už informoval, s odvoláním na projednání této otázky vedením Maďarské socialistické dělnické strany, že v Maďarsku už byla provedena částečná mobilizace. Jakoby předurčoval události a bohužel právě jemu byla svěřena úloha prostředníka mezi sovětským a československým vedením v závěrečných etapách rozhovorů, jež předcházely vojenské operaci.“

A názor Zagladina? Je zajímavé, že jemu se naopak Kádár jevil jako nejméně tvrdým. A jak to vysvětloval? „Viděl nebezpečí některých nerozumných, jak se mu zdálo, kroků československého vedení, tím spíše, že měl za sebou už zkušenosti z maďarských událostí roku 1956 a věděl, jaké důsledky mohou mít vojenské akce.“

„Tehdy nebylo zvykem zdůrazňovat různé názory,“ řekl dále Zagladin v souvislosti s rozpory v sovětském vedení na situaci v Československu, „byla hájena zásada jednomyslnosti. Ačkoliv například Kosygin, jak vešlo ve známost později, se stavěl k čs. experimentu se zájmem, celkově byla reakce k tomu, co se odehrávalo v Československu, pochopitelně negativní. Pokud jde o naše mezinárodní oddělení, existovala v něm různá mínění. Základní část kolektivu sledovala události se zájmem, ale současně s jistou opatrností. Já jsem zpočátku nechápal, proč je vedení KSSS tak znepokojeno, a potom, když jsem to pochopil, začal jsem situaci hodnotit kriticky. Zdálo se mi, že Češi to poněkud ve svém reformátorství přehánějí, ale zároveň bylo zjevné, že náš postoj, naše přání přibrzdit a zastavit reformy, jsou sotva konstruktivní a správná. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem se účastnil setkání čs. a sovětského vedení v Čierné nad Tisou a v Bratislavě.“

Silová varianta

Na otázku, kdy padlo v sovětském vedení rozhodnutí o „silové variantě řešení“, odpověděl Pichoja. Stalo se tak po dlouhém telefonním rozhovoru mezi Dubčekem a Brežněvem 13. srpna 1968. Podle tohoto historika představoval právě tento telefonát poslední šanci na „mírové vyřešení problému“ a jejich dialog byl plný skryté dramatičnosti. „Ač si to sami nepřáli – a v tom je celý paradox situace – otevřeli cestu silové variantě.,“ konstatuje Pichoja.

„Brežněv dlouho přesvědčoval svého spolubesedníka a zjevně protahoval rozhovor v naději, že dopadne příznivě. Skoro jakoby prosil Dubčeka: ,Zvaž všechno, zamysli se nad tím. Jinak budu nucen dát souhlas k silové variantě, na níž trvají členové politického byra.' A Dubček, který všechno dokonale chápal, odpověděl zcela otevřeně a nedvojsmyslně: ,Leonide Iljiči, přijměte veškerá opatření, která vaše politické byro bude pokládat za správné.' Ale vždyť už věděl, jaká opatření to budou. Samozřejmě, že šlo o vstup vojsk. A došlo k němu osm dní po tomto rozhovoru.“ (I po třiceti letech mluví jak Zagladin a Katušev, tak kupodivu i historik Pichoja o „vstupu“ vojsk a nenazývají intervenční vpád pravým jménem, jak to činí Gorbačov - pozn. M.S.)

Tolikrát diskutovaný tzv. zvací dopis několika vedoucích představitelů KSČ sovětskému vedení připomněl mezi čtveřicí mužů pouze Katušev, a to jen v obecné poloze: „Na bratislavské schůzce (3. srpna 1968 - pozn. M.S.) byl Brežněvovi předán dopis několika nejautoritativnějších členů předsednictva ÚV KSČ, v němž byly vyjádřeny obavy ze zhoršování situace v Československu a vzniklého nebezpečí pro socialistické zřízení.“

Konečné rozhodnutí o vojenském zásahu bylo podle Katuševa schváleno 20. srpna 1968 na zasedání politbyra ÚV po konzultacích s vedoucími představiteli dalších zemí Varšavské smlouvy. Koordinace akcí s československým vedením přitom svěřili Brežněvovi. „Dvě a půl až tři hodiny před vstupem vojsk Brežněv zatelefonoval československému prezidentu Ludvíku Svobodovi a informoval ho o rozhodnutí vyslat do jeho země vojska zemí Varšavské smlouvy s cílem vyhnout se zbytečným obětem,“ říká o tehdejších událostech Katušev. Dodává, že Svoboda s Brežněvem souhlasil a asi za dva tři dny prý mu zatelefonoval, „aby stáhnul ze severních oblastí Československa jednotky NDR, neboť svým vzhledem a jazykem připomínaly obyvatelstvu německou okupaci za války. Jeho žádosti bylo vyhověno.“

