Tento titulek mě napadl při pohledu na páteční přílohu Lidových novin, v které se mezi sebou střetly v soutěži o největší trapnost portréty presidentských kandidátů, ozdobené královskou korunou. A dění před středečními volbami presidenta-monarchy skutečně má kocourkovskou příchuť.
Přestože "lid je zdrojem veškeré moci" a "volič je pánem", režiséry dosazení nového presidenta prostřednictvím hry na presidentské volby v této chvíli mínění voličů vůbec nezajímá. Jsme na tom stejně jako za starých dobrých předlistopadových časů, kdy politbyro vládnoucí strany znalo potřeby lidu lépe než hloupý lid sám a nestarajíc se o jeho mínění vnucovalo mu pro něj nepochopitelné "dobro." V této chvíli průzkumy veřejného mínění ukazují, že vítězem přímých voleb by se nejspíš stal Václav Klaus. O zvolení presidenta však nebude rozhodovat mínění národa, ale aritmetika zákulisních partajnických čachrů.Proto jsou Klausovy naděje před prvním kolem srovnatelné pouze s šancemi Miroslava Kříženeckého, neboť obě delegující strany mají téměř nulový koaliční potenciál. Šéfové parlamentních stran vědí přece lépe než jejich politicky zaostalé voličské masy, kdo z uchazečů přinese národu největší prospěch, a vládní koalice raději posadí na presidentský trůn politického trpaslíka, než by jej přepustila oposičnímu obrovi.
Z chování politických špiček je patrné, že si neuvědomují historické kořeny své moci. Pojem "polistopadová politika" vymizel z jejich slovníku a souvislost mezi současným politickým děním a Listopadem 1989 se jim vytratila z paměti. Promítá se to i do přístupu k výběru nového presidenta.
Jsou jen dva politici, kteří se svým významem mohou měřit s odstupujícím Václavem Havlem: Václav Klaus a Miloš Zeman (řazeni dle abecedy). Jsou to oni, kdo vedle odstupujícího presidenta, spolu s ním a někdy i proti němu nejvíce ovlivnili utváření současné podoby státu a přičinili se o překvapivě rychlé vytvoření poměrně příznivého mezinárodního hodnocení nového českého státu. K oběma je možno mít výhrady. Platí ovšem i u nich, že jen ten, kdo nic nedělal, nic nepokazil. Navzdory svým chybám a omylům zůstávají tedy obry mezi českými politiky, nebo spíše jednookými mezi slepými, což jim dle lidové moudrosti dává právo na královský majestát . Mají tak přirozený nárok na nástupnictví po Václavu Havlovi, pokud se ho sami nevzdají. Oba jsou ale kontroverzními osobnostmi, vyvolávajícími vášně, svázanými se soupeřícími parlamentními stranami. Bylo by proto vhodné, aby vyklidili kolbiště a otevřeli cestu k výběru presidenta z významných osobností národa, nesvázaných s partajnickým politikařením. Protože Václav Klaus se svých nároků nevzdal a ostatní politické strany vidí v presidentském křesle nedělitelnou součást svých mocenských pozic, z úradku partajních bosů nejspíš usedne na prezidentský trůn nějaký politický trpaslík, který bude "kralovat" s vědomím zavázanosti své matce-straně. Bolševizace našeho politického zřízení se tím prohloubí. Nejroztomileji si vedou sociální demokraté, kteří nevděčně zapomněli, že za vzestup z pozice okrajové politické strany k ovládnutí Strakovy akademie vděčí režisérskému umění a osobnímu kouzlu Miloše Zemana, vyšachovali ho ze hry a místo něj tvrdohlavě cpou na uprázdněný trůn politického začátečníka, který s potížemi překoktává teprve první slabiky politické abecedy. Občanští demokraté sice za svého vůdce-boha bojují se sektářskou oddaností, ale tomu to asi nepomůže, protože jeho strana je v izolaci a sama ho neprosadí. V těchto souvislostech vynikl osobnostní rozměr Miloše Zemana a Otakara Motejla, kteří dali jasně najevo, že tyto kocourkovské kabaretní hrátky jsou pod jejich důstojnost a stáhli se do ústraní.
