Společný text Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera, uveřejněný krátce před evropskými volbami, měl ukázat evropským socialistům a sociálním demokratům cestu k jejich společnému zítřku, jenž se má nacházet někde uprostřed. Jeho publikování určitě nebylo příliš delikátní vůči takto osloveným stranám, pár dní před volbami, k nimž Evropská socialistická strana vypracovala - poprvé -společnou platformu ke společné kampani. Její text sepsali ostatně Francouz Henri Nallet a Brit Robin Cook, což dokazuje, že bylo možné narýsovat perspektivy společné všem a také přijímané všemi.
Na použitém postupu by ostatně dnes už nesešlo, kdyby se tím v podstatě neobešla rozprava o budoucnosti sociální demokracie. Prohlášení nepřineslo svým dvěma signatářům v evropských volbách štěstí: dá se však z toho vyvodit, že myšlenky v něm zastávané byly zavrženy? Veřejně se o nich totiž nedebatovalo. Je pravděpodobnější, že voliči schválili politiku, kterou nechtěli (relativně proevropská angažovanost Tonyho Blaira), nebo ji nepochopili (v Německu). Vydána v nevhodnou chvíli, přispěla však Blairova a Schröderova výzva ke zkreslení debaty, kterou dnes žije evropská sociální demokracie.
Prohlášení nicméně vychází z nesporného a široce sdíleného konstatování: globalizace ekonomiky vyžaduje, aby se po novu vymezilo sepětí mezi ekonomikou na jedné, regulační politikou a politikou v oblasti sociálního zabezpečení na druhé straně. Sociální demokracie se historicky ustavila v národním rámci; globalizace ekonomiky však napříště vyžaduje, aby se zvážilo, co podmiňuje účinnost veřejné a především sociální politiky. Ve většině evropských zemí započaly hluboké transformace v tomto směru, počínaje Francií, kde stát přestal být podnikatelem a stal se regulátorem. Naopak, Velká Británie Tonyho Blaira vytvořila, po Francii kolem 100 000 pracovních míst pro mladé; zavedla mzdové minimum, srovnatelné (v čistém) s francouzským SMJC (meziprofesní mzdové minimum, upravované podle růstu - pozn. překl.); ratifikovala sociální chartu Evropské unie, do té doby zatvrzele odmítanou předchozími konzervativními vládami. To vše odlišuje Velkou Británii Tonyho Blaira od její thatcherovské karikatury, kterou často sama o sobě vytváří.
Tak či onak, velmi liberální znění textu zastírá jistý počet průkopnických sociálních činů, vykonaných socialistickými či sociálními vládami v nedávných letech; neukazuje se zde také, v čem se dají různé politiky modernizace uskutečňovat, jedny pravicové, druhé levicové. Odpovědi načrtnuté Blairovým a Schröderovým manifestem nejsou přesvědčivé ani operativní: popravdě řečeno, jsou především značně rozplizlé. Chtěla bych se proto zde omezit na tři otázky:
Jak ovlivňuje globalizace ekonomiky hospodářskou politiku?
Jak v tomto kontextu trvale zajistit sociální svazky?
Jakými proměnami musí tedy projít sociální stát?
Blairovo a Schröderovo prohlášení nevděčí za své liberální znění tomu, jak dojemně se zastává tržní ekonomiky a iniciativy. Tato debata byla v socialistických a sociálně demokratických hnutích uzavřena už dávno. Praxe evropských vlád, jež z těchto hnutí vzešly, to dokládá.
