Vážení poslouchači,
Jsem nesmírně vděčen a poctěn, že jsem byl pozván Ústavem soudobých dějin. Není to ale jenom čest. Mluvit o disentu před nejlepšími odborníky na tuto otázku, je pro mne výzvou. Jako politolog a sociolog se budu totiž snažit vám, historikům, představit pohled z odlišné vědecké tradice. I když jsem přesvědčen, že ve společenských vědách by už hranice existovat neměly a že metodologické rozdíly nejsou otázkou potřeby, ale spíše dědictví, nicméně rozdíly v tradicích a zvycích bohužel přetrvávají.
Nemám ambici Vám zde předložit nová fakta, ani Vám ukázat svou neobvyklou erudici. Ale věřím, že metodologie sociologií dějin může obohatit historické pohledy na změny a kontinuity v české společnosti.
Omluvám se, ale rozhodl sem se zkrátit svou analýzu, která měla být do 92. roku, a to z obavy že by přednáška byla příliš dlouhá.
Velkou část své přednášky bych chtěl věnovat definici termínu v názvu mého vystoupení. Dlouho, velice dlouho, rozhodně většinu života jsem si myslel, že vím co to je občanská společnost, co je disent, a že jsou to jednoduchá slova, kterým každý rozumí. Už si to nemyslím.
Co je to občanská společnost ? Když jsem přijel do Prahy, začal jsem chápat, že občanská společnost neznamená úplně totéž v Čechách co ve Francii. Dokonce se občanská společnost chápala různě v různých politických kruzích, různých sociálních třídách, v politických programech. Abych se posunul od svých subjektivních dojmů směrem k jisté objektivitě, obrátil jsem se k společenským vědám.
První věc, kterou musím říct, než představím otázky spojené s pojmem občanské společnosti ve společenských vědách je to, že občanská společnost je sociálním faktem: díky občanské společnosti (stejně tak díky sociálním hnutím) může vědec dostat subvence pro publikace, být pozván na různé konference, být součástí vědeckých sítí (jako například civil society network), a dokonce mít téma na knížku, ba i na disertaci. Kdykoliv se však přistoupí k otázce definice tohoto pojmu, dostat značku odborník na občanskou společnost dává možnost zúčastnit se vření akademické společnosti.
Bylo napsáno už mnoho knih o dějinách a smyslu občanské společnosti, s přístupem mnohem širším než můj. Rozdíly v interpretaci tohoto pojmu jsou velké a se mnohokrát se měnily, od sv. Augustina, Hobbese, Vaubana, Rousseaua, Fergusona, Kanta, Hegela, Bonalda, Fichteho, Tocquevilla, Marxe, Pia IX., Gramsciho a Jana Pavla II. Elementy popsané tímto pojmem - anebo tím, co je vydáváno za tento pojem, jsou natolik rozdílné, že používat stejná slova k jejich vyjádření se může zdát jako omyl. Co občas může vypadat jako stylistická neobratnost, myslím používání stejného termínu "občanská společnost" v jednom textu v různých významech, má velmi viditelné důsledky. Díky tomu začínají být různé významy chápány jako různé aspekty stejného fenoménu, stejného sociálního jevu.
Další problém je spojen s faktem oddělení pojmu od historického o sociálního kontextu, ve kterém je používán.
Shrnu stručně tři typy chápání občanské společnosti v společenských vědách.
Přístup demokratického aktivismu se mi zdá nejvíc módní ve společenských vědách. Zdůrazňuje vliv účasti v občanských sdruženích za účelem vytvoření demokratické politické kultury. Ukazuje obvykle prospěšnost apolitické občanské společnosti pro politiku samu. Tento přístup je dědictvím Tocquevilla a skotských moralistů 18. století jako byli Adam Smith, Adam Ferguson nebo Francis Hutcheson. Nejznámější představitel toho proudu dnes je Robert D. Putnam a například jeho kniha Making Democracy Work. Civic Traditions in Modern Italy.
Občanská společnost je představena staticky a strukturálně (počet občanských sdružení, počet čtených novin) a vysvětlena historicky a kulturně. Myslet si, že občanská sdružení znamenají automaticky demokracii a demokratické myšlení je samozřejmě mylné. Stačí si vzpomenout na nacistické Německo, abychom to potvrdili. To však není v centrum mého zájmu. Důležitý je fakt, že tyto Putnamovy koncepty udělaly novou kariéru v západoevropských společenských vědách, díky ideologické podpoře disentu, hlavně Solidarnosci, a podpoře procesu demokratizace po roce 1989. Marxistické teorie a kritiky tohoto pojmu jsou s koncem režimu rychle zapomenuty. Prodemokratické nadace z celého světa poskytují peníze intelektuálům nejvyšší úrovně, aby vytvořili novou občanskou společnost. Čtyři významy občanské společnosti jsou zcela špatně chápány: znamená to zároveň počet občanských sdružení, demokratickou politickou kulturu, ideologický projekt demokratizace, a celou společnost jako takovou.
Druhý přístup je dekonstruktivismus, který má svoje kořeny v Marxovi. Občanská společnost existovala ve skutečnosti pouze na počátku dějin, když stát a občanská společnost splývaly, a znovu se spojí na samém konci dějin. Mezi těmito dvěma body je občanská společnost pouhou iluzí, která otrokovi poskytuje pocit svobody a pojmenuje měšťana občanem, tj. buržoazní třídu. Intelektuálové zastávají v rámci občanské společnosti specifickou roli: legitimizují dominující skupiny, čímž zajišťují sociální smír. Tento přístup najdeme u jednoho z nejvlivnějších sociologů 20. století (dnes bohužel zesnulého) Pierra Bourdieu. Stejný přístup zastává též francouzská socioložka Sandrine Devaux, která analyzuje českou občanskou společnost. Píše se zde o iluzích a o jejich využití.
Tento přístup umožňuje novou analýzu problému, běžně považovaného za samozřejmost. Vznikají tím zcela nové otázky, jako například: jak je najednou možné, že se někdo vyjadřuje ve jménu občanské společnosti - když nikomu není jasné, co to vlastně je. Dekonstruktivismus bude kritizován mimo jiné Gellnerem, který však nenavrhuje koherentní definici. Je důležité zdůraznit rozdíly mezi státně kontrolovanými sdruženími a těmi, kteří poskytují určitou pluralitu, jež omezuje státní sílu.
Je občanská společnost polymorfní - tzn. může se objevovat za naprosto odlišných formách, jak si to myslí většina vědců či politiků? Anebo je občanská společnost polysémická, tzn. je pojmem nesoucím různé významy?
Můj názor je takový, že obě odpovědi jsou správné. Mnohovýznamnost tohoto pojmu nám často nedovoluje správně porozumět dané situaci. Na druhou stranu fakt, že lidé jsou přesvědčeni, že se jedná o jednu věc, má své důsledky. T. Kuhn připomíná, že i když nenajdeme přesnou definici židle, každý ví co to je. Pochopitelně následně vzniká diskuse o smyslu tohoto pojmu, o tom, co je ve skutečnosti občanská společnost a co není, ale pojem má svůj vlastní život, alespoň dokud je používán. Craig Calhoun ve svých analýzách pojmu občanské společnosti předpokládá, že občanská společnost stejně tak jako národ je způsobem integrace anebo socializace občanů. Zároveň podtrhuje, že je to technika používaná disentem pro vlastní distancování se od státu.
Ve své práci bych chtěl analyzovat podmínky vzniku běžného používání tohoto pojmu mezi těmi, kteří jsou nazýváni československými disidenty. Pomocí metodologie používané velkým francouzským historikem, bohužel zesnulým Bernardem Lepetitem, se budu snažit odvodit, kdy a jak byl tento pojem používán ve snaze o porozumění dané situaci (tj. jako interpretativnímu rámci) a zároveň jako legitimizující argument. Budu se stejně tak jako on silně inspirovat prací sociologa Luca Boltanskiho. Pojem občanské společnosti nemůže byt izolován od soustavy pojmů používaných pro analýzu situace a světa. Spolu tvoří svět interpretace (to jest zároveň Svět opodstatněnosti, un monde de justification). Znamená to stav diskurzu, který navrhuje novou pravdu, novou legitimitu, to znamená novou hierarchii sociálních cílů, nové kolektivní zájmy, nové hodnoty. Navrhuji proto zavedení pojmu svět interpretace občanské společnosti pro pochopení interpretativní a diskurzivní změny, pro vysvětlení projektu, který by byl pouze částečně vymezen pojmy jako je disent nebo občanská společnost.
Nemáme zde čas na podrobnější přednášku o pojmu svět interpretace. Abych ho alespoň trochu přiblížil, připomenu, že běžně používáme různé světy interpretace (jako různé skupiny diskurzivní analýzy) zároveň. Někdo může být legitimně významný, protože je zvolen (svět politický), anebo účinný (svět ekonomický) atd. V každodenním životě se míchají různé argumenty: kritika neoblíbeného politika může vypadat následujícím způsobem: je hloupý, ošklivý a nevzdělaný a navíc se mu to stejně nepovede. Každá z takových kritik je spojena s určitým druhém argumentace, světem interpretace. Svoboda používání kritiky proti tomu kterému politikovi je omezena jemu přidělenými kompetencemi. Onoho politika, o kterém jsem hovořil, je těžké kritizovat za nevzdělanost, protože je to profesor. Je těžké říci, že není hezký, když se statisticky líbí různým Češkám a měl krásnou milenku, atd. Takže každý svět interpretace znamená hierarchický žebříček, v kterém jsou různě přidělované kompetence.
Tvůrce tohoto světa interpretace občanské společnosti, i když tuší, že pracuji nad stejným projektem, nenazývám tímto způsobem. Každé pojmenování je kritizováno množstvím různých interpretací. Ale pro historickou analýzu nepojmenovat znamená vytvořit obraz rozdrobení a zakrýt formy sjednocení. Mluvit o disentu jak se mluví o jednom člověku (disent souhlasí, říká, dělá...) zastírá bohatou pluralitu názorů. Je divné mluvit o disentu jako o skupině, protože nikdo nemůže jasně říct, kde se začíná a kde končí. Jediné, co se dá určit, je kdo byl "velkým" disidentem, o "malých" se to dá říci je stěží.