K prohloubení folklorního rázu příprav na dosazení nového presidenta přispívá mediální kampaň proti Jaroslavu Burešovi, která vystřídala tažení proti Petru Pithartovi. Používá se proti němu všeho, co se podařilo najít : zejména nepřiznaného krátkého členství v KSČ, přisvojení neexistujících zásluh vstřícností vůči domnělému chartistovi, nezaviněné dopravní nehody se smrtelnou obětí. Surovostí útoků zmatený presidentský kandidát podlehl stihomamu a vyvodil dramatický závěr, že nějaký záhadný "Někdo" proti němu vede diskreditační kampaň. Dokonce zvažuje podání trestního oznámení na neznámého pachatele. Jeho závěr je naprosto správný. Negativní kampaň proti němu skutečně probíhá a je i známo, kdo stojí za jeho soustavným znevažováním v médiích: je to sám Jaroslav Bureš, který způsobem, jakým reaguje na novinářské podpásovky, prozrazuje, že se dosud nenaučil pohybovat v surovém prostředí politiky, a že tedy dosud není vhodným uchazečem o vrcholnou politickou funkci. Součástí boje za volební úspěch je bohužel vždy i negativní kampaň proti protivníkovi, při které není žádná špinavost vyloučena. Například dávno odpykaný trest za dopravní nehodu se smrtelnými následky neměl být předhozen Otakaru Motejlovi, a nevidím žádnou souvislost mezi onou nešťastnou příhodou a způsobilostí napadeného zhostit se nároků prezidentského úřadu. Přesto jej novináři použili a shodou okolností pan doktor Bureš si také přihřál svou polívčičku. Otakar Motejl zareagoval moudře: ač měl právo bojovat, a měl nezpochybnitelné argumenty na svou obranu, ukázal prezidentské kampani záda. Na okraj poznamenávám, že vina, odpykaná soudem uloženým trestem, nemá být nikomu předhazována. Je trapné, že právě právník, bývalý soudce, bývalý ministr spravedlnosti a současný náměstek ministra a uchazeč o presidentský úřad, tuto zásadu účelově porušil. Každý, kdo vstupuje do boje o politickou moc, musí vědět předem, co podstoupí, a musí předem přijmout pravidla této surové hry. Jaroslav Bureš mohl vědět, že novináři zcela jistě "vyhrabou" a proti němu použijí jeho kariéristický vstup do KSČ v době, kdy do ní už vstupovali jen hlupáci.
Mohl tedy tuto okolnost předem zveřejnit sám s přesvědčivým odůvodněním svého tehdejšího jednání a vyhnout se tak pozdějšímu trapasu. Mohl zcela jinak komentovat útoky na Otakara Motejla a v té souvislosti zveřejnit svou nehodu. Měl možnost si ověřit skutečnost, než se rozhodl podlézat veřejnému mínění vylepšením svého "kádrového" profilu zveřejněním pomoci domnělému chartistovi. Místo toho nahrává stále dalšími chybami profesionálním štváčům při špinění svého obrazu a ukazuje tak, že neovládá řemeslo politika. Jeho úvahy o specifické náplni jím vykonávaného úřadu hlavy státu jsou namnoze populistické a blíží se spíše představě úlohy římského tribuna lidu než presidenta s jeho ústavně omezenými pravomocemi. Ke všemu jsou ovlivněny marketingovými poradci. Je tedy docela dobře možné, že jde o autostylizaci, která nemusí být zcela věrným obrazem názorů Jaroslava Bureše. Mimo to prokázal svou politickou naivitu postojem ke KSČM, s kterou je ochoten jednat jako s každou normální stranou. Jenže jako president povede koaliční jednání o sestavení vlády a jeho postoj dává tušit, že by mohl případně souhlasit se vstupem komunistů do vlády. Ale tato země si pamatuje, že komunisté využili pozic v košické vládě a po ní ve vládě, vzešlé ze svobodných voleb v r.1946, aby si vybudovali předmostí, které jim umožnilo uskutečnit puč v únoru 1948. Jejich následné čtyřicetileté panování je převážně negativní zkušeností tohoto národa. Proto máme právo žádat od presidenta, aby byl pojistkou proti jejímu opakování, což v tomto případě nemáme zaručeno. Pan doktor Bureš je sympatický a vzdělaný muž a přes křečovité úsilí novinářů o jeho zneuctění také slušný člověk. Navíc během krátkého ministerského působení prokázal, že myslí vlastní hlavou a dovede tvrdohlavě plout proti proudu. Je navíc pravděpodobné, že by jako president nebyl tou vděčnou a proto snadno ovladatelnou loutkou v rukou delegující matky-strany, jakou v něm Grossovo křídlo ve vedení ČSSD patrně doufá najít.
Nicméně by asi úroveň jeho výkonu ve vrcholné funkci snižovala politická neobratnost a nebyl by spolehlivou pojistkou zachování ústavnosti v krizových situacích, protože by možná nedokázal odhadnout jejich dosah. Určitě by nebyl překážkou dobytí vrcholků výkonné moci komunisty. Poslanci a senátoři, kteří budou pro něho hlasovat, projeví oddanost vedení ČSSD a nezájem o mínění voličů, kteří jim z naivní důvěřivosti odevzdali svůj hlas.
Praha 10, 11. ledna 2003
martinstin@hotmail.com