Je očividné, že hospodářský pokrok a rozvíjení výrobních procesů vyžadují tržní ekonomiku, posilování konkurenceschopnosti našich podniků a povzbuzování podnikavosti. Nikdo nepopírá, že otevření hranic před patnácti lety a tomu odpovídající rostoucí mobilita, nové znalosti, know-how a kapitál hluboce změnily situaci v ekonomice. Bylo to především respektování těchto nových skutečností, jež přimělo země Evropské unie urychlit svou ekonomickou integraci a vybavit se nástroji ke koordinaci monetární a hospodářské politiky. Socialistická strana analyzovala na svém shromáždění z března 1996, věnovaném globalizaci, Evropě a Francii, tento „nový věk kapitalismu“. A v prosinci 1998 pokračovala ve svých ekonomických úvahách tím, že věnovala další své shromáždění podniku. Uznání a přijetí tržní ekonomiky nezapovídá však veškerou politiku hospodářské regulace a podpory růstu. V tomto ohledu znemožňují podle mne alespoň tři rozdíly francouzským socialistům připojit se k předkládanému prohlášení.
Především si nemyslíme, že pouhá politika nabídky může přivést ekonomiku k vyšší produktivitě a vytvářet tedy nová pracovní místa. Použijme z tohoto hlediska formuli Tonyho Blaira a podívejme se „na to, co funguje“. Úspěchy francouzské ekonomiky, v posledních dvou letech větší než v ostatních evropských zemích, ukazují, že obnovené keynesiánství má svou platnost. Růst může a musí táhnout soukromá a veřejná poptávka. Stát zde má sehrát rozhodující úlohu prostřednictvím své fiskální a mzdové politiky, podporou výzkumu a podněcováním inovací.
Za druhé, respektování tržních mechanismů nevylučuje regulaci na mezinárodní či národní úrovni. Je příznačné, že hlasatelé „levého středu“ neříkají nic o nedostatečné mezinárodní ekonomické regulaci a o potřebě lépe utvářet ekonomickou politiku na evropské úrovni.
A za třetí, povzbuzovat hospodářskou iniciativu a podnikavost neznamená pojímat flexibilitu v organizaci práce jako zánik všech sociálních záruk. Žádný „ekonomický zákon“ nenutí k tomu, aby námezdně pracující byli obětováni na oltáři efektivity, jak to ukazuje třeba hospodářská a zároveň sociální úspěšnost Nizozemí.
Hospodářský rozvoj a modernizace naší výrobní soustavy nečiní tedy nutným, abychom se vzdali jakékoli jiné než minimální formy regulace. Především regulace sociální je potřebná více než kdy jindy, protože pouhá hra tržních sil destrukturalizuje, stupňuje sociální nerovnost a uvolňuje sociální svazky.
A právě zde je jádro věci: levice se nemůže spokojit s politikou, která by ve jménu modernizace ekonomiky dopouštěla uvolňování sociálních svazků. Uzavíraje shromáždění z března 1996, stanovil Lionel Jospin socialistům za úkol „vybudovat v Evropě nový sociálně demokratický kompromis“. A v podstatě se právě v této věci rozcházíme s úvahami, s nimiž přicházejí Tony Blair a Gerhard Schröder. Pro nás spočívá tento nový kompromis v tom, že se stát vzdá své úlohy bezprostředního ekonomického faktoru, přičemž však zůstane zachována a zesílena sociální bdělost a solidarita.
Základní myšlenkou „levého středu“ je to, že sociální demokraté se mají napříště opírat především o střední třídy a přeorientovat se ve svých zájmech. Toto stanovisko není přijatelné, protože není možné stavět sociální kategorie proti sobě, a protože žádná sociálně demokratická politika nemůže takovou zůstat, nerozhodne-li se rázně podporovat ty, kdo se nacházejí na spodních příčkách sociálního žebříčku nebo jsou vytlačováni na okraj společnosti. Boj za rovnost zůstává jádrem záměrů sociální demokracie.
Naše vyspělé společností prodělaly v uplynulých dvaceti letech hluboké proměny. Diferenciaci na sociální třídy postupně nahradil mnohem živější protiklad mezi těmi, kdo se podílejí na produktivním procesu a na sociálních stycích, a těmi, kdo jsou z toho dočasně či trvale vyloučeni.
