Úkolem levice je hledat a prosazovat humanistická řešení vývojových rozporů civilizace. Jde o intelektuální a politickou tvořivost, kde každý stereotyp, netolerantnost a ztráta solidarity mezi lidmi práce znamená prohru.
Moderní levice se nemůže definovat jinak než jako bojovník proti současným zlořádům. Levice orientovaná do minulosti je zakomplexovaná, historická levice. To platí jak o těch, kdo s nostalgií vzpomínají na světlé včerejšky, tak pro ty, kteří na minulosti nevidí nic dobrého. Minulost je natolik nevratná, že jak stesk, tak i sebebičování mají minimální praktický význam. Důležité je pouze řešení dnešních a zítřejších problémů.
Levice přistoupila k současným problémům nepřipravená. Nemohlo tomu být jinak - problémy jsou to vskutku nové a tvořivost je v teorii i politice velmi vzácné koření. Zároveň jsou rozpory, které jitří slovenskou a českou společnost, natolik originální, že levice nemůže hledat poučení ani v minulosti, ale mnohdy ani za hranicemi střední a východní Evropy. Fakt, že v této situaci v Praze a Bratislavě převzala podíl na vládě v podmínkách, které nekontroluje, nutně vede ke zcela nové ztrátě nevinnosti. Tím více na povrch vystupuje nevyzrálost levice, která má zřetelně trojí rozměr: psychický, programový a organizační.
První fáze psychické krize středoevropské levice po roce 1989 byla ve znamení deprese. Ztráta jistot se téměř rovnala ztrátě vědomí. Lidé s levicovým cítěním se chytali každého, kdo dal najevo jakékoliv odhodlání - bez ohledu na to, co říkal a jaké podnikal organizační kroky. Předělem byl na Slovensku první vstup SDL do vlády, v Česku přehoupnutí se preferencí ČSSD nad KSČM. Proudy se vyhranily natolik, že do popředí vystoupil jiný rys psychické krize levice, který je již spojen s její adaptací na polistopadové poměry: nedostatek pasionárnosti.
Pasionárnost je výraz, který užíval ruský historik a etnograf L. V. Gumilev k označení té pudové části osobnosti, která je v protikladu s instinktem sebezáchovy - je to ochota obětovat se ve jménu vznešenějších cílů, než je vlastní kariéra. Není dnes nutné žádat po někom, aby svým tělem přikryl kulometné hnízdo. Jenže v systému, jenž povýšil představu sobectví jednotlivce jako zdroje pokroku na státní ideologii, je levice bez pasionárnosti ztracená. Darwinismus má velkou pravdu v tvrzení, že v bezohledné soutěži vítězí ten silnější, bezohlednější, cyničtější. To nejsou zrovna disposice, s nimiž lze vybavit levicově orientovanou osobnost. Jediný způsob, jak obstát proti egoismu a bezohledné dravosti, je skupinová solidarita.
Na levici probíhá zásadní proměna v orientaci osobnosti, která se z bojovníka ve jménu vznešených ideálů světové revoluce mění na předvolebního agitátora v zapadlé vesnici. Z cíle vytvořit spravedlivou společnost se stává zápas o rozpočtové priority. Nejde jen o to, zříci se nástrojů, jako je násilná revoluce či diktatura proletariátu, jde o relativizaci cílů. Dochází i k rezignaci na možná podstatnou část komunistického ideálu, jeho antropologický rozměr - žádný nový, sovětský člověk se během budování socialismu nezrodil. Lidé, pro něž je podstatou lidských práv restituce Barrandova a Lucerny, prošli desetiletími byrokratického socialismu zcela nedotčeni vizemi o sociální rovnosti. Možná byl chybou spěch. Nebo je historickou rolí levice pouze ulehčit lidský úděl, ne vytvořit zcela humanistickou společnost.
Bez pasionárnosti se ale jít vpřed nedá. Pohled na seznamy představitelů levicových uskupení ve střední Evropě však ukazuje žalostně málo vůdců, kteří dokáží dobrovolně odejít z teplého místa velvyslance na nevděčnou práci do rozhádané opoziční strany. Výsledkem nedostatku pasionárnosti jsou pak středoevropští politici, kteří jsou vždy připraveni vést pod americkou vlajkou celé národy do všech válek a polních lazaretů v euroatlantickém prostoru, nechtějí však riskovat vlastní kariéru zkřížením meče v riskantním boji o navýšení rozpočtu na školství a vědu. Budoucí kvalita života na Slovensku i v Česku, nová pracovní místa, konkurenceschopnost i zisky jsou ale skryty právě ve vědě a na školách; tam je též ukryta možnost spolupráce s fascinující americkou vědou na skutečně tvořivých úkolech lidstva.