Budu se snažit ukázat, jak "disent" tvořil svět interpretace občanské společnosti. Hierarchie velikosti lidí v tom světě není úplně jasná, nelze vytvořit seznam nejdůležitějších jmen v jasném pořádku ( je to otázka interpretace. Ale rozhodně svoboda interpretace je nějak omezena, všem je jasné, že někteří byli důležitější než jiní. Než se vrátím k jádru věci, chtěl bych se ještě zamyslet nad definicí disentu. Françoise Mayer, vám dobře známá francouzská vědkyně, brzy představí svou novou a velice zajímavou knihu na tomto semináři. V této knize poukazuje na složitost definice disentu, jestliže neomezíme tento fenomén pouze na Chartu 77.
Často dochází k záměně pojmů. Zdá se, že disent, o kterém se mluví, je polymorfický, stejně tak jako občanská společnost se zdá být polysémickým pojmem. Disent může být politickou opozicí, ale jeho částí může být též profesor univerzitního semináře nebo nějací nonkonformisté, popřípadě skupina lidí s určitým projektem. Začíná před rokem 68 i po tomto datu zároveň. Dále je občanská společnost hypotetická, má problémy s vlastním vznikem, politickým projektem, anebo ještě spíše s diskurzem.
Abychom vysvětlili, jak řada dobrých odborníků a znalců může plést různé významy pojmů disent a občanská společnost, budeme se muset vrátit k dějinám. Mají svým způsobem pravdu, a disent, 68, občanská společnost, projekt a stav jsou spjaty dohromady a nedá se říci cokoli o jedné věci bez druhé. Abychom vysvětlili proč, obraťme se k dějinám.
Já osobně chápu disidenta jako osobu, která tvoří a propaguje smysl, který je alternativní ke státu a kvůli němuž hrozí nebezpečí státní represe. Ten se totiž snaží udržovat kontrolu nad významem a tudíž nad myšlenkami. Disident tedy nebude znamenat osobu nespravedlivě stíhanou kvůli původu anebo účastníka občanské války, atd.
Disent bude pro mne skupina disidentů, která uznává za svůj společný cíl vytváření a propagaci alternativního smyslu, který nazývám svět interpretace občanské společnosti. Takže podle mé definice ne každý "disident" patří automaticky k disentu.
Abych vysvětlil, co to znamená svět interpretace občanské společnosti, vrátím se k historickým podmínkám zrození tohoto světa.
Během politického tání, před rokem 68 pojmy jako "návrat pravého národa", "dát slovo pravé společnosti" se staly postupně součástí veřejné argumentace. Do tohoto období zasazuji počátky světa interpretace občanské společnosti. I když se nezjevuje znenadání a jako typ ideální: legitimizace typu "my jsme hlas občanské společnosti" jsou od začátku integrované jinou formou legitimizace (legitimitou intelektuála-umělce).
Snažil jsem se pro tento účel vytvořit jiný svět interpretace, který jsem pojmenoval světem interpretace českého národa. Fakta dějin, která představím, jsou všem známá. Nebudu se snažit během pár minut představit dějiny od obrození po rok 68. Připomenu jen pár faktů, která mohou ilustrovat vytvoření tohoto světa interpretace, i když vím, že jsou to známá fakta.
V 19. století intelektuálové vytvořili český národní projekt. Buditelé se rozhodli vytvořit ideální typ české kultury. Tento projekt nebyl samozřejmostí a germanizace školství byla velmi intenzivní. Literatura, stejně jako divadelní hry byly tvořeny pro neexistující publikum. Naopak schopnost přesvědčování o zajímavosti tohoto projektu a jeho šanci na přežití, které umožnila široká kulturní produkce, si vytvořila své vlastní publikum. Stvoření národa kulturou, vybudování mýtu a nové interpretace minulosti byly spojené s ekonomickými projekty. Ale je to právě kulturní produkce, která byla jádrem a prubířským kamenem celého projektu. Jungmannovy úvahy o totožnosti, jeho básně a filozofie vytvoří svět interpretace. Celek tohoto diskurzu tvoři nejenom novou interpretaci dějin, ale zároveň definuje skupinu, skupinový zájem (anebo národní zájem), to, co je zapotřebí, co je nutné, cenné co a definuje různé statusy. Tvůrci smyslu byli intelektuálové a umělci jako Dobrovský, Jungmann, Palacký, Havlíček a mnoho jiných. Jejich diskurzy převzal nakonec i Masaryk koncem 19. a během 20. století.
Intelektuálové vytvoří národ, ve kterém jsou si všichni rovni. Zároveň tvoří tato definice českého národa sama o sobě hierarchii, statusy podle národního kritéria. Argumentace tvůrců národa přiděluje nejvyšší postavení umělci a intelektuálovi. Buditelé přidělují sami sobě "specifickou roli" - když tvoří národ podle následující interpretace - stvořitelé kultury a intelektuálové určují, co je nejvyšší, a tím jest národ. Díky úspěšnému zevšeobecnění tohoto modelu básníci, spisovatelé, umělci a intelektuálové jsou duší s hlasem národa, který objevují a tvoří zároveň. Vzorový a ilustrativní je příklad Národního divadla, které je věnováno českému národu jím samým.
Později bude politika chápána jako součást této české kultury, která je obsažena v české nátuře a zároveň ji vytváří a která vytvoří zároveň i český národ. Filozof a sociolog T.G. Masaryk byl spoluzakladatelem dělnické akademie, která měla dát sociálním demokratům politické vzdělaní, nutné pro vytvoření státu. Během svého úřadovaní v roli československého prezidenta bude Masaryk pokračovat ve víře, že budování demokratické kultury je hlavním elementem národního projektu. V tomto diskurzu se česká kultura rovná demokracii. Československý projekt se tak stal univerzálním projektem.
Mezi různé pokusy modernizace, anebo chcete-li evoluce světa českého národa, byla tak jako u jiných evropských států v meziválečném období i avantgarda, která si přisvojuje roli objevitele a tvůrce národa. Jestli považujeme stejně tak jako Paggioli avantgardu za ideologii, vysvětluje tato ideologie národní diskurz paradoxní úspěch kolektivistického diskurzu umělců, kteří jsou technicky vzato ve svých uměleckých projevech těmi největšími individualisty. Avantgardní umělci si museli po válce vybrat mezi spoluvytvářením velkého socialistického projektu a v podstatě profesionální marginalizací. Přechod avantgardy k státnímu stylu není zcela zřejmý a různí umělci raději volí marginalizaci nebo dokonce střet s režimem. Díky svému vysokému statusu si umělci mohou dovolit jít dál za ideologicky rámec. Ideologie avantgardy podporuje kromě silně kolektivistického diskurzu též nonkonformismus, nezávislost či dokonce heroismus.
V důsledku této silné legitimity byli umělci považováni za zvlášť nebezpečné v momentě, kdy se vzdalovali od původní či oficiální ideologie. Někteří badatelé by mohli spatřovat v těchto skupinách počátky intelektuální a umělecké opozice proti režimu. V období destalinizace, od roku 1956 do 60. let, bude režim silně bojovat proti intelektuálům a umělcům, proti jejich pokusům o vytvoření a rozšiřováni "kacířských myšlenek".
Literární kritici, umělci, skladatelé, dramaturgové, filozofové, kulturní časopisy, společenské vědy, nejrůznější intelektuálové a umělci, ti všichni se vyjadřují ve jménu národa. Jak je možné, že je napadlo, že budou mít k tomuto postoji oprávnění, že se vůbec mohou vyjadřovat jinak než svým jménem? Jan Patočka napíše pár slavných článků, ve kterých vidí toto pojetí kultury jako základ české duše. Civilizační krizi spatřuje ve faktu, že zodpovědnost intelektuálů před společností a jejich opravdové morální svědomí není vyslyšeno.
Liberalizace znamená zápas o zesílení legitimity diskurzu světa českého národa, to znamená diskurzu, v jehož jménu se intelektuálové a umělci považovali za hlas národa. Tato politická opozice sice nebyla jediná, nicméně byla nejdůležitější. Například tehdejší ekonomové, kteří navrhovali anebo podporovali reformy, se řídili jiným legitimizujícím systémem.
Boj o pozice světa interpretace českého národa je složitý. Stále víc intelektuálů začíná jednat v rámci Strany. Zároveň nepřátelé tohoto světa interpretace zesilují boj proti intelektuálům a umělcům. Například v únoru 1964 ideologická komise ÚV vydala deklaraci o situaci a roli kulturních publikací. Spisovatelé a novináři jsou nařčeni z odchylování se od hlavní stranické linie. Útočí se přímo na roli tvůrce smyslu: "Tyto publikace si přivlastňují roli autonomních interpretů linie strany." Kulturní elity dosáhly v zápasech s Novotným určité kulturní autonomie. Ideologická kampaň přisuzující zvláštní roli intelektuálům a umělcům zesilovala. Sjezd svazu spisovatelů v roce 1967 se stal klíčovým momentem konfrontace dvou typů diskurzu. Novotný potřeboval národní legitimitu, aby neohrozil svou pozici. Zároveň potřeboval udržet kontrolu nad legitimní interpretací. Otevřeně říká, že nebude akceptovat spisovatele jako třetí sílu (vedle tzv. reakce a komunistické strany). V proti-intelektuální kampani nalezneme zároveň náznaky teorie židovsko-americko-buržoazního spiknutí.
Okolnosti koalice mezi nejliberálnějšími komunisty, demokraty, intelektuály a umělci kolem liberalizační projektu je automaticky podporována i největšími antikomunisty. Myšlenka komunismu s lidskou tváří a diskurz demokratizace se stává jedinou možností pro Dubčeka, jak zvítězit nad Novotným. Diskurz se stává symbolem národní jednoty a má obrovskou podporu: spájí se v něm legitimita světa interpretace českého národa (intelektuálů) a diskurz ekonomických zájmů.
...
Události roku 68 zamíchaly starým rozdělením díky různě načasovaným kooptacím a posílily tím tendenci vyjadřovat názor, že 'Stát stojí proti Národu'. Po roce 1968 malá skupina lidí, disidentů, tvoří disent. Tvoří a propagují smysl, který je alternativní k režimu. Vytvářejí, nebo se snaží vytvořit a propagovat celonárodní smysl, který nazývám svět interpretace občanské společnosti.
Svět občanské společnosti je konstituován reinterpretací momentální situace, minulosti a navrhovanými projekty pro budoucnost. Tento svět bude pravidelně růst tím, jak se stále víc lidí připojuje k tomuto systému interpretace a legitimizace, celkově anebo částečně. Svět interpretace občanské společnosti dává nový smysl, nově definuje společné dobro a společný zájem, valorizuje nové kompetence, tvoří nové sociální statusy. Vyplývá z toho sociální diferenciace tvořená novými kritérii, což vytváří různé stupně důležitosti. Pro věřícího v tento systém interpretace jsou definováni noví hrdinové a nové hrdinské činy. Trpět za hrdinský čin uděluje určité osobě symbolický kapitál v očích těch, kdo věří v tento systém interpretace. Ve světě, ve kterém si jsou všichni rovni, někteří si budou rovnější. Všechno bylo spojené s interpretací činů, a ti důležitější měli větší vliv na tuto interpretaci než ti méně důležití.
