Marxovy myšlenky bychom neměli bez důkladného zhodnocení zatracovat. Nedávné události v SSSR jsou chápány jako konečné zhroucení marxismu, avšak jeho studium může být inspirující.
Absolutně jasné je to, že centrální řízení ekonomiky nedovedlo zajistit lidovým masám vysoký materiální standard.
Marxovy práce analyzují v podstatě historický proces růstu kapitalistické společnosti. Marxe nelze obviňovat z nešťastných ekonomických experimentů socialismu 20. století, neboť dle jeho názoru socialismus vstoupí ve vývojovém procesu na scénu v nejvyspělejší kapitalistické společnosti. Vznikne poté, kdy kapitalistická společnost na základě svých vnitřních rozporů se sama zničí. Socialistická společnost se podle Marxe nezrodí proto, aby vyřešila vnitřní rozpory kapitalismu, ale zdědí i instrumenty vyspělého kapitalismu, které není schopen vyřešit.
Až se konečně objeví socialismus na světové scéně, převezme okamžitě nejvyspělejší vysoce produktivní průmyslové technologie a bude tyto technologie řídit mnohem lépe než sociální systém, který tyto technologie vytvořil. Tedy nakonec s určitými výhradami, ale s potřebným uznáním můžeme konstatovat, že kolaps socialistických ekonomik slouží jako důkaz, že Marx měl pravdu a že se nemýlil. Marx nikdy neargumentoval tím, že socialismus (ať se míní jakákoliv jeho forma) vytvoří instituce, jež zajistí potřebnou motivaci pro vývoj rychlých technologických změn.
Jeho skutečný názor je ten, že socialismu se vynoří ve své historické úloze, kterou předvídal, v okamžiku, kdy tyto instituce a pohnutky již nebudou zapotřebí.
Socialismus bude úspěšný jako forma ekonomické organizace přesně proto, že problémy nedostatku budou celkově vyřešeny kapitalistickou společností, která mu předcházela.
Marx měl pravdu i v tom, že kapitalismus je unikání systém, který intenzivně podporuje vývoj technologických změn.
Zvážíme-li zpětně různé možnosti vývoje, snadno zjistíme, jak je obtížné najít účinnou náhradu za technologický dynamismus generovaný kapitalistickými institucemi.
Byli to marxisté 20. stol. a nikoliv Marx, kteří uplatnili oportunistický argument, že je možné obejít fázi kapitalismu a založit socialistickou společnost, schopnou vytvořit vysoký standard materiálního blaha pro utlačený proletariát. V této interpretaci je Gorbačovův program perestrojky explicitním připuštěním chyby v této drasticky revizionistické podobě. Osvětluje to i vtip kolující v SSSR: „Co je to komunismus?“ Odpověď: „Nejbolestivější ze všech možných cest od kapitalismu ke kapitalismu“. Pro Marxe historické přednosti kapitalismu ústí v jedinečnou schopnost vytvářet a využívat technologické změny. Jak Marx s Engelsem ukazují v Komunistickém manifestu: „Buržoazie byla první, která ukázala, co dokáže aktivita. Dokázala zázraky zdaleka překračující egyptské pyramidy, římské vodovody a gotické katedrály. Buržoazie nemůže existovat bez neustálého revolučního přetváření nových výrobních prostředků“.
Soutěživý systém vytváří vysoké objemy investic, které vedou k rychlému pronikání nových technologií.
Marx pochopil, že růst produktivity je dosahován nejenom novými vynálezy, ale tlakem na velké investice, které vedou k pronikání nových technologií. Tedy společnost stejně jako ekonomika je velice inovační, ale neschopná po dosažení vysokých investic přežívat.
Marx argumentoval tím, že soutěživý kapitalismus nevyhnutelně otevírá cestu k velkému množství různých druhů podnikání, popřípadě i k monopolní síle. Pravděpodobně ale nedostatečně využívá celý rozsah hledání nových technologií vzhledem k velké nejistotě, která hraje rozhodující roli v určování specifických forem ve vývoji institucí vyspělé kapitalistické společnosti. Tuto nejistotu Marx rozpoznal ovšem velice nerad až ve třetím dílu Kapitálu, publikovaném až po jeho smrti a dlouho potom co vyšel nesmírně vlivný první díl. Ve 3. díle upozorňuje i na velké náklady na řízení a základnu postavenou na nových poznatcích ve srovnání s podniky vyrůstajícími „ex suis ossibus“.
Je velká pravda, že každý průkopník zbankrotuje a teprve ti po něm, kteří jeho zařízení lacino koupí, na tom vydělají. Tato část prozrazuje, že Marx zřetelně poznal zranitelnost kapitalistů v jejich sociální roli jako nositelů inovací hlavního zdroje kapitalistické dynamiky. Kdyby poskytl více pozornosti této slabosti ve svých časných pracích, musel by vykreslit kapitalisty ve zcela jiném světle. Bylo by také zcela nutné ukázat jasně bolestivou pravdu, že každá společnost je konfrontována s problémem buď větší rovnosti nebo větší výkonnosti. Toto zkoumání by poukázalo na slabosti kapitalistů. Marx zatím chtěl vykreslit jejich sociální sílu a jejich schopnost vykořisťovat jiné. Měl končit sdělením: „Rovnost versus účinnost (výkonnost)“, kde by přidělil kapitalismu historickou roli opatřit výkonnost a pozdějšímu socialismu roli dodavatele rovnosti.
Další silný prvek Marxovy analýzy si zaslouží pozornosti. Marx argumentoval tím, že věda jako taková je činností vyrůstající z potřeb výrobního procesu. Zatímco ekonomové před ním inklinovali k názoru, že věda není ekonomickým determinantem, Marxův pohled byl velmi odlišný: viděl moderní vědu jako něco, co vyrůstá ze samých pohnutek kapitalistické struktury. A snad stejně důležité to byly speciální pohnutky kapitalistického trhu, které vedou k velkému rozsahu aplikací vědeckých poznatků do průmyslu. Tento poslední aspekt stál vysokou cenu socialistické společnosti 20. století. SSSR měl prvotřídní výzkum v mnoha disciplinách, ale byl notoricky neschopný spojovat tyto schopnosti s potřebami průmyslu a zejména zemědělství.
U Marxe najdeme ještě mnoho cenných myšlenek o vědě a technologii, jež mohou být k užitku a dokonce přinesou zisk.
Bylo by nešťastné vylít marxistické dítě i s jeho vaničkou.
Scientific American, prosinec 1991, str. 112