Krize identity levice v Česku a na Slovensku propukla v polovině 80. let v souvislosti s nástupem perestrojky. U kolébky této ztráty identity stálo dlouhodobé odintelektualizování politiky, opomíjení svých duchovních kořenů a lidského rozměru. Zapomenutí, že v politice nic není na věčné časy, že je nutné zasloužit si každé vítězství každý den znovu. Tento problém na levici přetrvává, byť nabral novou podobu: chybí jak odvaha k radikální kritické analýze, tak i k abstrakci. Víc než symbolickým výrazem této skutečnosti je liberální komplex levice.
Ustrnulé „leninské“ pojetí levice přehlíželo vývoj v liberalismu, jeho vstřebání demokratických prvků na začátku 20. století. Vědomé, ale hlavně podvědomé výčitky za tuto skutečnost vedou k tomu, že levicoví intelektuálové a politici mají málo odvahy ukázat, že tato svatba liberalismu a demokracie byla na úkor celé řady demokratických ideálů. A nejde jen o odvržení některých důležitých idejí, ale i o deformaci demokratických myšlenek o veřejné samosprávě i o svobodné samosprávě osobnosti. Příkladem mohou být do omrzení opakované přísahy věrnosti ideji dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní jako podstatě demokratické správy věci veřejných. Smyslem dělby moci, alespoň podle představ otce této myšlenky, utopického socialisty J. Harringtona, přece nebylo formální vyvažování sil, ale napomáhání spravedlnosti. A kdo kde vidí rozdělení moci na tři části? Vždyť
v parlamentní demokracii schopnost získat či vytvořit většinu v parlamentu znamená získat výkonnou moc;
soudci jsou vybíráni podle ideologické věrnosti režimu;
nezbytným a stále významnějším prvkem mocenské struktury liberální společnosti jsou masové sdělovací prostředky. Civilizace vstupuje do postgutenbergské fáze, kdy knihy vytlačuje televize a internet. Ovšem masové sdělovací prostředky mají sice nezastupitelnou demokratickou funkci, samy ale nejsou demokratickými institucemi. V rozhodujících segmentech se jedná o normální podnikatelské instituce, které se řídí logikou fungování kapitálu, ne demokratickými normami. Jejich síla je v tom, že dokáží zpřetrhat tradiční vazby mezi nabídkou a poptávkou tím, že umějí vytvořit umělé potřeby - a to i na liberálně-demokratickém trhu politických osobností a stran;
občanská společnost se v liberálním pojetí změnila na síť dobrovolných organizací nezávislých na státu, ale závislých na sponzorech. A tak o síle občanských sdružení nerozhoduje sociální potřeba, ale to, kdo má peníze. Ty jsou především u prosperujících soukromých společností a u různých státních agentur. Proto je snazší sehnat prostředky pro sdružení podporující Albánce v Kosovu než pro uskupení organizující pomoc srbským běžencům;
specifickým ohniskem moci se stávají národní banky, které jsou programově „samostatné" - tedy nepodléhající domácí demokratické kontrole, ovšem závislé na mezinárodních institucích. Ty podřizují monetární politiku požadavkům širším, než je národní či státní zájem střežený parlamentem a vládou - na ty zbyla jen fiskální politika a odpovědnost za sociální problémy;
značná část rozhodovacích procedur, které zásadně ovlivňují kvalitu života lidí, se přesunula do zahraničí, a to hned po dvojí linii: ve směru mezinárodních organizací sídlících např. v Bruselu a v prorůstání nadnárodních korporací do domácí ekonomiky. Jestliže rozhodování v Evropské unii podléhá alespoň zprostředkovaně - tedy zcela opožděně - demokratické kontrole, korporace jsou nekontrolovatelné nástroji opřenými o vnitrostátní dělbu moci.
Programové otázky levice se musí tedy řešit v kontextu kritiky pravicových proudů liberalismu. Navíc je nutné vždy zohledňovat dvě ústřední témata, kterými jsou globalizace a regionální integrace. Cílem není odmítnutí - to by bylo nejen příliš snadné, ale hlavně zbytečné. Každé řešení dnešních problémů bez zohlednění globalizace a integrace může být jen pragmatickým - tedy dočasným - řešením. Tím se dostává současná levice k rozštěpu strategického myšlení: sociálně destruktivní důsledky transformace je nutné řešit tady, originálně, bez ohledu na okolí, ovšem skutečné civilizační otázky mají globální rozměr a řešit se budou v řadách celoevropské levice.