Katušev ani po tolika letech nezměnil své hodnocení minulých událostí. Svědčí o tom například až neuvěřitelně eufemistický popis událostí souvisejících se zatčením, internací a únosem Dubčeka a několika dalších politiků do Moskvy, provázený navíc četnými faktografickými omyly a nepravdami:

„Musím připomenout, že slíbená dělnicko-rolnická vláda tehdy vytvořena nebyla, a vojska, která vstoupila do ČSSR, se ocitla v politickém a organizačním vakuu. ÚV KSSS proto muselo naléhavě povolat do Moskvy československé vedení v čele s Dubčekem k projednání politické situace a k hledání řešení. Večer 21. srpna přiletěla čs. delegace do Moskvy (ve skutečnosti tam byli internovaní členové s „mezipřistáním“ na Zakarpatské Ukrajině násilně dopraveni až 23. srpna - pozn. M.Š.). Svoboda přiletěl 22. srpna (nikoli, z Prahy do Moskvy přiletěl prezident s několika dalšími čs. politiky až odpoledne 23. srpna - pozn. M.S.). Začala jednání. Obě strany rozhodly o statusu sovětských ozbrojených sil v Československu a byla vytvořena střední skupina sovětských vojsk jako jedna z opor Varšavské smlouvy. Byly projednány i některé ekonomické otázky. Večer 22. srpna se českoslovenští vedoucí představitelé vrátili do vlasti (ve skutečnosti jednání probíhala ve dnech 23. - 26. srpna a výsledkem byl tzv. moskevský protokol; do ČSSR se všichni vrátili až 27. srpna ráno - pozn. M.Š.). Po nějaké době byly vojenské jednotky dalších zemí Varšavské smlouvy z Československa staženy.“

Zákony velké politiky

Jak reagoval svět na události V Československu? „Mohu odpovědně říci, že otázka možné vojenské intervence zemí Varšavské smlouvy do Československa byla dohodnuta s Američany,“ tvrdí Pichoja, ale současně dodává, že „slovo ,intervence' je zde třeba používat velmi opatrně a přesně. USA uznávaly, že Sovětský svaz má možnost uskutečnit podobné vměšování. Tedy nikoli schvalovaly, ale přiznávaly. Přesně tak jako SSSR přiznával například možnost USA vměšovat se na Grenadě nebo v Panamě. Působily určené, nepsané zákony velké politiky, které mohly připustit mnohé, pokud šlo o zájmové sféry velmocí.“

Celou problematiku československých událostí v roce 1968 je podle Pichoji nutné posuzovat v kontextu celkové politické situace tohoto období a rozporuplných historických procesů. K jejich pochopení je třeba připomenout, že „důsledkem druhé světové války, potvrzeným zejména Jaltskou konferencí spojenců z roku 1945, bylo rozdělení světa na sféry vlivu. Tato situace byla přijímána ve světě s pochopením, jako jistá realita, s níž je třeba počítat. Československo bylo ve sféře sovětského vlivu a to nikdy nezačala popírat ani jedna z velmocí.“

Jaro zanechalo stopy

Zdánlivě nepatřičná se mohla zdát otázka, proč celých osm měsíců po intervencí vojsk zůstával Alexander Dubček ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. „Hledala se za něj náhrada,“ říká Zagladin, „ale nalézt vhodného kandidáta - vzhledem k myšlení lidí v Československu - nebylo snadné. A to, že se nakonec do vedení dostal Gustáv Husák, bylo svým způsobem logické. Husák nebyl výrazným stoupencem vstupu vojsk a měl dosti velkou autoritu ve straně. Sehrál kladnou úlohu při stabilizaci situace v Československu, ačkoli vše, co se stalo, nesmírně poškodilo vztahy mezi našimi zeměmi.“

Pichoja nutný odchod Dubčeka z nejvýznamnější funkce vysvětluje tím, že „konzervativní síly v KSČ se dokázaly zotavit ze šoku a pozvednout hlavu, také v SSSR se objevily v roce 1969 určité příznaky pohybu na stranu stalinismu, souhrnně řečeno, v obou zvítězili antireformátoři“.

K této objektivní situaci, kdy se k moci postupně dostávala ta část politického vedení Československa, jež měla zájem na zastavení reforem, přidává Pichoja charakteristiku Dubčeka. Říká, že „jak Dubček, tak později Gorbačov (ačkoli jde o zcela rozdílné postavy) neměli jasný plán reforem. Dubček se projevil jako slabý funkcionář a politik, který nebyl schopen kontrolovat a udržet v rukou ani stranu, ani silové struktury“.