Začátek Světa interpretace občanské společnosti znamená nový typ legitimizace, i když úspěch tohoto světa nebyl srovnatelný s úspěchem světa interpretace českého národa. I když bude vytvořen lidmi, kteří používají legitimitu intelektuála-umělce, od začátku byly argumenty tohoto světa jiného charakteru: tvůrci se navzájem uznávají, uznávají svoje myšlenky, i když spolu často nesouhlasí. Argumentace disentu měla charakteristické rysy, ve kterých jsou proti sobě postaveny společnost občanů a stát, a tato protikladnost zdůrazňovala roli mluvčích národa, jimiž měli být umělci a intelektuálové. Občané byli v tomto diskurzu pravým národem stojícím proti Státu. Ti, kteří podepsali, žádali oprávnění být legitimním hlasem této občanské společnosti. Statusy občanské společnosti nebyly jenom důsledkem protistátní angažovanosti. Tento svět interpretace byl vytvořen pod velkým vlivem světa interpretací českého národa. Témata těchto alternativních interpretací byla velice různá. Jeden z důsledků změny diskurzu je změna chápání tehdejší situace. Fakt, že argumenty byly strategicky vymyšlené jako tah proti režimu vůbec neznamená, že nositelé diskursu mu ihned neuvěřili.
V srpnu 1968 se objevil manifest redigovaný L. Vaculíkem o deseti bodech, který může být považován za začátek tohoto světa. Ač byl manifest žádající omezení normalizace symbolicky podepsán intelektuály, umělci i bývalými komunisty, tito jej podepsali jako občané. Podepsali možná jako obyčejní občané, ale šíře jejich oborů symbolizovala hlas celé společnosti a ne jenom několika lidí. Termín občan, jehož jménem se vyjadřují, dává společně název nové koalici.
Argumenty nemusí být ani koherentní ani logické. Jestliže stát nebyl legitimní, musely se vytvořit sociální kontakty, aby se vědělo co si myslí skutečná společnost. Tímto způsobem měl Václav Havel příspěvek v roce 1969 během politického setkání NHKG Ostrava. Mezi 1968 a 1976 se pravidelně objevovaly jisté politické akce jako byly dopisy a petice, používající stejné zdroje argumentace a legitimity. Tyto akce měly omezený dosah, ani se nechtěly obracet k širší vrstvě.
Jak všichni víme, iniciativa, která se stala největší referencí v produkci tohoto světa interpretací, byla Charta 77. Tato Občanská iniciativa bránila na nejvyšší úrovni práva občanů před státem. Byla výsledkem strategické příležitosti (Helsinská konvence) v rámci národního kontextu a následovala obdobné techniky ve východní Evropě (komitet Sacharov, skupina Helsinky v Sovětském svazu, Kor v Polsku). "Občanský" diskurs se vyvine dvěma směry: obrana občanských práv, ať se jedná o jakoukoliv občanskou činnost a uznávání těch, kteří byli doposud nelegitimní i ve světě občanské společnosti: společnosti na okraji. Filozofie, která ovlivnila od začátku Chartu, byla Patočkova fenomenologie a s ní spjatá otázka osobní zodpovědnosti každého člověka (tj. občana) za stav společnosti.. Slovo občan je už nepostradatelné, i když pravidla jeho morálka, práva, a nezbytnost jeho svobody je spíš otázkou aktivity intelektuálů a umělců. Je zřejmé, jak moc tento typ argumentace dědil s ohledem na vlastní systém legitimace ze světa interpretace českého národa.
Je zajímavé si připomenout, že kritika oficiálních novin, v tomto případě Rudého práva, i když napadá chartisty v osobní rovině, má ve skutečnosti jako hlavni argument rozdíl v legitimacích. Proti přístupu, který můžeme nazvat teologický, tj. že důležitá je společnost a občané a jejich práva, konfrontovali procedurální zdroj legitimity, to jest legitimitu práva. Hlas občanů měl proti sobě lidi zvolené, sami občané byli samozvanci.
Velká jména ze světa občanské společnosti, když bránila underground, se mohla vyhnout kritice, že brání jen svůj osobní zájem proti legitimitě institucí společného zájmu. Výsledkem bylo sblížení intelektuálů a undergroundu. Chartisté byli sympatičtí pro fanoušky této hudby, ale zároveň děti disidentů se mohly s těmito skupinami sblížit. Bránit okrajovou společnost umožňovalo špičkám světa občanské společnosti vymanit se ze své okrajovosti.
Rok po podpisu Charty Václav Benda, další velký budovatel občanské společnosti (anebo buditel?) navrhuje strategii vytvoření a rozšiřování paralelní polis. Zde už rozhodně občanská společnost neznamená celou společnost. Zdá se, že společnost je pro něj ve skutečnosti společností, pouze když je odtržena od vlivu státu. Logicky společnost je paralelní se státní společností. Pro její rozšíření je zapotřebí rozšíření systému obrany občanů před státem za použití práva a morálního argumentu. Kultura a paralelní kultura, tento systém fungování má sloužit jako model pro jiné obory. Systém paralelního vzdělání je obzvlášť důležitý, pro 'socializaci' členské základny tohoto světa (řečeno mými slovy). Myšlenky to byly paradoxní, jako například že skutečná společnost se mohla objevit pouze v prostoru, kam totalitní moc nedosahovala. Dopadalo to vlastně tak, že pravá společnost byla marginální v rámci české společnosti.
Musíme porovnat Bendův projekt paralelní polis s konceptem paralelní společnosti Eleméra Hankisse v Maďarsku a s koncepcí prostoru sociální autonomie Jacka Kuroně. Projekt je zároveň blízký ideologii odborového svazu NSZZ Solidarnosć, obhajujícího sociální samosprávu. Musíme každopádně poznamenat, ze projekt NSZZ měl zároveň ekonomický program s racionální ekonomickou argumentací, a nejenom kulturně-vzdělávací.
Havlova Moc bezmocných z r.1978 je dalším velkým krokem k vytvoření světa interpretace občanské společnosti. Uznává, že důležitá není jenom práce disentu, ale i každého, kdo se nějak účastní nezávislého života společnosti. Pro něho jako spisovatele to jsou hlavně profesoři soukromých seminářů, kněží, lidé publikující samizdat, umělci, každý, kdo podporuje nezávislou kulturu, dále sdružení mladých, kteří mají své vlastní hodnoty atd. Je vidět, jaký vliv má svět interpretace a legitimace českého národa na jeho vlastní interpretaci. Vyjmenuje intelektuály a umělce a na konci naznačí vyjmenování undergroundové skupiny mladých. Charta stejně jako VONS publikuje pravidelné informační bulletiny. Tímto způsobem svoji interpretaci rozšiřuje a tvoří její alternativní smysl. Každá hájená osoba, každý obhajovaný případ nejenom rozšiřuje tento diskurz, ale i znásobuje počet větších anebo menších příznivců této iniciativy, a tím vlastně podporuje růst celého světa této interpretace.
Určité projekty shodující se s idejemi jako jsou například Bendovy, se rozbíhají. Bytové semináře se rozšiřují. Problém dětí aktivních činitelů světa občanské společnosti s přijímáním na univerzitu je motivací uspořádat jich ještě více. Tři Vaculíkovi synové, oba Otky Bednářové, Klímův syn a dcera, syn Rumla, všech sedm dětí Němcových atd. (cf. Barbara Day). Obecenstvo na těchto seminářích se rozšiřuje o kamarády těchto dětí, až na stovku pražských rodin. Nadace Jana Husa pořádá cyklus konferencí zahraničních profesorů. Tato činnost rozšiřuje svět občanské společnosti z hlediska počtu účastníků jenom velice omezeně a v rámci vybrané skupiny.
V roce 1979 se Petr Pithart v samizdatovém článku Pokus o Vlast snaží vytvořit komplexní ideologii světa interpretace občanské společnosti. Jde tak daleko, že navrhuje vytvořit alternativní národní svět namísto světa českého národa (i když připomínám, že neužívá tato slova). Navrhuje novou interpretaci české minulosti a z toho se odvíjející politický projekt. Je to projekt vytvoření sociální solidarity, která se podle něj ztrácí. Ve své snaze bránit občanský přístup (a ne disidentský) brání drobnou práci, již v každodenním životě dělá národ. Národ občanské společnosti má být jako zralá láska, na rozdíl od národa buditelů, který byl slepou a prudkou láskou nezkušených. Občanský postoj vytváří národ občanů. Pithartův nový národ má být morálkou bezmocných.
Pithartův text vyprovokoval mnoho polemik, částečně mezi historiky (V. Černý, M. Otáhal, J. Hanzal, J. Mezník, M. Hübl), anebo v politické části disentu (P. Šafránek, J. Kantůrek, J. Vohryzek, B. Komárková, J. Šimsa) a další. V osmdesátých letech, a zvláště v jejich druhé polovině, zintenzivňují aktivity legální nebo pololegální. Jsou to například setkání pacifistů, srazy náboženských skupin, ekologické aktivity nebo punkové koncerty. Svět občanské společnosti se rozšiřuje legitimizací těchto aktivit a odhalením jejich represe ze strany státu.
Svět legitimace poskytuje těmto lidem rozvinutý systém argumentace k vlastní obraně. Je logické, že ti, kteří ho používají, začínají ho brzo považovat za správný. Tento vyvinutý systém argumentace zároveň ovlivňuje lidi, kteří ho používají k myšlení v určité kategorii. Tento proces můžeme nazvat fenoménem socializace světové občanské společnosti. Tím, že Charta, VONS a další brání určité činnosti víc než jiné, vytvářejí sociální diferenciaci v rámci hodnotového žebříčku světa občanské společnosti. Tyto statusy nejsou jasně definovány, a je to opět otázka interpretace různými skupinami. Na druhé straně to, že autority ze světa občanské společnosti uznávají některé činnosti za správné, ve společném zájmu atd., má za důsledek další věc: lidé, kteří používají tento svět interpretace, pomalu začínají mít zájem se zabývat těmito činnostmi samotnými. Budou moci díky tomu povyrůst ve vlastních očích a v očích ostatních, kteří sdílejí hodnoty světa občanské společnosti. Motivace jejich chování je tedy vlastně "politická".