Základní metodou postmoderní kritické tvořivosti levice musí být dnes humanistický synkretismus - sbírání všech vhodných motivů, idejí i koncepcí a jejich organické spojování na bázi humanismu. Ústřední teoretickou otázkou je (a) definování všech závažných rozporů globalizace a integrace, zvláště těch, které prohlubují sociální diferenciaci a při honbě za ziskem mohou začít upřednostňovat autoritativní režimy, (b) nalezení hybných sil k jejich překonání tak, aby globalizace a integrace získaly humanistický náboj. Na této cestě musí být přirozeným spojencem levice vědec tvořící v laboratoři zárodky nanotechnologií budoucnosti, ale nesmí být nikdy opomenut žádný vykořisťovaný, žádný nezaměstnaný, žádný důchodce, žádný nemocný, žádný utlačovaný, ale ani žádná válka. Humanistický romantismus je návratem k pasionárnosti levice.
Levice, která se dnes v bratislavské a pražské vládě podílí na obhajobě a upevňování systému, musí nutně prožívat krizi identity: tento systém deset let vykazuje malou či dokonce minusovou ekonomickou efektivnost a zároveň provádí nespravedlivou sociální diferenciaci. Jediným ziskem se stává propagandisticky téměř neprodejné zmenšení - ne odstranění - škod. Ztráta věrohodnosti je proto přirozená a nemůže jí zabránit ani tvrzení, že vše je vedeno dobrými úmysly s ohledem na strategické cíle. Otázkou je, zda tato situace povede k dalšímu štěpení či přeskupování na levici. Navíc se objevily další diskreditační prvky. V souvislosti s globalizací a integrací se zúžily možnosti národní levice ve středoevropských zemích, a to bez ohledu na talent a znalosti vůdců. Narůstá pestře motivovaná politická pasivita. Roste i počet voličů, kteří se rozhodují podle toho, jakou tvář nechtějí, a nevybírají mezi alternativami podmínek života: lidé volí spíše menší zlo, než reálný alternativní model spravedlnosti. To vše jsou změny, v nichž levice sektářsky pojatá jako strana musí nutně na svoji účast ve vládě tvrdě doplatit, aniž cokoliv zásadního změní.
Výraz „levice“ ale slouží k označení společného jmenovatele postojů určitých jednotlivců a skupin. Tím společným jmenovatelem je humanismus. Není-li „levice“ pouze abstraktní pojem a je-li realitou, pak to není jedna politická strana, ale široké hnutí. V něm úspěšná strana tvoří jádro s přirozenou autoritou. V Evropě má dnes levice tři hlavní organizované části: sociální demokraty, komunisty a Zelené. Patří k ní i „socialisté na volné noze", neorganizovaní, ale angažovaní jedinci, patří k ní i anarchisté, kteří jako „divocí socialisté“ mohou být v mnohém inspirativní, a další. Je to hnutí plné vnitřních rozporů, které je zákonitě pluralitní - tak jako pravice. Jako jednotné bývá vnímáno více zvnějšku než zevnitř - J. Haiderovi vadí pro mnohé neviditelný rakouský socialismus, esej Proč nejsem komunista neochránila K. Čapka před zběsilými útoky pravičáků. Pluralita může ovšem levici právě tak rozbíjet, jako vzájemně oplodňovat. Zatím spíše štěpí, to ale je vždy pouze projev nedostatku politického umění a nezralosti situace.
Krize, kterou středoevropská levice prochází, patří k těm, jež stojí na počátku nového rozvoje. V Česku i na Slovensku většina levicově orientovaných lidí absolvovala v poslední fázi rozkladu byrokratického socialismu a následně po „sametové revoluci“ hlubokou osobní hodnotovou krizi. Proto dnes vykazují jak mnohem větší schopnost pochybovat o vlastních názorech, tak následně i tolerantnost vůči jiným, než vítězní liberálové a konzervativci. Proto jsou lidé na levici otevřenější novým idejím. To sice není zásluha, ale je to významný fakt. Předpoklad dalšího růstu. Humanismus žil tisíce let v nejrůznějších kulturně-historických typech, ve frakcích všech velkých koncepcí od konfucianismu přes buddhismus a hinduismu až po křesťanství a mohamedánství; jejich respektování je zárukou pozitivního vyústění globalismu, ne zárodek konfliktu civilizací. Je i zdrojem naděje, že humanismus přežije i kapitalistickou transformaci střední Evropy. Humanistické myšlení přece není jen nejlepším rozměrem lidské kultury, je i jejím zákonitým projevem. Proto má levice budoucnost - nemůže odumřít jinak než naplněním svého poslání.
Slovo 2000/8