„Samozřejmě nebyl odpůrcem socialismu,“ dodává ještě Pichoja, „naopak se snažil ho zlepšit a učinit životaschopným s pomocí reforem, dát mu ,lidskou tvář'. Přesto pražské jaro zanechalo v Československu stopy. Za prvé skutečnost, že Dubček ještě nějakou dobu stál v čele KSČ, dokonce po vstupu vojsk, mluví sama za sebe. A zadruhé, Gustáv Husák, jenž vystřídal Dubčeka, se stal jakousi smírčí postavou. Nejdůležitější přitom bylo, že jak Husák, tak celé nové vedení KSČ byli po příchodu k moci nuceni přihlížet k náladám v československé společnosti, k těm stopám, jež v ní zanechal, i když nezdařilý, ale dosti odvážný pokus reformovat socialismus.“

Byla - nebyla?

I když, jak známo, historie nezná slovo kdyby, Zagladin a Katušev dostali otázku, zda existovala jiná varianta řešení tehdejší situace než uskutečněná vojenská intervence. Katušev odpověděl, že vzhledem k tehdejším reálným mezinárodním podmínkám a konkrétní historické chvíli, „alternativa ke kolektivnímu rozhodnutí vedoucích představitelů zemí Varšavské smlouvy neexistovala“. I po 30 letech je přesvědčen o tom, že v roce 1968 se tehdejšímu Sovětskému svazu „podařilo zabránit významnému oslabení pozic Varšavské smlouvy a celého socialistického tábora v tehdejší studené válce“.

Zato podle Zagladina alternativa existovala. „Spočívala v odmítnutí silového nátlaku na Dubčeka a další členy čs. vedení,“ říká a dodává, že „bylo třeba nikoli vysílat vojska, ale pokračovat v aktivním rozvíjení normálních vztahů s Československem,“ přičemž „bylo nepochybně nutné nějakým způsobem na situací v této zemi působit, ale jinými metodami vylučujícími diktát“.

K této poněkud nekonkrétní úvaze ale Zagladin vzápětí přidává výstižnou charakteristiku reality, která takový postup prakticky znemožňovala: „Tehdejší naše vedení bohužel vycházelo ve vztazích se socialistickými zeměmi z tzv. doktríny omezené svrchovanosti, jež vznikla mnohem dříve. I na bratislavské schůzce byla tato doktrína potvrzena formulací o ,společné obraně socialismu'. Z ní fakticky vyplývalo, že společné zájmy socialismu jsou důležitější než svrchovaná práva jednotlivých socialistických států.“

Gorbačov se poučil

Michail Gorbačov se v rozhovoru přiznává, že v roce 1968 vystupoval ve svém okolí proti těm, kteří kritizovali vpád vojsk do Československa. Postupně však svá hodnocení měnil, zvláště po návštěvě Brna a Bratislavy v roce 1969.

„Lidé se od nás odvraceli a nechtěli s námi mluvit,“ vzpomíná. „Byl to pro mne šok. Najednou jsem pochopil, že kvůli globálním strategickým a ideologickým důvodům bylo potlačeno to, co nazrálo v samotné společnosti. Vpád do Československa diktovaný strachem z ,demokratické nákazy‘ byl nejen hrubým porušením svrchovanosti a práva československého lidu na svobodu volby, ale i na léta zbrzdil uskutečňování přeměn, které nazrály v SSSR a dalších socialistických zemích. Od té doby jsem stále více a více přemýšlel o nás samotných a dospěl k neutěšenému závěru, že s námi není něco v pořádku. Dnes mohu říci, že pražské jaro, zejména zpočátku, bylo jedním z odvážných a velmi radikálních pokusů vymanit se z okovů totalitarismu a spojit socialismus s demokracií. Byla to složitá, nejednoznačná etapa dějin, která skončila tragicky, avšak přesto nebyla marná.“

V závěru rozhovoru říká Gorbačov, jak ještě ve dnech pohřbu Konstantina Černěnka (když už on sám byl zvolen do čela strany a země) přítomným představitelům zemí Varšavské smlouvy oznámil: „Od nynějška budeme dělat skutečně to, co už dávno vyhlašujeme: pevně se řídit zásadou rovnosti a nezávislosti, což zahrnuje také odpovědnost každé strany za situaci ve své zemi. Moji partneři, jak jsem později pochopil, to nevzali vážně. Já jsem však od této zásady neustoupil, dokonce ani v obtížných situacích, když v zemích Varšavské smlouvy v podmínkách svobody volby se začaly rozbíhat hluboké demokratické přeměny. Znamenalo to konec doktríny omezené svrchovanosti. Situace v zemích střední a východní Evropy se zásadně změnila.“

Právo, 28. 3. 1998