Lze předpokládat, že jeden s hlavních činitelů popularizace diskurzu světa občanské společnosti, i když nepříjemný, bylo rozšiřování magnetofonu s dvojkazetou.
Dejme příklad: student gymnázia "Pepa" kupuje s kamarády pravidelně hudbu punk na nelegální burze. Začíná být fanouškem, čte samizdaty na toto téma. Tento samizdat píše větší fanoušek, který je ve svém psaní pod vlivem světa občanské společnosti. Fanoušek sice může říct: nemám rád politiku, Havel mě nezajímá, zajímá mě jenom punk. Může se ovšem stát, že bude považovat chartisty za "sympaťáky", protože brání možnost punkovou hudbu hrát. Začíná se účastnit činnosti, o které by dnes řekl, že je "trochu disidentská". Druhý student gymnázia "Honza" je politizován. To, že poslouchá DG 307 anebo Hudbu Praha, je součástí jeho politických postojů. I on může začít půjčovat své kazety kamarádům a jít i na demonstrace. V těchto dvou případech je docela možné, že kultura, občanská společnost, alternativní politika jsou spojené jediným diskurzem světa občanské společnosti. Zároveň ale tyto iniciativy nemusí uznávat tuto koalici a spojení s tímto diskurzem za přirozené, za jejich společný cíl. Pro "nezávislé iniciativy" znamená přijetí diskurzu světa občanské společnosti akceptování alternativního pořádku, uznávání ideologie Charty atd. Připomínám, jak velice nerad se Jirous spojil s cíly undergroundu - proti kterému by mohl ideologicky stát Havel, Němec atd.. Dalším příkladem byla podpora Infocharty Polsko-československou solidaritou a Petrem Uhlem, která byla oplacena uznáním Charty 77 v bulletinu NMH. Uznání Charty a dalších iniciativ neznamenalo pouze uznání ideologie a hierarchie, ale znamenalo to též vzít na sebe část nebezpečí (a hrdinství pro jiné) za činnosti ostatních. Z toho se vyvinul komplexní proces vyjednávání a budování organizační a lidské sítě.
Zároveň s rostoucí pravděpodobností, že padne komunismus ve střední Evropě (informace o změnách v Polsku například) se zvyšoval počet protestních akcí a jakoby přirozeně se tvořilo spojení mezi nezávislou činností a lídry světa občanské společnosti.
Svět občanské společnosti je v roce 89 nejvíce vyvinutou alternativou vedle komunistického politického projektu. Po komplexním vývoji, o kterém tak přesně píše Jiří Suk, politické hnutí přebírá argumentaci světa občanské společnosti. Z toho logicky vyplývá, že svět občanské společnosti má nejsilnější potenciál legitimity v politickém hnutí.
1.
a) Od roku 1989 do 1992 je zde období pojmenované obdobím disidentských vlád. Jsou
to intelektuálové a umělci, ale k nim ne úplně patří ekonomové. Nesdílejí totiž
s disidenty ustálený systém argumentace a uvažování světa občanské společnosti.
Tento svět interpretace, vytvořený pro zcela jiné cíle, přestává být funkční. Oldřich
Tůma poznamenává, že už během demonstrací v roce 88 a 89, vystoupení "velkých" ze
světa občanské společnosti není správně chápáno, a naopak tito lidé nejsou schopni
změnit argumentaci a uvažování a fungují zcela stejně jako dosud, tj. jak to činili
v malých salonech intelektuálů.
b) Jejich politický program je též shodný s tím původním starým programem. Nepolitická
politika, budování Evropy a střední Evropy (cf. Kopeček), budování občanské společnosti
jsou hlavními tématy prvních polistopadových let. Zároveň uznávání zásluh převzal
systém hodnocení světa občanské společnosti. Proto se nelze divit malému vlivu bývalých
politických vězňů z 50. let v politice.
c) Zajímavá může být též analýza diskurzu Klause a ODS: neuznávaní zásluh bývalých
disidentů, používání anti-komunistického diskurzu proti bývalým disidentům, odmítání
Evropy a střední Evropy, argumentace upřednostňující principy procedurální demokracie
oproti argumentaci občanské společnosti... Je tady vidět možnosti a meze výhry a
politického monopolu diskurzu světa občanské společnosti po r. 89.
d) Celá střední Evropa vykazuje podobný vývoj. Intelektuálové a umělci vytvářejí diskurz o občanské společnosti. Po roce 89 nejsou s to přizpůsobit diskurz pravidlům
procedurální demokracie. Některým intelektuálům dokonce na demokracii nejvíce vadí
voliči. Je to zejména rozšíření diskurzu občanské společnosti o dělníky v Polsku,
které má vliv na diferenciaci národních cest v postkomunistické éře.
2.
a) Když čtu nekomunistické historiografické analýzy situace před rokem 1989, mám
pocit, že vliv světa na interpretaci OS je stále velký v některých kruzích. Např.
velice dobrá knížka Ostrůvky svobody už ve svém titulu ukazuje zakořenění autorů
ve světě interpretace OS. Jiný přiklad dobré publikace, která je též silně ovlivněna
onou interpretací vytvořenou pro boj s komunismem, je Alternativní kultura, Příběh
české společnosti 1945-1989. Tam také mizí hranice mezi občanstvím, kulturou a tvůrcem
kultury. Můžeme si klást otázku, nakolik je správné používat terminologii disidentů
pro analýzu disentu. I když jsou mi disidenti sympatičtí.
b) Analýzy a články disentu se mi zdají být spíše tématem historických analýz než
dobrým konceptuálním nástrojem. Svět interpretaci OS byl vytvořen pro válku s komunismem
a byl nekoherentní. Možná nějaké práce ze sociální historie by mohly měřit, jak
se šířil tento diskurz.
c) Svět interpretace občanské společnosti vysvětluje částečně, jak se přenesla legitimita
a jak byl strukturován partner. Moje analýza by potřebovala minimálně analýzu generačních
změn.
Dámy a pánové, já jsem si připravil spíš takový volnější komentář, několik poznámek k tomuto tématu ohledně záležitostí, na které se podle mě trošku zapomíná nebo které se nezdůrazňují tolik, jak by se ve vztahu k tomuto tématu zdůrazňovat měly. Začal bych citátem z Jacka Kuroně, polského disidenta, který v tom citátu vzpomíná na situaci v Polsku v první polovině 70. let, v době Gierkova hospodářského zázraku; ten se pak v dalších letech obrátil v bankrot, ale první polovina 70. let znamená v Polsku velký hospodářský boom a vzestup. Jacek Kuroň na ta léta vzpomíná takto: Téměř celá společnost akceptovala vládu a panující pořádek. Bylo to jediné období v mém životě, kdy jsem se bál společnosti. Cítil jsem, že jsem se ocitl zcela na okraji, že si Gierek Poláky koupil. Ačkoliv jsme si uvědomovali, na jak pochybných základech tento blahobyt stojí, obávali jsme se, že zůstaneme hlasem volajícím na poušti, hrstkou podivínských vyznavačů starých velkých slov uprostřed všeobecné lhostejnosti. Žádný div, že se o nás politická policie zajímala pouze ze zvyku. Ne náhodou se mě Adam Michnik v souvislosti s listem 59 zeptal, jestli se nebojím zesměšnění. (Tolik Jacek Kuroň k polské situaci v první polovině 70. let). Já myslím, že on vlastně vystihuje i to, co bylo pro československý komunismus typické vlastně po celou dobu. Československý komunistický režim se mohl opírat o přeci jen vyspělejší ekonomickou základnu a tudíž lépe uspokojovat základní ekonomické potřeby obyvatelstva. Čili Poláci si užili relativního komunistického blahobytu, záleží na tom, s čím to srovnáváme, v první polovině 70. let, ale životní úroveň, který byla tehdy pro Polsko typická, určitě po celou dobu normalizace, po dobu 70. a 80. let to byla hladina, která byla tady běžná. V době blahobytu nebo aspoň relativního blahobytu se samozřejmě opozici nedaří nikde a možná i z toho vyplývá určitá uzavřenost nebo početní omezenost českého disentu. Dokonce by se z toho dala odvodit trochu provokativní otázka, zda celý koncept občanské společnosti, tak jak je koncipován českým disentem už v 70. a 80. letech, není spíš vymezením se alespoň zčásti vůči občanské konzumní společnosti. A zda to, že ten koncept je dodnes populární mezi intelektuály v České republice, taková ta uzavřenost a izolovanost inteligence v rámci jakési masové konzumní společnosti, zda to není jednou z příčin toho, že koncept občanské společnosti nenacházel takovou odezvu ani v 70. a 80. letech. A vlastně příliš nenachází odezvu ani dnes. To je první poznámka.
Druhá poznámka (opět bych ocitoval Jacka Kuroně. V prvním citátu uváděl, že se o něj politická policie zajímala pouze ze zvyku. Ten zvyk ale vypadal i následovně. Opět cituji Kuroně: V době KORu jsem spatřil na policejní stanici svého syna, zbitého, zkrvaveného, v roztrhané košili, a byl jsem připraven okamžitě všechno odvolat. ( Ten samý pocit potom Kuroň měl, když opět v nějaké jiné situaci takto spatřil zbitého nejen svého syna, ale i svou ženu. S tím souvisí otázka druhá, že samozřejmě být disidentem v komunistickém režimu předpokládá hrdinství. Tedy něco, co je výlučné a co lze dost obtížně vyžadovat jakožto normu od ostatní populace. Já si všech příslušníků českého disentu samozřejmě vážím a když jsem říkal, že vyžadoval hrdinství coby normu, tak oni sami samozřejmě byli hrdiny, ale problém byl v tom, že vyžadovali hrdinství jakožto normu od té řekněme běžné populace. Nechci to nijak morálně hodnotit, že to musí být špatně. Ale pokud vyžadoval disent hrdinství jakožto normu, tak už tím jakoby vlastně rezignoval na masovost nebo na političnost v nějakém širším dopadu. Navíc kdyby se hrdiny stali všichni, tak tím by český disent dosáhl toho, že by tady zrušil vůbec jakýsi diskurz hrdinství nebo jak bych to mohl nazvat. Poněvadž pak by už nikdo nemohl vynikat. Ale polští disidenti ve srovnání s českými ( myslím, že tam je dost významný rozdíl. Oni totiž si byli vědomi potřeby odezvy svých myšlenek nebo svého programu ve společnosti, ani tak nevyžadovali ode všech, aby žili stejným způsobem jako oni, ale spíš se snažili být politickými vůdci a získat si tu společnost nějak na svou stranu. Podle Adama Michnika hnutí, které nepostřehne to, co je ve společnosti nepominutelnou hodnotou, není dostatečně zralé na to, aby ji přetvářelo. V tom je obsažen už jakýsi nárok na to být prostě politickým vůdcem a nějak vést nebo organizovat masy.