Vylučování z těchto procesů a sociální nejistota rozpouštějí však sociální svazky mnohem víc, než klasická nerovnost mezi vyhraněnými třídami společnosti. Levicová politika se nemůže omezit na obranu trhu a konkurenceschopnosti podniků. Musí také učinit svou prioritou omezování nerovnosti. Vzhledem k tomu, jak se rozmáhají úkazy jako je sociální nejistota a marginalizace, je k omezování nerovnosti zapotřebí důsledné politiky sociální integrace, zaměřené na ty, kdo jsou ohroženi vyloučením ze společnosti.
K tomu podle mne dospívají ve svém rozboru francouzští socialisté. Vyplývají z toho tři podstatné rozdíly, v nichž se rozcházejí s analýzou, s níž přicházejí hlasatelé „levého středu“ v Blairově a Schröderově prohlášení, jakož i v dalších politických či na vysokých školách vydávaných dílech.
Tony Blair a G. Schröder samozřejmě nepopírají, že vylučování ze společnosti se rozmáhá. Stavějí proti němu výzvu k osobní odpovědnosti. Jinak řečeno, domnívají se, že osobní úsilí jednoho každého a solidárnost jeho nejbližšího okolí (rodiny, komunity), často připomínaná, postačí k tomu, aby se dotyční jedinci nestali pouhými příjemci sociální výpomoci.
S takovým přístupem nemůžeme souhlasit. Nejenom proto, že dělá z příjmu sociální výpomoci vědomou volbu, což jenom marginalizaci utvrzuje, ale hlavně proto, že připouští pouze sociální funkce malých komunit, aniž se jakkoli dovolává kolektivních hodnot. Sociální integrace je dána tím, že jedinec může být občanem, to jest plnoprávným činitelem kolektivních dějin. Socialismus ve svých dějinách přílišně opomíjel jedince ve jménu kolektivních zájmů: neupadejme však do opačně krajnosti, podle níž má solidarita být už jen věcí jednotlivce.
K těmto různým pojetím solidarity se logicky připojují různé rozbory odpovědnosti. Kdo může popřít, že odpovědnost jedinců má zásadní povahu i při existenci sociálních pravidel? Jsme si však natolik jisti, že „občanská odpovědnost“, podle formulace Anthonyho Giddense, teoretika blairismu, stačí k překonání či napravení sociální a ekonomické nerovnosti? Myslím, že proti tomu se dá postavit koncepce kolektivní sociální odpovědnosti, nespočívající ve vytváření nových či specifických práv, nýbrž v umožnění toho, aby práva všech skutečně byla právy každého a individuální odpovědnost se tak mohla účinně projevit. A právě to si zvolili L. Jospin a M. Aubry ve své politice.
Úkolem veřejných orgánů tedy také je poskytovat záruku proti riziku, pomáhat jednotlivcům v kritických situacích.
Nedomníváme se, že břemeno v podobě veřejné politiky je zdrojem nezaměstnanosti. Omezování rozpočtových deficitů, ekonomicky žádoucí, nevylučuje zachování výrazných sociálních priorit. Taková je orientace, dávaná už dva roky Francii, orientace, jejíž úspěšnost je velmi široce uznávána.
Tím se však nepopírá, že je potřebné naši veřejnou politiku modernizovat, a to především ve dvou směrech:
Blairův a Schröderův text není platformou pro modernizaci sociální demokracie. Jeho platnost spočívá v tom, že oceňuje podporu poskytovanou sociálně demokratickými stranami výrobním silám a jejich vůli provázet a povzbuzovat inovace a podnikavost. To se ale může dít jen v rámci požadovaného sociálního kompromisu, jehož cílem musí zůstat boj s nerovností.
*
Autorka je poslankyní za obvod Indre et Loire a tajemnicí francouzské Socialistické strany pro otázky solidarity.
Ze sborníku „Blair-Schröder. Le texte du manifeste. Les analyses critiques“‚vydaného v Les Notes de La Fondation Jean-Jaures, č. 13, srpen 1999, přeložil Jiří Pechar.