Je něco fascinujícího v tom, být prvním. Sovětský svaz se kdysi deklaroval jako první stát dělníků a rolníků. Kuba se stále ještě prohlašuje za první svobodné území Ameriky. Dachau bylo místem prvního koncentračního tábora v Německu. A Jack Rozparovač byl snad prvním londýnským masovým vrahem, jehož se nadto nepodařilo odhalit. Je však jistý rozdíl v tom, být první v dobrém nebo ve zlém, zavést na svém území jako první vysokorychlostní železnice nebo vymyslet zcela nový typ diktatury. Obávám se, že většina těch prvních končí jako Herostratos: podařilo se jim sice zapálit chrám, ale nedokázali nic kloudného postavit.
Československo bylo první demokratickou zemí, která propadla komunistickému experimentu. Nebylo bohužel první, která se z něho dostala - skončili jsme těsně před Rumunskem. Nyní však hrozí nebezpečí, že se staneme první demonstrací Montaigneovy poučky, podle níž zlo nemusí být nutně vystřídáno dobrem, může prostě jen přijít jiné zlo. Hrozí nám nebezpečí, že se staneme prvním státem mafií.
Nedělám si iluze o vlivu mafií v relativně stabilizovaných demokratických státech. Je však něco jiného, jestliže Cosa Nostra podniká na okraji společnosti a příležitostně proniká do vládnoucích struktur, nebo jestliže se sama stává vládnoucí strukturou. Dušan Tříska, hlavní aktér kupónové privatizace, to kdysi vyjádřil očekáváním, že se z Československa stane Divoký východ.
Začalo to už malou privatizací. Povolili jsme každému, kdo měl v kufru potřebných pár miliónů, aby se zakoupil a začal podnikat. Neptali jsme se, jak k těm miliónům přišel, ani na to, zda není nastrčeným agentem zahraniční firmy, například libyjské. Ignorovali jsme i veřejně publikované sdělení generála italské policie, že v procesu československé malé privatizace si tamní mafie pere své narkodolary. A vůbec nám nevadilo, že se těchto operací houfně účastní bývalé komunistické nomenklaturní kádry; naopak, podivná symbióza nových a starých zbohatlíků dala vznik klanům a gangům, vůči nimž i ÚV KSČ vypadá jako spolek nedouků.
To ale nebylo nic proti velké privatizaci, prováděné originální, ve světě nikde nevyzkoušenou kupónovou metodou. Osmi a půl miliónu občanů se dala iluze, že se účastní rozsáhlého majetkového přesunu s nadějí na zbohatnutí. Ve.skutečnosti se drtivá většina z nich bude moci rozhodnout mezi tím,.být akcionáři bankrotujících podniků, a být akcionáři podniků nevyplácejících dividendy. Velmi malá menšina se však na rozdávání státního majetku může opravdu efektivně obohatit, má-li - zejména na úrovni státních úředníků - přístup k potřebným informacím.
Konstituující se nová mafie je tak přímo dialektickou jednotou ekonomické a politické moci. Tato mafie je samozřejmě ohrožena demokracií a jejími zákony, a proto učiní vše, aby demokratický režim v Československu byl nahrazen režimem autoritativním. Její představitelé se občas zaplétají do obchodů vzbuzujících pozornost. Jestliže zubní lékař, likvidující federální struktury práce, sociálních věcí a životního prostředí, aby měl více času na soukromé podnikání,je terčem kritiky, je třeba jasně říci, že nejde o výjimku, ale o pravidlo. Stejně tak bychom se mohli ptát na soukromou firmu manželky významného českého politika, levně skupující a draho prodávající státní zemědělské přebytky, nebo například na podivnou lásku k privatizačním projektům Československých aerolinií.
Nemám pocit, že bychom tímto způsobem mohli vstoupit do Evropy, a to dokonce ani do Evropy devatenáctého století. I tehdy, jestliže ve snaze nalézt obětního beránka pomůže naše mafie rozbití československého státu, jestliže ve svém goetheovském spříznění volbou a strachu z odpovědnosti zavede vládu silné ruky, jestliže bude souhlasit s tím, abychom se stali zahraniční ekonomickou polokolonií - při tom všem ji bude pronásledovat vědomí, že udržuje naši ekonomiku asi tak, jako provaz drží oběšence. A až občané pochopí, že se stali obětí grandiózního podvodu, zmizí i slepé nadšení vůči vládnoucím mafiánům. Není nic nenávistnějšího než zhrzená milenka.
Svět mezi tím půjde cestou vytváření informační a participační společnosti a bude se od nás stále více vzdalovat. Staneme se zemí překupníků, hádajících se o stále tenčí kořist. Snad se alespoň naši kmotři stanou poněkud kultivovanějšími. Zatím o nich platí rčení prvorepublikánského politika:
Když žerou, tak žerou. Jen kdyby alespoň tolik nemlaskali.
MILOŠ ZEMAN, poslanec FS za ČSSD
Rudé právo, 9. října 1992