Další poznámky ještě bych měl k pojmu paralelní polis. Podle mě je to prostě logické. V totalitním režimu, který se snaží ovládat absolutně všechny aspekty života společnosti, je logické, že opoziční činitel začne nebo má snahu vytvářet nějakou alternativní, paralelní strukturu. Myšlenku paralelní polis nalezneme myslím u všech disidentských skupin nějak obsaženou, ve všech komunistických zemích. Ale opět zde má Polsko výlučné postavení, poněvadž v Polsku se podařilo to, že paralelní polis se stala něčím reálným. Reálnou silou. Poněvadž tam vzniklo masové opoziční dělnické hnutí Solidarita, které mělo v roce 80 nebo 81 až deset milionů členů. Čili dalo by se říct, že skutečná reálná paralelní polis byla pouze a jedině Solidarita v Polsku a že, řečeno trošku marxisticky, polské opozici nebo polskému disentu se podařilo získat si dělníky jakožto třídu. Na rozdíl od ostatních zemí, kde se disidentům podařilo získat si několik individuálních dělníků. To, že se polské opozici podařilo získat si dělníky jakožto třídu, jim také poskytlo reálnou moc, poněvadž oni mohli přejít od argumentace morální nebo argumentace opřené o nějaké mezinárodní závazky k argumentaci nechci říkat násilím, ale k argumentaci silou. Poněvadž když deset milionů lidí začne stávkovat, tak se v celé zemi zastaví výroba a to je situace, na kterou režim nějak musí reagovat. A dost obtížně na ni může reagovat represí, poněvadž jak někde poznamenává Pavel Tigrid, lze sice poslat na dělníky tanky, ale tanky ještě nikdy nic nikde nevyrobily. Čili to, že polská opozice je schopná zorganizovat hnutí čítající miliony příznivců a že to hnutí svým jednáním se stává jakousi reálnou politickou mocí, je významný kvalitativní posun, který nemá v jiných komunistických zemích obdoby. Z toho také vyplývá, že celý koncept občanské společnosti jak jej vypracoval český disent, je do značné míry spíš odrazem té uzavřenosti a nemasovosti, než že by byl nějakým konceptem, na který by se dalo navazovat po pádu komunismu.
Situace disentu v Československu byla jistě složitá a obtížná, já bych nerad, aby to vyznělo tak, že české disidenty kritizuji, že nedokázali získat dělníky; v Polsku to mělo své příčiny, některé objektivní příčiny historické, ekonomické atd., nelze to nikomu vyčítat, ale prostě to byla skutečnost a koncept českého disentu je poněkud zčásti utopický a zčásti i elitářský. A dost obtížně aplikovatelný na nějaké masovější rozměry.
Poslední poznámkou, kterou bych měl, je vliv disentu a tohoto konceptu na pád komunismu. Většinou se události roku 89 interpretují tak, že v těch zemích sílila občanská společnost, až byla schopná v nějaké vlně demonstrací svrhnout komunistický režim. Blíže pravdě myslím je vysvětlení, že spíš občanská společnost v komunistických zemích byla v tom roce 89 slabá. Nerozvinutá. Že ale zároveň byly slabé i ty komunistické režimy. Ony nebyly schopné už dosahovat ani toho gierkovského hospodářského zázraku, ekonomická situace v komunistických zemích se horšila a lidé čím dál tím více srovnávali své životní postavení s životním postavením ne v minulosti nebo před válkou, ale s životním postavením lidí na Západě. Důležité myslím je to, že nespokojenost s komunismem nebyla rozšířena jenom mezi nekomunisty nebo těmi občany mimo státní a stranické struktury, ale šířila se i mezi samotnou nomenklaturou. Byť příslušník nomenklatury v komunismu byl na tom ekonomicky mnohem lépe než nějaký dělník nebo nějaký úředník, ale ve srovnání s příslušníkem střední třídy v Německu, v Rakousku byl prostě ubožák. Musel se cítit při setkání s ním až jako buran nebo křupan. Jakási nespokojenost s touto situací se šířila i v té nomenklatuře a je jedním z významných faktorů, který přispěl k tomu, že komunismus padl, přinejmenším v tom smyslu, že komunistické elity už režim ani příliš nebránily, spíše se snažily zajistit si výchozí pozici v nových poměrech.
Z toho také vyplývá poslední poznámka, kterou bych zde řekl, že je asi třeba dále rozpracovat vztah mezi konceptem občanské společnosti a konceptem buržoazní společnosti nebo západní konzumní společnosti. Podle mého názoru tím, co bylo přitažlivé a to, co lidé vlastně chtěli, byla prostě západní společnost a nikoliv nějaký zčásti utopický projekt občanské společnosti, který vypracovali disidenti, byť ve velmi obtížné situaci tlaku toho režimu na sebe. Takže tolik z mé strany, já vám děkuji za pozornost.
Já se napřed musím omluvit, protože můj komentář, nazval bych to spíš komentářem než nějakým vystoupením, vznikl tak, že mi ráno zatelefonoval Prečan a sdělil mi, že měl mít koreferát, ale že nepřijede a abych zaskočil za něj s tím, že mi do telefonu sdělil několik svých idejí, ale velice krátce a zbytek nechal na mně, ať něco vytvořím. Text, který jste slyšeli, jsem taky dostal dnes, takže celý ten komentář je navíc improvizovaný. Ještě bych dodal pár slov na omluvu zde přítomným specialistům na období z Otáhalova týmu v čele s Milanem Otáhalem, ale i Sukovi a té mladší generaci, kteří tohle dělají, protože já ani v době, kdy jsem byl v ústavu, jsem vlastně k tomuto týmu nepatřil a dělal jsem spíš starší období a byl jsem tedy do této funkce dosazen nikoli ze své vůle. To bych chtěl připomenout. Ale snad bych měl jakousi kompetenci v tom, že mám trochu blízko k francouzským společenským vědám nebo k francouzské historiografii, protože ji sleduji a čtu. To je první hledisko. Druhé, které bych nazval, že mohu snad si dělat nároky, že jsem byl nejen určitým pamětníkem, ale řekněme účastníkem, pozorovatelem. A to jak pozorovatelem jako osoba, jako občan, tak pozorovatel badatel uvnitř ústavu včetně toho, že byly různé diskuse k Otáhalovi, k Prečanovi, vzpomeňte si na klasickou polemiku mezi Otáhalem a Prečanem, Filipiku na Nový rok 93, 94, 95, nevím už přesně, paměť mi tady selhává. Takže nějaký vhled do té problematiky mám, ale je to silná improvizace a berte to spíš jako příspěvek do diskuse než nějaký solidně vypracovaný koreferát nebo něco takového.
Na referátu bych nejprve ocenil to, že se tu setkáváme s něčím, co je dost provokativně jiné, než jak se obvykle mluví. Zejména když se mluví třeba o národním obrození, o vytváření národa, tak tam zazněly až velice provokující formulace, a je dobře, když se takhle mluví o občanské společnosti a setkáváme se se schopností vytvářet nové pojmosloví z jiných hledisek jiných společenských věd. Jenom bych připomněl, že ta francouzská připomenutá sociologie, ten Boltanski a jiní, není zas tak úplně sama, protože na poli českého vědomí řekněme sociologického francouzského máte konkurenci v rakouské Institut für die Wissenschaften von Menschen. Tady jsou účastníci, kteří tam studovali na stážích - ta se velice intenzivně věnuje těmto problémům, neustále jsou tam semináře k občanské společnosti trochu jinak pojaté než ve francouzské sociologii; je tady německá literatura, připomenu Begriffsforschung nebo Begriffsgeschichte, zejména Geschichtliche Grundbegriffe, kde je obsáhlé heslo občanské společnosti. To už dnes studenti politologie, ale i historie většinou vědí, už si to ve slovníku dovedou najít, dokonce vím, že v mém semináři se o tom dělaly referáty. Takže jsou tady i jiné koncepce, o kterých jste se zmínil na začátku, ale které se dost liší od té francouzské.
K vlastnímu textu. Vítám, že doktor Mlejnek tady uvedl to, co je velmi dobře srovnatelné a doplňující s hlavním referátem, totiž o mluvil o disentu z hlediska co byl disent. Jak se šířil, jakou roli měl, jakou funkci, jaký efekt. Až po ten převrat nebo revoluci v listopadu 89. Zatímco pokud se soustředíte na text, který byl přednesen, tak v podstatě se nemluvilo o disentu, ale mluvilo se o diskurzu. Disent = diskurz disentu. Což je specifický pohled francouzský, ovlivněný Barthesem a konstruktivisty a dekonstruktivismem, ale není to v našem pohledu, zejména historik to těžko může vzít jako základní přístup ke zkoumání fenoménu, protože vlastně nezkoumáme to, co bylo (vyjděme od toho Rankeho), ale zkoumá se to, jak o tom mluví. To není tak úplně totéž a není ten výsledek. Na závěr je tam formulace, že je otázka, jestli můžeme ty konceptualizace uvnitř disentu brát jako základ pro poznání disentu. Takže tam je určitý rozpor. Referát přitom oceňuji, myslím, že je iniciativní a podnětný pro nové pole našeho výzkumu, koneckonců francouzská historiografie v tomto ohledu čerpala hodně z podobných námětů jako je historická paměť a nová historie atd., ale že pro strávení nebo pro přijetí, recepci tady u nás by pravděpodobně bylo nutné zpřesnit i přístup historický, nebo tam vnést, kde by to bylo možné, aby to bylo trochu stravitelnější řekněme pro české publikum vědecké, vědeckou komunitu.
A teď k nějaké ne kritice, ale k poznámkám na okraj, které můžete a nemusíte akceptovat. Když jsem mluvil o tom, že se to opírá více o diskurz v tom foucaultovském slova smyslu diskurz, než o reality, jakési sociálně historické fenomény, tak co mě překvapilo (protože to bych u francouzského textu nečekal, nebo původně francouzského, předneseného dobrou češtinou) to musím říct, že to zas na Francouze je epochální. Ale překvapilo mě, že se tam na každé straně vyskytuje slovo intelektuál, intelektuálové, navíc dost často v ustálené vazbě. Intelektuálové a umělci. Do té sféry intelektuálů patří jakoby především umělci a řeč je jenom o nich. Ale v českém prostředí- takový Jan Evangelista Purkyně byl velmi významný pro národní identitu, a to byl lékař, biolog atd. a celý svět, jiný než svět umělecký a humanitně idealistický tady byl silný. Průmyslové školy, obchodní školy... takže je taky pravda, že ve vývoji české terminologie nebo českého pojmosloví se mnohem častěji a déle užívá pojmu inteligence než intelektuál. To je import francouzský, ale všimněme si literatury o francouzských intelektuálech, historické literatury, tam taky není shoda s tím vaším pojetím. Respektive tam je větší úsilí o konkretizaci, typologii, rozlišování různých druhů intelektuálů, zatímco v aplikaci na český disent jakoby všichni intelektuálové byli homogenní vrstva. Což myslím že vůbec neplatí. Proč například ekonomové, které tam kladete vedle intelektuálů, že mají jiný legitimní systém, respektive proč. Já si dovedu představit, protože oni se nezúčastnili toho diskurzu a svůj systém legitimizační měli jinde. To je pravda. Ale z jiných hledisek, z hledisek dějin intelektuálů jako sociální skupiny, jako profesní skupiny nebo skupiny se stejným typem vzdělání atd., jsou to intelektuálové jako jsou básníci, dokonce možná... je Klaus intelektuál, nebo ne? Klaus pochopitelně nemá intelektuály rád, protože pod intelektuálem si představuje Havla. Ale z jiných hledisek je to intelektuál. Proč myslíte, že by profesor ekonomie na pařížské Sorbonně nebo na jiné z těch deseti univerzit nebyl považován za intelektuála? To bych pochyboval, že by to ve francouzském kontextu takhle obstálo. A myslím si, že to je trochu zjednodušující a schematizující postup. Čili kdo je a kdo není intelektuál v české společnosti? Kdy vzniká v české společnosti intelektuál na rozdíl od české inteligence? Ve francouzských pracích se akcentuje až konec 19. století, až boj o Dreyfuse. Intelektuál, slovo vynalezené pravicí francouzskou. Takže myslím, že to by chtělo také ten historický záběr, i třeba pojmoslovný, historicky pojmoslovný, nalézt první stopy toho pojmu atd., jak se to projevuje v české společnosti. A dobře, že na to váš referát upozornil.
Podobně se to má s problémem svět interpretací a pak s těmi dodatky. S interpretací českého národa, interpretací občanské společnosti. Na mě to působilo při čtení, možná, když jste to poslouchali, tak to nebylo dost dobře možné tak sledovat, ale protože jsem měl možnost nad tím přece jen asi tak tři hodiny přemýšlet, tak na mě to působilo jako (a teď promiňte, jestli to bude připadat příliš pejorativní) ale jako nové kostýmy na operní scéně, když vypraví znova Figara a udělá se nová výprava. Protože když si vezmete takové pojmy, které jsou běžné v naší oblasti středoevropské, jako je ideologie ve smyslu Mannheima, nebo jako je třeba, Bronisław Baczko napsal krásnou knížku o vizích, o sociálních vizích, o utopiích. Tak co je to jiného než ten projekt? Já mám dojem, že se tady mnoho neděje, než že se převrátí nebo převlečou určitá slova do nových hábitů, do nových kostýmů. A jde o to, aby takový [...] přístup, který zavádí nové pojmosloví, měl nějaký heuristický dopad. Zejména v historii, která chce nějaký operativní empirický výzkum dělat. Takže promiňte, že si dovoluji takovéhle kritické poznámky, ale myslím, že to je smysl každé debaty, toho se nebát. Potom kdy mi to nejvíc vadilo, tahle určitá schematičnost (už jsme si tady mezi sebou trošku vyměnili názor a spíš jsme se sbližovali v rámci té debaty), byla část, která pojednává o světě interpretací českého národa a která letem světem udělá průřez dějinami od počátku 19. století, české společnosti, do 20. století, a kde v podstatě, tak to aspoň vypadá, jakoby ten národ a celá národní společnost byla vytvořena velkými buditeli a shora se šířila dál. Má to sice některé společné rysy, to přece je téma, které už je prastaré a promrskané v české historiografii a v debatách pojednávané, co to bylo národní obrození, a je tam opravdu tolik tezí, že byste tu svou musel mezi ně nějak vtěsnat a srovnat a pokusit se ji tam vpravit tak, aby mohla být recipována. Já myslím, že takto nemůže být recipována, těžko asi, aspoň historiky. Já sám, protože jsem se považoval za žáka Františka Kutnara, jehož sociálně myšlenková tvářnost obrozeneckého lidu je absolutně v nesouladu s touhle koncepcí jakéhosi rozšiřování se z malé skupiny. U Hrocha je sice v té jeho původní habilitaci o vlastencích představa poměrně malé skupiny, která mobilizuje širší společnost, ale ani tam to není tak postaveno, že jejich diskurz by zvládl problém vytváření národa. Je to mnohem víc sociálně historické. Čili to, co říkáte na závěr, to bych plně podtrhl, že by bylo potřeba, ale nejen pro konce disentu nebo závěrečné fáze disentu, ale i pro ty předcházející úvahy spojit analýzu diskurzu, která může být plodná, s nějakým sociálně historickým zázemím. Protože bez toho by byl opravdu ten ideolog nebo intelektuál v pozici Mannheimovy visící, nezakotvené skupiny, která nemá nikde žádnou oporu.
Za druhé, jiný takový typ, který vlastně nahrazuje nebo jinak jenom nazývá, ale jsou rozeznatelné obrysy toho, co se u nás diskutuje ( když si vezmete literaturu kolem sporu o smyslu českých dějin, kolem Masarykovy české otázky, ale taky Kaizlovy české otázky, všechny ty debaty o smyslu českých dějin, což teď nově tematizoval třeba Miloš Havelka a různé debaty kolem, tak to v té vaší koncepci je také. Bylo by nutné to také s tím porovnat, jako jiný kostým. Co myslím, kde je jádro práce, a k tomu se vlastně ani nepokouším dávat nějaké kritické připomínky, tady by se měl asi dostat ke slovu Milan Otáhal a další, jak to vypadalo uvnitř disentu a vznik disentu. Já bych k tomu z pozice pamětníka nebo participanta, observatéra podotkl asi toto. Já myslím, že v rámci pojmů, které tam máte, se tam vůbec nevyskytne pojem například rozhořčení nebo vztek, stud za to, jak se nám lže. Jak je všechno jako.
Okolo 68. roku bylo velice v oběhu slovo (a říkali to nejen umělci, ale i lidi kolem umění) kulišárna. Všechno je to samá kulišárna. A to vyrůstalo ze zcela elementárního pocitu, že všechno kolem praskalo. Fasády, destrukce folklóru, nahrazení pseudofolklórem, destrukce lidových tradic, nahrazení pseudomanifestacemi, první máj... Navíc to bylo ještě všechno příkaz a zákaz. Ty dva základní póly, s těmi se neustále člověk setkával a každý člověk, nejen intelektuálové. Každý to nějak pociťoval. Já si vzpomínám, jak jsem jako kluk byl vzteklý kvůli tomu, že jsme chodili mimochodem na francouzské filmy, kolem roku 1953 dávali pár francouzských filmů, Fanfán Tulipán atd., na které jsme chodili, ale byla tehdy praxe, vedení kinematografie pod vlivem nějakého agitpropu ÚV zavedlo systém, že k filmům, na které se chodilo, se přidal jako předfilm půlhodinový krátký film, středometrážní spíše, sovětský Uzbekistán, sovětský Kazachstán o jednotlivých svazových republikách. Za příplatek ještě, muselo se za to platit. Tu půlhodinu jsme prostáli před kinem, protože tam jsme nevydrželi. Jak jsme měli zlost na to, proč nám to cpou. A nikdo to nechtěl. To jsou takové anekdotické příklady, ale myslím si, že stud za to, co je a jak se nám něco vnucuje, tady elementárně existoval už od počátku 50. let. Samozřejmě ty sociálně ekonomické relace, o kterých doktor Mlejnek mluvil, byly u nás sice taky kolem peněžní reformy a kolem zavádění stachanovských norem a takové, čili to odcizení dělnické třídy tady bylo značné. Je pravda, že u nás se těm intelektuálům nebo skupinám, které si dělaly určité ambice na vytváření opoziční programatiky, nepodařilo propojení s nějakým dělnickým aktivismem. Protože represe tady byla dost silná a dokázala to tlumit v počátcích, viz ty různé kampaně proti odborům a proti sociáldemokratismu atd. Takže ten počátek, já to vidím už v tom elementárním vzniku nespokojenosti a vzdoru. A pokud jde o vznik idejí určitých o oběhu komunikace, to, co bylo náplní toho diskurzu, tak bych připomněl, že nebylo možné zamezit...
Víte, myslím, že tady je jedna z chyb, která nám brání v pořádném rozboru té společnosti, to je teorie totalitarismu. Nemohu si pomoci, představa, že je možný totalitní systém, který uzavře opravdu hranice, který totálně ovládne informace, je falešná. Protože to tak nefungovalo. Něco přeci jen v rozhlase..., ale dokud byly (a byly, i v dobách nejtvrdšího stalinismu existovaly soukromé knihovny, kde jste si mohl přečíst leccos. Existovaly možnosti, protože ty režimy se nevyvíjely souměrně, tak si vzájemně pak vypomáhaly. Já jsem třeba četl Beauvoirové Mandariny v polském překladu někdy v roce 1958, 59. Protože francouzsky nebyly k mání, ale polsky ano. Poláci to přeložili. A Poláci překládali mnohem víc, i sami vykládali různé věci. Takže byl to transfer určité komunikace oklikou, ale byl. To mi připomíná slova proslulého Václava Krále, hlavního normalizátora mezi historiky a společenskými vědami skoro vůbec, který nikoliv ve svých písemných textech, ale na všelijakých soukromých přednáškách mluvil o tom, že celá plíživá kontrarevoluce byla zaviněna z jeho hlediska tím, že tady byly skuliny. Teorie skulin. A že úkolem nové vlády normalizační a nové ideologické fronty bude ty skuliny ucpat. Ale to bylo nerealizovatelné samozřejmě, to se ukázalo v průběhu normalizace, že to nemohli dokázat. Nebo (Milan si bude pamatovat, že se tehdy mluvilo (nevím, odkud ta fáma přišla, že Juraj Křížek v Historickém ústavu, který psal úvodníky do Československého časopisu historického, že se na jednom aktivu vyslovil, když ho kritizovali nebo ústav kritizovali, že málo publikují bojovných ideologických polemik proti buržoazní ideologii a jejímu vlivu), no jo, soudruzi, my jsme sice nepublikovali, ale musíte taky vzít v úvahu, čemu jsme zabránili! Tohle jsou všechno věci, které pobuřovaly nejen ideologicky, nebo nejen ty aktivní řekněme tvůrce určité programatiky nebo určitých občanských iniciativ, ale obecně. To rozčilovalo každého, kdo profesně chtěl nějak pracovat, takže to bylo dost široké spektrum a myslím si, že bez toho by také nemohl existovat ten pozdní záběr disentu až po ty demonstrace. Je pravda, že tam byli hlavními nositeli mladí, ale já se pamatuji třeba na atmosféru v Národním muzeu, kde pozorovali studenty a mladé dělníky nebo vůbec mladé bez nějaké sociální zařazenosti, viděli z okna, jak je tam tlučou, a jak i ten nejkonzervativnější zaměstnanec Národního muzea se cítil pobouřen. Jak je to rozčilovalo a styděli se za to a dostávali se do opozice. Myslím tedy, že tyhle sociálně historické momenty a ta interakce s tím diskurzem teoretickým nebo možná utopickým, jak jste to charakterizoval o občanské společnosti, že to potřebuje vzájemné studium té interakce. Bez toho je pohled na disent neúplný.
Děkujeme, teď dám slovo Mikulášovi a pak otevřeme fórum.
Já si dovolím udělat pár poznámek na vaše poznámky a nejdřív jsem chtěl vám za poznámky poděkovat. Já si myslím, že rozdělení občanské společnosti a občanské konzumní společnosti je zajímavé tím, že když nějaký disent nebo skupina lidí chtěla něco změnit a viděla, že v tom je něco nepřijatelného, nepříjemného, ta konzumní společnost vadila. Vadila natolik, že hodně lidí z disentu v 89. chtělo demokracii a dostali v balíku dohromady demokracii a volný trh. Když se mluví hodně o Solidarnosti: hlavní ideologie Solidarnosti byla spíš blízká trockismu a samosprávě a velice daleká od volného trhu. To je malý detail.
O tom hrdinství ještě jsem chtěl říct, že úplně souhlasím a zároveň mě napadlo, že ne každý, který nebyl v disentu, nebyl hrdinou. Třeba mohlo být, že na vesnici hoří dům a někdo skočí do ohně a vytáhne někoho, a to bude osoba, která vůbec nebude chtít být disidentem. Byly různé způsoby měření, co je správné a co není a jestli někteří disidenti žádali od společnosti hrdinství, to bylo tak, jak oni tomu rozuměli. To znamená nějaký druh aktivity, který jim připadal jako hodnotný. Tohle jsem trošku chtěl vyjádřit tím světem interpretací. Pro tu osobu, která skočila do ohně, možná ta interpretace vůbec neplatí nebo o ní ani neslyšela. Jestli jde o paralelní polis a to, že je logické, zdá se, že státní ideologie musela mít nápad vytvořit paralelní strukturu, když pár lidí se dalo dohromady. Ale jestli se to podařilo v Polsku, s tím mám trošku větší problém, protože je fakt, že byl ten diskurz, že Solidarnost se stala protisílou, je taky fakt, že hodně aktivistů ze Solidarnosti zároveň bylo v komunistické straně. A v tom vůbec nebyl žádný rozpor, spíš to byla změna pro program, pro diskurz, pro skutečnost politickou, ale ty lidi pořád chodili do stejných škol. To nebyla úplně paralelní společnost. Trošku to pomáhalo, trošku byl paralelní okruh knížek atd. Ale jestli můžeme říct, že se dá vytvořit úplně paralelní společnost, to nevím. Určitě to byl ideologický projekt Solidarnosti. Ale myslím, co do hloubky toho, s vámi úplně souhlasím.
Chtěl jsem taky poděkovat doktorovi Svátkovi, protože jste velice uvážlivě asi četl můj text a snažil jste se ho co nejpřesněji komentovat. Já jsem si zaznamenal různé body a budu se snažit bod po bodu něco říct. To, že IDM a Soros a různé nadace po 89. vytvořily skupiny, které sledují občanské společnosti, to máte úplně pravdu. Já si myslím, že dokonce můžeme jít trošku dál. Občanská společnost se možná nedá definovat, ale někteří lidé tušili, co to je. A Open Society Fond dává peníze na různé akce občanské společnosti, i když nikdo neví, co to je, spíš to bude pro Romy než pro setkání historiků. Má to takový okruh znamení. Na začátku bylo hodně peněz dáno intelektuálům nebo bývalým disidentům, aby přemýšleli o tom, aby vytvořili politický projekt. Já si myslím, že to je nějak spojené s celým tím diskurzem disidentským před rokem 89. Že začali analyzovat situaci podle těch starých kritérií a že těm lidem se důvěřovalo víc než jiným, takže to, že Geremek byl dobrý profesor a zároveň hrdina z disentu znamenalo, že najednou byl největší kapacitou v každé nadaci, která měla tvořit občanskou společnost. A tady se zase míchá interpretace, kdo byl důležitý v disentu a zároveň intelektuál. Nevím, jestli tomu někdo nerozumí, ale pro mě je to jasné.
Já se omlouvám, ale já budu muset odejít, takže jsem chtěl jenom jednu poznámku [...] na závěr ocitoval Adama Michnika, který právě toto období 80/81, kdy byla Solidarita nejsilnější, tak ji nazval, že to je odborový svaz pracovníků státního a stranického aparátu. A tím vlastně vymezil, že ten stát už v roce 80/81 je holý státní aparát, rozpadající se strana a armáda a policie. Všecko ostatní už ta paralelní polis jakoby té Solidarity začala obsazovat. Takže ten polský stát vlastně, vy jste říkal univerzita, škola a další a další. To je právě to, že oni byli už v roce 80/81 tak silní, že ta paralelní polis jakoby začínala kolonizovat ten původní státní aparát. To jsem chtěl na závěr a omlouvám se, že musím odejít dříve, takže nashledanou.
Tak k rychle k druhému bodu. To, že disident není jenom diskurz. Úplně souhlasím. Jako člověk není diskurz. Já jsem jenom chtěl se omezit k analýze diskurzu, úplně souhlasím, že taky je důležité, aby bylo zapotřebí to integrovat s životním tlakem, s tlakem, který působí na člověka, taky na generační změny, taky na původ toho člověka, jak to je, že člověk, který má dělnický původ najednou převezme diskurz, který byl vytvořen jinou skupinou dřív a stane se hrdinou toho diskurzu atd. Úplně souhlasím. Třetí bod, že to bylo těžko stravitelné. Tak se omlouvám.
Já to nemyslel pejorativně. Jenom že ta recepce je tím ztížená.
Ale já jsem se snažil dělat, co můžu. Inteligence. Ano, pojem inteligence možná lépe vyjadřuje to, co jsem chtěl říct, než intelektuálové a umělci. Když jsem mluvil o intelektuálech a umělcích, to jsem nemyslel jenom umělečtí intelektuálové. To jsem myslel nějaký druh legitimity. Ekonomové. Já jsem se zajímal jenom o diskurz, který pomáhal legitimizovat a zároveň interpretovat tento svět. Je jasné, že z našeho pohledu dneska můžeme říct, proč neříct, že ekonomové jsou intelektuálové jako jiní. S tím souhlasím. Ale zároveň v této chvíli se zdá, že používali jiný druh legitimity a o to mi šlo jenom. Souhlasím, že můžeme považovat Klause za intelektuála a že je profesor, ale zároveň jsem chtěl mluvit o tom, co vy jste sám řekl. Že říká, že nemá rád intelektuály, protože když říká intelektuál, myslí na Havla, to jasně znamená, že byl zbudován celý svět interpretace, který on nemá rád. V občanské společnosti intelektuál znamená nějaký řád, který se někde zbudoval. A otázka, proč Havel je symbol intelektuála a umělce a občanské společnosti. A kde se to začalo, jak se to vyvinulo? Tak si myslím, že to by mohl být opravdu lepší závěr, než to, co jsem udělal. O tom, že svět interpretace občanské společnosti je možná nový kostým pro starou hru. Ideologie, projekt, vize, ještě jste neřekl slovo paradigma.
To je moc široké.
Můžeme se o tom dlouho bavit, každý ten pojem má svoje problémy. Mně se líbilo nejvíc paradigma, protože víc než ideologie a vize spojuje diskurz se sociální strukturou, která je s ním spojena. Protože vždycky diskurz je spojený s nějakou sociální strukturou. A problém paradigmatu, který sám (Khun( přiznává, je to, že v jeho pojmu, jeho nenapadlo, že může být pár paradigmatů zároveň. A neví, co s tím udělat. Mně se zdálo, že u Boltanského je to přesnější a já si myslím, že to je na dlouhou metodologickou debatu, kterou vůbec nemyslím, že má smysl začít teď. O tom, že ... o interpretaci českého národa. Že jako národ může existovat bez konceptualizace, že byly nějaké lidové písničky nebo takové věci. Já jsem trošku přeháněl, protože jsem chtěl udělat z toho model. A je jasné, že byla spousta věcí, které existovaly a že celý ten diskurz se zbudoval na věcech, které existovaly dříve. Ale zároveň si vzpomínám, někde jsem mluvil s takovým zpívajícím básníkem Hutkou, který je trošku nacionalista Moravák. On si pořád stěžoval, že staré písničky moravské zmizely kvůli buditelům. Protože buď začali vybírat ty, které se hodí pro ten projekt buditelský, nebo vytvářet nové a dělat falešný folklór. Jak jste mluvil o falešném folklóru, který dělala propaganda komunistická po šedesátém osmém, on úplně stejným způsobem mluvil o těch buditelích. A proto si myslím, že možná něco na tom je, že buditelé, je to taky projekt, který je shora, i když používám různé nástroje.
Je rozdíl mezi Hutkou, který to vidí z perspektivy let normalizace a tam má docela pravdu, že ty Strážnice, které se dělaly, byly pseudo, ale na druhé straně ty Sušilovy sbírky a Bartošovy sbírky písní na Moravě a celá řada jiných věcí, které byly vysloveně sběratelské, byly etnograficky jaksi dokumentační, tak o těch nelze říct, že by vytvářely, že by dělaly selekcí něco umělého. Potom ty adaptace ano, jistě... prostě dělal bych v tom rozdíl. To 19. století, já jsem se jenom bránil, protože ve vašem pojetí se mi to zdálo, intelektuálové jako by byli ti tvořitelé a hájil jsem stanovisko Kutnarovo, který velmi pečlivě to dělal zdola.
To, že vždycky nějaká ideologie bude národní nebo jiná, má vliv, jak se bude projevovat na kulturu. Mně se zdá, že to se může najít všude, i když lidi nemusí vymýšlet folklor. Úplně s vámi souhlasím. Mluvíte ještě o studu pro lži, o kulišárně. O tom, že ten režim nebyl věrohodný v té chvíli. V tom s vámi souhlasím a důležité by bylo taky se zamyslet, jak to fungovalo, že lidi přestávali věřit nějakému diskurzu. Protože to bylo tak, že někteří trošku v některých věcech věřili. To nebylo tak, že nikdo nikdy. Možná v některých sférách víc, v jiných méně. Takže já jsem se zabýval jenom ze strany tvořitelů toho diskurzu, ale máte pravdu, že taky je důležité se podívat ze strany odběratelů, i když je to o hodně těžší a já toho nebudu schopen. A na závěr jako desátý bod, taky si myslím, že totalitarismus je problematický [...].
Děkuji za komentáře a odpovědi a otevírám obecnou diskusi. Kdo má otázky, poznámky, komentáře, tak prosím. Už bychom měli sice končit, ale ještě si můžeme dovolit takových patnáct dvacet minut.
Jestli mohu začít diskusi, chtěl bych se zeptat na vícero věcí, které se pokusím stručně formulovat do dvou otázek. Ta první bude strukturovanější. Začnu pojmem občanské veřejnosti, občanské společnosti. Já raději používám pojem občanské veřejnosti. Je pravdou, že vlastně všichni, kteří se obracejí k jakémusi byť imaginárnímu publiku a nabízejí alternativní hodnoty, pak nároky jakési občanské veřejnosti již předem jako by uznali a tudíž lze v tomto smyslu disent považovat za součást nebo za prostor, kde je vytvářena občanská veřejnost. Je také pravdou, že drtivá většina disentu již tu koncepci občanské veřejnosti má ve svém štítu. Ale ne celá. A teď mi jde o konceptuální otázku, jak se vypořádává s určitým napětím, že vlastně celý disent je pro tebe součástí občanské veřejnosti nebo nositelem té vznikající občanské nebo rodící se jakkoliv občanské veřejnosti. Nicméně existuje určitá část, mám na mysli třeba katolickou část disentu, která se k projektu občanské veřejnosti, to znamená jakéhosi rovnostářského systému, jakýchsi fór, kde má každý přístup, protože je vybaven svými nezadatelnými právy, tedy tento koncept nesdílí. A naopak se vůči němu vymezuje jako čemusi, co je základem totalitního rovnostářství, konzumní kultury atd. To by byla jakoby první otázka nebo spíš podotázka té první otázky, to by bylo 1a) tedy, protože 1b) bych si dovolil v návaznosti na to se zeptat, jaké je tvé hodnotové vymezení občanské veřejnosti, respektive disentu. Protože proti řekněme komunistické nebo reálsocialistické diktatuře zde bylo vícero hnutí, která stála, která nabízela alternativní interpretace. V druhé polovině 80. let se rodí už jakési protofašistické hnutí, které nicméně pro tebe nehraje roli nositele občanské veřejnosti. Teď proč disent je nositelem občanské veřejnosti a jakési řekněme protofašistické hnutí nikoliv. Jaké je tvé hodnotové vymezení toho, proč tyto lidi lze zařadit do toho rámce občanské veřejnosti, ačkoliv se k němu nemusí hlásit, a ty druhé nikoliv. To by byla první otázka.
A druhá otázka, pokusím se krátce, je otázka toho převratu, revoluce, jak to nazveme. Jedna z dominantních interpretací shrnuje tento historický proces do pojmu dobíhající revoluce. Ten pojem dobíhající revoluce, když ho krátce jenom shrnu, má jakoby za cíl vyjádřit to, že v tomto historickém období nevznikly reálné alternativy k tomu, co v prostoru střední Evropy bylo přijímáno vlastně ze Západu a že společně s demokratizací atd. byl mechanicky přijat vlastně ten tržní mechanismus, který jako takový přímo přijat nemusel být. Moje otázka zní, jak je možné, že tedy došlo k této dobíhající revoluci, ačkoliv v polském, československém atd. případě byly reálné alternativy k tomuto. To znamená, jak byste to vysvětlil? Děkuji.
Já mám jenom jednu otázku na předchozího řečníka. Co myslíte v polovině 80. let pod termínem protofašistické hnutí? To by mě nesmírně zajímalo. Děkuji.
Já samozřejmě neumím konkrétně určit ty konkrétní nositele, protože je osobně ani neznám, ani jsem je nesledoval, mám na mysli určitý prostor prezentace na úrovni různých koncertů atd., prezentace určitých hodnot a norem idejí, které míří právě proti přiznání všech občanských práv rovnostářsky. Jaksi všem lidem bez rozdílu. A toto se i v rámci reálného socialismu jako určitá alternativní veřejnost vlastně rodí. Mám na mysli hnutí skinheads, které když konkrétně poukážu, které se rodí, samozřejmě které je živé i předtím.
Další připomínky nebo dotazy? Pokud zatím ne, tak já dám slovo Mikulášovi.
Dobře. Když jsem mluvil o zpětné interpretaci občanské společnosti, vůbec jsem nechtěl mluvit o občanské společnosti. Já jsem chtěl mluvit o skupině lidí, kteří začínají mluvit, podle nich oni mluví ve jménu občanské společnosti a chtějí bránit hodnoty, které se nějak vyjadřují v různých textech atd. Určitě nejsou jediní, kteří používají tento termín, ale stávají se nejvíc důležitými z různých důvodů. Jeden z nich, možná hlavní je ten, že mají nejvíc vyvinutý systém argumentace. Pokud jde o katolicismus, mně se zdá, nejsem až tak dobrý znalec českých dějin, ale mám pocit třeba, že u zrodu Charty Němec byl hrozně důležitý a nedá se považovat za hnutí katolické. Že žádné hnutí katolické nemělo svůj podíl na vývoji toho systému argumentace. Myslím, že nejenom Němec, Sokol, minimálně a hodně jiných.
[...]: Benda taky.
Jasně, přirozeně. Pokud jde o to, že byly skupiny, kterým se říká občanská společnost, protože byly nezávislé na státu, ne vždycky byly považovány za občanskou společnost tím, že to je nejasný termín, který nezávisí na státu, ale zároveň ne vždycky uznává hodnoty, které byly sympatické pro tu skupinu, takže možná ta skupina vždycky považovala ty různé skupiny tak. A tady jsou různá vysvětlení, proč radši budu bránit skupinu anarchistů než skupinu neonacistů. A byly ty skupiny, které se tvořily, ta komuna, i když ani jedna skupina nemá prodemokratický diskurz. Takže nejde tady o koherenci diskurzu, ale o celý systém hodnot a zároveň spojení s různými lidmi na různých pozicích. Já si myslím, že jiná otázka je... ta druhá otázka je trošku [...] mého referátu, ale já si myslím, že skupina, která trošku začala strukturovat disent (i když vždycky byly hádky, interpretace, kdo měl pravdu, kdo byl nejvíc důležitý atd.) celá ta skupina spolutvořila nějakou alternativní směs, která taky se opírala o věci, které byly ve středoevropských společnostech. A Michal by možná mohl vysvětlit, jak se vyvinul celý koncept střední Evropy a jak střední Evropa byla součástí Západu, která byla ukradena. Nebo ten návrat do Evropy od Patočky i celý takový diskurz, který je spojený s tím, že... vyjádřím se špatně, nacionalismem, který říká, že my jsme lepší než Východ a ten barbarský Východ má nad námi nějakou dominanci nad námi a správně patříme k té druhé straně. Třeba se tomu říká, že Praha je na západ od Vídně atd. A proto je mi jasné, že v 89., když najednou ta skupina intelektuálů a disentu nebo jakkoliv se tomu říká, dostala se do vlády, úplně přirozeně politický projekt je návrat do Evropy, přirozený pro tu skupinu, což neznamená, že to bylo přirozené pro každého. Třeba na Slovensku.
Já jsem se setkal s tím, že v duchu vaší definice, že obecně se šíří ta definice výčtová, která počítá spolky, které tvoří občanskou společnost a na té bázi se nějakým způsobem občanská společnost definuje, ale současně ve všech těchto variantách, ale i jako v tom vašem textu je silně zdůrazněno, skoro normativně nebo taxativně, že každá občanská společnost je v opozici vůči státu. Omezuje stát, kritizuje stát, ale je to jako hlavní rys.
Pak bych chtěl uvést problém, se kterým jsem se setkal náhodou. Na fakultě humanitních studií jsem v poslední fázi školil nebo vedl nějakou bakalářskou práci, kde ta slečna byla velice pilná, ona měla původní zadání ne jako historička, tam je nějaká katedra nebo něco jako společenskovědní modul, která dělá neziskový sektor. Takže zpracovala první republiku, neziskový sektor první republiky. A rázem se ukázalo, že ty klíčové organizace, které tvořily neziskový sektor první republiky, když se to tak vzalo, Liga proti TBC, Masarykova akademie práce, Dělnická akademie, jsou prostátní a rozvíjejí nestátními prostředky, jsou prodlouženou rukou Masarykova budování státu. Čili úplně jinak, než jak pochopila tu občanskou společnost ta nová ekipa politických elit po roce 89.
[...]: Máte pravdu, že je to zajímavý paradox. Ale i v šedesátém osmém, když se říkalo občanská společnost, to znamenalo myslím trošku něco jiného než v šedesátém devátém. Ty argumenty se různě používají, v různých situacích, a občanská společnost u Aristotela znamenala úplně něco jiného než u Marxe. A v sociálních vědách teď je silný proud, který říká, že občanská společnost je součást demokratické kultury. Že se počítá počet občanských sdružení, ale znamená to, že jakoby budujeme demokracii. A že člověk má takovou kulturu, která je prostátní a zároveň je hodnotná. Takže je to hrozně normativní. Proto bohužel hodně z těch přístupů je trochu naivních. Ale zároveň ti, kteří kritizují občanskou společnost, třeba ti konstruktivisti, zapomínají na jednu věc. Fakt, že někdo v to věří, už má nějaký vliv na to, jak se situace mění. A to, že skupina lidí bránila občanskou společnost, má vliv, myslím je to jasné.
M. Kopeček: Pokud už nejsou žádné dotazy a komentáře, tak všem děkuji a zvu vás na příští seminář.
Neautorizovaný přepis zvukového záznamu přednášky a následné diskuse
na semináři 7. 4. 2004 v Ústavu
pro soudobé dějiny AV ČR